Lou Rhodes - Žádné okouzlující tralala písničky
09.01.2010 | Lou Rhodes. Možná nejkratší kapitola anglického folku. Uvidíme. Zeptejte se totiž kteréhokoliv fanouška přeslavných a milovaných manchesterských Lamb a ten vám odpřisáhne – během motlitby aby se tak skutečně stalo – že se u ní jedná o přechodné období, léčbu z rozvodu, útěk od urputných studiových sporů s parťákem Andy Barlowem. Že bez debat přijde čas, kdy se Lou vrátí tam, kam prý patří – k duu Lamb: sofistikovanému drum´n ´bass z něhož se k údivu všech na povrch drala křehká poezie dvacetileté holky nevědící si občas sama se sebou rady.
Zkrátka, že se z Lou zase stane Jehňátko, nakrátko ostříhaná holčina, na fotografii do půl pasu nahá, skrývající pod dlaněmi drobná ňadra a v očích povznesení s vírou ve všechna vyřčená slova, s nimiž se s Lamb odtrhla od taneční bezeslovnosti a zkratkovitého drsňáctví transpotingové generace.V roce 2006 vydala akustické album Beloved One a dávno tušený vztah k folku uvedla na pravou míru: “,Vrátila jsem se nazpět domů. Do matčina folkového klubu kde jsem vyrostla.,“
Hlasem bez falešného patosu do něhož vtěsnala přírodní čistotu Sinéad O´Connor, nakřáplou chmurnost Marianne Faithfull a úpěnlivou sdělivost PJ Harvey zpívala obsahově silné písničky vymezující od prvopočátku Lamb ze stereotypu taneční scény, natož dutého popu. Andy je sice ponořil do elektroniky – symfonicky hymnické, najazzlé i zlostné – nikdy se však neodvážil je udusit. Válčili spolu, ve studiu za sebou práskali dveřmi, týdny se nevídali, přemýšleli o konci, vždycky se však k sobě vrátili, aby nakonec usoudili, že z Lamb se pro ně stalo ghetto, z něhož je potřeba zavčasu utéct. Během dekády 1994-2004 natočili čtyři úspěšná alba, ochutnali slávu jako málokdo, jejich hudba zněla v reklamních spotech a filmech, koncertovali před mnohatisícovými davy a prodali dost desek na to, aby v nejbližších letech nemuseli do fabriky.Andy by bez studia neusnul - pro akustiku se tohle techno dítě fakt nenarodilo - a proto zůstal v Manchesteru. Na čerstvě rozvedenou Lou se dvěma syny naopak velkoměsto padalo jako těžká deka. Narodila se kousek poblíž, vystudovala tu fotografii, vdala se za jistého Robinse, ale žít tady už nechtěla. Naložila děti s nejnutnějšími věcmi do dodávky a odjela do hrabství Surrey, kde koupila farmu ze 17. století. Začala pěstovat zeleninu, chovat kočky a klukům na dobrou noc hrát na kytaru sebeobnažující písničky, kterým nemohli rozumět. „Chraň mě a miluj. Ztratila jsem se, ale chci zase žít.“ Ptali se jí, co teď bude dělat.“Nic podivnějšího než folk,“ odpověděla
Revoluci neberu
Anglický folk toť donedávna jedna velká rodina. Ne všichni si v ní padali kolem krku, obecné pravidlo však ctili: nezadávat si s popbyznysem, kašlat na něj, protože do nás nikomu nic není. Vystačíme si sami a o vaše prachy nestojíme říkali staří, s folkem je potřeba honem rychle něco udělat nebo mu narostou vousy až na zem, přesvědčovali je ti mladší. Jinak se ale nic nedělo – i ta nejskvělejší alba v prodejnosti sotva překročila pár tisíc, v klubech také nebylo vždycky zrovna nacpáno. „Je to spíš záležitost o čtyřiceti, padesáti lidech. Hudebníků by bylo dost, za to s obecenstvem je to slabší,“ tvrdí Bill Jones. Nebýt prý mladých, co do zvuku odvážných kapel, festivalová údolí by připomínala pamětnický sraz důchodů. A když Martin Carthy s Normou Waterson dostali od královny Řád britského impéria, s Angličany to ani nehnulo. Legendy nelegendy, na Eltona Johna s Davidem Beckhamem na veřejnosti nemají.
“Někteří lidé si vůbec neuvědomují jaké bohatství v Anglii máme. Vychvalujeme kdeco ze světa, ale co máme doma nám často nestojí ani za řeč,“ čílí se zpěvačka Laurel Swift z mladičké skupiny 18th Day of May. Ta, která prý podle svých slov není moc dobrá v učení starých lidovek, takže si raději píše vlastní, pravda trochu divné písničky. Jiní mládežníci – The Gloworms – obraz současného anglického folku doplňují také po svém: “Těší nás přirovnání k Fairport Convention a Pentangle. Máme je moc rádi, víte, ale ještě raději Led Zeppelin s Velvet Underground.“
Slova Jima Moreyho o tom, že nový anglický folk vystřelí na měsíc tradicí nezatížená mladá generace, často ani netušící kdo byli Steeleye Span, by už dávno měla být někde vytesána.
Jak se na to díváte vy, cítíte se být součástí toho dění, zeptal jsem se Lou Rhodes. „Neberu to zas tak moc vážně, na druhou stranu tomu fandím. Je to možná víc o hudbě než o lidech a to je pro mě inspirující.“
Celý život kolem vás duní techno, pak natočíte akustické album, nastoupíte do dávno rozjetého folkového vlaku a pozvou vás do Barbican na koncert Dcery Albionu, kde se při zpěvu držíte za ruku s Elizou Carthy, Normou Waterson, Kathryn Williams a June Tabor. Tomu říkám skok. Jak vás přijaly? „Cítila jsem se hned jako člen rodiny. Bylo to něco hmatatelného, cosi se dělo. Asi takhle. Jinak ale nemám moc ráda novináře, kteří vymýšlejí nové revoluce, jako třeba elektrofolk. To neberu.“
Dobře, ovšem přece jenom jste se na folk dala o trochu později než třeba Eliza. „Když jsem připravovala Beloved One, neměla jsem ani ponětí o tom, jak nakonec bude znít. Chtěla jsem pouze vyjádřit co se ve mě odehrává. Takže tu příslušnost k folku neprožívám zas až tak absolutně.“
Nejsem rock´n´rollové kuřátko
Novináře, kteří se ji na každém kroku vyptávali na Lamb a co že ji to s tím folkem popadlo, když v Barbicanu se Sheilou Chandra nakonec zpívala také Down By The Water od PJ Harvey, se smíchem usazovala: “Nemějte strach, nejsem tady náhodou.“
Já ji naopak s kolegou Michalem potěšil, to když jsme ji oznámil, že o Lamb nám vůbec nejde. „Tak to zní pěkně.“
Stejně by mě ale zajímalo jestli je to změna navždy. „Vyrostla jsem na folkové hudbě. Moje matka, Annie Burton, byla známou zpěvačkou a vlastnila docela známý folkový klub. Nevlastní otec Graham Burton, bývalý člen kapely Hunter´s Moon hraje na kytaru. Také na Beloved One a hodně mě oba podporují.“
Takže klasické dětství strávené ve festivalových backstage ? „Ne, spíš v klubovém. Na cambridský festival si jako malé dítě ale pamatuji.“
Jezdil k vám prý vystupovat Martin Carthy s Bertem Janschem. „Ano, s matkou se dobře znají.“
A vaše teenagerská léta? Neříkejte, že jste vzhlížela ke Carthymu. „Ve třinácti jsem před lidi v klubu předstoupila s písničkami Joni Mitchell a Dicka Gaughana. To byla moje rebelie.“
A Lamb? Promiňte, mám na mysli vaše upsání elektronice. „Jistě, byla ji tam za těch deset let spousta, ale když pozorně ty skladby posloucháte, zjistíte, že to jsou vlastně folkové záležitosti.“
Proč jste s Lamb sekla? Protože, jak jste kdesi řekla, taneční hudba unavuje sama sebe? „Stále víc a víc mě ta elektronika frustrovala. Toužila jsem po akustickém zvuku, tradičních nástrojích. A také po vlastní desce, která by zněla úplně jednoduše. Vezměte si, že album Lamb jsme třeba natáčeli tři roky. Samé složité programování. Beloved One jsem měla hotové za tři týdny. Je to fantastické po těch letech dělat akustickou hudbu, když ty písničky mají navíc možnost volně dýchat. Nejsem žádné rock´n´rollové kuřátko.“
Život je požehnání
Na farmě si vybudovala studio, založila label Infinite Bloom, aby měla kde vydat album a v uších ji zněla slova Martina Carthyho, který ji v Barbicanu doprovázel na kytaru: “Tradiční hudba přežila války, pohromy a cokoliv dalšího a proto je rozhodně schopná přežít uzavření do počítače.“ Volně přeloženo: ničeho se neboj, ty lidovky mají pro strach uděláno.
Však také skladby z Beloved One obestírá prazvláštní hudba. Často se pak podobají víc rockovější éře Suzanne Vega než obvykle jemně ťapkajícímu folkovému písničkaření s akustickou kytarou a houslemi. Ve chvíli, kdy baskytara s bicími zhlasitějí víc než byste u běžného folku čekali, se dokonce rozhlížíte, že se odněkud vynoří Andy a všechno zasype lambovštinou, přestože se tu zpívá: “Život je požehnání, to moc dobře vím. A každá lekce nám pomáhá růst.“ Ale jde jen o nikdy nenaplněný pocit. V tom je skladatelství Lou Rhodes jedinečné. I její folk. Bere ho jako způsob vyprávění příběhu, kdy hudba občas při vzpomínkách ustupuje do pozadí.
Takový přístup ale známe. Van Morrison ho popsal takřka dokonale: “Zpočátku jsem pracoval jen podvědomě. Lidé rádi nazývali mé psaní transcendentálním, jiní zase mysticismem a další pak přírodní poezií. Proč jsem psal tímto způsobem, kde se to ve mě vzalo a na jaké tradice jsem navázal? Přemýšlel jsem o tom hodně a zjistil, že ta tradice je ve skutečnosti moje vlastní. bylo to najednou, jako by se mě v hlavě rozsvítilo, že to co hledám, už tady je. Moje psaní je ovlivněno prostředím, kam jsem jako mladý kluk chodíval a kde jsem vyrůstal.“
Tak proto jste koupila jeho ranné album Astral Weeks a dokola si ho doma pouštěla? „Hodně mě s Nickem Drakem inspiroval. Oba dělali složité věci jednoduše. Slyším u nich přirozenost, prakticky není co dodat a přitom to nejlepší ze sebe vychrlili během pár dnů. Nahrávala jsem stejným způsobem. Sice jednu písničku třeba i desetkrát, stejně jsem se ale nakonec vrátila k první verzi. Oproti následujícím verzím nezněla třeba perfektně, ale obsahovala něco neopakovatelného, prvotního.“
Těšilo ji kladné přijetí alba, za které byla nominována na Mercury Prize, čehož s Lamb paradoxně nikdy nedocílili. Stejně tak, když si v Sundey Times přečetla: “Zvláštní, čekali jsme folkové tralala písničky.“ S kytaristou, houslistkou, kontrabasistou a perkusistou vyjela na turné, upozorňujíc: “Tohle je folkmusic, žádní Lamb.“
Fanoušci si ovšem příležitost znovu spatřit na podiu Lou nenechali ujít. Chvějivé písničky, utkané jakoby z ticha, ale vyžadují svůj klid a když se ho Lou v hlučícím obřím stanu belgického festivalu Dranouter nedostávalo, nerozpakovala se o něj požádat: “Nemohli byste zavřít klapačky?.“Průprava z rockových koncertů je na ní znát, s publikem to umí. A bez hvězdných manýr.
Matka z vás musí mít radost. Nebo ne? „Je fakt pyšná. Hodně mě s otcem podporovali. Je to pro mě vzrušující, máma sice byla folkovou zpěvačkou, ale nikdo jí skoro neznal, takže všechnu tu slávu, na kterou nedosáhla, teď prožívá skrze mě. Pro ni představuji rodinné folkové bohatství. A také moc dobře ví, že poprvé v životě dělám v hudbě to, co chci jenom já.“
(2007)
Foto: Yvetta Stránská
Jiří Moravčík
