Cimarrón - Kovbojské flamenco ve strunách harfy
15.11.2010 | Letošní dvousté výročí boje za nezávislost Latinské Ameriky si snad nejlépe dokázala načasovat jedna z tamních hudebních velmocí: Kolumbie. V uplynulých letech její hudební reprezentanti nejprve postupně dobývali veletrh WOMEX a nejvýznamnější světové festivaly, letos k nim přidali také evropský žebříček world music a zvýšený zájem posluchačů. Je skvělé, že kolumbijská vlna neminula ani nás: vloni na Colours of Ostrava roztančila davy divoká salsa parta LA-33, na letošním červencovém festivale Folkové prázdniny v Náměšti nad Oslavou při první návštěvě České republiky zase uhranula skupina Cimarrón s hudbou kolumbijských kovbojů z plání Llanos.
Na veletrhu WOMEX v andaluské Seville proběhlo několik standing ovations. Nejbouřlivějších se ale dočkaly zpěvačka Toto la Momposina a skupina Cimarrón z Kolumbie. Zatímco La Momposina si v roce 2006 přijela převzít cenu za celoživotní dílo, strhující předloňský koncert Cimarrónu se stal obrovským překvapením a většina přítomných odborníků ho označila za nejlepší z posledních ročníků. „Absolutně brilantní. Kdybych neseděl uprostřed řady, přeskočil bych sedadlo a šel tančit s ostatními,“ napsal šéfredaktor magazínu fRoos Ian Anderson.
A nezapomeňme na expresivní hlasovou čarodějku Lucii Pulido, která se do evropského povědomí zapsala s kolumbijskými kovbojskými písněmi rancheras a cituplnými baladami. Ať už sama nebo po boku naší Marty Töpferové.
Že by satisfakce za tíživou situaci země těžce zmítané gerillovými válkami a drogovými kartely? Možná, ale vezměme to z příznivější stránky: například Andalusané mohli ve skladbách Cimarrónu identifikovat emocionální napětí flamenca a cikánské horkokrevnosti, které v 15. století vstoupily na kolumbijskou půdu se španělskými conquistadory a navždy ovlivnily hudební vývoj země pojmenované po Kryštofu Kolumbovi.
Nadšení z kolumbijské hudby na WOMEXU ale nebylo náhodné: v Latinské Americe patří na výsluní a styl cumbia co ještě nedávno v popularitě předčil i salsu zůstává vedle hudební reprezentace Kolumbie středem zájmu celého kontinentu a výsadní postavení si dobyl také na latinskoamerické scéně v New Yorku.
Ve čtvrté největší zemi Latinské Ameriky najdete nejvyšší přímořské pohoří na světě, andské masivy, savany, pobřežní nížiny a tropické pralesy. Zeměpisné kontrasty úzce souvisí s extrémní hudební rozmanitostí; co region to specifický styl, nicméně základ mají všechny stejný: národnostní směsici indiánských kmenů, španělských a evropských osadníků, anglických pirátů a potomků černých otroků. A protože dvacet procent Kolumbijčanů má v sobě africkou krev ( nejvíc po Brazílii) není divu, že se to odrazilo také v hudbě. Ostatně cumbia prý na samém začátku neznamenala nic jiného, než taneční dvoření afrického kluka indiánské slečně beroucího si za vzor slavnostní párování Jorubů z Guineje.
Cimarrón pocházejí z Los Llanos, rozsáhlých nížinatých plání s protékající řekou Orinoko zasahujících až do sousední Venezuely. Odjakživa se tu ve velkém pěstuje dobytek a koně a žije farmářským způsobem. Čeká vás tu ale jedno velké překvapení: kovboj s harfou přehozenou přes sedlo. A to ne s nějakým příručním drnkátkem, ale třicetistrunným nástrojem do výšky chlapa. V Los Llanos se bez něho neobejde hudba joropo, součást lidových slavností stojící na zvuku harfy a pronikavých hlasech připomínajících andaluské Cikány. Kořeny joropo totiž míří do středověkého Španělska.
Přítomnost harfy nesouvisí s žádnou krkolomnou fůzí: nepochází z místních indiánských zdrojů, nepřiplula sem na otrokářských lodích z Afriky jako banjo do Států, přivezli ji sem španělští misionáři a minstrelové. Nelze ji ani brát ani za kolumbijské specifikum: harfa je populární a hojně používaná po celé Latinské Americe a třeba v Paraguaji představuje národní nástroj.
Joropo zahrnuje divoké i pomalé tance, improvizovaná básnická klání contrapunteo, epické písně, sentimentální balady, kovbojské halekačky a existuje i v čistě instrumentální podobě. Cimarrón se ve světě proslavili podáním nejsyrovější a nejvitálnější verze joropo, kdy rytmus zdůrazňuje dupot kožených bot tanečníků. Harfu doplňují loutna bandola, malá čtyřstrunná kytara cuatro, cajon a chřastítka maracas s kontrabasem a když Cimarrón na holandském festivale v Utrechtu nasadili k nejostřejšímu tempu dostalo se jim označení „turbo jazz flamenco“.
Skupinu vede pětapadesátiletý harfeník Carlos Rojas. Samouk, kterému na harfě v přeplněném autobuse na cestě z rodné vesnice do Bogoty před třiceti lety seděly slepice. „Začal jsem hrát v jedenácti. Sledoval starého hráče ze sousedství popíjejícího přitom v baru pivo a učil se od dalších z naší vesnice. Cvičil jsem dlouho do noci, ale pak jsem odjel do Bogoty studovat architekturu. Tam jsem potkal spoustu harfeníků, ale jediný hrál neznámou hudbu z Los Llanos, kterou si lidé zamilovali, což vedlo k tomu, že jsem opustil universitu a nechal se zaměstnat jako hudebník v restauraci, kde podávali jídlo z mého kraje. Hudební teorii a znalost skládat jsem se tedy naučil poslechem,“ vzpomíná Rojas na své začátky.
Stal se průkopníkem joropo určené pouze k poslechu, do něhož postupně zanášel i peruánské a bolivijské vlivy. V 70. letech kdy kolumbijskou hudbu tvrdě zasáhla americké komerce a jamajské reggae, přišel s přírodně čistým joropo, čímž si na svou stranu získal staromilce ale kupodivu i mladou generaci a spisovatele Gabriela Garciu Marqueze. Ten když v roce 2008 přebíral Nobelovu cenu za literaturu, nechal se do Švédska doprovázet muzikanty z Los Llanos mezi nimiž nechyběl tehdy ještě neznámý mladík Carlos Rojas.
Zanedlouho pak založil Cimarrón a musel vysvětlovat název. Za předpokladu, že by tím chtěl vyjádřit hrdou svobodomyslnost skupiny nikdo by se mu nedivil: říká se tak uprchlým otrokům, kteří v 16. až 19. století v nedostupných pralesích a bažinách Latinské Ameriky zakládali svobodné komuny a osady palenquas. Jejich nenávisti vůči španělským kolonizátorům dokonce hojně využíval pirát Francis Drake.
Cimarrón je ale také odvážné a sebejisté psí plemeno z Uruguayje. "Nic, z toho. Lidé z Los Llanos tak říkají divokému býkovi z volné přírody. A my zkoušíme hrát také divokou hudbu s nezkroceným feelingem. Dovoluje nám to hodně improvizovat jako kapela i jako sólisté. Někdo v tom může slyšet princip jazzu, ale my tím hlavně vyjadřujeme africké dědictví naší hudby,“ uvádí vše na pravou míru Rojas.
Cimarrón mají na svém kontě pouze dvě alba Si Soy Llanero (Smithsonian Folkways Recordings, 2004) a Quitapesares (Astar Artes, 2009) , víc jim prý intenzivní koncertování neumožnilo. Do Evropy se dostali také relativně pozdě, brzy si to ale vynahradili: vedle účasti na WOMEXU navázali úzký kontakt s Catrin Finch z Walesu, bývalou oficiální harfenicí prince Charlese. Zní to sice vznosně, ale klasicky vzdělaná Catrin takové berličky nepotřebuje: patří mezi nejvýznamnější evropské hráče zaměřené na Mozarta a Bacha. Ani spojení s Cimarrón započaté v roce 2007, pokračující úspěšným turné a živou deskou nenese stopy kompromisu.
Na otázky odpovídal sedmapadesátiletý zakladatel a leader skupiny, harfeník Carlos Rojas.
Pocházíte z kraje farmářů, chováte divoké býky a koně. Od farmářů by se dalo čekat, že se budou doprovázet na kytaru a vy přitom hrajete hudbu s harfou. Jak se ve vašem kraji vzala?
Španělští osadníci, kteří kolonizovali Ameriku zanesli svou hudbu jako důležitý zdroj do kultury původních obyvatel. Ve městech založených osadníky učili katoličtí kněží indiány hru na dovezené hudební nástroje populární ve Španělsku během středověku, jako byla čtyřstrunná kytara nebo harfa. Dnes neodmyslitelně patří do hudby Llanos.
V čem je hudba Los Llanos tak specifická? Souvisí to nějak se svéráznou krajinou?
Joropo, je hudba kovbojů a farmářů z Llanos. Llaneros, jak se také obyvatelům plání říká, jsou převážně rolníci vzdorující tvrdému prostředí a nepříznivým klimatickým a ekologickým podmínkám. Jejich znakem je přizpůsobivost a síla přežít, což koresponduje s ohromně vitální hudbou a tancem.
Co si máme představit pod stylem joropo?
Tři věci. Virtuózní hudbu, písně o pláních a každodenním životě lidí a rychlý výrazný tanec „taconeos“.
Jak v Los Llanos probíhají vesnické slavnosti? Trvají jako jinde třeba několik dnů?
Jedná se o společenské události se spoustou jídla, pití, hudby tance a radostné zábavy během kterých se pořádají soutěže v zacházení s koňmi a dobytkem. Jízda na koních a býčí rodeo jsou v Llanos nesmírně populární. Slavnosti, kterým říkáme parrandos mohou klidně trvat i čtyři dny.
Když během koncertů improvizujete, může to připomínat básnické souboje contrapunteo z Los Llanos?
Každý koncert Cimarrón zahrnuje několik skladeb, ve kterých mezi sebou mohou muzikanti navzájem soutěžit v dovednosti improvizace, takže ano, určitě to připomíná contrapunteo.
Název vaší skupiny prý souvisí s divokými býky, ale jmenují se tak také svobodní afričtí otroci, kteří během koloniálního období uprchli z plantáží a žili v džungli. Jak hodně je vaše hudba ovlivněná Afrikou?
Nikdo z nás nepochybuje o tom, že značná část charakteristických prvků hudby z Llanos pochází z Afriky. Přivezli je černí afričtí otroci v éře španělské kolonizace a zůstaly v našem chování, zvycích a umění hluboce zakořeněné. Nezapomeňte ale na to, že to samé jsme převzali od Španělů a původních indiánských obyvatel, takže hudba Llanos představuje fúzi španělského, afrického a indiánského dědictví.
Vaše písně připomínají svou emotivností andaluské flamenco. Když tančíte necháváte se flamencem také inspirovat?
Nejvíc kolonizátorů, kteří se usídlili v Llanos jak na kolumbijské tak na venezuelské straně, přišlo z jihu Španělska, z Andalusie, takže je víc než pravděpodobné, že naše tance mají svůj původ částečně ve flamencu.
Když v roce 1982 přebíral Nobelovou cenu míru Gabriel Garcia Marquez, stal jste se členem skupiny, která ho během ceremoniálu hudebně doprovázela. Znáte se spolu?
Ne, ale měl jsem tehdy jedinečnou příležitost s ním strávit hodně času a poslouchat jeho názory na umění a vnímat jeho umělecké zkušenosti.
O čem jsou vlastně písně Cimarrón. O čem si nejvíc lidé v Los Llanos zpívají?
O úplně jednoduchých a zároveň pro nás životně důležitých věcech. Naše písničky vyprávějí o hrdosti obyvatel Llanos, tamní krajině a flóře, práci na farmách, koních, lásce, historii Llanos a konfliktech, které planiny v minulosti potkaly.
Když jste v Evropě koncertovali s Catrin Finch slyšeli jste navzájem ve vašich hudbách nějaké společné rysy?
To ani nešlo, protože hudba Cimarrón je značně rytmická, což je v rozporu s klidnými a duchovně nostalgickými skladbami Walesu. Spíš jsme se toho o sobě a našich hudebních kořenech navzájem hodně dozvěděli.
Přijeli jste do České republiky poprvé. V minulých stoletích se spousta Čechů odstěhovala do Latinské Ameriky a ovlivnila tamní hudebníky. Existuje v Kolumbii nějaká hudba, která ještě dnes v sobě skrývá něco z Čech?
Je to možné, vždyť v 19. století se v mnoha latinskoamerických zemích začala hrát hudba z východní Evropy, takže to určitě ovlivnilo muzikanty i z Kolumbie, ale spíš si myslím, že nejvíc země z vnitrozemí.
Foto: Yvetta Stránská
Jiří Moravčík
