Tenores di Bitti Mialinu Pira-Tři tisíce let starý zpěv pastevců ze Sardinie.
15.06.2013 | Mužský kvartet z města Bitti reprezentuje unikátní starověké umění polyfonie, na které se jen obtížně přikládají měřítka běžného zpívání.
Jeho obdivovatel Peter Gabriel ho přirovnal k „hlasům z nitra země, písním z úsvitu časů“ a v úžas uvedl také amerického rockera Franka Zappu nebo jazzmany Ornette Colemana a Lestera Bowieho. A není divu, že si Tenores di Bitti Mialinu Pira získali přízeň samotného papeže Jana Pavla II. před kterým v roce 2001 vystoupili na vánočním koncertě.
Zatímco jinde v Evropě polyfonie vymizela, na Sardinii a sousední Korsice se zpívá už dlouhá staletí. Zubu času sice odolává, tlakům civilizace už méně: pouze ústně předávaná tradice byla proto s ohledem na její zachování zapsána v roce 2005 UNESCO na seznam Mistrovských děl nehmotného dědictví lidstva.
Na Sardinii se praktikují dva styly: sakrální polyfonie doprovázející v sardštině vedené mše a lidová, zdaleka syrovější, nazývaná su tenore. Zpívaná ve čtyřech, kdy vedoucí sólista (oche) zpívá texty a zbývající tři (bassu, contra a mesu oche) se k němu přidávají zvukomalebnými nonsensovými slabikami napodobujícími zvuky skotu, bečících ovcí, ptáků a přírodních zvuků, například větru, vše odvislé od způsobu života sardských zemědělců. Kvartet stojí do půlkruhu a pro zpěváky je charakteristické, že si drží u jednoho ucha dlaň, což jim pomáhá při rozlišení velmi náročných harmonií.
Su tenore zahrnuje milostné, pracovní a oddechové písně, zpěváky lze ale také slyšet při doprovodu tanečníků nebo na oblíbených karnevalech. Su tenore patří dodnes na Sardinii ke každodennímu dění, spontánně se například zpívá v místních barech. Písně se předávají z otce na syna, neexistují žádné sborníky ani notové zápisy, vše je nutné si zapamatovat.
K založení skupiny vedlo v roce 1995 její členy snaha uchránit su tenore před zánikem, k čemuž pomáhá také používání veršů novodobých básníků reagujících na aktuální politická a společenská témata.
Tenores di Bitti Mialinu Pira mají ve svém repertoáru jak duchovní tak světské zpěvy, což si jistě pamatují pravidelní návštěvníci festivalu Folkové prázdniny v Náměšti nad Oslavou, v jehož programu se skupina objevila v roce 2003.
Sardinie je druhý největší ostrov ve Středozemním moři a patří mezi autonomní oblasti Itálie. Bohatá historie Sardinie se odvíjí od její strategické polohy. Ostrov, jehož historie sahá až 200 tisíc let před náš letopočet, si postupně podmanili Féničané, Římané, Arabové, Španělé a nakonec Italové. Nejznámější stopy po sobě zanechal tajemný pastevecký národ Nuragů z doby bronzové: úchvatných kruhových kamenných věží nuragů po něm na Sardinii zůstalo mnoho tisíc a vědci si nad nimi dodnes lámou hlavy; podobné stavby totiž nenajdeme nikde na světě. Tajemstvím je opředena také sardská polyfonie, nikdo totiž nedokáže přesně určit, kdy ji pastevci začali zpívat, protože nejsou k dispozici žádné písemné záznamy. Hlavní zpěvák skupiny Omar Bandinu nicméně zmiňuje nález bronzové sochy z éry Nuragů, která má údajně znázorňovat tenore zpěváka.
Tenores di Bitti Mialinu Pira, nejsou jedinou skupinou z městečka Bitti, kde se také zpěv vyučuje, pro rozlišení se proto každá z nich uvádí pod celým jménem. Zpěváci, kteří vystoupili na Folkových prázdninách, si zvolili název z úcty k jejich příteli, již nežijícímu významnému sardskému antropologovi Michelangelovi „Mialinu“ Pira.
Ačkoliv su tenore je výhradně a capella vokálním stylem, skupina se nebrání občasné spolupráci s hudebníky, navíc z odlišných kultur: Afričany, čínskou hráčkou na citeru zheng Yu Jun, bulharským ženským sborem nebo asturijským dudákem Heviou. Během turné po Brazílii si Tenores di Bitti Mialinu Pira také zazpívali s velkým orchestrem i legendárním brazilským písničkářem Tomem Zé, avantgardní hvězdou hnutí Tropicália.
(2012)
Foto: archiv
Jiří Moravčík
