Cheikh Lô - Extrémně šťastný muž
02.11.2010 | Ačkoliv byste ho tipovali za předobraz rastafariánských vizážistů, vyžádejte si od něho reggae a spálíte se. Ne že by se Cheikh Lô občas po jamajsky rytmicky nezhoupnul, napojil se ale na zcela odlišnou víru: súfijské bratrstvo Baye Fall je namísto lelkování v oparu marihuany spojeno s tvrdou prací a oddaností duchovnímu vůdci. Pestrobarevný zpěvákova tunika sice s hudbou nesouvisí, nicméně výstižně ji charakterizuje: přirozeně volně se v ní přes sebe přelévají senegalský mbalax, nigerijský afrobeat, konžská rumba, ghanský highlife, ale i flamenco, funky, kubánská salsa a brazilské rytmy. Nedominují v ní bubny, ale nálady; připomíná koktejl se slastně vyváženou chutí.
Liší se od afrických zpěváků jako baobab od zbytku afrických stromů. „V Cheikhově hlase jsem objevil něco jako cestu. Vede přes Burkina Faso, Niger, Mali. U rodilých Senegalců jako jsem já ji neuslyšíte. Každý se obecně drží svého stylu, kdežto on zazpívá všechno,“ řekl o něm senegalský kolega, světově proslulý Youssou N´Dour.
Přitom Cheikh je ten poslední, kdo by navazoval kontakty s publikem podlézavým “lítáním z kytky na kytku”, nutil se do trendovních maškarád a hitparádových závodů; naprosto se například míjí s hip hopem nebo elektronikou, jeho měřítka a východiska vycházejí z konzervatismu, pokud přistoupíme na to, že takový postoj může vlastně znamenat svébytnou čerstvost.
Ze všech západoafrický zpěváků je také tím nejméně ambiciózním. Vydává u prestižního labelu World Circuit, ale producent Nick Gold aby z něho alba vyloženě tahal: za čtrnáct let se mu to povedlo pouze čtyřikrát.
Namísto motlitby tvrdá práce
Islám nelze považovat za monolitní náboženství: jeho mystické odnože na sebe berou nejrůznější podoby a mění se i způsoby sblížení s Bohem; některé z nich pak u ortodoxních muslimů vzbuzují vyloženě zděšení.
Jedna ze senegalských forem islámského súfismu – bratrstvo Mouridů - předpokládá celoživotní naprostou oddanost duchovnímu vůdci marabutovi, zdaleka intenzivnější než k vlastní rodině. Pokud přistoupíte na tvrdou práci pro něho a budete mu pravidelně dávat desátek ze svého platu nebo jakékoliv věcné dary, kdyby to měla být třebas hrstka burských oříšků, on silou své baraky (boží milosti) zařídí, abyste se dostali do nebe, i kdybyste nakrásně během svého života hřešili. Nemusíte přitom dodržovat ramadán, modlit se pětkrát denně; zpívat a tančit je povoleno.
Zakladatel mouridismu, asketický súfi a básník Amadou Bamba (1850-1927) se nepovažoval za proroka, ostatně jedna ze zásadních tezí islámu stojí na myšlence, že jediným a posledním prorokem je Mohamed. To Bamba nikdy nezpochybnil, nicméně citoval pasáž z Koránu, kde se píše, že jednou za sto let Bůh sešle na zem sto poslů baraky, no a on jednoho dne zjistil, že patří mezi ně. A tak s citem pro přizpůsobivost k tradicím západoafrického národa Wolof začal kázat mouridismus. Boží zjevení ho potkalo ve městě Touba, kde je také pochován hned vedle jedné z největších mešit v Africe. Stavbu mouridé dokončili teprve v roce 1963 a ve svatém městě dnes sídlí Bambův potomek, dědičný následovník ve funkci Nejvyššího marabuta, jemuž jsou podřízení regionální marabuti neboli cheikhové. Členové bratrstva mají obrovskou moc a hýbou politikou a ekonomikou Senegalu. Bez nich se v zemi nepřiloží cihla k cihle ani nezvolí president, samozřejmě příslušník mouridů. Všichni se přitom podřizují Bambově heslu – “pracuj jako bys měl žít navěky a modli se, jako bys měl zítra zemřít” - štědře obdarovávají marabuty a značnou část prostředků posílají do Touby. Tam každoročně směřují statisíce poutníků jako do Mekky, modlící se k Bambově učení četbou básní odrážejících jeho svaté činy.
Bezmála devadesát metrů vysoký minaret nese jméno Baye Fall. Z úcty a na památku Cheikha Ibrahima Falla: architekta Bambovi vize namísto modlení pracovat.
Roznesl mouridismus po celém Senegalu a svého vůdce přežil o pouhé tři roky. Jeho následovníci patří k nejoddanějším stoupencům Amadou Bamba a tvoří jakousi podskupinu mouridismu – bratrstvo Baye Fall. Původní dřinu na arašídových plantážích ale postupně nahradilo pouliční požadování finančních darů, maskované prodejem svatých obrázků a zpěvem.
Na rozdíl od Bamby, jenž se odíval výhradně do bílého, nosí husté dready, na krku zarámované portréty marabutů a upřednostňují ze zbytků sešívané pestrobarevné tuniky – jilaba.
„Cheikh Ibra „Lamp“ Fall je náš můj duchovní. Lamp znamená světlo a Baye otec. Díky němu každý poznal Amadou Bamba, jehož učení osvětlil a odhalil jeho svatost. Vyznával tvrdou a obětavou práci, což souvisí s tím, že my, následovníci Baye Fall se nemodlíme. Namísto motlitby pracujeme pro marabuty. Jsme připraveni a ochotni pro ně udělat cokoliv. Přinášíme jim dary, peníze, potraviny a oni je rozdělují mezi chudé,” vysvětluje Cheikh Lô, asi nejznámnější člen Baye Fall a důvod, proč na čerstvém albu Jamm slyšíme skladbu Dieuf Dieul, což je poučení Ibrahima Falla: co zasejete, to sklidíte.
Kubě propadlý
Veškerá hudba Cheikha Lô je vztahem k Baye Fall od samého začátku prodchnutá, ačkoliv běžný posluchač nerozumějící textům v jazyce wolof nic takového netuší. „Ve svých písních říkám: nemusíte být Baye Fall, stačí když budete žít jako člověk. Nemůžeme si dopřát marnosti nevzít v úvahu jeho názory, žijeme ve zlých časech. A také to, že v den vzkříšení vás bubny Baye Fall roztančí po celou cestu do nebe.“
Klíč k Cheikově hudební otevřenosti není zas tak těžké najít. Se vším všudy samouk, původně bubeník, za jeden z důvodů považuje prostředí v němž vyrůstal: otcův klenotnický obchod od rána do večera plný lidí; domácích i cizinců. Městečko Bobo Dioulasso, kde se v roce 1955 senegalským rodičům narodil leží na území Burkina Faso, zemi hraničící se šesti státy, kdy hlavně na hranice Mali dohodíte pověstným kamenem. S tím je spojena skutečnost, že se tu mluví v jazycích Wolof a Bambara a prolíná několik západoafrických kultur.
Ačkoliv se Cheikh Lô na přání rodičů rozhodl zbytek života strávit příklonem k Baye Fall, co se týče hudby musel zvolit radikální řešení: utekl ze studií a přidal se ke kapele Orchestra Volta Jazz a později hrával v dakarském hotelu Savanah.
V 80. letech, kdy se na rok ocitl v Paříži, se nechával najímat jako studiový a koncertní bubeník a se slavným zpěvákem Papa Wembou hrál konžskou rumbu.
V Paříži napsal i svou první skladbu Doxandem (Emigranti), z níž je patrné, že mu Evropa k srdci příliš nepřirostla. „Představte si Afričana, který vůbec netuší, kde se ocitl. Má hlad, shání práci a nemá ponětí na koho se obrátit. Hodně mě to ale obohatilo a u Papa Wemby jsem se hodně naučil.“
Fantastický debut Ne la thiass (96) Cheikhovi vyprodukoval Youssou N´Dour a půjčil mu své muzikanty: kytaristu Oumara Sow, bubeníka Babacara Faye a hlavně nepřeslechnutelného hráče na talking drum Assane Thiama. Nahrávka mu získala okamžitý respekt a jeden z recenzentů dokonce napsal: “Cheikh Lô je vyjímečně přesvědčivý umělec s energií a zápalem rovnající se rannému Bobu Marleymu.“
Na společné turné ho přizvali Salif Keita s Papa Wembou a v roce 1999 mu senegalský president udělil dokonce státní vyznamenání.
Cheikha Lô si už v začátcích nemohl nevšimnout Nick Gold, producent a šéf anglického labelu World Circuit, stojícím za grandiózním úspěchem Buena Vista Social Club. Ne, že by Gold vyloženě stranil Kubě, nicméně konfrontace kubánské hudby s africkou ho neustále láká.
„Na kubánské hudbě jsem se vyučil.Nikdy jsem nemohl navštěvovat hudební školu, neměl šanci naučit se hrát na kytaru nebo bubny. Jedinou školou, kterou jsem prošel představovalo každodenní sezení u rádia při poslechu kubánské hudby. Už tehdy mě přišla povědomá aniž bych jen tušil, kde Kuba leží nebo jak se tam naše hudba dostala. Byl jsem mladý a historie mě nic neříkala, vnitřního přesvědčení o minimálně duchovním spojení s Kubánci se ale ne a ne zbavit,“ vysvětloval Cheikh na veletrhu WOMEXU v anglickém Newcastlu v roce 2005 novinářům.
A tak když Cheikh Lô projevil přání mít na druhém albu Bambay Gueej (99) legendárního kubánského flétnistu Richarda Egüese od Buena Vista a ten nemohl přijet, Gold vyslal do Havany za nemocným veteránem svého dvorního zvukaře Joe Boyda. Egüesovu flétnu můžete slyšet v úvodní skladbě M´Beddemi, vlastně předělávce kubánské písně El Carretero, do níž Lo vložil text o afrických bezdomovcích. Gold ho navíc seznámil s klavíristou Rubenem Gonzalesem, který si ho vyžádal na své album Chanchullo.
Na Bambay Gueej, produkované společně Goldem a N´Dourem Cheikh Lô ještě přidal na emoční síle. Ponořil se do hraniční hudby Burkina Faso, Mali a Konga, vše okořenil Kubou a reggae zastoupené hammondkami Bigga Morrisona z londýnské skupiny Aswad. Dechaře řídil saxofonista Pee Wee Ellis, kapelník Vana Morrisona a bývalý spoluhráč Jamese Browna. Málokdo rovněž zapomene na Cheikhův duet Bobo Dioulasso s malijskou zpěvačkou Oumou Sangare.
Pak se na léta vytratil. Občas vyjížděl na festivaly, cestoval mezi Londýnem, Dakarem a brazilským státem Bahia, kde po sobě černí západoafričtí otroci zanechali v Jižní Americe nejzřetelnější stopy.
„Chci, aby všichni vyslyšeli mé prosby za lepší Afriku. Bez válek a chudoby. Zpívám také o lásce a potřebách duchovna,“ přibližoval téma alba Lamp Fall (2005) Cheikh Lô.
Mimořádným hlasem zpívá většinou ve Wolof, jedině ve skladbě Sou použije jazyk Bambara. Jedná se o dávný populární hit orchestru Bembey Jazz poeticky radící jak milovat holku za měsíčního svitu. Cheikh Lô ho doplnil druhou částí natočenou v Bahii se zvukem akordeonu sanfona a talking drumu.
Dechy si opět vzal na starost Pee Wee Ellis, na kytary se střídají nebo naopak zabijáckým způsobem útočí pospolu rytmičtí Západoafričané a sambou nasáklí Brazilčané. Cheikh Lô, jemuž se Bahia stala zdrojem obrovské inspirace, je bubeník tělem i duší, není se tedy čemu divit, že do takřka padesátky hostujících muzikantů dosadil početnou armádu perkusistů, jejichž burácení nabere největších obrátek ve skladbě Sénégal-Bresil, ve které se v Bahii spojil s tamní bubenickou eskadrou z karnevalové kapely Ile Aiye.
Album má vůbec nezkrotitelný rytmus, derou se z něho čerstvé, hymnicky vzrušující melodie a zpěvákův sebejistotou a pokorou obestřený hlas, přecházející i v milostné hrátky. Skladbu Sama Kaani Xeen ( Můj silný chilli pepř) věnoval své ženě Adji Lo. Refrén „jakmile se tě dotknu, musím kýchat“ doprovází viola, indický sitar, flétny a brazilští perkusisté.
Jídlo ze starých hrnců
Své pověsti překračovatele stylů a kulturních hranic bez známky zaváhání a přehánění dostál i na albu Jamm, což v jazyce wolof znamená Mír.
Podtrhuje Cheikovu originalitu a nostalgickou zálibu v kubánském retrostylu: předělávka skladby od Bembey Jazz Il N'est Jamais Trop Tard má kouzelnou atmosféru a nadnáší ji krásná kytarová vyhrávka, podobně jako Warico od neprávem zapomínaného zpěváka Amadou Balakého z Burkina Faso. Vztah k rumbě a salse potvrdil vyloženě láskyplně: písní Seyna vzdává hold dvěma už nežijícím zpěváckým ikonám z mládí – senegalskému zpěvákovi Laba Sossehovi a Kubánci Abelardo Barrosso.
Na vysvětlenou proč se k hitům z hloubi 60. a 70. let vrátil říká: „Není pravda, že ve starých hrncích neuvaříš dobré jídlo.“
Rytmická zdrženlivost – mbalaxu tentokrát naordinoval „klidnou sílu“ a s ním spojené robustní bubny sabar vytěsnil do pozadí – nikdy nepropukne ve výbuch, album připomíná echo rodinného, pikniku pod baobabem: ležérně vlnivá kapela hraje pro radost, kdo chce jde si zatančit, zbytek poslouchá, led v drinku následuje bubeníky, snad úplně všichni ignorují čas.
V tomhle je Cheikh Lô nezaměnitelný a jeho zvučný hlas nezněl nikdy tak sebejistě a uvolněně.
Šest let s basistou Thiery Sarrem doma, v provizorním studiu, skladby natáčeli sami, občas s kytaristou Omarem Sow. Přišlo jim to nejideálnější a taky se jim tahle verze s hodně bubny zamlouvala. Nicku Goldovi už méně: nechal sice dotočit elektrické kytary, dechovou sekci vedenou Pee Wee Ellisem, bubenickou Tony Allenem a tři skladby zlahodnit malijskou zpěvačkou Fatoumata Diawara, ale celkový zvuk doladil do daleko akustičtější podoby než Cheikh Lô zamýšlel. Ten zpočátku protestoval, nakonec Goldovu koncepci uznal. A udělal dobře.
Jedno si vzít ale nenechal: místo pro aktuální komentáře, které jak by se předpokládalo nemají základ pouze v mírumilovné víře Baye Fall, ale v reálném životě: “Pták si také staví hnízdo kousek po kousku. Budoucnost téhle generace nemá dobré vyhlídky. Mladí opouštějí Afriku, riskují na moři život a když po cestě nezemřou, čeká je v Evropě nejpodřadnější práce. Nemyslí na to, že Francie nebo Španělsko nejsou žádným El Dorádem.“
Cheikh Lô Senegal opouští nerad, a když už, vždycky se do země, kde je pochovaný Ibrahim Fall vrací. Proto je prý extrémně šťastným mužem.
(2010)
Foto: Yvetta Stránská a archiv
Jiří Moravčík
