Ttukunak - Chvalozpěv na klusající koně.
15.06.2013 | Nepřístupný horský terén Pyrenejí Baskicko odjakživa chránil před přílišným vpádem civilizace. Obdivuhodná je i mentalita a houževnatost s jakou si tamní lidé dokázali po tisíce let udržet svůj jazyk a identitu. Snad žádný z evropských národů také neprovází tolik mýtů a tradic, jejichž počátek nikdo nikdy nedohlédl.
Baskicko, španělský autonomní region, není ledajaká země - o původu baskičtiny (euskera) se například ví jedno: že nepatří mezi indoevropské jazyky a dosud se nikomu nepodařilo doložit, kde se pod Pyrenejemi vzala ( prý snad až z Arménie) - a totéž se dá vztáhnout na tamní hudbu. Hodně energickou, s rytmy, které byste nečekali a obsahem, zdůrazňujícím na každém kroku národní hrdost. Nevšedně působí i názvy baskických lidových nástrojů, evokující málem pohanské doby: flétna txista, dvojitá píšťala ze zvířecího, nejčastěji kravského rohu alboka nebo nepříliš stará tahací knoflíková harmonika trikitixa, nástroj známý v mnoha variantách po celé Evropě, Basky objevený před zhruba dvěma sty lety a v posledních letech txalaparta (čti čalaparta) – dvě i více dřevěných fošen, do kterých se svisle tluče dřevěnými kolíky.
S určitostí se o ní ví pouze jedno: v minulosti sloužila jako bezdrátový telefon předávající praktické i emotivní zprávy a s hudbou neměla nic společného, přestože její zvuk byl odjakživa spojován s básnickou zvukomalebností. „Txalaparta je ozvěnou hlubokého ticha, ze kterého se náhle vynoří rytmický dupot koňských kopyt chacu-chacun. Představuje chvalozpěv na klusající koně,“ tvrdí Baskové.
Ještě před sto lety se baskickými horskými údolími čas od času, především ale na podzim nesl zvuk txalaparty až do pětikilometrové vzdálenosti. Podle rytmu pak všichni usoudili, že v té či oné vesnici začíná závěrečná oslava tohoroční výroby jablečného moštu nebo že si někoho Pánbůh povolal k sobě. Txalaparta pocházející snad až z pohanských dob, určená původně k jednoduché, nicméně podobně jako indiánské kouřové signály účinné komunikaci, se v uplynulých padesáti letech přeměnila ve fascinující rytmický nástroj, o něhož projevili vedle mladých baskických muzikantů zájem členové irské skupiny The Chieftains či američtí avantgardisté Kronos Quartet. Hráči na txalapartu se pak objevují na předních světových festivalech v rolích očekávaných hvězd. Na Womexu takhle všichni přivítali baskická dvojčata Maiku a Saru Gómezovy, slavící úspěch později také na festivalu Folkové prázdniny v Náměšti nad Oslavou. Vystoupily tu po boku Hradišťanu a Jablkoně a pomohly osvětlit spoustu neznámých skutečností provázejících historii txalaparty.
Jedná se vlastně o dvě či více dřevěných fošen dříve pokládaných na proutěné košíky, hromady kukuřičných listů nebo přes dvě židle a dnes na stojany. Do nich dřevěnými paličkami (makilak) svisle tlučou dva hráči. Jeden reaguje na rytmus druhého: první (ttakun) pouze zrychluje či zpomaluje základní rytmus, druhý (erren) se ho snaží improvizovaně doplnit rušivými, rozmanitými protirytmy. Vlastně vyprovokovat, probudit v něm zájem pustit se do hráčského souboje. Ttakun se mu snaží přizpůsobit a pochopitelně ho překonat. Oba chvílí zní unisono, jako když se na cyklistické rychlodráze hlídají dva závodníci, chvílí jako do boje se pouštějící soupeři. Jejich údery „dokážou plout jako ranní mlhy, ale i bořit silou dělostřelecké palby“. V okamžiku, kdy jsou údery tak rychlé a rytmicky komplikované, že už nikdo není schopen nic dalšího vymyslet, vše vrcholí fascinujícím složitým crescendem. Tehdy hráči vykřiknou: vyčerpáním i úlevou. Délky skladeb i jejich rytmická barevnost vychází z momentální inspirace a fyzičky.
Na txalapartu se nedají zahrát tóny, přestože někteří současní hráči si k doprovodu tahací harmoniky trikitixy nechávají dřevěné fošny speciálně hoblovat, aby jakéhos takéhos ladění docílili. Podmínkou není už ani dřevo: existují txalaparty z kovu, zvonivých kamenných desek, buší se i do bronzových zvonů, dokonce i do plastových barelů. Skupina Oreka TX si během cestování a natáčení alba a filmu Nömadak TX dokonce v Sámilandu txalapartu vyrobila z ledu.
Txalaparta představuje národní nástroj národa Basků, který ale v nedávné minulosti prošel těžkými historickými zkouškami a několikrát také upadl v zapomnění.
Uhýbání před šváby
Kartaginský válečník Hannibal si Basky považoval pro jejich odvahu a nezlomnou hrdost. Generál Franko je pro totéž k smrti nenáviděl a když se postavili proti němu, nejprve nechal německou legií Kondor vybombardovat město Guernicu, sídlo sněmu baskických velmožů a následně se krutými represemi postavil proti celému národu. Během Frankova diktátorského režimu zemřelo na padesát tisíc Basků, tisíce jich bylo uvězněno a popraveno. Franko tvrdě potlačoval veškeré symboly baskického národa, především kulturní tradice a jazyk euskera. Ten mu obzvlášť pil krev, protože věděl, že od něho Baskové odvozují svou identitu. Bál se nikdy neobjasněného původu baskičtiny a teorie, že by se mohlo jednat o prajazyk původních obyvatel Pyrenejského poloostrova, jímž se vší pravděpodobností mohli být Baskové. Euskera se pod trestem dlouholetého vězení nesměla používat, dokonce ani doma, natož baskická jména. Spisovatel Bernardo Atxaga Frankovu totalitu shrnul do veršů: ”To bylo tenkrát, kdy život házel po lidech šváby plnými hrstmi a po všech bytech se ozýval nářek.”
Nemilosrdné tažení proti Baskům (podobně jako proti zbytku Španělska) skončilo v pětasedmdesátém roce Frankovou smrtí. Věčný stín diktátorova kulturního despotismu zlomila španělská vláda až teprve koncem 8O. let. Štědré granty a nabytá svoboda vzkřísily v podzemí živořící regionální kultury s místními obřady, kroji, zvyky, slavnostmi a hudbou; v tu chvíli volnou jak pták. Txalapartu už používalo pouze několik vesnických muzikantů v okolí města San Sebastian. Na její renesanci má hlavní podíl hudebník, sběratel lidových nástrojů a etnomuzikolog Juan Mari Beltran (ročník 1947).
S malířem Rafaelem Ruizem Balerdim a bratrem Bixentem v 60. letech položili základy výuky na txalapartu. O ní, ale i o dalších baskických tradičních nástrojích natočil filmový dokument Euskal Herriko Soinu Tresnak. Později vedle nahrávání alb učil na konzervatoři v Hernani, kde vedl oddělení txalaparty. Splnil se mu také dlouholetý sen: ve městě Oiartzun otevřel muzeum lidových nástrojů, zvyků a písemností.
Školou Juana Mari Beltrana prošla většina současných virtuózů txalaparty: Felipe a Imanol Ugarte (Ugarte Anaiak), Harkaitz Martínez a Igor Otxoa (Oreka TX), Jesux Artze, Pello de la Cruz, Artza Aniak. Zapomenuté, starobylé rytmy inovovali, vyvinuly zcela nové hráčské přístupy, spojili ji s ostatními baskickými nástroji a zpěváky, uvedli txalapartu na mezinárodní scénu. Nikde také není psáno, že do fošen musí mlátit pouze muži. Dvojčata Maika a Sara Gómez od svého slavného vystoupení na Womexu už léta dokazují, že i ony mají v pažích sílu a cit pro rafinované rytmy. Koncerty sympatických a krásných děvčat na hranici fyzické únosnosti doslova fascinují publikum, před nímž se odvíjí jakýsi středověký boj. Hlasitý, nekompromisní, rytmicky uhrančivý. Konečný ječivý výkřik Maiky a Sary a paličky vystřelené nad hlavu pak značí jediné: konec, ale ta pravá extáze vás ještě čeká.
Máte vůbec ponětí o tom, kdy vlastně txalaparta vznikla?
Maika: Ne.A myslím, že to u nás neví nikdo. Žádné záznamy o tom neexistují, protože v Baskicku se spousta věcí dodnes předává mezi generacemi ústní cestou. Všichni se ale shodneme na jednom: jedná se o nejstarší baskický nástroj.
Txalaparta prý představuje základní baskický rytmus vycházející z klusotu koně. Proč zrovna koně?
Zaposlouchal jste se někdy do klusajícího koně? V jeho jednoduchosti se skrývá ohromná síla, cosi magického. Víte, u nás se říká, že v dobách, kdy každá částečka přírody uměla mluvit, všichni si navzájem rozuměli, včetně lidí. Tehdy nikdo nepotřeboval hrát na žádný nástroj a pokoušet se napodobovat zvuky přírody. Byli jsme její přirozenou součástí. A když se to změnilo, pokoušíme se hrou na dřevěnou txalapartu tuhle ztracenou harmonii obnovit, alespoň na chvíli. Staří vesničtí hráči tvrdí, že pomocí txalaparty koně portrétují a díky tomu rytmu se dokážou stát vlastně koněm.
Takže se opravdu jedná o chvalozpěv na koně?
Ano. Všichni to tak bereme.
V Západní Africe se pomocí dřevěného balafonu lidé dokonce beze slov dorozumívají. Myslíte si , že mezi balafonem a txalapartou existuje nějaká souvislost?
Určitě. Oba vycházejí z rytmu chůze, tlukotu srdce, dechu a běhu zvířat. Tedy těch nejprimitivnějších a nejzákladnějších rytmů. Rytmů bez nichž se nedá žít.
Txalaparta ale byla nejprve přece způsobem komunikace. Prý to byl signál okolí, že se jablečný mošt povedl a ať všichni přijdou ochutnat.
To je pravda. V Baskicku máme samé hory, hluboká údolí a hodně samot. A než by to hostitel všechno oběhal, raději použil txalapartu. Později sloužila ale už jen k samotným oslavám na závěr slavností. To už se ale přeměnila v hudební nástroj, při němž už mezi sebou komunikují pouze hráči.
Na txalapartu se často na celá desetiletí zapomínalo. Upadala v zapomnění, aby se náhle znovu vynořila na veřejnosti.
Sara: To se ale myslím stává v každé zemi a kultuře. U vás ne? Mění se přece životní styl, máme mobilní telefony, mění se hudba, moderní technologie. Na txalapartu si opravdu ještě před třiceti lety málokdo vzpomenul a její tradice se udržovala hlavně v provincii Gipuzkoa, kde na ní hráli už jen staří dědečkové.
Proč ale najednou taková popularita?
Sara: Mladí muzikanti hledají v historii inspiraci a tak přišli i na txalapartu. Zajeli si do hor, naučili se na ní postupně od dědečků hrát a postupně o ní začali mít zájem další a další hudebníci. Dnes se hra na txalapartu vyučuje už i na školách.
Franko prý proti baskické kultuře hodně zbrojil, což možná také sehrálo svou roli.
Maika: Naši přátelé měli dědečka, který mluvil pouze baskicky a když Frank eskuera zakázal, přestal raději mluvit až do své smrti úplně.
Je hodně těžké se euskera naučit?
Je to velmi složitý a těžký jazyk a pokud se ho neučíte odmalička, je pro vás pak velmi složité se ho v dospělosti naučit. Natož pro cizince.
Slyšel jsem historku, že když prý při nějaké oslavě na nádraží neměli ovínění chlapi na co hrát, rozebrali železniční násep a použili pražce.
Ta historka je pravdivá! I my používáme dřevo z pražců, protože má silný, zvučný zvuk. A krásně zní.
Máte ale i kamennou txalapartu. Je těžší na ni zahrát než na dřevěnou?
Není, snad o něco víc namáhavější Rozdíl existuje pouze ve zvuku.
Spolupracovali jste s mnoha významnými muzikanty, ale zahráli jste si někdy se svým krajanem, harmonikářem Kepou Junkerou?
Ne, vystupovali jsme spolu pouze na stejném festivale.
Txalaparta je sólový nástroj. Proto se hodně spojuje s jinými. S kterými hudebníky jste si nejlépe porozuměly?
Asi s harmonikářem a klavíristou Tomásem San Miguelem. Skvělá byla i spolupráce s Fáin Duenasem ze skupiny Radio Tarifa na královském festivale v Londýně, s Johnem Zornem, Ojos de Brujo nebo se švýcarským bubeníkem Pierre Favrem.
Takže txalaparta začíná pronikat i mimo Baskicko, do jiných kultur?
A divíte se tomu? Txalaparta je přece o komunikaci, stejně jako hudba.
(2006)
Foto: archiv
Jiří Moravčík
