Eivør Pálsdóttir & Orka
10.01.2010 | Stranou všech důležitých námořních tras, absencí jakékoliv vzrušující historické události, s patentem na rozmary počasí, nedotčenou přírodou a život nijak zvlášť neřešícími obyvateli představují Faerské ostrovy (v dánsštině Ovčí ostrovy), ležící v severním Atlantiku na půl cesty mezi Skotskem a Islandem, ideální místo pro útěk z civilizace.
Vyjma období kolem července, to by, být to jen trochu možné, ten přírodní ráj z Atlantského oceánu členové Greenpeace nejraději vygumovali. Tehdy totiž v zátokách osmnácti faerských ostrovů začíná Grindadráp: masový lov velryb, do něhož se pustí celé vesnice, včetně dětí za základky. Pro slabé nátury ne zrovna dvakrát příjemná podívaná, zajišťující ale ostrovanům na celý rok plné lednice. Fotograf František Štraub na internetu spisovatele Lawrence Millmana: “Pozorovat grindadráp na Faerách je to samé, jako se koukat na Čínskou zeď nebo výměnu stráží u Buckinghamského Paláce; teče tam ale více krve.“
Zfilmovat tahle striktně nekomerční jatka s tisíciletou tradicí, kdy Faerčané nevyhodí snad ani kůstku, nenašel by se vhodnější kanditát na soundrack než tamní skupina Orka, ale o ní až za chvíli. Navíc její industriální mazec je v naprostém rozporu s hudbou Faerských ostrovů, i když středověké balady kvsedi, jsou prý stejně tak dobé jako cokoliv od Stephena Kinga,ale to je o severských baladách obecně známé.
Na ostrovy, dnes autonomní součást dánského království, připluli jako první bojovoní Vikingové, po nich irští křešťanští misionáři a nakonec Dánové s Nory. Všichni ve faerské hudbě zanechali stopy, ale svou jedinečnou patinu získala hlavně izolací od evropského dění, vždyť housle sem dánští obchodníci dovezli až v polovině 17. století. Do té doby se na Faerách hlavně zpívalo a tančilo: tváří do kruhu, kdy se všichni drží za ruce a rytmus hrdinských balad udává dupot. Tato tradice se tam v menší míře udržela dodnes, včetně luteráncký hymnusů a satirických písňových pošklebovánek taettur; jinak zní faerská hudba jako pan-severská směsice všeho okolního – Dánska, Norska, Grónska, Islandu, Sámilandu, Shetland nebo Skotska. Díky pečlivým sběratelům se uchovala v mnoha sbírkách. Mezi její obdivovatele patřil J.R.R. Tolkien, kterého zájem o balady přivedl až k výuce faerštiny. Nikdy se natjil tím, že vedle severských ság a finské Kalevaly pro něho představovaly výraznou inspriaci.
Sto let za opicema tu ale nežijí: dokládá to bohatý archív faerského labelu Tutl v roce 1977 založeného Kristianem Blakem, dánským klavíristou, skladatelem a šéfem zřejmě nejznámější faerské folkrockové kapely Yggdrasil (Tree of Destiny) působící na scéně od počátku 80. let. V roce 2003 s úspěchem vystoupila na festivale v německém Rudolstadtu, kde na sebe velkou pozornost strhla jejich zpěvačka Eivør Pálsdóttir – hlasové zjevení Faerských ostrovů, přirovnávané k Björk. Styčných bodů mají hodně společných: vokální excentričnost, autorskou originalitu, zřetelný příklon k severským tradicím, cílevědomé průzkumnictví, výtvarné vidění hudby a především žánrovou neplapitelnost. Ačkoliv Eivør vystudovala klasický zpěv, nikdy nevíte, co na vás v příštím okamžiku vybalí: tvrdý rock s kapelou Clickhaze, jazz s početným bigbandem, country s kanadským folkařem Billem Bournem, soprán v Blakově opeře Firra, hrdelní řev nebo tradiční a capella balady za doprovodu šamanského bubnu. Od sedmnácti žije na Islandu, kde se – v domovině Björk - stala zpěvačkou roku 2003. Je nepřehlédnutelná: s rozevlátými blonďatými vlasy připomíná divošskou Vikingku; stylizace do severské mytologie ale jedinečný hlas nepřekrývá. Vedle faerštiny zpívá v mnoha jazycích a své poslední album produkované legendárním irským muzikantem Donalem Lunnym nabídla ve dvou verzích: faerské Mannabarn a anglické Human Child (Tutl, 2007). Hraje na něm také světoznámý irský dudák Davy Spillane a ve své rozjímavosti a lyričnosti představuje totální protipól skupiny Orka, faerských post-industrialistů, s nimiž Eivør Pálsdóttir přijíždí do Prahy.
Namísto hit-hatky pneumatický šroubovák (slyšíte to ts, ts,ts?) a paliček hřídel, bubny z barelů, plastových lahví a kanystrů od hnojiv, baskytaru nahrazuje dřevěná tyč s motouzem, harfu plechový sud od nafty s klackem uprostřed a k okrajům napnutými provázky rozezvučených smyčcem nebo prsty, vrčení motorových varhan alias obyčejného elektrického jeřábu, rýžové koště zametající podlahu aka scratching, rezavé autodisky, jiskřící bruska, zavařovačky s kamínky, kompresorem hnaný vzduch do lahví od limonády a vůbec prostředí zemědělské farmy, kdy hned vedle v poklidu přežvykují krávy a všude kolem je možné odběhnout pro další, okamžitě nasnímaný nástroj, vytváří bizarní, takřka
neuvěřitelný, dokonale efektivní způsob k výrobě smyslně brutálního - připočítejme nelidské, zkreslené vokály - zvukového amalgmámu smíchaného v hardcorovém oparu v londýnském Kensaltown studiu Martina Terefeho do formy debutového alba Livandi oyða (Tutl, 2008) . Jens L. Thomsen ve strojovně svého otce s šesti přáteli a náhodně zpívající krávou zrecykloval v roce 2005 farmářský odpad, exkluzivně zkřížil lidi se zvířaty a změnil tak pohled na industriál coby výhradně velkoměstskou záležitost. Vystihl psychedelický potenciál Faerských ostrovů a nabídl zdroj čerstvých rituálů.Orka se stala okamžitě evropskou senzací: její skladby zremixovali Matt Elliot (Third Eye Foundation), Bookworms, Oktopus/Deadverse a když ji poprve zaslechl francouzský skladatel Yann Tiersen, okamžitě kontaktoval ředitele významného Transmusicales Festivalu v Rennes, aby mu pro společný koncert s Orka rezervoval čas.
(2009)
Foto: Archiv
Jiří Moravčík
