Seth Lakeman - Ochránce mořské pany oblečené pouze do slz
09.01.2010 | Na vřesovištích jihoanglickém Dartmooru, kraji psa baskervillského, prý prší asi tak čtyřikrát víc než v Londýně a živáčka abys tu pohledal. Tak úplně liduprázdno tu ale není. V rozlehlé divočině stojí proslulá věznice vybudovaná během napoleonských válek a nedaleko ní bydlí jednatřicetiletý zpěvák, houslista a kytarista Seth Lakeman, podle jedněch nejctižádostivější podle jiných nejpragmatičtější anglický folkař současnosti. Tvrdí totiž, že folk patří lidu a také, že účel světí prostředky.
Sám sebe pak předloni přihlásil do jinak poprockery ovládané prestižní ankety o nejlepší anglické album Mercury Prize, bez skrupulí vystoupil v laciné televizní show Sharon Osbourne a přes všechny zlé zkušenosti z minula si klidně plácnul s lidmi od EMI. Donedávna veřejností přehlížený anglický folk tak podsunul široké veřejnosti jako nikdo před ním: výhradně akustické Lakemanovo album Kitty Jay se ocitlo v úzké nominaci na Mercury Prize, hned vedle nahrávek Coldplay či Kaiser Chiefs. Ačkoliv tím porušil obecné pravidlo anglických folkařů nezadat si s popbyznysem, ti na něho nezanevřeli: podle BBC Folk Awards je Lakemanovo Freedom Fields deskou roku 2006 a on nejlepším zpěvákem.
Seth Lakeman se přitom považuje se za nezávislého folkaře, vlastně o sobě říká: „Zkrátka jsem jen napsal pár písniček a šel s nimi na veřejnost, aniž bych z toho dělal bůhvíjakou křižáckou výpravu za novým folkem.“ A také má ztřeštěné nápady, vždyť Kitty Jay natočil za tři sta liber u bratra v kuchyni a než ho pustil na veřejnost, přehrál ho po vzoru Johnnyho Cashe nejprve vězňům v sousedství; některé z nich si dokonce přizval na pódium. Vyprávěl jim a zpíval písničky tvořené duchem a mysteriózností věčně zamlženého Dartmooru. Například tu, jenž si tu kdysi oblíbil náš Karel Čapek – baladu o Kitty Jay, prosté služce, která když zjistila, že přišla s pánem do jiného stavu, samou hanbou se oběsila. Sebevražedkyně na hřbitov nesměly, takže ji pochovali na křižovatce uprostřed pustiny. Od té doby prý neuplyne den, aby od neznámého dárce neměla na hrobě čerstvé květiny.
Seth Lakeman tajuplnost příběhu podepřel frenetickým houslením vrcholícím hrozivým crescendem. „Skládám tak, že na sebe beru roli lidí, o nichž zpívám. Až mám někdy strach, že se na mě ty kruté problémy jednou navalí také,“ řekl mě při našem setkání. Umí přitom docílit takřka tradičního vyznění, jako by právě zavřel zpěvník lidových písní z Devonu.
Nevypadáte na to, že byste trávil hodně času v tamních knihovnách a objevoval zapomenutou historii. „Obklopuje mě spousta legend. Nechávám si je vyprávět, píšu si je ovšem po svém, i když se často jedná o pravdivé příběhy. Kvůli inspiraci přece nemusím vysedávat po knihovnách.. Možná by občas měl. Raději jsem se ho totiž nezeptal, co říká starousedlíkům kroutící nad jeho interpretací legend hlavou. O tom ale Lakemanovo uchopení tradiční hudby a poetiky není. Při poslechu jeho rožhaveného, procítěně naléhavého hlasu a horečnaté, do posledního zbytku sil odevzdané hry na housle, se kterými z těch písniček vytváří úžasná dramata, vás něco nutí položit si otázku: vzniklo dřív než Jim Moray natočil přelomové album Sweet England nebo tomu prostě tak někdo chtěl, aby v Anglii zhruba ve stejném čase vyrostli dva takoví revolucionáři neohlížející se na okolní mínění? Třicátníci pohrávající si s akustickou lidovou hudbou jako divoká bouře s rybářským člunem tak, že k ní přitáhli mladé, rockově naladěné posluchače, myslící si do té doby, že ji vlastně nemají rádi? Co tomu říkáte? „Takovéhle hudbě teď nastaly vzrušující časy. Mám kamaráda, co vlastní obchod s nástroji a ten říká, že spousta mladých lidí si u něj kupuje akustické kytary ve velkém. Před deseti lety to byly spíš zařízení pro Dmeme.“
To ale ještě nevysvětluje stoupající oblibu folku? Ta tu přece byla díky Elize Carthy a Kate Rusby už v 90. letech. „Máte pravdu, chlapů tam moc nebylo“.
A co když dnes nastala právě chvíle pro chlapy? „Možná to tak je, ale je to třeba i díky zafixované představě folkaře, do které se s Jimem Morayem moc nehodíme. U nás dvou je to o experimentech, o energii, potu. Měníme tím všeobecný názor na zasněného folkaře s akustickou kytarou nebo houslemi.“
Třeba tím, že za posledních dvě stě liber v prasátku pošlete přihlášku na Mercury Prize?“Určitě, dostalo to folk i mě do středu dění.“
Jako by všichni čekali právě na Setha Lakemana. Hlavně ženské to muselo žrát, protože mezi nominované se v letech 1998 - 2003, kdy je všichni vynášeli do nebes a mluvili o nich málem jako o zachránkyních anglického folku dostaly také Eliza Carthy s Kate Rusby a dávno před nimi Norma Waterson. A kde nic tu nic. že by kolem toho bylo takové haló jako okolo Setha, tak to ne. Přitom Eliza na dvojalbum Red/Rice dokazovala svou folkovou jinakost i za zvuků sbíječky.
Něco jiného ale asi bude se do nominací na Mercury Prize dostat a úplně něco jiného to následně dostatečně prodat. Těžko si představit, že by Eliza s Kate bez skrupulí, stejně jako Seth vystoupily v laciné televizní show Sharon Osbourne. „Hudba je má měna. Všechno co umím,“ vzkázal všem, co nechtěli věřit vlastním očím. Alespoň že ví, kde jsou meze: když ho o spolupráci požádal miláček puběrťaček ze skupiny Boyzone Ronan Keating, rezolutně ho odmítl:“Nejsem na prodej.“
V hadrech od Calvina Claina
Seth Lakeman není na hudební scéně žádný nováček. Pochází z vážené muzikantské rodiny (jeho rodiče provozovali v Plymouthu folkový klub) a když ve třinácti zjistil, že si s dvěma bratry na koncertě vydělají sto liber zatímco roznášením novin pouhých osm, nebylo co řešit. O čtyři roky později se staršími bratry Samem a Seanem založil kapelu Equation, „vyžadující připravenou mysl a otevřené srdce“. A protože se uměli hned zkraje koncertě pořádně otáčet a debut Three Piece Suite se jim vcelku vydařil, všichni o nich brzy mluvili v superlativech. A bratrům to bylo málo a přibrali dvě oslavované holčiny: Kate Rusby s Kathryn Roberts. Zpočátku se všechno vyvíjelo nadějně a o koncertech Equation se pěje chvála dodnes; než si na ně ovšem zblízka neposvítil Geoff Travis, manažér The Pulp s kontakty na Warner Bros, cítící prachy na sto honů. Však jim také nasliboval takových peněz, že se jim z toho zatočila hlava – tedy až na Kate. Ta jakoby tušila co přijde, vzala raději co nejrychleji nohy na ramena. Nahradila ji irská zpěvačka Cara Dillon, dnes velká hvězda a Samova manželka.
Lidé od Warnerů okolo Equation spustili nebývalou reklamní kanonádu a nechávali je obletovat jako božstvo. „Bylo to naprosto šílené,“ vzpomíná Cara. „Sehnali nám nejlepší stylisty a vizážisty, spali jsme v luxusních hotelích, jezdili jsme limuzínami, oblečení nám dodávali rovnou od Calvina Clainaz Clainovy továrny. Vůbec jsem se v těch hadrech necítila, popravdě řečeno byla jsem z nich dost vzteklá a to povrchní a předstírané přátelství lidí kolem, kteří z nás chtěli mít nové The Coors mě doslova vytáčelo.“
Vás Sethe ne? „Bylo nám sotva dvacet. Všichni jsme se učili proč, jak a kde chceme dělat hudbu. Kate byla první, která zjistila, že to bude směřovat k popu, daleko od lidové hudby."
A proč jste vy osobně zůstal s Equation tak dlouho? „Líbil se mě směr, kterým se to ubíralo. Jako houslista jsem si užíval hraní v kapele. Dělali jsme řekněme tomu folkrock a v Americe se nám s ním dařilo. A taky kolem toho byla legrace.“
Vždyť vám ale brzy muselo být jasné, že se jedná o peněžní cirkus a lidé z něho na vás byli laskaví, protože jste pro ně představovali dojnou krávu. „Rozhodně máte pravdu. Ale berte také v úvahu, že před miliónovým podpisem Warnerům jsme byli cucáci.“
Na druhou stranu nechat se vozit v limuzínách po New Yorku.“Taky jsme pracovali ve velkých moderních studiích a zkuste se na to podívat jako na našem učednická léta, která nám určitě pomohla k tomu, co děláme dnes.“
Dobře, v muzice, ale jinak? „Víte přece, že jsem podepsal smlouvu s EMI a díky těm zkušenostem využívám firmu já a ne aby tomu bylo naopak. Už se nenechám využívat. Vím co chci.“
Pohádky pro vězně.
Po čtyřech letech a třech albech to Equation v New Yorku zabalili. Vrátili se domů, Sam začal spolupracovat s Carou, zbylí dva bratři zůstali u Equation. V roce 2001 od nich utekl i Seth, rozhodnutý se pro příště spoléhat sám na sebe, ačkoliv nikdy něco podobného neplánoval. Se sólovými ambicemi se prý nenarodil. Hrát v kapele, pomáhat kamarádům ve studiu, sem tam něco složit, to byla jeho parketa. Přesto se zanoroval v Dartmooru, kousek od Kate Bush a Tori Amos a pustil do skládání. Stal se z něho trubadúr z pustin, inovátor pohádek a mýtů. Z bezstarostného floutka se přeměnil v chlapa, co jim věří a cítí, kolik pravdy se v jejich mysteriích skrývá. Musel kvůli tomu objet doslova celý svět, co je ale hlavní, přišel na to sám. Dnes mu stačí zajít do hospody a má písničku hotovou. Přehraje ji dravě, po rockersku, přesto s úctou, jako například tu o Bílé čarodějnici, která vám, v případě, že ji spatříte za denního světla ukradne duši než se nadějete. „To co dělám není přímo folková muzika, přestože se zaměřuji na lidové příběhy z Dartmooru, ale tradiční hudbě mě ovlivňuje,“ řekl pro magazín fRoots.
Na obou vynikajících albech mu s produkcí a kytarou pomáhal bratr Sam, dávné spory byly zapomenuty.
Před Sethem ale najednou stál velký problém: zpěv. Na ten nikdy moc nebyl. Ani u Equation ho sice zpívání občas neminulo, raději však hrál na housle. „Já se vždycky cítil být spíš členem kapely, bez touhy stavět se dopředu, natož zpívat.“
Teď vám ale nic jiného nezbývá, navíc máte přece skvělý hlas. Uvěřitelný, v případě nutnosti drsný i jímavý. „No, když to říkáte. Záleží mě na vyprávění příběhů, snažím se je podat zajímavě. Už nemusím zpívat, ale chci.“.
Jako víly z močálů se k němu co chvíli přidávají Kathryn s Carou. Celkovému vyznění dopomáhá také účast mnoha mladých výborných muzikantů – například bouzoukisty Benji Kirpatrika, nebo prvorozeného syna Paula Simona, kytaristy Harpera. A také přítomnost uctívaného Johna Jonese, zpěváka a vůdce Oysterbandu. Jinak také dávného ochránce mladých.
Zpívá s vámi na Freedom Fields, to jednoho potěší. „Ó ano. Mám ho moc rád a jednou jsem s Oysterbandem dokonce koncertoval.“
Je od něho hezké, jak se zajímá a stará o mladé, jak vás nebere jako konkurenci. „Pravda pravdoucí. I mě hodně poradil. Je to velká osobnost.“
To on vám poradil, abyste své písničky nejprve vyzkoušel na koncertě ve vězení? „Ne, to ne. Napadlo mě to samotného. Jedná se o nepopsatelné místo, tři míle od mého domu. Vystoupil jsem tehdy asi před sto vězni a jeden si se mnou dokonce zahrál.“
Zbavte se prachu
Na svých deskách se zaobíráte lidovými legendami a historií. Současnost vás neláká? „Uvažoval jsem už o tom, snad na příští desce. Něco ze současnosti by nebylo špatné. Chtěl bych ji ale vybalancovat s minulostí, politikou, mýty a válkami.“
Však také na Freedom Fields Lakeman opustil močály Dartmooru a přesunul se do Plymouthu k pevnosti Roundhead, kde se v roce 1643 konala rozhodující bitva občanské války zásadně ovlivňující dějiny Anglie. Za autentických zvuků z bitevní vřavy a vojáků pochodujících na smrt zkoumá válečný konflikt z pohledu současníka. Ptá se na cenu za svobodu, na sílu uvědomění obyčejných horníků z místních měděných dolů, z nichž hodně přes stovku zemřelo při důlním neštěstí. Ve skladbě Lady of The Sea popisuje ztroskotání lodi tak vtahujícím způsobem, že se doslova ocitnete na molu mezi přihlížejícími lidmi a pláčete pro nešťastnou mořskou panu oblečenou už pouze jen do slz. Umí vylíčit válečné vřavy, nechá vás pocítit beznaděj prohry i pocity hrdého vítězství na přesilou, už ale ne litovat jeho samého pro ztrátu milované lásky.
Historicky silná témata podporuje vynalézavý a takřka rockově energický akustický doprovod s vévodícími dravými Sethovými houslemi a kytarou bratra Seana, bodhranem a perkusemi Cormana Byrneho a Kirpatrickovým bouzuoki. Strhující přesvědčivost Sethových i vypůjčeným příběhům, opět v podstatě zpívaných dramat, dodávají hlasy hostujících Cary Dillon, Kathryn Roberts, devonského rodáka, člena dua Show Of Hands Steve Knightleyho a pro věc zapáleného Johna Jonese ze skupiny Oysterband.
Nad nimi pak ční vášnivý Seth Lakeman, procítěně varující před nočním tancem zajíce, chystající se v okamžiku, kdy se setkáte s jeho pohledem vám ukrást duši. Jak jednoduché. Stačilo přitom k převyprávění dávné lidové poezie přidat vlastní nadčasové melodie a ty stávající zbavit letitého prachu. V tomhle je Seth Lakeman snad nepřekonatelný.
Folk podle Zeppelínů
Tak dlouho o tom všichni mluvili – „nevídaná, syrová koncertní energie“ – až se Lakeman rozhodl stvrdit vše na albu. Drtivější heavy folk jste pak od časů Led Zeppelin neslyšeli, přestože vyjma „predátorské“ baskytary Bena Nicholse, nebyl žádný z nástrojů během natáčení zapnut do zásuvky. Lakeman se přitom ocitl v nezáviděníhodné situaci: zarytí folkaři mají za to, že atakuje mainstream a touží po stadionech, rockeři Lakemana ignorují – vítěze kdejakých folkových anket nepovažují za sobě rovného.
Odvážná dekonstrukce anglického folkaření kráčí víc ve stopách Levellers než Kate Rusby, Lakemanovy dávné kolegyně; nese spoustu znaků definitivního vale minulosti. Představuje srovnatelné výstřední vymezení se kýmsi kdysi určenému a stále střeženému návodu, jak ve folku na to, slyšené také od Rachel Unthank nebo Imagined Village, i když vstříc posluchačům jde Lakeman z nich nejvíc jednoduše střiženým, rockově výbušným zvukem, odpáleném s veškerými vazbami na dávnověkost a vědomím, že jestliže psaní písní má smysl, jejich řazení do škatulek už ne. Zhutněl, pravda, svůj trademark ale neopustil: temné, srdcervoucí příběhy vztahující se k moři, lodním a lidským katastrofám tvoří nadále náplň jeho písní; dramaticky přezpívaných na samé hranici expresivity za doprovodu nezaměnitelného houslení.
Hezky se to čte v londýnských Timesech:“Lakeman připomíná, že naše hudební dědictví nezačalo a neskončilo s Lennonem a McCartneym“.
(2008)
Foto: Yvetta Stránská
Jiří Moravčík
