Rokia Traoré - Žádné pravidlo nemůže být vytesáno do kamene
01.09.2013 | Malijská zpěvačka Rokia Traoré znejisťuje spoustu lidí tím, jak nenuceně se pohybuje hluboko za žánrovými škatulkami - pro ní svírajícími jak bláznova kazajka. Neustále je proto konfrontována otázkou: "Kam tedy patříš?." Na vlastní cestu, odpovídá nejčastěji. Před patnácti lety na ní Rokii vyslal její chráněnec Ali Farka Touré s radou: "Nepokoušej se hrát hudbu jako ostatní."
S novým albem Beatiful Africa své odhodlání vzepřít se předsudkům vyostřila ale nejvíc: obrátila pozornost k rocku a za producenta si vybrala Johna Parishe, kytaristu PJ Harvey.
Se znalostí jejího životopisu a ve spektru globální svobody není na kroku Rokie Traoré nic překvapivého, vždyť všechna její předchozí čtyři alba se vzpírala platným definicím. Zatímco pro etnomuzikology představovala černou noční můru, protože se nedala jednoduše někam zařadit, pro zpěvačku znamenala jediný možný způsob jak objevit vlastní hudební identitu aniž by popřela africký původ - na kterém lpí a pyšní se jím - a západní vzdělání s rozhledem.
Beatiful Africa pokračuje v hledání a nastolení rovnováhy mezi těmito odlišnými světy a hudebními přístupy. Představuje zpěvaččino nejambicióznější dílo. Intenzivní, dynamické, plné zvratů, napětí a osobních vyjádření: Afrika není obětí, do chaosu ji zahnali její vlastní politici - v Mali, Kongu, v Pobřeží slonoviny.
Nejsem tradiční zpěvačka, jsem odlišná
Nesmírné bohatství malijské tradiční hudby bere Rokia za bernou minci, nicméně po svém: když si před šesti lety s manželem a malým synem pořídili v hlavním městě Bamako dům, začala hudbu předků studovat hlouběji. Konkrétně: před natáčením alba strávila dva roky po boku vážené griotské zpěvačky Bako Dagnon. Ta patří mezi ortodoxní griotky s nekompromisním přístupem ke svému hudebnímu poslání. Bako totiž uctívá starodávné mandinské hodnoty a zatímco její malijské kolegyně si za svá vystoupení nechávají velmi draze zaplatit, ona tvrdí: “Opravdový griot nezpívá pro prachy, ale pro důstojnost.“
Neznalcům naplňování pan-malijské vize možná uniká, ale pro tvorbu Rokie Traoré představuje zásadní impuls: od Ali Farka Tourého z národa Songhai se jí dostalo povědomí o kytarovém pouštním blues, sama pochází z etnika Bambara spjatého s loutnou ngoni, zatímco Bako Dagnon reprezentuje kulturu Mandinko, jejímž symbolem bude navěky harfa kora.
Rokia na albu Beatiful Africa vše přetavila do podoby, v níž ani jeden z vlivů nemá navrch a zbytek její v časech proměnné a originální hudby souvisí s osobním životem. "S tím že jsem hodně cestovala se mi dostalo otevřené mysli a schopnosti vytěsnit jakékoliv limity. Cestování změnilo mou osobnost a dalo mě schopnost dělat hudbu jak chci já. Přemýšlet způsobem, že možné je vše. Stačí si to zkusit," říká Rokia.
Narodila se sice před devětatřiceti lety v Mali, v rodině diplomata, ale vyrůstala a žije v Evropě. A první hudba se kterou přišla v mládí díky otci do styku bylo americké blues a západní rock. S malijskými kulturními kořeny se ztotožnila až daleko později a poměrně důrazně proto odmítá být považována za tradiční zpěvačku.
"Hudba je závislá na tom, kdo ji zpívá a já jsem Afričanka, ale patřím ke generaci, která na africkou hudbu nahlíží docela novým způsobem. Velmi si vážím Salifa Keity nebo Oumou Sangare, ale nikdy jsem s nimi nechtěla soupeřit. Nemám tradiční zázemí, nepatřím ke kastě griotů, nejsem tradiční zpěvačka," vysvětlila Rokia.
V Bamako, kde studovala na střední škole, to měla hodně těžké: pro vrstevníky byla cizinkou z Paříže. Oproti nim ale předtím zblízka poznala svět, což ji umožnilo nahlížet na věci z jiného úhlu a se zcela jinými zkušenostmi a nebýt přitom spoutána tradicí a jejími pravidly
"Obtížně jsem nacházela přátele. Zkoušela jsem zapadnout mezi obyčejné Malijčany, ale ti se přede mnou uzavřeli. Považovali mě za odlišnou."
Když se ve dvaadvaceti letech s diplomem socioložky vrátila z Bruselu do Mali, už byla pevně rozhodnutá věnovat se hudbě. Písničkářka v džínsách, odmítající tradiční roli malijské ženy ale narazila a to hned na dvou frontách: rodičům přišlo trestuhodné aby zahodila dosažené vzdělání a odmítnutí se jí dostalo i od společnosti.
Po prvním vystoupení v malijské televizi v roce 1996 to schytala nejen za podivnou hudbu, ale i za svůj po otci šlechtický původ, neslučitelný s povoláním zpěvačky. To je přece v západní Africe práce griotů.
Na Beatiful Africa se k tomu období vrátila skladbou Sikey (Řekněme si to otevřeně): "Na všechny kritiky vycházející z drbů a na pokrytecké mlčení falešných přátel odpovídám: vaše nesmyslná nenávist nic nezmění. Váš názor pro mě nic neznamená. Moje cesta je už zmapovaná. Moje rozhodnutí vychází ze srdce a toho se budu držet až do samého konce. Jsem umělec, zpívám, hraju a tančím."
Skepticismus a podezření ze strany griotů smetl ze stolu Ali Farka Touré: krásnou holohlavou Rokii s akustickou kytarou přes rameno, připomínající spíš emancipovanou intelektuálku, vzal pod křídla a zaručil se za ní. Názor, že se po jejích písních brzy slehne zem, vyloučila sama: debutového alba Mouneïssa se v roce 1998 prodalo přes čtyřicet tisíc kusů. Ale popravdě: u ní doma hudba ani jméno Rokie Traoré nikoho nezajímalo; za to Evropa okamžitě nastražila uši.
Rok předtím ji na svůj festival Musiques Metisses (nejdůležitější brána africké hudby do Evropy) do francouzského města Angouleme pozval Christian Mousset a přímo odtud mladou a neznámou zpěvačku nasměroval do studia v severofrancouzském Amiens, kde Rokia Traoré s rodinou dodnes žije.
Současně s tím byla rádiem RFI vyhlášená africkým nováčkem roku 1997.
Chci hrát moderní africkou hudbu
V Mali ale měla problémy už při formování kapely: coby žena, která by měla vést muže a nutit je navíc k neobvyklému propojení balafonu, ngoni a kytary. Většina z oslovených hudebníků její nabídku tudíž odmítla: "Měli jsme tolik různých názorů, že neexistoval způsob, jak se navzájem dobře pochopit. Jako bychom pocházeli ze dvou různých planet, přestože žijeme ve stejné zemi."
Ledy se pohnuly teprve až se záštitou Ali Farka Tourého.
Otcův jazzový a bluesový archív, naposlouchaná západní odlišnost a vnitřně tušené experimentální rebelantství vstoupilo do jejího malijského hudebního rodokmenu často nepozorovaně, mihotavě, v strukturálních náznacích. Akustické komorní album Mouneïssa a nezvyklý tichý hlas - tolik vzdálený od jiných malijských zpěvaček - připomínaly Západním posluchačům Joni Mitchell, ale v Mali takové hudební pojetí naráželo na hráz předsudků a nezájmu. Dva roky na to vydaná deska Wanita, natočená za účasti hráče na koru Toumani Diabateho, zpěvačky Coco Mbassi a ctěného Boubacara Traoreho na tom také nic nezměnila.
Vynikajícím Bowmboï, vyhlášeném v anketě britského magazínu fRoots albem roku 2003, postoupila Rokia do ještě vyšších uměleckých sfér: ve dvou skladbách na něm hostoval newyorský Kronos Quartet, čímž se nadobro odstřihla od obecného vnímání malijské tradiční hudby. A nepomohl ani jasný písňový vzkaz: „Lide malijský i daleko od tebe jdou tvé hodnoty se mnou. Učíš mě podpoře v nouzi, šlechetnosti, důstojnosti a dobré náladě."
Rokia Traoré tehdy dokázala, že patří mezi nejpřemýšlivější a nejeklektičtější skladatelky své generace, což vzalo na vědomí významné nakladatelství Nonesuch, pro které natáčí dodnes.
„Vzala jsem na sebe větší riziko než kdy jindy. Šlo mi víc o výraz než zařazení. Některé gospelové nebo polyfonní techniky vůbec nepocházejí z Mali, slyšela jsem je někde jinde. Zkouším s nimi provádět nezvyklosti, které se mi líbí.“
Rozhodnutí natočit v zásadě bluesrockovou desku Tchamantché Rokia v roce 2008 vysvětlila: ”S otcem jsem jako malá nic jiného než blues neposlouchala. Na začátku kariéry bylo obtížné nezačít s hudbou mých afrických kořenů. Pomohlo mě to dozvědět se kdo jsem a odkud pocházím. Nicméně po Bowmboï jsem cítila, že tuhle část mám za sebou. A jsem vlastně volná. Mohu být tím, čím chci a vrátit se k hudbě, která je mě blízká a s níž se cítím dobře. Chci hrát moderní hudbu, pořád ale úzce provázanou s Afrikou”.
O produkci poprvé požádala někoho z "velkého hudebního světa": Phila Browna, pracujícího pro Boba Marleyho, Roberta Planta nebo Beth Gibbons.
Albu dodala nezaměnitelný retro zvuk Rokií nově objevená “rockabilly” kytara Gretsch, proplétající se s třístrunnou loutnou ngoni a zprůzračněná kytaristy odlišných žánrů a národností – Malijčan Siniri Koné, Francouz Seb Martel. Koru pak Rokia neváhala zaměnit za harfu, k baskytaristovi postavit beatboxera Sly Johnsona a v úžasné titulní skladbě Tchamantché nechala svůj hlas doprovázet pouze steel drumem.
Zostřila i slovník: “Evropští vůdci nemají ani ponětí o míře chudoby nutící milióny Afričany ke hledání vysněného El Doráda na Západě. Africké nerostné bohatství jen přitahuje válku a hladomor”.
Hovory o smrti s Desdemonou
Pro dokonalé pochopení naprosto výjimečné pozice Rokia Traoré mezi současnými africkými zpěvačkami je signifikantní její účast v projektech nad rámec běžného vydávání alb.
Zakončení alba Tchamanché anglický zpívanou Gerswinovou skladbou The Man I Love proslavenou kdysi Billie Holiday souviselo se zpěvaččiným vstupem na docela jiná podia. Koncertní turné Billie and Me k devadesátým narozeninám legendární zpěvačky, za účasti Joan Osborne, Rity Coolidge, Nancy Wilson a Dianne Reeves považovala Rokia navíc za velkou poctu.
V roce 2009 ji Daniel Yvinec, nový šéf francouzského Orchestre National de Jazz, přizval k natáčení alba Around Robert Wyatt: poctě legendárnímu britskému zpěvákovi, skladateli a zakladateli skupiny Sof Machine.
Pro vídeňský festival New Crowned Hope oslavující 250. výroční narození Wolfganga Amadeuse Mozarta, na přání amerického divadelního režiséra Petera Sellarse v roce 2006 zkomponovala skladbu Wati, v níž geniálního skladatele za doprovodu komorního orchestru odvážně přenesla v roli griota do 12. století na dvůr zakladatele říše Mali Sunjata Keity.
Sellars pak v roce 2011 zpěvačku angažoval do mezinárodně úspěšné divadelní hry Desdemona, napsané držitelkou Nobelovy ceny Toni Morrisonovou. Doprovázená vlastní hudbou, vrcholící skladbou Sundiata inspirovanou historicky zásadním malijským eposem o Sunjatu Keitovi, v ní Rokia v roli africké služky Barbary vede dialog o smrti s Desdemonou hranou Tinou Benko.
V loňském roce samozřejmě nechyběla ve velkolepé jízdě Africa Expressu po Velké Británii. Dlouholetého projektu Damona Albarna na podporu africké hudby se tentokrát zúčastnilo na osmdesát hudebníků a vše vyvrcholilo v Londýně, kde se k Rokii Traoré při skladbě Doumbia přidal na baskytaru Paul McCartney a John Paul Jones od Led Zeppelin s mandolínou.
Mezitím doslova učarovala sérií akustických koncertů Roots.
"Já prostě nemůžu dělat stejnou věc dvakrát," vysvětlila Rokia důvod, proč své skladby ponořila do zvukové lázně strun louten ngoni, bolon, harfy kora a pronikavých hlasů. Zcela poprvé také do malijského podloží v souladném napětí zanesla hudbu odjinud, tu, která v minulosti formovala její tvůrčí ideu: francouzské šansoniéry Jacquese Brela a Léo Ferréra, Boba Marleyho a Stevie Wondera.
Ženský sbor tvořily tři nadané zpěvačky, které si Rokia vytáhla ze své nadace The Passerelle Fondation (Foot Bridge).
Založila ji v roce 2009 s cílem dát v ní šanci mladým malijským umělcům, co by jinak neměli sebemenší možnost uplatnit se v zemi s tak katastrofálním stavem hudebního průmyslu. Ten se svým způsobem nelišil od sousedních států a s nástupem internetu a nových technologií v lecčems kopíroval dění jinde ve světě. V Mali ale hudba dostala přetěžkou ránu s loňským útokem islámských teroristů: obyvatelé přestali mít ze strachu a nedostatku peněz o hudbu zájem a vše dokonal dramatický odliv turistů. Potíže mají od té doby ale i zavedené malijské hvězdy: pokud nežijí přechodně nebo nastálo v Evropě, v nastalém marasmu mají nepředstavitelné problémy se získáním víz.
Hudební světovou velmoc navíc už předtím sužoval nedostatek financí, mající za následek zavírání studií, klubů, koncertní sálů a barů, tradičních líhní nových talentů.
Narůstající ekonomický a politický chaos zapřičinil, že ubylo také svateb, pohřbů, křtin a slavností s živou hudbou. Postupně ji proto nahrazovaly dýdžejové a jukeboxy. Grioty nebo taneční kapelu si mohli dovolit jen ti nejbohatší. Zdroj příjmů proto neúprosně vysychal a ještě výrazněji, když do Bamako přišla mohutná vlna utečenců, v níž bylo pochopitelně mnoho hudebníků, kterým na severu země hrozila smrt. V Bamako tím nevyhnutelně celá situace s muzikantskou nezaměstnaností eskalovala.
"Hudba představuje pro velká malijská města něco jako lišejníky a mechy - znamení vitality, odolnosti a zdravého ekosystému. Když ekonomika prosperuje, lidé se cítí bezpečně a vládne optimismus, hudební scéna se rozvíjí. A naopak, nastane-li krize a válka je ve vzduchu, hudba a zábava trpí. Proto je lze brát za barometry sociální pohody," napsal znalec malijských poměrů Andy Morgan.
A Rokia Traoré k tomu dodává: "Pravda je, že malijští umělci bez mezinárodního kreditu to teď mají velmi těžké. Na větší kariéru a slušný důchod mohou zapomenout. Zkuste pochopit, že prožívají peklo. Prodávají nástroje, žebrají na ulicích, nemají peníze na jídlo, na léky a nemohou posílat děti do škol. V Passerelle Fondation se snažíme dělat co můžeme, ale i my jsme museli některé projekty z důvodů nedostatku financí zastavit nebo utlumit."
Rokie také připomíná, že pro mnoho mladých i známých hudebníků se jedinou motivací k dalšímu uměleckému rozvoji staly peníze. Dychtivě se zajímají o spolupráci prakticky s každým západním umělcem co se v Mali objeví a je jim naprosto jedno za jakým účelem si je objedná. Velí ten, kdo platí. Případů, kdy se v takových pomýleně zmatených, lacině kýčovitých, africkou realitu nechápajících projektech objeví i velcí malijští hudebníci bohužel přibývá.
"Nemyslím si že založením Passerelle Fondation tyhle věci změníme, ale snažíme se o tom s mladými hudebníky mluvit a poskytnout jim v rámci možností nějakou pomoc," uvádí Rokia.
Řeč jako rozžhavený uhlík
Ještě než stačila vloni zavřít dveře bristolského studia, kde s Parishem natáčeli, přišly z Mali děsivé zprávy: o mrtvých, islámském teroru, zákazu hudby a boření posvátných hrobek v Timbuktu.
Přesto v sobě našla sílu během dvou dnů napsat skladbu Beatiful Africa, po které nakonec album pojmenovala.
Nechtěla prý zpívat o vlastním smutku, ale o své lásce k Africe, o víře k ní neznající selhání. V "povodni slz" prosí: "Pane, dej nám moudrost a prozíravost."
U Johna Parishe se nedovolávala aranžérské a kompoziční pomoci, pomáhal ji hlavně se zvukem a začleněním elektroakustické kytary Lag. Parish na albu nepřevažuje, jen dobarvuje, vše nechává na italském avantgardním kytaristovi Stefanovi Pilia a Rokii, výhradní autorce. Pravověrné rockery neúdernou rozostřeností zklame, těm ale v náladách, rytmech a energii proměnné album určeno není. Afričané zůstanou na vážkách: revolučním splynutím elektrické kytary s třístrunnou loutnou ngoni virtuózního Mamah Diabatého Rokia sice znovu dokazuje svou svéhlavost a tvůrčí svobodu, ale některým z toho může vyjít zpronevěra magického nástroje malijských griotů.
Proto hned na úvod alba zpívá: "Žádný nápad není absolutní. Žádné pravidlo nemůže být vytesáno do kamene. Jistota je relativní."
Rokia Traoré přitom jen znovu a znovu naplňuje svůj nadžánrový koncept afro-progresivního písničkářství, rozložený do mnoha kontextů. Namísto dřevěných bubnů a perkusí slyšíme jazzrockovou rytmiku: bicí Seba Rochforda (Polar Bear, Brian Eno) a dánského baskytaristu a kontrabasistu Nicolai Munch-Hansena.
Rokia zpívá v bambarštině, občas přechází do francouzštiny, jen v Beatiful Africa končí angličtinou. Ano, síla jazyka, nenávratnost vyřčeného, o tom je nejrockovější skladba Lalla se zkreslenou kytarou: "Řeč je jako rozžhavený uhlík. Jako nabroušený nůž co špatně použité může zranit. Stejně jako divoké zvíře vyprovokované k útoku."
Nebudu prozrazovat své myšlenky, patří jenom mě, tohle útočiště je nedotknutelné, zpívá Rokia v Kouma a sboristky ji v roli jezinek svádějí: "Krásnými slovy tě zlomíme. Nakonec se nám otevřeš. Budeme jemné, nic neucítíš."
Zpěvačka také dost bilancuje, vrací se do minulosti, kdy svou hudbu musela obhajovat, bojovat za ní, ale naprostou novinkou je otevřenost, rozhodnutí nezpívat pouze o sobě a svých pocitech. Nezastírá trápení, úzkost: "Melancholie, můj věrný společník v samotě. Mé trápení v hlubinách zoufalství."
Smutek převládl i v pomalé písni N’teri, tiše podkreslené ngoni, kytarou a Rochfordovými košťátky: "Pokorně se milovat a druhé přijmout za to, čím jsou. To je ten nejkrásnější dárek, který bys mi mohl dát. Přátelství co nás spojuje je krásné, ale nebylo by skvělé znát způsob, jak odolat nesnášenlivosti a podlosti?"
Rokia Traoré dnes představuje tu nejmodernější tvář africké hudby, často sice zpochybňovanou pro její zakotvení na Západě, daleko od tradičních návyků, ale tyhle výhrady sdílí už čím dál méně lidí, ochotných si přiznat, že nezáleží na tom kde ta hudba vzniká, ale odkud její autor přišel a čím je.
A Rokia Traoré chce stvořit hudbu podobnou jí samé: Afričance v Evropě "postupující pevným krokem směrem vpřed, úzkostlivě schována za záhadami života".
(2013)
Foto: Yvett Stránská
Jiří Moravčík
