Lisa Knapp - Je úžasné objevovat lidovou hudbu po svém
09.01.2010 | Všimli jste si toho? Svět opět zatoužil po písničkářích. Hlavně nevšedních, klišé dosavadnosti opuštějících a v nejednom případě alespoň drápkem zaseklých v hippiovských šedesátých letech, jimiž jako branou vstoupili do nesmrtelnosti ti nejlepší písničkáři, jaké kdy tato planeta slyšela.
Jejich dnešní následovníci – ne ti z hitparád – také spoléhají sami na sebe, nepodbízejí se už tak vším možným zahlcenému publiku, nevymýšlejí si umělé příběhy a neukájí pomíjivou slávou. Zkrátka drží se rady spisovatele Milana Kundery: “Není potřeba být lepší než předchůdci, ale snažit se zahlédnout to, co jiní ještě neviděli, a říci, co jiní ještě neřekli, zaslechnout, co jiní ještě neslyšel.“ Tato slova lze určitě vztáhnout na Lisu Knapp, výrazný objev anglické folkové scény posledního období.
Zatímco dříve lovci talentů obráželi kluby a dávali na tichou poštu přátel, dnes brouzdají po MySpace. Takový šéfredaktor anglického magazínu fRoots Ian Anderson tu například, mimo jiných, objevil zářivě krásnou lidovou baladu Blacksmith z roku 1825, v 70. letech představenou skupinou Steelye Span na albu Please To See The King, a nenechal si to pro sebe: její interpretce Lise Knapp věnoval celou dvoustranu a přinutil k dokončení debutové desky Wild and Undaunted.
Lisa ještě před ním ale zamávala se slavnou waleskou zpěvačkou Julii Murphy, beroucí jí ještě s Rose Kemp ( dcera Maddy Prior) na turné po Anglii.
Je skutečně tak dobrá? „O tom nepochybujte, jde o drahokam. Dlouho neslyšený hlas. Poslechněte si ji a dáte mě za pravdu,“ tvrdí Julie Murphy. A také na Lisu prozradila, že miluje zvuk kostelních zvonů, kvůli nimž se naučila hrát na dulcimer. Nebyla děckem zpívajícím si už na nočníku lidovky. Řekli ji o nich až v tanečních. Do té doby bušila do zdi hlavou s hip-hopery, ve školním orchestru se nudila v řadách houslistů a nic na tom nezměnil ani přechod ke kytaře. Všechno si vynahrazovala v tanečních klubech, život ji určovala staccata beatů. Nevyrůstala v prostředí, kde by se s tradiční hudbou uléhalo a vstávalo. S navěky svobodomyslnými hipísáckými rodiči by to ani nešlo, navíc v Londýně, kam se přestěhovaly, už žila pouze s matkou. Pak ji někdo, prý omylem, natočil koncert Jimiho Hendrixe a Lisu napadlo prohrábnou domácí diskotéku: Bob Dylan, Steelleye Span, Fairport Convention, Led Zeppelin a tradiční anglické zpěvačky Anne Briggs se Shirley Collins. K těm ji dnes všichni přirovnávají, s tím, že u ní navíc slyší lahodnou hrubost vyvolávající cikánského ducha. „Úplně to se mnou zamávalo! Do té doby jsem netušila, že může existovat také něco jiného než hip-hop! Pochopíte, že jsem skladbu Fisherman´s Blue od Waterboys poslouchala dennodenně šest měsíců?.“ Objevila irský zpěvácký styl seán nos, Dave Burlanda, k irskému houslistovi Pete Cooperovi nastoupila do učení a odvážila se do folkových klubů. „Připadala jsem si tam podivně. Žádní mladí lidé. Měla jsem spoustu přátel, kdy alespoň jeden z rodičů patřil kdysi k hippies. Kdekoliv jinde mimo Londýn by naopak vyšli z tradiční hudby, ovšem tady samí hippies, kteří do takových klubů nechodili.“ Zůstali tam na ní všichni koukat: kytaru s houslemi střídala s dulcimerem, banjem a perkusemi, přičemž jak trhavě, energicky rockově Lisa hraje na housle, umí v současnosti v Anglii snad jen Seth Lakeman; hlas užívá jako další nástroj a čiší z ní nadšení, co pamětníkům připomíná mladou Maddy Prior. Vystoupila na několika festivalech a odevšad slyšela, že by se měla hudbě věnovat naplno. Práci ne a ne sehnat, takže ji to vrtalo hlavou. Brala příležitostnou práci po kancelářích a při pouličním prodeji vánočních svíček dávala lidem k dobru s houslemi zazpívané písničky. Dařilo se jí, cítila se šťastná. Zamilovala do donegalského houslisty z neprávem nedoceněné irské kapely Sin É Gerryho Divera a vzala si ho. Už, už roztahovala křídla, když ji doktoři našli v hlavě nádor. “Trochu to s mým životem zamávalo. Toužila jsem přijít do jiného stavu, ale doktoři byli proti. A hodně proti. Já však chtěla dítě!.“
A tak je poslala víte kam. V květnu 2003 se Lise narodila dcera Bonnie. „Vítej ve světě viny,“ prohlásil prý tehdy Gerry. Nemoc, schopnou ji ze dne na den položit, přestala Lisa vnímat. Žije pro svou Bonnie a muziku. Neztrácí optimismus a naději: “Lidé mají daleko větší problémy než já.“ S Gerrym – je důležité vědět, že spolupracoval s Van Morrisonem a newyorskou avantgardistkou Laurie Anderson – natáčela jeho první album Diversions, z něhož na všechny strany zářila společně předělaná, již zmíněná balada Blacksmith, procítěně Lisou přezpívaná do neobvyklé krásy.
Album Wild and Undaunted odráží všechno, čím Lisa s Gerrym prošli. Přes všechno dosavadní irství zní anglicky. První, co vás dostane je její hlas, poučený jak Anne Briggs, tak poslechem oblíbených Dolores O´Riordan z The Cranberries a Sinéad O´Connor. Tradiční hudba, stará často až sto padesát let prošla skrze jejich multiinstrumentální rozpětí nevšední zkouškou moderní adaptace. Něco podobného v současnosti od kteréhokoliv anglického folkaře neuslyšíte. Žádné alternativní naparování, horlivá snaha o originalitu jíž nikdo nerozumí, nýbrž přesvědčivě, jemně ťukajícně, úžasně emocionálně nazpívané lidovky pojmuté optikou dneška. Uvolněné, přitom zodpovědné objevování skrytých možností dávnosti.
Od vydání vašeho alba uplynulo pár měsíců, vy dnes koncertujete s Lindou Thompson, Martinem Carthym, Julii Murphy, June Tabor a zařadila jste se mezi Daughters of Albion. Když nad tím zpětně přemýšlíte, nepřijde vám to jako nějaký zázrak, satisfakce za vše osobní trápení v minulých letech?
„Od té doby, co album vyšlo, nastala spousta úžasných okamžiků, kdy jsem se musela štípat, jestli se mi to nezdá: zpívání Scarborouhg Fair s Martinem Carthym a Lou Rhodes, osobní žádost Shirley Collins, abych vystoupila v jejím představení, za účasti dalších hrdinů k nímž vzhlížím. Dostalo se mě také cti zúčastnit se koncertu na počest Lal Waterson a vůbec přišla vystoupení na úžasných festivalech a místech. Takže ano, upřímně musím říct, že jsem ani ve snu nečekala, že se tak rychle setkám se všemi těmi nádhernými lidmi. Pro mne je to opravdová pocta!.“
Vaše rodina prý žije hudbou. Ale ne folkovou. Vy sama jste se učila na housle, ale místo klasické hudby poslouchala Led Zeppelin, Waterboys a na elektrickou kytaru toužila hrát jako Jimi Hendrix. Také jste si prošla acid housem a drum´n´bass. Kdy nastal ten zlom a vám učarovala anglická folková hudba?
„Objevila jsem folkovou hudbu někdy ke konci dospívání ve sbírce desek mé kamarádky. Ta obsahovala docela dost buditelských nahrávek jejích rodičů ze 70. let - Steeleye Span, Fairpot Convention, Shirley Collins nebo The Cheiftains. Hned jsem šla a všechny si je koupila, doma je od rána do večera poslouchala a stávala se postupně závislou. Uvědomila jsem si také, že spoustu anglické folkové hudby obsahují dětské říkanky a popěvky a ty já si jako dítě zpívala strašně ráda.“
Zpíváte a hrajete písničky, které jsou nejen hodně staré, ale také už mnohokrát jinými použité. Co jste v nich třeba po Anne Briggs nebo Martinu Cathymu objevila nového? Toužila jste se odlišit, vnést do nich svou osobnost nebo tu hudbu představit v originálním moderním světle? Vzít nás s nimi nazpět proti proudu času, ale s docela jinou instrumentací?
„Věřte mi, je úžasné objevovat lidovou hudbu, kterou lze tak zřídka, jestli vůbec, slyšet v rádiu. Nedokážete si představit tu radost, když pro sebe objevíte úplně neznámou písničku a dostanete chuť ji lidem přednést ve vlastní verzi. Když mě některá z nich upoutá, může to být z mnoha rozdílných důvodů. Někdy třeba jen proto, že se mi líbí, jak ji zpívá někdo jiný, spíš ale, že mě k sobě jako magnet přitáhnou slova a melodie. Ráda pak sama na sobě pozoruji, čím mne dokáží inspirovat. Není to ale o tom, že bych do té písničky musela nutně vložit vlastní osobnost, případně ji totálně předělat. To prostě vyplyne samo, ta písnička si sama řekne o to, jak bych s ní měla naložit.“
Hrajete na housle, ale také na dulcimer, autoharpu a percusse. To nejsou pro anglický folk zrovna běžné nástroje. Stejně tak zvuk, který jste s nimi na svých nahrávkách docílila. Jak vás napadly?
„Ráda objevuji odlišné struktury a zvuky a pohrávám si s různými nástroji, takže je pro mě přirozené, že tyhle věci zahrnuji do své muziky. Připouštím, že jsou méně obvyklé, ale já prostě ráda zkouším nezvyklé věci.“
Váš manžel Gerry Diver byl členem významné irské skupiny Sin É. Také on vnímá folkovou hudbu trochu jinak než je běžné. Jak hodně vás jeho přístup ovlivnil? Spolupracoval přece také s Laurii Anderson nebo Vanem Morrisonem, což je hudba od anglického folku přece jenom dost vzdálená.
„Ano, to máte pravdu. Hudba ale zůstává hudbou a její kreativní duch existuje ve všech žánrech. Pro mne je vždycky potěšením, pozorovat, co jiní muzikanti dělají, jak přemýšlejí a jaký mají k vztah k rozdílné hudbě. Gery je skvělým houslistou, ale i na další nástroje hraje úžasně.“
Narození vaší dcery Bonnie do vašeho života jistě vneslo zářivé světlo. Myslíte, že vás to ovlivní při další tvorbě? Nezatoužíte po písničkách, kterým by Bonnie i přes svůj věk mohla rozumět?
„Naše dcera je naprosté potěšení a obrovský zdroj inspirace. Mít dítě je v životě tak velká událost, že si myslím, že i kdybyste stokrát nechtěli, musí vás to ovlivnit. Ačkoli si nemyslím, že by mě to nutně přimělo jít a nahrát spoustu dětských říkanek, přestože si je spolu zpíváme.“
(2008)
Foto: Yvetta Stránská
Jiří Moravčík
