Kate Rusby - Štěbetající folkový smíšek
09.01.2010 | Zlí jazykové v Anglii tvrdí, že donekonečna natáčí jednu a tutéž desku. Se vší konzervativností chvíle pro neodmyslitelný odpolední čaj. No, na experimenty si půvabná Kate Rusby tedy rozhodně nepotrpí, nač si něco namlouvat, nicméně přesto tu něco nehraje. Proč by ji potom několikrát vyhlašovali folkařkou a zpěvačkou roku, z šestice dosud vydaných alb činili svátosti a z ní samotné hvězdu málem největší? Rozumíte také tomu, že nejlepší folkové koncerty podle prestižní ankety Radia BBC uspořádala vloni právě ona? A nebo, a to pochopíte v tu ránu, kdy se s ní setkáte, slyšeli jste o tom jak svým šarmem okouzlila Richarda Thompsona a jak Robu Beatliemu z magazínu Q prý dalo hodně práce se do Kate nezamilovat?
Opatrně, ale velmi opatrně jsem se Kate Rusby na případnou a snad i žádanou změnu převážně akustického zvuku zeptal. Poprvé a naposled. Spatřit v tu chvíli její pohled, pochopili byste. „Ale to snad ne ! Samozřejmě, každé album toužím mít jiné, ale to nemá nic společného se způsobem zpěvu a doprovodem. Od toho prvního jsem se nepochybně změnila, ovšem tohle je hudba, kterou miluji a chci se jí držet. Pro mne osobně je to otázka volby a tak sama dávám přednost, tomu, co mě nejvíc baví. Nebo mám snad začít hrát heavy metal? Co myslíte?.“
Neříkejte ale, že to na vás nějací šíbři nezkoušeli. „Někdy za mnou skutečně přijdou lidé a říkají : Nechceš to zkusit v popu, dáme ti hodně peněz.“
To zní přece lákavě ! „Ale ne pro mne, protože jsem velmi ostýchavá a opatrná. A jak vidíte i malé postavy.“
Takže potřebujete podporu ? „Ano, jsem velmi šťastná, když sebe mohu mít lidi, kteří vám nelžou. Nechce se mi vstupovat do nepoctivého světa a tak raději žiji s tím málem co mám. Stačí mi to, věřím tomu a chci v tom pokračovat.“
Ze spacáku do newyorského Hiltonu
Pochází Yorkshire a tam prý jen tak někomu nevěří. Spíš sami sobě. Letos jí bude čtyřiatřicet a nevypadá to na to, že by na svém yorkshirství hodlala cokoliv měnit. Od pěti let hrála na housle a s kapelou svých rodičů, otcem banjistou a matkou akordeonistkou, sjížděli folkové festivaly po celé zemi. Přátelila se s dětmi, které na tom byly stejně. Usínaly v zadních stanech za pódiem, milovaly dětské desky Alison McMorland a těšili se na vystoupení Dave Burlanda a Normy Waterson. Od dvanácti už běžně vystupovala sama, k houslím si však přibrala kytaru. Co jsem slyšel, vás se zřejmě okolní popmusic ani folkový bigbít nikdy moc netýkaly. „Nevyrostla jsem na poslechu desek anglického folkrocku. Moji rodiče odjakživa doma hráli a zpívali hlavně staré tradiční písničky. A pak na mě měly vliv irské desky, do kterých byli zbláznění - Planxty, Paul Brady, De Dannam.“ V patnácti odešla studovat zpěv a tanec do Barnsley a náhoda ji posadila do lavice vedle stejně naladěné Kathryn Roberts, rovněž toužící po zaměstnání, které by ji nenutilo vylézat z postele dřív jak kolem deváté. Učinkovaly na mnoha festivalech, střídaly spoluhráče a na začátku pětadevadesátého bez jakýchkoliv ambicí vstoupily do studia. Když společné album Kate Rusby & Kathryn Roberts vyšlo, mohly se ke svému překvapení dočíst: “Překrásně posmutnělé, okouzlující a osvěžující zjevení plné něhy, vůz plný lásky nabitých tradičních balad.“
Všechnu slávu pak završilo ocenění kritiků z výroční ankety fRoots, žehnající tento ranný výplod přízní nejvyšší. „Překvapilo nás to, byly jsme jenom dvě holky z Barnsley, hrající hudbu, která se nám prostě líbila. hodně jsme o tom s Kathryn mluvily a mně začalo být jasné, že jí se ten humbuk kolem nás líbí, chtěla se posunout víc ke střednímu proudu, zatímco já miluju věci, se kterými jsem vyrůstala, všechnu tu nádhernou atmosféru folkových festivalů a lidí kole,“ svěřila se Kate novinářům.
Rozchod dvou nerozlučných kamarádek přišel celkem brzy. Bratři Lakemanové ze skupiny Equation sháněli zpěvačky a tak se za Kate s Kathryn vydali s balíky peněz a nabídkou bezstarostného života v newyorských hotelích. Z vnějšího pohledu to znělo velkolepě, ale uvnitř z toho bylo Kate hodně do pláče. „Nechtěla jsem skončit v popmusic, aby mi někdo říkal, co si mám vzít na sebe a co budu dělat, ale zároveň jsem věděla, že mezi mnou a Kathryn tím všechno končí.“
A také skončilo. Kathryn se z následné letité popové zkušenosti naplno nevyhrabala dodnes a Kate to tehdy přivedlo k fantastické dívčí skupině The Poozies.
Přišlo mě to, že jste pořád ještě nechtěla zůstat na všechno sama. Proč jste se k ní vlastně přidala? „Máte pravdu. Holky zrovna přišly o zpěvačku, odcházející na mateřskou, někoho nutně potřebovali a já byla vlastně volná. Byla to báječná doba. Pak jsem ale natáčela své druhé album, přibývalo koncertů a oboje vyžadovalo spoustu času. A pak chtěli vyrazit na turné The Poozies i já a nešlo to skloubit. Skutečně jsem neměla v úmyslu od nich odejít, ale byla to nutnost. Moje vlastní kariéra rostla nad původní očekávání, zainteresovala jsem do toho svou rodinu, naši kvůli mě založili gramofonovou značku a to přece nešlo hodit za hlavu. S The Poozies jsem hrála skoro čtyři roky a vzpomínám na každý den s nimi.“
Se smutnými konci na mě nechoďte
Debut Hourglass je akustická deska. Prostá ve zpěvu i doprovodu, neuvěřitelně silná v melodiích, v blahodárné víře ve folkovou hudbu a zdravém selském rozumu, vycházejícím ze zkušenosti, že málo může znamenat více. Když se to vezme kolem a kolem, Kate s Hourglass v roce 1997 představila kopyto, na které dodnes naráží v archívech nalezené a od rodičů slyšené písničky. Ostrovní sbírky jsou sice dávno prolistované tam a zpátky, pro zvídavé uši Kate Rusby to ovšem nic neznamená. Všechna její alba jsou až na řídké vyjímky naplněná velmi svéráznými úpravami lidovek, kdy Kate skládá jednu píseň z několika. Mění a upravuje texty -“nemám ráda smutné konce“ - nechává prolínat různé melodie, pasuje do sebe vlastní pokusy s výpůjčkami. Tradici nevnímá jako závaží, nejsou pro ni nedotknutelné. Vznikají tím vlastně úplně nové písničky. Nerezonují sice hlasitými vášněmi, ale ani folkovou pietou, lyrikou sladkobolnosti, rozčarovaného děvčátka na pokraji útesu. Východiska i pohledy Kate Rusby jsou dospělé, co na tom, že něžně křehké, ztišené a hladivé. Něčeho takového si je potřeba také občas užít, zvlášť když nositelem písní je neobyčejný, ryzí snivý hlas, ovívaný upozaděným citlivým doprovodem akordeonu, houslí, irských dud a kytar.
Kde vlastně všechny ty písničky berete? „Mým hlavním zdrojem byli a jsou rodiče a spousta knih, co jsme měli doma. Ležela jsem v nich odmalička a našla svůj pohled na tradiční hudbu. Brzy jsem ji totiž začala přepisovat, měnit, strukturovat do nových písní. Přestala jsem se také spoléhat pouze na domácí archív a půjčovala si z Irska a Skotska. A také jsme odmala doma zpívali. Skoro jako bychom mluvili. Především v autě na cestách nám rodiče zpívali - starší sestře, mně, mladšímu bráchovi - a když šlo o dlouhou cestu, naučila jsem se tak už ve čtyřech letech spoustu písniček. Dodnes je umím a čerpám z nich. Těchto věcí z mládí se už nikdy nezbavím. Moji rodiče navíc náleželi k folkovému revivalu jako Martin Carthy, kdy se objevovaly a hrály po dlouhé době i ty nejstarší písničky, které málokdo znal. Dnešní dvacetiletí už pouze jdou a koupí si popové CD, nikdo jim už tolik nezpívá. To my jsme slyšeli hudbu každý den, každou hodinu.“
A je těžké objevit lidovky, které před vámi ještě nikdo nezpíval ? „Ano, dokonce velmi těžké. A také je těžké najít šťastné, veselé písničky. Není jich totiž mnoho a proto jsou vzácné. Narazit na ně v některé sbírce zůstává pro každého velkým přáním.“
Vím, že moc neskládáte, s vlastními písničkami šetříte a když je hrajete na koncertech, neřeknete nám, jako jiní autoři, lidi, tuhle písničku jsem složila já. Vždyť jsou dobré, to vám snad už všichni řekli. Proč tedy věříte víc lidovkám a výpůjčkám od jiných než svým vlastním ? „Mou první a největší láskou jsou tradiční písničky. Nikdy jsem nenahrála album složené pouze z vlastních skladeb. Nejsem takový člověk, co si sedne a složí za tři dny celé album. Nikdy ke skládání nepřistupuji stylem, tak a teď něco složím. Spíš tak pozdě v noci čekám co přijde.“
Jak je také možné, že vás doprovázejí a na všech vašich deskách hrají bez debat ti nejlepší ostrovní muzikanti? „No nevím,“ a usmívá se přitom.“Asi protože jsem potkala bývalého manžela Johna McCuskera, nejskvělejšího chlapa a muzikanta pod sluncem. Je ohromný a má spoustu kamarádů se kterými v minulosti hrával, třeba když byl členem Battlefield Bandu. I díky tomu znal celou řadu lidí z rozličných festivalů, s nimiž se přátelil. A když jsem měla nahrávat Hourglass a my potřebovali flétny nebo akordeon, vzal prostě telefon a zavolal Michaelovi McGoldrickovi, Danny Thompsonovi nebo Andy Cuttingovi. A ti jen řekli, OK, příští týden nás máš ve studiu. A skutečně dorazili. Takže jsem s těmito muzikanty, kteří mě dodnes doprovázejí vlastně od začátku. Mám z toho velkou radost, protože jsou prostě vynikající. Někdy když je při vystoupení poslouchám, málem zapomínám zpívat, z toho, jak jsou dobří.“
A nebude to také tím, že jste fakt dobrá a ti muzikanti vám věří? „Heleďte, nechte toho, jo?“
Zmrzlina a zpívání s rozervancem
Procestovala skoro celý svět. Vystupovala pod egyptskými pyramidami, v Malajsii, na Aljašce. Nikde neměla problém zaujmout. Mohu potvrdit, že na pódium působí přirozeně, bezprostředně, nečouhá z toho jakákoliv manýra. Okamžitě si vás získá. Třeba jako na festivale v Dranouteru, kdy se publika v děsivém vedru bezelstně zeptala, jestli někdo sebou náhodou nemá čokoládovou zmrzlinu. Když jsme se s ní pak v zákulisí setkali a chladivý kornout ji rovnou bez řečí vrazili do ruky, zůstala na nás koukat, ale pak se do ní okamžitě opustila, pusu neustále smíchem od ucha k uchu; oči z nás ovšem nespustila, co kdybychom si chtěli dát taky. „Ne, fakt je celá vaše,“ ubezpečil ji kolega Michal.
Vzpomněl jsem si, jak ji anglický novinář Colin Irwin v začátcích neomylně odhalil: “Ona je štěbětajícím smíškem. Zdánlivě praštěna, až se divíte jak může po ránu najít konvici s čajem.“ Sedí to na ní dodnes, hvězda nehvězda.
V Dranouteru se také sympaticky odkopala: “Nikdy jsem neměla námořníka, ale ráda o nich skládám a zpívám.“ Takřka na žádném z šesti alba totiž nechybí alespoň jedna námořnická. Do názvu toho posledního – The Girl Who Couldn´t Fly – zase vetkla své obavy z létání, které u ní propukly během úmorného amerického turné před dvěma lety. Až z toho všeho létání skončila na hypnoterapii. Jinak deska je to znovu báječná. A nejautorštější ze všech. Osm skladeb totiž Kate napsala sama. Silné příběhy, skvělí muzikanti: Ewen Vernal s Donaldem Shaw ze skotské skupiny Capercaillie, nepřeslechnutelná anglická zpěvačka Kellie While, McGoldrick, Ian Carr. Obal pomáhal namalovat fanoušek Graham Coxon, jinak člen poprockové kapely Blur. Na The Girl Who Couldn´t Fly hostuje také skotský zpěvák Roddy Woomble, jemuž následně s Johnem poprvé v historii rodinného vydavatelství Pure Records nabídli natočit vlastní desku. „Je to můj přítel z dětství, rozervanec, milovník Fairport Convention, ale obrovský talent,“ podotkl John, beroucí na sebe roli producenta. Na Woombleho album My Secret Is My Silence přetáhl skoro celou kapelu a Kate s Roddym nechal nazpívat úvodní písničku, z níž se stal v Anglii regulérní hit.
Pure Records prý vymyslela vaše matka, dobře tušící, že nikde jinde by se vám takové podpory a nezávislosti nedostalo. „Pure řídíme z domu, vlastně málem z ložnice. Nechtělo se nám přistoupit na obvyklou obchodní hru, co nemá nic společného s hudbou kterou dělám. Protože pokud se chcete dostat do hitparád, musíte na to jít přes velkou firmu a ne s folkem. A to se mi opravdu nelíbí. Tenhle druh hudebního průmyslu je jako celek pro mne zcela cizí svět. Nepříjemný a protivný. Nikdo tu nikoho nemá rád, každý každému jen lže. Folkové prostředí je o něčem zcela jiném. Lidé si tu navzájem fandí, pomáhají si a když jsem začala koncertovat a s rodiči jsme přemýšleli, kde bych mohla vydávat své desky, přišli jsme na to, že nejlepší bude, když budeme mít všechno pod vlastní kontrolou. Tedy jaké vybereme muzikanty a jakou hudbu budu hrát. To je přece fantastické, nemyslíte?.“
Před nedávnem ji znovu lákali do popmusic. „Neblázněte, co bych řekla vnoučatům,“ odporoučela se a zůstala obyčejnou folkařkou, co postupně dostává odvahu skládat vlastní písničky. Na albu Awkward Aie asi ty nejlepší, možná z osudových příčin: zemřeli ji blízcí a rozešla se s manželem. Bývalý „nejlepší muž jejího života“ Jon McCusker sice jako vždy přivedl do studia muzikantskou smetánku (členy Capercaillie, Andy Cuttinga, McGoldricka, Krise Drevera aj.) a sám hraje skoro všude, ovšem produkci už zcela poprvé převzala Kate. Další změny nečekejte. Stále ty nenápadně okázalé, pomalu plynoucí melodie navozující poklidnost nočního snění, holčičí, malinko podivný humor a převzaté balady unikající obvyklosti. Jemný, poutavě vypravěčský hlas nemá ani po letech potřebu dráždi. Tam, kde na Kate přichází potřeba zdůraznit, že „ten kluk má fakt zlaté srdce, jenom si toho dříve nevšimla“, nastupují hostující Eddie Reader s Chrisem Thilem; jinde dechy a smyčce. Vrchol nastává s Blooming Heather, snad nejsrdečnějším zpracováním lidovky v kariéře Kate Rusby: nadnášená akordenonem, houslemi, smyčci a podmalovávkou operního tenora Johna Hudsona, stejně jako ona rodáka z Barnsley, stoupá k vzletnému albovému finále. Pak ovšem Kate zapne kytaru do zásuvky, spustí známý riff, přidají se basa s bicími a na světě je radostná předělávka The Village Green Preservation Society. „Se synovci jsme zajeli do Cornwalu. Chytali ryby, mlsali zmrzlinu a na pláži s kytarou společně zpívali staré The Kinks. Už dlouho si nepamatuji, kdy jsem byla tak šťastná,“ vzpomínala Kate.
(2008)
Foto: Archiv
Jiří Moravčík
