Bassekou Kouyate - Mali bez hudby nemůže existovat
01.09.2013 | Jak může dopadnout album, jehož první tóny se ve studiu rozezní se začátkem státního převratu? A zdálky se přibližuje islámská armáda vyžadující striktní zákaz hudby? Pro malijského griota Bassekou Kouateho předurčeného hrát hudbu věru tristní situace. Nevzdal to, album dotočil a turbulentním událostem v Mali vzdoroval nejrockovějším zvukem jaký kdy od něho byl slyšet. Frustraci, smutek a hněv prokládá historickými eposy, výzvu k jednotě a míru pak zanesl do názvu: Jama ko, velké shromáždění.
"Nezáleží na tom, jestli jste chudí nebo bohatí, muslim, Fula nebo Tuareg. Důležité je, abychom se dokázali sejít a společně se bavit," tvrdí Bassekou.
Grioti nejsou pouze chodícími západoafrickými knihovnami, strážci kultury, kteří každou dějinnou událost vkládají do písní a navěky ji tak uchovávají v paměti národa, kdysi měli také statut smírčích soudců a v dobách válek díky své obrovské autoritě představovali často nejposlednější možnost jak jim zabránit a když už se jednou rozhořely, na požádání bojujících stran je pomáhali urovnávat k tomu určenými písněmi. A když se nepřátelé zavázali, že si je poslechnou, své rozhodnutí už nemohli vzít nazpět a podřídili se jejich mírovému doporučení.
Zatímco něco takového už ani v Mali nepřipadá v úvahu, na vnímání hudby coby nejzákladnější lidské potřeby se tu nic nezměnilo a s jejím zákazem by země de facto přestala dýchat.
"Bez hudby nemůže Mali existovat, vytrhli byste mu tím srdce," řekl Bassekou a spolu s dalšími čtyřiceti malijskými zpěváky a muzikanty, které k tomu účelu svolala zpěvačka Fatoumata Diawara, v epické skladbě Mali ko (Peace) navíc zdůraznil: Mali je nedělitelné.
Ještě předtím než se rozhodl natočit nové album, událo se v chudé, nicméně dosud politicky klidné a demokratické západoafrické zemi vyznávající umírněnou formu islámu tolik událostí, že nebylo chvílemi snadné je při té rychlosti vstřebávat.
Některá africká dění bez znalostí souvislostí ale nelze pochopit a nebo, a to je nejhorší: špatně.
Mali dostihly dlouhodobě neřešené problémy na severu země, jejichž romantický symbol - hrozba hudebního ticha - nemohl zakrýt reálný stav věcí: radikální islamizace a ovládnutí důležitého pašeráckého území bohatého na ropu a uran. A v neposlední řadě neskrývané obavy mezinárodního společenství na čele s Francií, že lokální konflikt destabilizuje celou západní Afriku.
Pokud chceme rozumět textům Bassekou Kouyateho - pro uchopení tohoto albového drahokamu se všímvšudy nezbytnost - je nutné v kostce přiblížit, co se v Mali vlastně stalo.
Ukradený stát
Tuarežská povstání už v Mali proběhla několikrát: to loňské lednové ale bylo pouštním nomádům doslova ukradeno, jeho smysl byl islámskými fanatiky znetvořen a zapálil celou zemi. Vojenské uchvácení severu Mali a vyhlášení států Azawad o kterém Tuaregové vždy snili, nelze obhájit, provázela je smrt nevinných. Pochopit ano: pramenilo z hladomoru, sucha, neskutečné bídy, beznaděje a dlouhodobých represí malijské armády.
Když Mali a další západoafrické zem vyhlásily v 60. letech nezávislost, přišli Tuaregové o svá odvěká saharská území. Hrdí válečníci a vůdci karavan byli přinuceni žít pod vlajkami mnoha států: jako trpěná, často opovrhovaná menšina. Berberským Tuaregům najednou vládli jejich bývali černošští otroci.
Ta předešlá povstání se vždy urovnala: vysoké vatry poskládané ze zbraní nakonec společně podpalovaly obě strany. Nynější stav nakumuloval souhrnem mnoha aspektů, aby vlastně vyšlo najevo, že souběh utrpení a bojové nálady Tuaregů zneužili jejich vlastní vůdci a už léta skuteční vládci Sahelu: pašeráci drog a zbraní, únosci turistů a úzce zkoordinovaní islámští fundamentalisté - alžírská teroristická AQIM (Al-Káida islámského Maghrebu) a neméně zběsilé mauritánské hnutí MUJAO (Hnutí pro jednotu a džihád v západní Africe). Obě vzešly z GIA (Islámská ozbrojená skupina Alžírska), organizace usilující o ovládnutí Alžírska, proslulé nesmírnou brutalitou: strach z ní měl prý i Usáma bin Ládin.
Obrázky po zuby ozbrojených, dokonale vycvičených tuarežských žoldáků libyjského diktátora Kaddáfího vracejících se v říjnu 2011 po jeho smrti v dlouhých automobilových kolonách naložených těžkou vojenskou technikou, nevěstily nic dobrého a už tehdy se dalo předpovídat, že si Tuaregové do Mali nevezou jen nějakou "výslužku".
Vzápětí na to vzniklo tuarežské hnutí MNLA (Národní hnutí za osvobození Azawadu), v lednu 2012 padly první výstřely a nedokonale vyzbrojená malijská armáda vyklidila severní pozice. Přestože si Tuaregové získali v Libyji v očích světové veřejnosti dost pošramocenou pověst, její značná část jim vlastní stát přesto docela přála. Nesměli by u toho ale zabíjet a prokázat naprostou naivitu, s jakou - než se stačili rozkoukat - přepustili vedení fanatickým salafistům z vlastních řad: Ansar Dine (Ochránci víry).
Vedl je nejlegendárnější tuarežský bojovník, brilantní vojenský a politický stratég a bájná postava moderní tuarežské historie, nuceně respektovaná malijskými politiky, arabskými teroristy a Západem.
V 90. letech ale propadl učení pákistánských kazatelů Tablighi Jamaat, hlásajících návrat k islámským hodnotám. Fanatismu Tuaregům cizímu: proto Ag Ghalyho nepřizvali do sekulárního, nacionalisticky zaměřeného MNLA.
Šlechtic významného tuarežského kmene Iforas pak na truc založil Ansar Dine a dopředu hlásal: mým cílem není nezávislý Azawad, ale zanesení islámského práva šaría v Mali.
Skvěle organizovaná a vyzbrojená buňka financovaná teroristy a podle mnoha nepotvrzených indicií i Saudskou Arábií, která měla navíc v čele takovou osobnost, masově lákala bojechtivé mladé Tuaregy. MNLA, s vidinou svobodného Azawadu, proto uzavřela s Ansar Dine "ďábelský pakt" a společně porazili malijskou armádu.
31. března - po dobytí strategického města Timbuktu - vyhlásili vznik tuarežského státu Azawad. Rozdělené Mali přišlo o dvě třetiny svého území. V hlavním městě Bamako mezitím zdecimovaní a demoralizovaní vojáci pod vedením Amadou Sanogo svrhli presidenta Amadou Toumani Tourého a nastolili vládu vojenské chunty (na zásah Francie, ale v dubnu umožnili Dioncounde Traorému převzít funkci dosavadního presidenta).
V ten moment došlo k nejzásadnějšímu a nejtragičtějšímu okamžiku malijského konfliktu: Iyad Ag Ghaly přizval do bojů AQIM a MUJAO a vzniklý islámský triumvirát vyhnal z největších severomalijských měst - Gao, Timbuktu a Kidal - MNLA, začal je považovat za nepřítele a Iyad Ag Ghaly všude uzákonil právo šaría.
Kraj proslulého kytaristy Ali Farka Tourého, zřídlo světoznámého pouštního blues, kde po staletí vedle sebe v harmonii žili černošské národy, Arabové a Tuaregové se propadl do děsivě tmářského pekla. Nastal konec kulturní a náboženské tolerance. Za jakékoliv prohřešky se sekali ruce a nohy, rasisticky vedené soudy vynášely ortely ukamenování a bičování za pouhé sledování televize, pití alkoholu a sportování. Ženám bylo nařízeno nošení závojů, neexistovalo aby se na veřejnosti vodily s muži. Falafisté začali ničit posvátné hrobky nevyčíslitelné historické ceny a pálit drahocenné rukopisy.
Nejtvrdší zákaz postihl jakoukoliv nenáboženskou - satanskou - hudbu, včetně mobilního vyzvánění; nesmělo se tančit ani bavit. Neuposlechnutí provázely drakonické tresty ve jménu Boha.
Následovalo ničení nástrojů, pálení hudebních archívů rádiových stanic, věznění muzikantů. Rabování, znásilňování žen, vraždění a potupa měly za následek útěk statisíců obyvatel do sousedních zemí a na jih Mali, kde už tím už tak značný politický chaos jen nabobtnal.
Neskutečná zvěrstva, stavící proti sobě jednotlivá etnika a rozhodnutí islamistů přesouvat se postupně od severu do středu země s cílem kompletně ji ovládnout, nakonec po dlouhých jednáních přiměl letos v lednu Francii se souhlasem OSN a Evropské unie k vyslání vojenských jednotek, které s malijskou armádou islamistické teroristy z Timbuktu, Gao a Kidalu vytlačily. A zprávy odsud potvrzují, že v rukavičkách si zrovna dvakrát nepočínali; především Malijčané s touhou po pomstě. Takže krvavé rány zasazené soužití černých Malijčanů s Araby a Tuaregy se jen tak brzy nezacelí. To k čemu tu došlo, totiž překročilo všechny historické meze a úmluvy. A vědomi si toho nakonec byli i rozčarovaní Tuaregové, přecházející na stranu Francie a Mali. S příchodem Francouzů se Ansar Dine přetransformovala na hnutí MIA (Islamistické hnutí Azawad) hlásající ve spolupráci s MNLA umírněnou formu islámu, ochotu bojovat proti terorismu a vyjednávat s malijskou vládou. Iyad Ag Aghaly totiž uprchl pravděpodobně do některé ze sousedních zemí a byl mezitím zařazen na seznam světově hledaných teroristů.
AQIM a MUJAO se pouštního Sahelu, kde za nezúčastněného souhlasu Mali, Francie, Alžíru a Spojených států vydělávaly miliardy dolarů na distribuci drog a únosech cizinců, také jen tak lehce nevzdají. Problém severního Mali byl proto zažehnán pouze zčásti a dál nebezpečně doutná. Lépe řečeno, ocitl se ve fázi gerilové války a odchod Francouzů a vojáků Evropské unie se odkládá. Politicky nestabilní, ekonomicky slabé Mali, které dosud tak hrozivý islámsko-separatistický útok nezažilo, totiž nemá dost prostředků a zkušeností se s ním vypořádat, natož s humanitární krizí.
Klid v třaskavém regionu má proto od července zajišťovat také armáda modrých příleb OSN.
O darované loutně
Ani grioti jako je Bassekou Kouyaté nemají nyní víc možností, než podpořit mírové řešení připomínkou historických událostí: skladba Sinaly - duet Kouyateho manželky Amy Sacko s famózním malijským pěvcem Kasse Mady Diabatem - se na albu Jama ko vrací do éry říše Bambara, založené v 18. století králem Bitonem Mamary Coulibalym. Když se po jeho smrti ocitla říše v chaosu, protože jeho synové vládnout nedokázali, zmocnil se trůnu svobodný otrok Ngolo Diarra a přivedl ji znovu k prosperitě, než ji později dobyl senegalský džihádista El Hadj Umar Tall a nekompromisně převedl na islám.
Říše Bambara se rozkládala v dnešním malijském regionu Segou, kde se před sedmačtyřiceti lety ve vesnici Garana narodil Bassekou Kouyate. Podle legend tu na břehu řeky Niger přišel jeho prapředek k loutně ngoni. Dojetím ho rozplakala hra starce na dosud neznámý nástroj a ten mu řekl: “Dobře, vidím, že se ti loutna líbí. Já ti ji tedy daruji, ale musíš na ni hrát do konce života.“ Od té doby grioti ze Segou vládnou třístrunné malé loutně bez hmatníku s naprosto fascinujícím zvukem, která se ve Spojených státech později proměnila v banjo. A když Bassekou na pozvání Taj Mahala přijel v roce 1992 do Tennessee, nastala podle Mahala neobvyklá chvíle: “Mohli jste slyšet moskyty, kráčející po místnosti jak T.Rex, takové tu bylo ticho, když všichni poprvé v životě slyšeli ngoni.“
Přátelství se slavným americkým bluesmanem upevňuje Bassekou dodnes: v nádherném bluesovém dialogu Poye se na Jama ko vracejí do roku 1999, kdy Mahal tehdy ještě neznámého mladíka s loutnou ngoni pozval s hráčem na koru Toumani Diabatem k natáčení alba Kulanjan.
Tím hvězda sidemana začala stoupat, ale na západoafrické instrumentální nebe ji pevně usadil až velký Ali Farka Touré, beroucí Kouyateho za svého syna. I přizváním na své poslední, předsmrtné album Savane sledoval Ali Farka jasný cíl: upozornit svět na výtečného muzikanta, disponujícího podle něj sálající virtuozitou na dosud upozaděný, nepříliš známý nástroj.
„Ali Farka mě měl moc rád. Vždycky si mě k sobě zavolal a já hned přijel. Popíjeli jsme čaj a on mě povídá, Bassekou na co čekáš? Máš ruce jako černý diamanty, tak proč o nich nikdo neví? Udělej něco pro sebe. Potřebuješ pomoc? Řekni a zařídím to. Stál jsem proti němu a zmohl se jenom na odpověď, jo, neboj Ali, udělám co si přeješ a přitom jsem cítil, že můj čas ještě nenadešel. On měl neuvěřitelně dobré srdce, miloval lidi a po mě chtěl, abych dobře hrál, aby všichni znali Bassekou Kouyateho a ocenili můj talent. Když jsem s ním koncertoval, postavil mě s ngoni dopředu a řekl, tak a teď hraj Bassekou. Většinou před sebe starší muzikanti nikoho nepustí, natož mladé, ovšem Ali takový nebyl. Neznám nikoho tak slavného kdo by to dělal. Je řada na tobě Bassekou, tak hraj. Ano, právě díky Alimu v sobě nosím víru a naději pro své písně. A nebojím se s nimi říkat i nepříjemné věci. Grioti nemohou nic skrývat ani lhát. Jsme svědomím národa,“ řekl Bassekou v roce 2007 na festivale v německém Rudolstatdu.
Přijel tam se skupinou Ngoni Ba (Velké ngoni) sestavenou - vyjma dvou perkusistů - výhradně ze samých hráčů na loutny. Kdysi tak grioti na šlechtických dvorech vystupovali, je to ale tak strašně dávno, že Kouyateho návrat k prastaré formě byl považován za takřka revoluční revival; nemluvě o nově vynalezené basové ngoni v rukách jeho bratra.
Naprostý úžas z toho, co všechno a v jaké rychlosti dokáže Bassekou na pouhé tři struny zahrát, předčil jeho moderní přístup: ngoni proměnil v elektrickou kytaru, napojil na wah wah pedály a zvuk prohnal efektovými krabičkami příslušejícími rockerům. Nemusí popírat zavedenost, protože si to před ním nikdo nedovolil: Bassekou uchopil minulost a vytrácející se úctu k ní projasnil průzračným výkladem z pohledu zasvěceného, vším už ale moderního griota, tesajícího obrysy skutečného malijského hudebního dění. Soudobé postupy neužívá k exhibici, vytváří s nimi ohlasovou zprávu o stavu světa.
S debutovým albem Segu Blue, podle mnohých prestižních anket bezpečně nejlepší nahrávkou world music na světě za rok 2007 ohromil a o dva roky později získal za I Speak Fula stejnou chválu, včetně nominace na Grammy.
Na cestách po západní Africe ho vyhledal Béla Fleck, vstoupil do projektu AfroCubism, stal se členem Africa Expressu Damona Albarna, kde si zahrál s Paulem McCartneyem a neúnavně koncertoval po celé planetě. V Čechách se poprvé objevil na královehradeckém festivalu Na jednom břehu a vloni odehrál vynikající koncert na Colours of Ostrava.
Na album Jama ko se netrpělivě čekalo. Osud tomu ale chtěl, že do studia Bogolan v malijském Bamako vstoupil Bassekou v ten samý den, kdy vojáci obsadili prezidentský palác a vyhlásili výjimečný stav: "Stříleli do vzduchu hned ve vedlejší ulici. Přepadli také televizní stanici a mluvilo se o rabování. Snažili jsme se pochopit o co jde, nikdo z nás nic takového nečekal a lidé z venku nám řekli, že začal státní převrat. Za této situace můžeš udělat dvě věci: vzdát natáčení nebo si prostě říct, pokračujeme dál. A tak jsme pokračovali."
Africká hudba není žádné dogma
Obě předcházející alba vyšla Kouyatemu u významného německého labelu OutHere Records. Produkovala je britská muzikoložka, novinářka a odbornice na západoafrickou hudbu Lucy Duran. Ta si na experimenty moc nepotrpí, postačila ji valivá ngoni smršť: čitelné upnutí k tradici, i když v kontextu dneška.
Na koncerty "nejlepší malijské rock´n´rollové kapely" Ngoni Ba, kdy si usměvavý Kouyate dával v planoucích sólech ngoni za krk jako Hendrix a s loutnovou hrou přiváděl všechny přítomné do vytržení, nešlo už nikdy, a to opravdu znamená už nikdy, zapomenout. S každou další vlnou tanečníků vztahujících ruce k pódiu jako by na něm stál příští hudební světec, Bassekou rozšiřoval úsměv na tváři a dostával se do hráčského tranzu.
Vždyť on je rocker, volali mnozí, iniciačně zasažení pohledem na malý dřevěný nástroj, který by Hendrix ani nemusel polévat benzínem, vysušené dřevo by vzplálo samo.
Tohle nešlo přejít a pak, ta zjitřená doba, volající po adekvátním, tvrdším zvuku: produkce alba Jama ko se proto ujali šéf labelu OutHere Jay Rutledge a zkušený studiový inženýr Howard Bilerman, bývalý člen slavných kanadských Arcade Fair.
Nezatlačili Kouyateho do kouta, vlastně jim patří obdiv za pozorné naslouchání a naložení s ambiciózními písněmi: jak v nich Kouyatemu pomohli přetlumočit nahromaděnou energii a vztek do rezolutního afrofunku, dostupného tím pádem i rockovému publiku.
O záměr ale nešlo: ačkoliv je album určeno celému světu, některá poselství primárně míří za Afričany.
Západní posluchači musí zapátrat, pak ale se znalci ocení zařazení pro mandinské grioty zásadního eposu Kele Magni (Válka je špatná). Vztahuje se ke slavnému válečníkovi a šlechticovi Kelefa Saane z 18. století, který bez ohledu na to, že od věštců dopředu věděl, že ho čeká smrt, přišel nezištně na pomoc Demba Sonkovi, vládci království Niumi. Když pro něho vyhrál ztracenou bitvu, nechal Saaneho zabít.
Kele Magni vypráví o vznešených ideálech a maximální obětavosti: když je nutné ve válce přežít, člověk nikdy neumře, pokud ale máme pro čest zemřít, musí to tak být.
Kouyate nechal oslavný epos strhujícně zazpívat manželkou a -symbolicky - Khairou Arby, Slavíkem z Timbuktu.
Sestřenice Ali Farka Toureho se stejně jako on narodila ve smíšené rodině: otec Berber, matka Tuarežka. A první mezinárodní album nazvala Timbuktu Tarab: „Název Tarab znamená Moje země, tím myslím Timbuktu. Zemi černých a bílých Tuaregů, Arabů, národů Songai a Peul."
Bassekou Kouyate nemá produkční zkušenosti, jako by v něm dlouholeté sidemanství zanechalo potřebu nechat se raději vést. Lucy Duran mohl naprosto věřit, Bilermanovi ve studiu Bogolan ale také. Instinktivně prý vycítil, že zrovna on - i při míchání a dotáčkách v Montrealu - mu pohlídá hranici možného: sebejistý, neměnný souzvuk ngoni s balafonem, perkusemi a jednostrunnými houslemi njarka, vrozený všem v západní Africe, a jeho vykročení ke globální inovaci.
Přirozenosti se přece příčí, aby ve výškách hrané pentatonické ngoni doprovázel ve skladbě Wagadou temperovaný klavír se zvonkohrou. A má význam aby největší albový úprk Ne Me Fatigue Pas se zdivočelou elektrifikovanou ngoni, v němž se překonává hráč na talking drum Mahamadou Tounkara, podkreslovaly varhany a bicí kanadského rockera Andrewa Barra? Moderní africká hudba není dogma, takže odpovědět lze prostě: ano. A je skvělé, že u toho mohli být i Kouyateho dva synové: čerstvé posily Ngoni Ba.
V nejtěžších dobách pro Mali natočil Bassekou Kouyate promyšlené, rázně reagující a nadčasové album. Nezúčastnil se žádné bitvy, ale to ani Jali Madi Wuleng, griot Kelefa Saaneho, i tak jako po něm zůstaly v paměti nesmrtelné eposy oslavující hrdinství jeho pána. Nám a budoucím generacím dnes Bassekou věnoval Jama ko.
(2013)
Foto: Yvett Stránská
Jiří Moravčík
