Goat - Kozí příběh ze Švédska
01.09.2013 | Tohle by snad nevymyslel ani Baron Prášil: ve švédské vesnici Korpolombolo od předkřesťanských dob praktikují voodoo obřady. Doprovázené pochopitelně tranzovní hudbou a ne ladajakou: zní jako střemhlavá srážka afrobeatu Fely Kutiho s krautrockovými Can, Funkadelic, pákistánskou bhangrou, dietroitským diskem a Black Sabbath.
Hrát ji může výhradně k tomu určená skupina Goat, anonymně skrytá za šamanskými maskami a to že jste o ní dosud neměli potuchy není vaše chyba: dávnou vesnickou tradici Goat odtajnili až teprve vloni. A proč tak najednou, po tolika stoletích? Neptejte se, nekažte ten kozí příběh, protože to byste rovnou mohli pátrat po tom, jak se proboha ocitlo africké voodoo na dohled od polárního kruhu. Nechte si ho raději vyprávět od začátku.
Jakýsi čaroděj se svými učedníky prý neměl na vybranou: mystické šifrované písmo za cíl jejich cesty neomylně určilo vesnici Korpolombolo ležící na severu dnešního Švédska. Obřady voodoo přijali pohanští obyvatelé bez problému za své a drželi se jich ještě dlouho po tom, co se země dala na křesťanství. Pak – a sama skupina nedokáže určit přesně kdy - se to domákla katolická církev a do vesnice vyslala křižáckou výpravu. Všechno lehlo popelem a ti co se zachránili ještě předtím než vzali nohy na ramena vesnici prokleli. Není sice jasné jakým způsobem, ale podle všeho ji navždy předurčili hrát hudbu na způsob Goat.
Ta prý dosud oproštěná od tužeb proniknout na veřejnost působí v proměnných sestavách čtyřicet let, ne-li déle a v současné figurují už jen tři obyvatelé Korpolombolo znalí dávných bubenických rytmů, zbývající čtyři mezi něž pravděpodobně patří i dvě uječené ženy, pocházejí z Göteborgu. To možná vysvětluje jak Goat přišli k západoafrické elegické písni Diarabi/ Det Som Aldrig Forandras, kterou kdyby v jejich podání s hurdy gurdy slyšel Ali Farka Touré, asi by na ně seslal ještě mocnější kouzlo.
Dost pohádek, všechno co do hudby Goat spadá, včetně ujetého příběhu, rezonuje s tím co přece dobře známe: v možnostech globalizace a pod tlakem bujné fantazie se vymýšlejí nové hudební tradice v nichž se jedno prolétá s druhým. Vzpomínáte? Namátkou: folklor neexistujících národů našich Čankišou a DVA, Penguin Café Orchestra v éře Simona Jeffese nebo William Bennet (Cut Hands) se svou Extreme Music From Africa a ruku do ohně bychom za to nedali, ale bubu music Janka Nabay ze Sierra Leone před ním také slyšelo jen minimum lidí. Etnomuzikologické a producentské dobývání nových hudebních teritorií přestalo být na pořadu dne, autenticitu v zasíťovaném světě stále častěji nahrazuje fikce. A hudební Babylon bobtná.
Výpujčky odjinud, dejme tomu z Afriky, už nikdo nepovažuje za kulturní imperialismus a úspěšné modely bizarních mixů stimulují poptávku po dalších. Polský-britský sociolog Zygmund Bauman k tomu v roce 1999 napsal: „Být v globalizovaném světě omezen místem je znakem sociální deprivace a degradace.“
Kolem vydání debutového alba příznačně nazvaného World Music ( singl Goatman vyšel rok předtím) se od léta 2012 strhla vlna nadšení; především rocková média se do Goat vyloženě zbláznila a recenzenti jeden druhého trumfovali co všechno v tom fascinujícím hudebním guláši dokázali identifikovat: MC5 hrající na kytary z ostnatých drátů, Afro-krautrock nebo soundtrack soudného dne. A přidali se k nim i posluchači, tedy až na jednoho: „Ta hudba mě rozčiluje, ale můj skutečný problém s Goat spočívá v jejich drzosti ponížit tak roztomilé zvířátko jako je koza.“
Goat rozhodně nejsou produktem world music scény, v jejich případě jde o kreativní a drzou destrukci hudební minulosti. Inspirace vytěžují převážně z anglo-americké scény staršího data, ale s větším odstupem a z úplně jiného úhlu pohledu a je zřejmé jak hodně Goat také navazují na legendární švédské kapely Hedningarna a Urban Turban nebo dánský Instinkt.
Ty dokázaly oslnit burácivými rytmy, zvukem starobylých nástrojů podpořených, intenzivními řezavými vokály a mystickou aurou severské magie. A když Urban Turban zahráli blues, například Johna Mayalla, stahovali ho tím vyloženě do pekla.
Pokud jde u Goat o Afriku, tedy pomineme-li aktuálně ve světě trendovní afrobeat, nezapomínejme na vřelý a dlouhodobý vztah skandinávských zemí k západoafrické hudbě: výsledek jejich vstřícné imigrační politiky. Švédsko- senegalská dvojice Ellika Frisell & Solo Cissokho, veteránský revivalista Ale Möller s Alagie Mbyem nebo manželská dvojice Maher a Soussou Cissoko dokázali, že podobné fúze mohou mít silný potenciál.
Do tak africké hloubky Goat ovšem nejdou, primární jsou pro ně rytmy – polyrytmika i tribální bušení – a hlavně retro: Kutiho afrobeat ve stavu nejrozevlátější mysli, psychedelický rock a funky 70. let; navíc se hlásí ke Cpt.Beefheartovi a severskému metalu. Nekladou si prakticky žádná omezení: kytarista sází tvrdé zkreslené riffy a používá wah wah, nechávají bouřit hammondky, frejazzový saxofon a ze zneklidňující děsivosti se na závěr skladby Goathead s akustickou kytarou – „středověkou“ jako od Blackmoreho - ztiší do ztracena, do šumu moře.
Obě zpěvačky v unisono jedou po lince B52, Hudba Praha, zdvojená Siouxie a skřehotající pohanská kněžka (až na to neustále fucking).
Na švédské Grammis nominovaným Goat se musí nechat, že tomu co na papíře budí dojem psychedelického chaosu, dokázali dát strhující soudržnost. Album přestanete brzy vnímat jako hru na obřad kozího kultu, hodíte za hlavu retropovědomost a necháte se vtáhnout do zprudka vypálené rytmické a rockové bouře, což podle mluvčího kapely Christiana Johanssona ( poslední reinkarnace Kozího velekněze), není nic jiného než „sklízení duší ochotných účastnit se rituálu“.
(2013)
Foto: archiv
Jiří Moravčík
