Goran Bregovič - Frankesteinova hudba
10.01.2010 | Neexistuje snad jediná skladba sarajevského skladatele Gorana Bregoviče, v níž by každá nota pocházela výhradně od něho – jestliže je ale uchopíte jako celek, vyjde vám z toho dílo takřka geniálního hudebního šíbra, kdy už na nějaké původnosti nesejde a statisícovému publiku je to jedno, chce slyšet oblíbené hity - Kalašnikov, Mesečinu nebo Erdelezi – zahrané ve vražedných tempech nezkrocenou rómskou dechovkou.
"Ukradl jsem je na Balkáně a původně adresoval Balkánu. Považuji proto za ohromné, že se jich ujala globální scéna," bezelstně přiznává Bregovič. Stalo se tak přičiněním dnes už legendární Bregovičovy hudby pro filmy Emira Kusturici, především Undergroundu, který z rómských balkánských dechovek učinil nebývalý světový hudební fenomén.
Sarajevský rodák Bregovič připomíná prototyp slavného muže spisovatele Stephena Leacocka, “bez něhož není možné začít si s nějakým povstáním nebo obrozením, aniž by se objevil, ujal se hlavní role a shrábl pro sebe všechno, co se u pokladny vybralo“. Ačkoliv Bregovič nepochází z kmene „věštců se žhnoucíma očima“, jak Rómy nazýval Charles Baudelaire, dokonale si osvojil jejich praktiky: “Cikáni považují hudbu za něco universálního, co patří každému z nás. Nemají žádné předsudky, takže se cítí nesvázáni při přejímání jiných hudebních motivů. Pro ně je to naprosto normální a udělají to, aniž by o tom dlouze přemýšleli.“
Bregovič vystudoval na konzervatoři violoncello a na přelomu 70. a 80. let vedl mezinárodně proslulou rockovou kapelu Bijelo Dugme. Když ho válka vyhnala ze země, spolupracoval s Iggy Popem, Ofrou Haza, Sezen Aksu a polskou zpěvačkou Kayah. Natočil hudbu pro francouzský historický film Královna Margot a v roce 1995, kdy Underground obdržel na festivale v Cannes Zlatou palmu a on se rozešel s Kusturicou, staví početný Wedding and Funeral Band, jehož součástí se vedle nefalšované balkánské dechovky stává také pravoslavný mužský sbor, bulharské zpěvačky a smyčcová sekce z Polska. Sám v bílém fraku a s elektrickou kytarou usedá do popředí a přes přítomnost nezbytného dirigenta Ognjana Radivojeviče vše řídí teatrálními gesty. Ve velkolepé našlehané formě s Wedding and Funeral Orchestrem nabízí jako jeden z mála světových skladatelů kompozice z vlastních filmů a písně ze svateb a pohřbů, posbírané po divokém Balkáně, které podle Bregoviče musejí pocházet z dílny samotného Frankensteina.
V roce 2007 s Wedding and Funeral Bandem vydal Bregovič další ze svých překvapivých mastrštyků: rómskou verzi Bizetovy opery Carmen se „šťastným koncem“.
Když prý jde Bregovič na operu, tak pouze za účelem se tu napít a tak ho při jedné návštěvě napadlo učinit přítrž všem příběhům o Cikánech završených tragédií, nehledě nato, že chtěl udělat radost cikánským muzikantům ze své kapely. Zvláštní poměr k opeře, na druhou stranu Bregovič si nikdy se spoustou věcí hlavu nelámal. Například s autorstvím skladeb, které si odjakživa prozpěvovali Cikáni po celém Balkáně. A když ho na to upozornili, cikánsko-šalamounsky“ odpověděl: „Hudba je na Balkáně poutníkem a tulákem, stejně jako lidé i celé vesnice.“ To jen tak na vysvětlenou, když vám některé části skladeb přijdou povědomé; vlastně dost povědomé. Na druhou stranu je potřeba uznat Bregovičovu genialitu, s jakou operu pojal. Učinil z ní skutečné „umění pro chudé“, tancovačkovou záležitost pro svatby a pohřby s obrazovým dodatkem pro méně chápající: zeleným trabantem na obale. Nechybí humor, čirý příběh, trochu sentimentu, přesně nadávkované porce vyumělkovanosti, upřímnosti a aranžérské složitosti s dokonalým citem pro prostředí, v němž se děj odehrává. Gadžové budou možná chvílemi tápat, leč Cikáni se v tu chvíli ocitnou doma. A co je důležité, tuhle Karmen je vám Bregovič se svým Wedding and Funeral Bandem schopen přehrát doslova u táboráku. I když v tu chvíli by asi chyběla italská popová ikona součanosti Carmen Consoli, hostující se svým krásně zastřeným hlasem v písni Focu Di Raggia.
(2007)
Foto: Yvetta Stránská
Jiří Moravčík
