Jiří Pavlica & Hradišťan - Jít za hlasem svého svědomí
09.09.2010 | Folkové prázdniny letos zahájily a zakončily koncerty tradičního hosta, cimbálové muziky Hradišťan vedené primášem Jiřím Pavlicou. Při té příležitosti vznikl následující rozhovor.
Hradišťan letos slaví 60. výročí svého založení a Folkové prázdniny čtvrt století trvání. To jsou v obou případech důvody k pohledu nazpět. Vzpomínáte si ještě na to, jak jste se stal primášem Hradišťanu a začal ho vést docela po jiných chodníčkách než kterými kráčel do té doby? To asi nebylo moc snadné postavit se tradicionalistům.
„Začátky byly skutečně těžké. Šlo o to přesvědčit lidi, že nechci nic bořit ani popírat, ale přinést jen trochu jiný pohled, jiný písňový materiál, jiná a náročnější sdělení, která mohou existovat společně s těmi v té době obvyklými, a že to vše zdánlivě nové je jen další větví rozkošatělého stromu moravské hudebnosti. To, že jsem si vytvořil několik dramaturgických linií od regionální, přes historizující až k žánrovým fúzím, byly už praktické kroky a naplnění mých představ. Zdá se to být jednoduché, ale byla to především práce a zase práce.“
Kdysi jsem vás přirovnal k Paddy Moloneymu, vedoucímu irské skupiny The Chieftains. Ta, podobně jako vy s Hradišťanem moravskou, nejenže irskou tradiční hudbu proslavila po celém světa, ale začala postupně spolupracovat s hudebníky z jiných žánrů a koutů planety. Co vás osobně vedlo k tomu, že jste moravskou cimbálovku spojil s hrdelními zpěváky z Altaje, japonským bubeníkem Yas-Kazem, polskými jazzmany nebo Diazu Plaattjisem? Moloney si u každého ze svých exotických hostů našel nějaké hudební pojítko, které dosud nikoho nenapadlo a dávalo to smysl. A co vy?
„U každé spolupráce to bylo jinak. Nechci se zabývat jednotlivostmi, to bych hodně zdržoval, ale vždy jsem měl vymyšlenou koncepci na základě poznání a vyhodnocení toho, v čem jsme si podobní a v čem jiní, co nás spojuje a co rozděluje, v čem se můžeme vzájemně obohacovat. Nikdy jsem nedělal fúzi jen jako „pejsek a kočička, co vařili dort“, vždy jsem tím chtěl vyjádřit sdělení, kterému byly podřízeny společné výrazové prostředky. Škoda, že to mnozí kritici neodhalili a nepochopili.“
V roce 1994 jste vydali společné album s Vlastou Redlem a AG Flekem. To způsobilo velký šok a získali jste za něho spoustu ocenění. Dokonce pamatuji na vaše velmi úspěšné vystoupení na festivale world music v německém Rudolstadtu. Vnímáte dnes album jako jistý přelom v kariéře Hradišťanu?
„Vnímám je pouze jako jedno z přelomových alb. Stejně tak bych tam musel zařadit desku Byla vojna u Slavkova nebo desku Pokoj vám s Komorním orchestrem Leoše Janáčka, spolupráci s Emilem Viklickým či album Chvění s Filharmonií Brno a hosty. Myslím, že spojení s Vlastou Redlem oslovilo poměrně široké publikum a přivedlo nám i jemu další okruh posluchačů. Každopádně je považuji za podařené a nikomu nebudu vyprávět, jak vnikalo na koleně, a že např. definitivní pořadí písní na desce vznikalo až při poslechu na starém kazeťáku v autě cestou na finalizaci v Rudolfinu. Byla to trochu průkopnická doba.“
Podobný a zdaleka větší úspěch vás čekal po vyjití krásného alba O Slunovratu. Měl jste nebo máte pocit, že se Hradišťanu touto formou podařilo k moravské tradiční hudbě a vůbec k hudbě našich předků přilákat mladou generaci? Já mám pocit, že ano a i když to třeba nevedlo k tomu, že by ji začala hrát, alespoň ji poslouchala. Někteří mladí třebas poprvé v životě.
„Ve Slunovratu šlo o připomenutí jistých filozofických a etických principů, které jsou v tradici zakotveny a po generace předávány. Bylo to vyjádřeno nádhernými básněmi Jana Skácela a lidovou poezií, já jsem se snažil hudbou tomuto výslednému sdělení prospět. A pokud to oslovilo i mladou generaci, pak je to jedině dobře. Já jsem rád a děkuji za to, že se to všechno podařilo.“
Po vašich velkých úspěších přišli jiní, kteří se snažili moravskou a českou lidovou hudbu spojit s rockem nebo jazzem. Víte, vždycky mě mrzelo, že za oslavnými ódami na ně chyběla zmínka o tom, že nebýt Hradišťanu, těžko říct jak by to všechno dopadlo. Jak jste podobná snažení – a že se jich najednou vyrojilo – a nebudeme si nic namlouvat, často laciná, dutá a podléhající módě, vnímal?
„Jako nepoučenost, nepokoru a zahleděnost sama do sebe. Ale stejně tak je nutné připomenout, že před námi byli jiní a na ty se také zapomíná. Kdo dnes ví, že ve své době se o totéž pokoušeli Bukanýři, Šafrán, Minnesengři, Petr Ulrych, Pavel Lohonka, Jaroslav Hutka, Vladimír Merta, Zuzana Homolová a další, nebo Jaroslav Krček, Zdeněk Lukáš, Miloš Štědroň v oblasti vážné hudby apod.“
Když jste jako mladý primáš přebíral Hradišťan, prý jste chtěl s ním začít dělat hudbu jinak, jak jste kdesi řekl „ chtěl ji vymanit z tradičního pojetí“. To se vám nadmíru podařilo. V tehdejší době ale lidová moravská hudba, alespoň ta hraná na veřejnosti, v televizi a rádiích a mimo Dolňácké a Horňácké domácí prostředí, podléhala drastické cenzuře. Páni z vrchu se ji snažili lidem vnutit v podobě, ze které neměli už strach. Jak se vám tehdy tvořilo, když jste nemohl třeba zpívat staleté písničky o smrti, o Bohu, o víře a velikosti lidského vztahu k přírodě a jejím pravdám a silám? Máte nějaké vysvětlení proto, proč se vrchnost lidové hudby tak bála?
„Myslím, že vrchnost se bála všech uměleckých žánrů a směrů, které nebyly v souladu s oficiální ideologií. Pod rouškou „lidového“ či „odkazu našich předků“ se někdy dokonce dalo propašovat daleko více jinotajů, než v jiných žánrech. Samozřejmě, že celý obrovský fond duchovních a obřadních písní byl tabu. Vymanit se z tradičního pojetí pro mě tehdy znamenalo vymanit se z „momentálního oficiálního chápání tradice“, tedy novodobé tradice utvářené po roce 1948 a prezentované tehdejšími sdělovacími prostředky, především pak v podobě nezávazné jednoduché a prostoduché zábavy. Skutečný a přirozený odkaz lidové kultury byl ukryt pod povrchem a pokorně čekal na svůj čas, neboť všechno má svůj čas. Já jsem tedy nedělal nic jiného, než šel za hlasem svého svědomí a při tom mimoděk poukázal na nepravdivost mnohého, co se za tradici vydávalo. To, že to mohlo vadit strukturám, jsem chápal, ale o to víc bolelo, když to z nevědomosti nechápali někteří, kterých jsem si vážil. Přičítali mi kontroverznost a Bůh ví co. Nikdy jsem nikomu nechtěl ublížit ani nikomu nic brát. Jen jsem o tom možná přemýšlel víc než jiní. I to může vadit.“
Nikdy jste se ve své tvorbě neopakoval. S každým novým projektem posouváte svou hudbu dál. Kam chodíte na inspiraci? Do minulosti? Archívů? K literátům? Inspiruje vás třeba časté koncertování v zahraničí?
„Inspirací může být cokoliv, recept neexistuje, přináší je život sám. Proto dokud můžeme, měli bychom směřovat stále dopředu a věřit, že naše snažení má smysl a lidem něco dává. A když se dostaví krize, je dobré vyjít ven, do přírody, mezi lidi, zkrátka neuzavírat se sám do sebe.“
Váš nový projekt Třikrát je člověk vašimi slovy „pojednává o nevšedních okamžicích lidského života, o tom že třikrát v životě je člověk „jiný, tajemný, zranitelný, v nebezpečí i pod ochranou“. Ve svém zrození, ve chvíli, kdy z něj vzniká nový život (předávání života) a ve své vlastní smrti“. To je přímo filosofické téma, ale zdá se, že i to nějak souvisí s životem obyčejných lidí na Moravě. Je to tak?
„Souvisí to s životem každého člověka na této planetě a pouze v tom, že tvořím na Moravě, to dostává místní moravské konotace. Princip sdělení je však obecně lidský.“
Na Folkových prázdninách se po letech znovu sejdete na jednom podiu s Dizu Plaattjisem. Jak jste se vlastně potkali? A rozuměli jste si hned nebo jste se vzájemně „oťukávali“. Hledali k sobě cestu. Když vyšlo album Mys dobré naděje, znělo to tak, jako byste se znali dlouhá léta.
„S Dizu jsme se setkali na festivalu v jihoafrickém Stellenboschi. Seznámila mě s ním tehdejší konzulka České republiky v Kapském Městě paní Gita Fuchsová, která odhadla, že bychom si mohli rozumět. A nemýlila se. Od prvního okamžiku jsme si padli do oka a ještě tentýž večer jsme společně krátce vystoupili. Dizu je vynikající muzikant a hráč na mnoho nástrojů, zpěvák, tanečník a znalec africké kultury. Věděl jsem, že je to člověk, se kterým bych rád něco udělal a on měl tentýž pocit. Prostě se to sešlo. Několikrát jsem pak navštívil Jižní Afriku, Dizu mě zavedl na místa, kam bych se nikdy jinak nedostal, mohl jsem navštěvovat jeho vyučování a lektorské kurzy na univerzitě... Stejně pak Dizu byl několikrát u nás, bydlel u mě, vnímal naši „kamennou“ kulturu, Pražský hrad nebo varhany v bazilice na Velehradě, které ho dojaly k slzám… To všechno byly důležité stavební kamínky, ze kterých vznikla naše společná hudební výpověď.“
V anglické tradiční hudbě a folku právě teď probíhá dalo by se říct přímo revoluce. Eliza Carthy, která letos znovu přijede do Náměště, společně se Simonem Emmersonem dala dohromady projekt Imagined Village. Citlivé, smysluplné, jistým způsobem logické a věhlasným Martinem Carthym zaštítěné spojení tradice s elektronikou. Napadlo vás někdy něco podobného? Vstoupit touto pro jistou část lidí až svatokrádežnou formou do 21. století?
„V použití nových výrazových prostředků včetně elektronických nevidím nic svatokrádežného, pakliže se nestanou samoúčelnými a nepřehluší základní obsah a smysl původního sdělení. Ba dokonce mají šanci toto ještě umocnit. Jednu takou pasáž s elektrickými houslemi mám ve suitě Chvění, jen jsem ji na album nezařadil, protože se mi zdála technicky špatně sejmutá. To by chtělo studiovou práci. Při živých koncertech toto Interludium pro elektrické housle a smyčcový orchestr běžně hráváme. Stejně tak se elektronické prvky objevují i v novém pořadu Třikrát je člověk, který v Náměšti zahrajeme na zahájení festivalu.“
(2010)
Foto: archiv
Jiří Moravčík
