Peyoti for President - Lidskou přirozeností je práce, ale ne pro peníze
09.09.2010 | Setkání Zlaty Holušové se skupinou na kodaňském veletrhu WOMEX vedlo k pozvání na festival Colours of Ostrava, kde dostáli svému slibu: „Věříme, že jsme na koncertech naprosto nekontrolovaní a doufáme, že vám takoví budeme líbit.“ Chráněnci Manu Chao spolehlivě roztančili davy multikulturním hudebním manifestem s výrazně levicovou příchutí, což vlastně není nic jiného, než volné pokračování dávné rockové rebelie.
Dlouho se na scéně world music neobjevilo tak výrazné jméno jako Peyoti for President. Uspěli jste v evropském žebříčku world music, hráli s Tinariwen, Ojos de Brujo a dalšími velkými jmény. Jak si užíváte slávu a koncerty.
Pietro DiMascio: Hrát s touhle kapelou je velká zábava, pokaždé, ať už během koncertu nebo po něm, si to hodně užíváme. Všechno, co společně děláme, pro nás stojí za to. Jinak, říkáte sláva, my se ale nijak zvlášť slavní necítíme, takže nevím, co na to říct.
Vaše album se jmenuje Rising Tide of Conformity, má to skutečně co dělat se slavným plakátem, před kterým na fotografii ze šedesátých let stojí Joan Baez a Bob Dylan? A co si máme představit pod názvem vaší kapely? Souvisí to nějak s léčitelstvím a halucinogenními účinky kaktusu peyotl?
Souvisí to hlavně se zábavou, kterou si na podiu užíváme. Často se nám stává, že se na nás přijdou podívat jiní muzikanti a potom nám říkají, že neví, čím to je, ale že v našich písničkách je strašně silná energie, co je dostala. Takové energetické vlny, které můžou podle mě lidi i uzdravovat nebo jim alespoň trochu pomoci. Myslím, že něco takového v dnešní době všichni potřebujeme víc než kdy jindy. Tahle rovina se vší tou abstraktní neuchopitelnou energií je pro nás možná důležitější než politická vyjádření.
Takže slovo Peyoti ve vašem názvu asi opravdu odkazuje k jihoamerickému kaktusu.
Do velké míry ano. V tom smyslu, že když člověk užije peyotl, zažívá návaly euforie, má pocit, že vidí jasně, že najednou dokáže nahlédnout podstatu věcí a vnímat jen to důležité. Najednou si říká, že věci přece nejsou tak složité, že by lidé přece mohli být jednotní a držet při sobě, že všechno to falešné, co je ve společnosti, se dá odstranit a když budeme prostě jen oslavovat to, co nás spojuje a co nás zároveň dělá jedinečné, že pak možná budeme mít šanci.
Proč do svých písniček samplujete výroky George Bushe? Jeho éra už přece už skončila.
Naše poslední album je hodně ovlivněné tím, co se děje v Iráku a vlastně veškerými následky 11. září. Myslím, že na světě je opravdu velký počet lidí, kteří jsou dnes zklamaní a otrávení tím, jak se nemohli spolehnout na demokratický systém, když to bylo nejvíc potřeba. U nás v Anglii se lidé cítí strašně podvedeni. Sami jsme se zúčastnili obřího protestního pochodu kdy byly v ulicích dva miliony lidí. Protestovali jsme a doufali, že nás vláda vyslyší, že uspořádá referendum, ale politici se na nás vykašlali, úplně nás ignorovali. To byl jeden z důvodů, proč tohle album vzniklo.
Skoro až nevyhnutelná otázka, jak jste se potkali s Manu Chaem a jak vám pomohl, pokud nějak.
Manu Chao nám pomáhá svou hudbou a tím, že s námi tráví čas a můžeme s ním kdykoliv mluvit. Jednou mi vyprávěl jak předpokládal, že se stane slavným do třiceti, což se mu nepodařilo, takže pracoval dál a dost dlouho mu trvalo, než se proslavil. A v souvislosti s tím mě řekl, abych zůstal zapálený a nikdy nepřestával, nikdy nevyhořel. Jinak jsme se potkali docela náhodou. Manu sháněl předkapelu pro svoje turné a někdo v Londýně se mu o nás zmínil. Nejprve nás otestoval na internetu a ještě ten den nám zavolal a zeptal se, jestli bychom to brali. Tak jednoduché to bylo.
Můžete nějak stručně shrnout vaše politické poselství? Jak moc jste naštvaní na kapitalismus?
Řekl bych, že většina lidí, když se jich zeptáte vám řekne, že kapitalismus je vlastně špatný, především z dlouhodobého hlediska. Lidé si uvědomují, že kapitalismus je destruktivní. Dokonce i takoví co se pohybují v obchodní sféře, velcí byznysmeni. Uvědomují si, že korporátní kapitalismus se vymknul kontrole, stal se pro společnost ničivým. Naší rolí je zaměřit se na to pozitivní, oslavit dobré věci, lidskost, zdravý rozum a sílu jedince. Chceme přimět lidi, aby se podívali kolem sebe, mimo zaběhnuté stereotypy. Výraz naštvaní asi není ten pravý. Ano, máme okamžiky, kdy jsme negativní, naštvaní, ale většinou se snažíme působit, jako že oslavujeme to dobré.
Luis Alfredo Garcia Castaneda: Kapitalismus je neoddělitelnou součástí vývoje lidstva, ale v tuhle chvíli už se s ním nikam daleko nedostaneme. Proto se snažíme dívat se dál, do budoucna, hledat jinou alternativu nebýt zaseknutí v nynějším stádiu vývoje. Díváme se dopředu, do bodu, kdy překonáme tuhle fázi a dostaneme se, především spirituálně, tam, kde jsme byli v minulosti. To je to, co nás musí spojit. Uchováme si ale samozřejmě všechny technologické výdobytky. (smích)
Technologické výdobytky jsou tu ale díky korporacím, nebo ne?
Ano, to je pravda, většinu technologií tu máme díky korporacím a také díky válkám, to je fér si přiznat. Neznamená to ale, že tomu tak musí být i do budoucna. Dnes je to tak proto, že právě v těchto oblastech jsou peníze. Obecně ale platí, že lidskou přirozeností je práce, vytváření věcí. Většina lidí bude vždycky pracovat, pokud z toho poplyne něco pozitivního a nemusí se nutně jednat o peníze. Problém je v tom, že současná společnost nutí lidi, aby pracovali jedině pro peníze, aby dělali třeba absolutně nudnou práci a dostávali za to plat. To ale není podstatou člověka, tou je práce, ale ne pro peníze.
Luis Alfredo Garcia Castaneda: Já bych řekl, že jde mnohem víc o ideje, o nápady, o to, aby lidé zase začali pracovat společně, v komunitách, než o peníze. Peníze podle mě začínají být na druhé koleji.
Jak moc vás ovlivnil film Zeitgeist The Movie?
V bookletu alba nabádáme lidi, aby se na Zeitgeist podívali. Myslím, že většina z nich tím filmem byla nějak zasažena. Poselství filmu je jasné a velmi silné. Můj dojem, že by se Zeitgeist měl v rámci vyučování promítat na školách.
Luis Alfredo Garcia Castaneda: Já sám jsem ten film doporučil strašně moc známým. Ze zkušenosti ale doporučuji se nejprve podívat na druhou část a teprve pak se vrátit k první. Znám totiž dost lidí, které první část odradila, asi proto, že není tak úplně jasná.
Vaše kapela je vlastně takovým mixem národností. Je to pro vás, co se hudby týče, výhoda?
Nevím, asi ano, Co myslíte vy? My to dokážeme těžko posoudit, když jsme toho součástí.
Já myslím, že je to výhoda. Líbí se mi ta žánrová a formátová různorodost.
Výhodou života v Londýně je, že tam vždycky najdete zajímavé lidi, kterými se můžete nechat ovlivnit. Na druhou stranu, nevýhodou zůstává, že velké hudební firmy mají silnou kontrolu nad hudebním byznysem, drží ho pevně v rukou a nedovolí do něj jen tak někomu vstoupit. Mají přísné a dost rigidní požadavky na to, kdo by měl a kdo neměl dělat hudbu, cokoli přirozeného je nezajímá. Takže pokud chcete slyšet opravdu organicky vznikající hudbu, musíte se nasměrovat do undergroundu, tam jí najdete spoustu.
Luis Alfredo Garcia Castaneda: Mě až členství v kapele ukázalo, jakou výhodou je, když spolu pracují lidé různých národností, původů, lidé s různými přístupy k věcem. Protože jsme taková mixovaná kapela, je pro nás pak těžké odpovídat na otázky typu „Jak byste vaši kapelu definovali?“ nebo „Co za styl tedy přesně hrajete?“. To je skutečně těžko specifikovatelné, protože i v rámci jedné jediné písničky jsme různorodí. Baskytarista hraje způsobem, který vychází z jeho kořenů, to samé bubeník, pak hrajeme na obří klávesy a na kytaru. Každá písnička je jedinečná, protože ji hraje tahle jedinečná kombinace lidí různého původu.
To, že pocházíte každý z jiného koutu světa, se musí projevovat i při tvorbě hudby. Každý chcete určitě vnést do tvorby něco ze svého přístupu. Je v tomto ohledu vaše kapela demokratická? Jak řešíte případné spory?
Nejsme příliš demokratičtí. (smích)
Kdo je pak tím diktátorem?
Pravděpodobně já. Je to tím, že většinu písniček píšu já. A já jsem Brit, mám britské kořeny, zázemí. Takže myslím, že se sice pohybujeme v žánru world music, ale je to taková britská world music. Je tam hodně znatelný vliv funky a ska, hudby 60. a 70. let, která ve mně vždycky vzbuzovala emoce a je dodneška součástí mé hudební identity. Ostatní kluci v kapele pak tenhle základ každý po svém zpracovávají a myslím, že díky tomu je ten výsledek proto tolik jiný a zajímavý.
Na vašem albu spolupracovali lidé, kteří jinak pracují s Yasmine Levi, Natachou Atlas nebo Asian Dub Foundation. Jak se vám podařilo takové kapacity přemluvit, aby spolupracovali právě s vámi?
Nebylo to tak těžké. Víte, s muzikanty to není tak složité, rádi pracují na něčem novém. Takže pokud jim nabídnete spolupráci na hudbě, která se jim líbí, a jestliže si navzájem sednete, není problém. Pokud jim za to navíc něco málo zaplatíte, tím líp. A když ne, často to nevadí, spousta lidí do toho půjde i bez peněz. Pokud se zkrátka pohybujete v hudebním prostředí, chodíte na koncerty, zajímáte se o hudbu jiných interpretů, dříve nebo později tyhle zajímavé lidi potkáte a není pak těžké začít s nimi spolupracovat.
(2010)
Foto: Yvetta Stránská
Jiří Moravčík & Jiří Sedlák
