Esma Redžepová - Život připomínající román
06.10.2010 | Nechávají kvůli ní zapřahat do kočárů, jugoslávský maršál Tito ji vozil v luxusní limuzíně a když v roce 1961 hostil v Bělehradě bezmála padesátku presidentů z celého světa požádal jí, aby jim zazpívala. Seděli prý ani nedutali. Také ji několikrát nominovali na Nobelovou cenu míru, kamarádila s Matkou Terezou a honosí se titulem Cikánská královna. O kom je řeč? O makedonské romské zpěvačce Esmě Redžepové.
„Zpívá silou blesku, rozvážností mudrce, hlasem anděla uvádějící nás do sedmého nebe a citlivostí milující matky“, napsala o ní slavná turecká tanečnice Elizabeth Artemis Mourat.
Pokud si francouzský šanson spojujeme s Edith Piaf, blues s Bessie Smith a jazz s Ellou Fitzgerald, symbolem romské hudby zůstává Esma. Zdaleka mladší zpěvačky ji možná překonají v dravosti, orientaci v moderních technologiích a nasazení, nemají však odžité to co ona, tudíž postrádají její majestátní noblesu, dar uhranout tam, kam vstoupí; a málokterá má také potřebu dýchat za druhé jako Esma: dáma s posláním a přirozenou potřebou řešit lidské nepravosti.
Během své úctyhodné kariéry natočila stovky desek a pomalu se zdálo, že s věkem míří do hudebního důchodu. Pak se objevila v řadách famózního projektu Queens & Kings – společenství těch nejlepších romských zpěváků a muzikantů a v roce 2007 se k velkému překvapení přihlásila s dvěma odlišnými alby: zatímco na Gypsy Carpet ji v současném repertoáru doprovodily klávesy, My Story s hostujícím francouzským kytaristou Titi Robinem představuje retrospektivního průvodce zpěvaččinou tvorbou, nabízejícího vedle přepracovaných důvěrně známých skladeb i několik archivních snímků.
My Story uzavírá píseň Romano Horo, její první hit z roku 1959 natočený v bělehradském rádiu s kapelou makedonského gadžovského akordeonisty Stevo Teodosijevskiho; Esmina objevitele, učitele a po třiadvaceti letech soužití nakonec manžela, v hudbě se vším všudy takřka geniálního samouka.
K jejich svatbě, trvající i se zásnubami jedenáct dnů se váže milá historka: Esma žila se Stevo celé léta v domě jeho rodičů a nebylo dne, aby ho nežádala o nutné úpravy a větší pořádek. Jednoho dne ji pak došla trpělivost a práskla dveřmi. Zděšený Stevo utekl za matkou co má jako dělat. „Koukej si ji okamžitě vzít za ženu a ona se vrátí,“ poradila mu moudře. A vrátila, samozřejmě, vždyť prakticky celá kariéra Esmy je spojena se Stevo, mimochodem původně řidičem náklaďáku.
Poznali se náhodou. Základní škola, kam Esma chodila, ji přihlásila do pěvecké soutěže rádia, kde Stevo pracoval. Bylo ji čtrnáct a suverénně vyhrála. Doma o tom ale nikdo nesměl vědět, otec barové a svatební romské zpěváky nesnášel. Když u ní ale za pár dnů našel výhru – čtyři měsíční platy – svolil k tomu, že napříště smí sice dcera veřejně zpívat, ale pouze rádiu a televizi. Stevo nemohl talent mladé holky z romského ghetta přeslechnout, nicméně trvalo ještě další dva roky, než ji všemu ke své spokojenosti naučil. Dokonce Esmě navrhoval její proslulé, pestrobarevně opulentní kostýmy, které nosí dodnes.
Po jeho smrti roce 1997, i z rozčarování nad rozpadem Jugoslávie, se kterou se těžce smiřovala, se Esma vrátila do rodného Skopje s úmyslem ukončit kariéru a vstoupit do kláštera. Znamenalo by to ovšem hodit za hlavu všechno dosavadní úsilí za zrovnoprávnění Romů o které se Stevo společně léta usilovali, zklamat fanoušky po celém světě a vymazat okřídlené dělení Makedonie na “dobu před Esmou a po ní“.
Nakonec nabrala síly a po dvou letech vydala úchvatné dvojalbum Gypsy Queens, se snad nejlepšími písněmi co kdy napsala.
„Víte, žiji pro hudbu a někdy mám pocit, že se přitom dotýkám oblohy. Jindy se s ní ocitám na kraji hrozného srázu. A co mě zachrání od pádu? Pravděpodobně má láska ke zpívání. Hudba nás totiž dokáže ochránit od všeho zla. Alespoň já tomu věřím,“ řekla při té příležitosti Esma novinářům.
Když filmový režisér Emir Kustiruca v Šutce, blátivém předměstí Skopje dotočil syrově reálný epos Dům k pověšení, uplynulo pětačtyřicet let od chvíle, kdy se tu Esma Redžepova narodila; je ročník 1945. Považuje se za Romku a celoživotně se za svou identitu rve, ačkoliv ta její úzce souvisí s klasickou otázkou: kdo jsou vlastně Romové? Druhá nejmladší z šesti dětí Ibrahima a Canije Redžepových má totiž typický balkánský původ: matka muslimka, otec vyznáním katolík albánský Rom s irácko-židovskými kořeny. Pro ni to znamenalo, že napříště bude bez problémů zpívat v patnácti jazycích a hudebně vycházet z jiskřivě eklektického mixu balkánské, cikánské, turecké, židovské a indické hudby, do něhož plynule zakomponovala městský gadžovský pop. Skládat začala už někdy ve čtrnácti letech a jakkoliv sahala po romských tradičních písních, nejraději spoléhala na ty Stevovy a vlastní, z nichž valná část vešla do dějin romské hudby a zlidověla. Nejpřesvědčivější důkaz o tom podává Goran Bregovič, z toho titulu si je přivlastňující a vydávající, ostatně jak je jeho zvykem, za romské dědictví.
Vaše úctyhodná hudební kariéra trvá už přes padesát let, jste velmi multikulturní, kosmopolitní a taková je i vaše hudba. Je to dáno do určité míry tím, že pocházíte z muslimské romské rodiny, zeptal jsem se Esmy při její nedávné návštěvě v Čechách.
„Zpívám už hodně dlouho. V roce 2011 oslavím pětapadesáté výročí začátku hudební kariéry. Tedy pokud se toho dožiji.“
Ale vždyť vypadáte zdravě a šťastně, tak proč ta pochybnost?
„Nikdy nevíte, co vás může potkat zítra. Čím jsem starší, tím víc si vážím každého nového dne. Dívat se příliš dopředu se také moc nevyplácí, až příliš hodně jsem toho prožila. Něco o tom vím. A chcete ode mě radu? Nepijte moc šampaňského a nepěstujte nevázané romantické vztahy.“
A ta multikulturnost?
„Můj děda byl Cikán – katolík, babička byla židovka, proto mám židovské jméno. Maminka pak byla muslimská Cikánka a manžel Makedonec, ortodoxní křesťan. Já se sice považuji za Romku, ale vazby na jiné kultury a zvyky v sobě neustále nosím. Vlastně z nich hodně čerpám.“
Během Titovy Jugoslávie patřila Esma Redžepová k nejvíc exponovaným zpěvačkám – natočila okolo šesti set skladeb. Získala diplomatický pas a cestovala kam se jí zachtělo. Mezinárodní přijetí zpívající Cikánské královny ovšem nastalo až po válce, kdy se postupně objevovala na nejvýznamnějších festivalech world music a její alba začala vycházet u labelu Network Music. Mohla také naplno vyjádřit své názory: „Romové potřebují hodně prostoru, hodně svobody. Nepotřebují hranice. I já v sobě mám zakódovaný kosmopolitismus. Chci všude cestovat bez omezení a brát si ze všech možných kultur. Nesnáším hranice a války. Hudba představuje nejlevnější zábavu chudáků. Stačí zapnout rádio s hudbou a zapomenete na hlad. Procestovala jsem celý svět a vím, že lidi bez ohledu na rasu a národnost vstupují na svět nazí a odcházejí s prázdnýma rukama. Tak proč musí existovat zlo a války. Je načase se začít navzájem respektovat a hudba by k tomu mohla napomoc.“
Maršál Tito, oproti rumunskému diktátorovi Ceauşescovi, který Romy k smrti nenáviděl, Esmu Redžepovu vyznamenal medailemi a vyslal šířit slávu země do zahraničí a když u něho společně zasedali presidenti z celého světa, pozval Esmu aby jim zazpívala. Seznámil ji také s Indirou Ghándiovou a ta ji pak v roce 1976 v indickém Chandigarhu korunovala z rozhodnutí romského koncilia Cikánskou královnou.
Pamatujete se dodnes dobře na to, jak vás v roce 1976 Indira Ghándhíová do této role oficiálně korunovala?
„Vzpomínám si na to velmi dobře. Existuje dvacet tři zemí, ve kterých je široká základna romské kultury. A ty mě prostřednictvím Indiry Ghándiové prohlásily za královnu romské hudby. Byla to pro mě velká pocta. Žádná jiná romská žena už po mě ten titul nezískala.“
Je pravda, že jste se osobně setkala s Matkou Terezou?
„Ano, byly jsme společně pozvány na oběd s Indirou Ghándiovou v Kalkatě. Matka Tereza se totiž přátelila s mou matkou, byly sousedky. V muzeu Matky Terezy ve Skopji jsou dokonce vystavené některé fotografie mojí maminky s Matkou Terezou.“
O čem jste si s Matkou Terezou povídala?
„O Skopji, o mojí mamince, jelikož se tak dlouhou dobu znaly a chodily spolu do školy. Zkrátka povídali jsme si jako dvě normální ženské. Víte o čem si povídají ženské? “
No, někdy mám pocit, že bych to raději ani vědět nechtěl.
„Dobře děláte, stejně byste nám nerozuměl.“
Osud jim s manželem odepřel děti, takže postupně adoptovali čtyřicet sedm kluků, z nichž někteří dnes Esmu doprovázejí v kapele. Během jugoslávské války se zasadila o přijetí romských uprchlíků z Kosova v Makedonii, pomáhala založit a financuje Esma & Stevo Teodosievski Music School, vychovávající mladé muzikanty a sbírala jednu cenu za druhou: od Matky Terezy, vyhlásili ji Romskou ženou milenia a dvakrát byla nominována na Nobelovu cenu míru.
Paní Esmo, lidé ve východní Evropě mají často velmi rádi romskou hudbu, na druhou stranu dost často neradi žijí vedle Romů samotných, mají problém s jejich životním stylem. Co o tom soudíte?
„Víte, já se jako Romka cítím velmi dobře, jsem na svou národnost hrdá. My Romové jsme velmi kosmopolitní. Nikdy jsme s nikým neválčili, nikdy jsme neokupovali žádnou zemi. To Romové by měli dostávat Nobelovu cenu za mír. Ale ty problémy vnímán, vím o nich a netýkají se bohužel pouze východní Evropy.“
Jaký je tedy váš recept na boj proti diskriminaci a rasismu?
„Nejlepším modelem v tomhle ohledu je podle mě makedonský způsob. Makedonie má totiž jako jediná země na světě romskou národnost a romskou kulturu a její ochranu stanovenou v ústavě. A letos makedonský prezident udělil makedonskou státní cenu třem lidem, bulharskému prezidentovi, předsedovi Evropské unie a mě. Jsem první ženou, která tuto cenu dostala. V minulosti jsem také obdržela významná ocenění od bývalého vedení Jugoslávie. A také několik cen od Červeného kříže. Nejdůležitější je ale vzdělání. V Makedonii musí všechny romské děti chodit povinně do školy. V tom je základ všeho boje proti jakékoliv diskriminaci.“
Na začátku zmiňované album My Story lze brát také jako životní příběh Esmy Redžepové; ve skladbě Mon Historie, pouze za doprovodu Titi Robina ho ve zkratce převypráví a na obale pak doplní jednou z tesklivých romských legend: “Bože, patřím k Cikánům. Potulujeme se od Indie k Makedonii a pořád kromě schovávání se do své hudby nemůžeme najít místo na zemi, kde bychom se mohli usadit. Bože všemohoucí mohl bys nám věnovat píseň jako naši mateřskou zemi?.“
(2010)
Foto: Yvetta Stránská
Jiří Moravčík
