Tumi, SMOD a Daara J Family - Hip hop z Afriky
02.11.2010 | Nepřevratný a nepodvratný, ale jinaký. Obavy, že africký hip hop schlamstne k večeři amerikanizace se nenaplnily. Silný vztah k tradičním hodnotám,duchům, předkům a odlišná realita svedly Afričany ze scestí podobat se Public Enemy a tak velká kopírovací hra brzy vzala za své; zůstaly po ní většinou jen nezbytné baseballové čepice.
Pravidla hip hopu nezpochybnili, použili ale jiný kód. Šťastně se v něm sešly dvě podstatné složky: bez hudby nedají Afričané ani ránu a protože představuje také nenahraditelný komunikační prostředek, rychle se šířící hip hop přinášel důležité zprávy i do té nejposlednější vesnice zdaleka dřív než v minulosti; na laciný kazeťák z druhé ruky mládež totiž dosáhla všude. Vrozené muzicírování, potřebu držet v rukách nějaký nástroj, brzy vytáhlo do popředí rapery, co si gramofony a elektrobeaty nevěděli moc rady. A v tom se africký hip hop od amerického liší: doprovod regulérních kapel a zvuk akustických nástrojů dostává často přednost před syntetickým soundem, přestože ten v Africe nikdo nezatracuje.
Tři čerstvé albové příklady: Boitumel Tumi Molokane – pro všechny jen Tumi – SMOD, tři kluci z malijského Bamaka a Daara J Family ze Senegalu.
Slovo jihoafrického básníka, spisovatele a rapera Tumiho má velkou váhu. A když ne, zkrátka si dupne. „Tlustý, černý a hlasitý. To jsem já, Tumi, k vašim službám.“
Když s velkým úspěchem vystoupil předloni na veletrhu WOMEX každému bylo jasné, že řeči o jeho výsadním postavení na jihoafrické hip hopové scéně nepřehánějí; stejně tak pochvaly od Massive Atack nebo Coldplay.
„Sliby Jižní Afriky zůstávají pořád sliby. Černoši, běloši a Asiaté se drží zvlášť a sen Nelsona Mandely o duhovém národě se tak naplňuje pouze mezi hudebníky,“ tvrdí Tumi a jeho kapela The Volume to stvrzuje: basista David Bergman je běloch židovského původu, bubeník Paulo Chibanga s kytaristou Tiago Paulo Mozambičané a konečně Tumi, černý Muslim.
V johannesburgském klubu Bassline vytvářela zpočátku hudba Tumiho poezii ztišenou kulisu, brzy se ním ale Chibanga s Paulo, jinak členové kapely 340ml, dohodli na užší spolupráci, ústící v natočení alba Live At The Bassline, nominovaném okamžitě na hned několik jihoafrických hudebních cen. Nadšené reakce na jazzem, rockem, reggae a bossa novou nasáklý originální hip hop „bez gramofonů“ pak v roce 2006 souzněly s přijetím studiové nahrávky Tumi and The Volume.
Tumiho drsné texty sice souvisí s realitou Jižní Afriky, stále víc ale získávají obecnou platnost. „Ahoj, můžu mluvit s Yvonne? Promiň, nejde to, dnes odpoledne ji znásilnili v autobusové zastávce,“ rapuje Tumi na novém album Pick A Dream (Out Here Records, 2010) příběh nešťastné holčiny.
Zvukově efektní úvodní skladba La Tête Savante je už spíš dobře míněnou radou: „Jděte do sebe, vymyslete si vlastní život, který se buď promění v báječné dobrodružství nebo noční můru. Stačí si na hlavu narazit tu správnou hlavu.“
Dokresleno a podtrženo obalem ( i mytologickým příběhem v bokletu) od Hippolyteho, respektovaného autora komiksů z ostrova Réunion, odkud pochází také zpěvák a hráč na kayamb Danyel Waro pestřící nachraplým hlasem závěrečné devítiminutové Tine Blues. Není jediným ze skládačky návštěvníků: v „hip hop šansonu“ Reality Check zní akordeon Fixiho z francouzské skupiny Java, afrobeatový taneční trhák Volume Trials s Tumim zpívá soulová diva Zaki Ibrahim z Kanady a v naštvaném Asinamali drtí text MC Zubz ze Zimbabwe.
Producent Laurent Dupuy (Tony Allen, Toure Kunda) posouvá děj se suverénní jistotou, že změny temp, nálad, příměsných barev, pokynů pro vynikající přizpůsobivou kapelu a proháněním hlasů vocoderem od něho zadavatel Tumi převezme. Popravdě: zdá se být asi největší výhrou, jaká rapující básníka potkala. I z toho důvodu, že Dupuy hosty nevnímá jako „armádu spásy“ ale jako dárce originálních vkladů přimknutých k Tumiho poezii.
Sam, Mouzy, Ousco a Donsky z Bamaka rovná se SMOD, ačkoliv Mouzo s nimi už dávno není. Tři rapující, ale spíš hodně zpívající kluci s akustickou kytarou, decentní rytmikou a beatoboxem – žádné gramofony ani elektrobeaty. Vyčnívající rocková vypalovačka J'ai Pas Peur Du Micro patří hostujícímu francouzskému raperovi Keny Arkanovi. Folkově uchopené melodie čerpají z malijské tradice griotských eposů a kytarista hraje tak, jak se sluší na někoho, kdo má doma ve skříni koru. Sami to vystihli: rap´n ´folk.
Francouzsky a v bambarštině zpívané skladby politikaří v rámci mírné odvahy - „najde se soudce, který obviní Afriku?“ – a drží se zhusta nasazovaných témat: zkorumpovaní politici, nedostatek vzdělání, budoucnost kontinentu.
Na albu SMOD (Because, 2010) ale není od samého začátku něco vpořádku: až příliš někoho připomíná. Zvukem, vedením hlasů stavbou skladeb. Neruší to, kluci rozhodně nepoužili kopírák, nicméně brzy vás napadnou dvě jména: Amadou & Mariam a Manu Chao. Bingo! Sam je synem slavné dvojice a přátelství, završené produkcí tohoto alba, navázal Sam s Manu Chao během práce na rodičovském majstrštyku Dimanche a Bamako
Politicky ostře vyhraněné Daara J po letech opustil jeden z členů a zbývající dva se rozhodli nejen pokračovat pod názvem Daara J Family, ale také výrazně ustoupit od politikaření. Nové album School Of Life (Wrasse, 2010) už proto není tak zvukově nekompromisní. Hudba Daara J Family dostala najednou daleko popovější a melodičtější ráz. Ale nechte se mýlit, naštvaní zůstávají dál.
(2010)
Foto: archiv
Jiří Moravčík
