Geoffrey Oryema - Africký Odysseus
02.06.2013 | Ugandského písničkáře Geoffrey Oryemu mnozí přirovnávají k bájnému řeckému hrdinovi Odysseovi. Má to svou symboliku: oba si v životě užili své. A přestože Oryema nemusel bojovat s Kyklopy a nechávat se před Sirénami přivazovat ke stěžni, o holý život se v jednu chvíli rval se stejnou urputností jako achajský vojevůdce. Nicméně zatímco tomu Bohové přece jenom umožnili návrat domů, Oryemovo putování vlastně trvá dodnes. Už celých šestadvacet let, protože na mou otázku, kdy naposled navštívil rodnou Ugandu, mi před koncertem na Colours Of Ostrava 2003 dost rezolutně odpověděl:"Nikdy!".
Východoafrickou Ugandu, vnitrozemský stát s bohatou vegetací a příjemným klimatem, při své návštěvě v roce 1908 Winston Churchill, v té době ještě náměstek ministra pro kolonie, nazval rájem na zemi."Uganda je pohádka.Místo po fazolovém stonku šplháte po železnici a nahoře je báječný nový svět."
Copak o to, bujnou a krásnou zahradou Afriky zůstává Uganda dodnes, ovšem není všechno zlato co se třpytí. Země byla totiž odjakživa zmítána kmenovými zmatky a násilnostmi. Ve své knížce Eben k tomu Ryszard Kapuściński uvádí:"Etnická zaslepenost v Ugandě způsobuje, že tu nikoho nezajímá, zda je jistý člověk moudrý, dobrý, laskavý, či naopak hloupý a zlý. Důležité bude, zda je z kmene Baribů, Toro, Busoga nebo Nandi. Bude hodnocen jen podle své etnické příslušnosti."
Potvrdilo se to po roce 1962, kdy Uganda získala nezávislost. A úplně nejvíc, takřka ve zvrácené formě, když se násilím k moci dostal generál Idi Amin z národa Kakwa, proslulého kanibalismem a oblibou pojídat játra zabitých nepřátel; národa zbylými ugandskými kmeny opovrhovaného a odstrkovaného.
Ne že by svrhnutý president Milton Obote zosobňoval bůhvíjakého lidumila, na syna domorodé čarodějnice Amina, který během své osmileté hrůzovlády nechal povraždit přes tři sta tisíc lidí ale neměl. Dodnes proto Idi Amin představuje synonymum pro afrického Hitlera a Stalina v jedné osobě.
Nevíte jak skončil, zeptal jsem se Geoffreye? "Nevím, vlastně ani nevím zda je ještě naživu, prý snad někde v jižní Arábii. Na celém světě ale existují stovky, tisíce Aminů, čekajících až se prosadí spravedlnost. Oni přece jednou musí za své spáchané zlo zaplatit! Vždyť Amin je zodpovědný za tisíce, možná milióny životů v Ugandě."
Mládí v teroru
Geoffrey Oryema (ročník 52) pochází z aristokratického rodu království Acholi, z městečka Soroti ležícího na východě země. Příslušníci kmene Acholi se po nabytí nezávislosti stali ústřední složkou ugandské armády, tradiční opory afrických vládců, z jehož středu se rekrutovala i nově vznikající intelektuální a kulturní elita Ugandy. Oryemova rodina se tehdy přestěhovala do hlavního města Kampaly a syna umístila na nejlepší školy, kam chodil společně s potomky anglické a americké komunity. Doma ho s přičiněním otce, učitele angličtiny a velkého ctitele lidové kultury, neustále obklopovali místní básníci, lidoví vypravěči a hudebníci. Od nich se naučil hrát na sedmistrunnou harfu nanga a drnkací nástroj lukeme. Později s matkou, vedoucí slavné taneční skupiny The Heartbeat of Africa, sjezdil takřka celou celou Ugandu a seznámil se tak s rozdílnou hudbou dalších regionů. Přestože se Oryemovi dostalo tradičního vzdělání, na škole dával přednost Rolling Stones a zajímalo ho spíš moderní divadlo. Přihlásil se proto na kursy v kampalské Národní škole dramatického umění a když se moci chopil Idi Amin, začal psát hry inspirované Brechtem a Grotowskim, reflektující okolní běsnění aminových vojáků, vraždících co jim přišlo pod ruce.
Kapuściński o tom píše:"Amin rád celé hodiny řečnil. Jako překvapení si sebou vždy přivezl nějakého hodnostáře, civilního nebo vojenského, kterého podezříval ze zrady, či spiknutí. Spoutaného obviněného, který byl předtím mučen a teď strachem bez sebe, umístili na pódiu. Dav roznícený takovou podívanou upadal do transu a vyl. "Co s ním mám udělat?" snažil se ho Amin překřičet. A kohorty skandovaly:"Zabij ho!Hned ho zabij!"
Pro nikoho nemůže být překvapením, že ti nešťastníci pocházeli převážně z národa Acholi. V té době se mezi lidem velmi oblíbený Oryemův otec tak trochu proti své vůli stal ministrem vodohospodářství a přírodních zdrojů, což mladému dramatikovi přinášelo těžká traumata, vždyť jedna z Aminových vyhlášek zněla:"Pokud má některý ministr dojem, že jeho život ohrožuje neukázněný dav nebo nespokojenci, smí tyto osoby postřílet."
Proboha, co tomu říkal otec? "Co mohl, trápil se tím. Byl obětí okolností jako celá řada jiných slušných lidí. Ztratil život kvůli své popularitě, protože většina Uganďanů by ho ráda měla za presidenta. Proto musel zemřít."
V roce 1977 totiž Amin nařídil Oryemova otce zavraždit. Hry mladého dramatika už předtím nabývaly stále černějších a temnějších barev. Navíc nepřipadalo v úvahu, aby je kdokoli ve stupňujících se represích nastudoval, ovšem teď už mu šlo o holý život. Zachránil se jen tak tak pomocí přítele dobrodružným útěkem z Kampaly v kufru osobního auta.
Asi na tohle období moc rád nevzpomínáte, že? "Ne, až na to, že na tuhle otázku musím celých šestadvacet let odpovídat a každému raději říkám, promiňte, nepůjdu do podrobností. Mohu jen říct, že to bylo velmi dramatické. Po smrti otce jsem musel co nejrychleji upustit Ugandu, protože mé protirežimní hry Amina rozčilovaly."
V sousední Keni se Oryemy ujalo francouzské kulturní centrum, uvádějící za čas jeho kus Le Régne de la Terreur (Vláda teroru).
Hrály se vaše hry později i v Evropě?"Ano, některé z nich byly uvedeny. Vzpomínám si také na návštěvu Bělehradského mezinárodního divadelního festivalu v roce 1972, kam jsem přijel s ugandským profesionálním souborem. Potkal jsem tam například Petera Brooka. Bavil jsem se s ním o Stanislavském, jehož jsem velmi obdivoval. On totiž říkal, že pravda se nakonec musí vždycky prosadit. I já se domnívám, že umění, divadlo či hudba hrají v životě důležitou roli. Přinášejí velké změny. Umožňují je přinášet."
Z dálnice do americké hitparády
V kenžském Nairoby ovšem Oryema dlouho nezůstal. Lákala ho Paříž a francouzština, prý "nejbáječnější jazyk na světě". A také fakt, že se evropská metropole pomalu stávala centrem novodobé africké hudby, které hodlal dát do budoucna přednost před divadlem.
Do Paříže se počátkem 8O. let postupně nastěhovala málem celá africká hudební extratřída: zpěvák Papa Wemba z Konga, saxofonista Manu Dibango z Kamerunu, mladý Youssou N´Dour nebo Salif Keita. Předměstská čtvrť Montreuil a místní, přistěhovalci vedené kluby "vytvářely dosud nepoznanou vibrující hudební scénu, vlastně Afriku uprostřed multikulturní Paříže". Navíc Evropané, kteří tehdy bubnům ještě říkali tam-tamy, se do africké hudby doslova zbláznili. Nastala krátká, zato intenzivní éra tzv. afopopu, kdy se velké gramofonové firmy snažily do své stáje ulovit co nejvíc exotických jmen, s cílem prohnat je hitparádami.
Oryema se dlouho rozkoukával a hudbě se nejprve vůbec nevěnoval. Pronajal si byt a živil se příležitostnou prací; na krátkou dobu dokonce jako dělník při stavbě dálnice. Později ale ani on okolnímu africkému křepčení neodolal a natočil několik demosnímků, které se, jak už to tak v životě někdy chodí, náhodou dostaly do rukou organizátorů festivalu Womad, na němž v osmadevadesátém roce zaujal natolik, že byl pozván i na oslavy narozenin Nelsona Mandely do londýnského Wembley. Organizátor Womadu a majitel proslulé nahrávací společnosti Real World orientující se na world music, bývalý zpěvák skupiny Genesis Peter Gabriel se proto dlouho nerozmýšlel a pozval Oryemu do nahrávacích studií v Bathu, kde před něho rovnou položil smlouvu na jeho debutové album. A nezůstalo pouze u toho. Talent neznámého písničkáře ho tak uchvátil, že mu poskytl takřka exkluzivní péči: producentem alba Exile se stal slavný zvukový mág Brian Eno, Gabriel mu půjčil svého dvorního kytaristu Davida Rhodese a mezi muzikanty se objevil i spolupracovník Roberta Frippa, bubeník a nahrávací inženýr David Botrill.
Jak se vám, neznámému africkému hudebníkovi, s takovými lidmi pracovalo? To musel být přece zážitek, narazit hned na Gabriela. "Bylo to vlastně jednoduché, ale hodně silné. Peter Gabriel představoval mého dlouholetého idolu a když jsem před ním poprvé stál, trvalo mě pět minut, než jsem se z toho vzpamatoval. Pak už jsem se v jeho společnosti ale cítil dobře, protože se jedná o velmi skromného a charakterního člověka. Z uměleckého hlediska mě také nic lepšího potkat nemohlo. Jak Gabriel tak Brian Eno měli bohaté hudební zkušenosti."
Geoffrey Oryema se Gabrielovi odvděčil navýsost mimořádně: Exile, kombinující rockové kytary s tradičními akustickými nástroji a virtuózní Oryemovou hrou na nangu, získalo nadšené recenze a ze skladby Ye Ye Ye se v roce 1990 stal dokonce mezinárodní hit, přeměňující se za čas ve znělku úspěšného francouzského televizního kulturního pořadu Le Cercle de minuit.
Z ugandského politického uprchlíka vyrostla žádaná hvězda, popisující svou hudbu jako "vycházející přímo ze srdce".
S druhým, komerčně neméně úspěšným albem Beat The Border, produkovaným rockovým hitmakerem Bobem Ezrinem, čtyři roky na to postoupil ještě dál. Dvanáct týdnů dokonce okupoval vrchol americké Billboard World Music Chart! Objevil se ve sledovaném pořadu televize NBC Today Show a po boku poprockových gigantů z celého světa se zúčastnil dobročinných turné Human Rights Awards a Rainforest Foundation.
Oryemova hudba zahrnující nevšedně poetické texty si přitom všem dokázala udržet svěžest a energické napětí vyplývající z rafinovaného mixu západního rocku a africké tradice. Tam kde jiní afričtí muzikanti pod vlivem bílých producentů přistupovali na líbivé kompromisy, on sázel na upřímnost své výpovědi, hutný rockový zvuk a melodie rodné Achole. "Nechci být zařazován do jakéhokoliv ghetta, chci aby má hudba zněla universálně," řekl tehdy v Evropě už dávno usazený Oryema.
I když i on mámení dokázat cosi víc podlehl. S Real Worldem se totiž v roce 1997 rozloučil tak trochu meditativní, obvyklé lehkosti a radostnosti zbavenou nahrávkou Night to Night. Má to ale své důvody, protože většinu hudby tentokrát napsal s francouzským popovým kytaristou Jeanem-Pierre Alarcenem a to vše pod taktovkou kanadského producenta Daniela Lanoise, nechávající Oryemovi až příliš velký prostor pro rozostřenou eklektickou směsici nejrůznějších vlivů odvíjejících se od jeho celoživotních oblíbenců. Na jedné straně slyšíme náznaky Roxy Music či Rolling Stones, na druhé pak západoafrické blues Ali Farka Toureho případně melodickou nasládlost konžského Lokue Kanzy, který si na albu i zazpíval.
Demokracie utíkající mezi prsty
Oryema se v Evropě oženil - vzal si Francouzku - a přestěhoval se do Normandie, kde dva roky sbíral síly, aby na sklonku milénia udeřil silným albem Spirits, jež se na základě hlasování odborníků a posluchačů evropského žebříčku world music stalo nejúspěšnější nahrávkou roku 2000.
Osmačtyřicetiletý písničkář na něm v chytlavých poprokových skladbách (v produkci renomovaného Ruperta Hinema a za přispění bývalého klávesáka Marleyových The Wailers ) rekapituluje mnohé ze svého ne zrovna lehkého života. Ve svahilsky, francouzsky ale i anglicky zpívaných skladbách se možná nejvíc za svou kariéru vrací do mládí a minulosti; vzpomíná na svého otce, Aminovu hrůzovládu i milovaného, rovněž zavražděného bratra Johna.
Bylo to poprvé, kdy jste se na některém ze svých alb touhle tématikou zaobíral? "Ne. Chtěl jsem svému otci a bratrovi pouze znovu vzdát hold. Spirits považuji za velmi současné album, s daleko modernějšími aranžemi ve srovnání s těmi předchozími. Pokusil jsem se na něm veřejnosti vysvětlit, že Geoffrey Oryema už není politickým uprchlíkem, jako kdysi. Nemohu a nechci žít z minulosti. Musím se přece dál vyvíjet."
Dění v Ugandě vám ale určitě není lhostejné? "Samozřejmě, že není. S Ugandou žiji nadále prostřednictvím své hudby."
A sledujete tamní politický vývoj? "Jistě a proto jsem k němu tak kritický! Víte, někdy si myslím, že se Evropané domnívají, že lidé ze třetího světa, zvláště pak v Africe snad ani netuší, co to je demokracie. Podle mého názoru demokracie znamená především pochopení, protože když ztratíte možnost volby, propadáte se dolů. A to si ve většině afrických zemích už dnes uvědomují, přestože dělají stále spousty hrozných chyb. Paradoxně ve 21. století s vlastními černými vůdci, schopnými a velmi studovanými lidmi. Někdy proto nerozumím tomu, proč nemůžou svých cílů dosáhnout, proč jim ta demokracie stále uniká doslova mezi prsty."
Roztančený africký Leonard Cohen
Geoffrey Oryema se sice dokázal sžít se západní kulturou, ovšem spodní proudy jeho hudby nadále tvoří africká dávnověkost, rytmicky i melodicky nedostižná a mysticky zahloubaná. I v Ostravě dokázal publikum roztancovat a přitom zpívat o vážných věcech, což je doména většiny afrických muzikantů. Málokdo z nich ale došel tak daleko, že by mu přezdívali Africký Leonard Cohen. Však také Oryema kdysi svému velkému vzoru poslal osobité vyznání, to když natočil píseň I´m Your Fan.
Vaše hudba, což jste dokázal i tady v Ostravě, má dnes už silnou evropskou příchuť, třebaže hrajete na celou řadu afrických nástrojů. Uvažoval jste ale někdy o tom, že byste s nimi natočil ryze akustické album jako třeba Salif Keita? "Ne, můj styl je odlišný od Salifova. Víte, vyrostl jsem na poslechu britského rocku, protože Uganda žila skoro šedesát let pod britskou nadvládou a u řady rodin byla angličtina druhým rodným jazykem. Tradiční hudbu mám ale také rád a připadá mi zajímavější, sloučit tyto prvky dohromady. Není to přece tak, že když jsem Afričan, neměl bych hrát na elektrickou kytaru. Žijeme přece v moderní době a já cítím, že to co dělám je správné."
foto: archiv
(2003)
Jiří Moravčík
