Czaldy Waldy Quartet - Písně nepovažujeme za posvátný a muzeální folklór
19.05.2006 | Album Bylo a není brněnské skupiny představuje další pohled na zpracování lidovek u nás. Ne, že by tato sympatická s nadhledem a humorem pojatá nahrávka na domácí scénu world music udeřil zrovna silou blesku, přesto z ní znatelně vybočuje. Třeba i proto, že jak sami členové tvrdí: „Nejdeme na to prvoplánovitě s bicími, harmonikou a klezmerem.“
Myslím, že uplynula už dost dlouhá doba na to, abyste vstřebali všechny názory a hodnocení vašeho alba. Překvapilo vás něco do té míry, že jste měli chuť sednout a dotyčnému recenzentovi napsat proboha jak jste to myslel?
Aleš Mrázek: „Ano. Všechny recenze byly bez vyjímky tak pozitivní, že se nám to zdálo až podezřelé. Tedy jestli si z nás jen tak nestřílí.“
Část z vás se živí klasickou hudbou, vy konkrétně spolupracujete s divadly na scénické hudbě, když jste však spolu „naplno propadáte neřesti world music“. To mě docela pobavilo. Jak vlastně vzdělaní muzikanti propadají takové neřesti, kde platí zcela jiná pravidla než u klasiky?
„Původně jsme si mysleli, že „vážnohudební prostředí“ nám bude lát. Tedy, za tu „neřest“. Opak byl pravdou a byli jsme pochváleni za : „ oživující prvky, které vnášíme do našich kompozic a komorních koncertů“. V klubech a na festivalech jsme sklidili úspěch za to, že dáváme do „world music“ trochu té klasiky a neřešíme to tak prvoplánovitě přes bicí, harmoniku a klezmer. Pochopili jsme, že akademičnost není na škodu, pokud interpreti muziku cítí a hrají ji zkrz sebe, ne jen přes své hudební nástroje.“
Skládat scénickou či klasickou hudbu je něco jiného než psát ohlasové lidové písně či upravovat lidovky. Nejsou vám klasické vzdělání a vůbec muzikantské zkušenosti na obtíž? Nehrne se vám do těch písniček najednou až příliš not?
„Každý žánr chce svoje. Vždycky jde o řemeslo. Mou výhodou je, že píšu muziku pro své – konkrétní – spoluhráče a kamarády. Znám je nejen po hudební stránce, ale také po té nejzásadnější – lidské. Pak stačí vystihnout jejich osobnost ve vztahu vůči konkrétní písni či skladbě střízlivým počtem not.“
Výrazným prvkem vaší hudby je zpěv, evidentně vycházející z divadelní sféry. To byl záměr nebo jste si na „normální“ zpěv blížící se lidovým pěvcům netroufli? Přiznám se, že si vás ale v této podobě už nedokážu představit.
„Svoji divadelní minulost neskryju ani v hudbě Czaldy Waldy Quartetu. Proto říkáme, že hrajeme etno-šansony. Písně mají svůj příběh a náš přístup to zohledňuje. Troufnu si tvrdit, že píseň je nejdokonalejší hudebně – dramatický útvar. Opeře trvá tři hodiny než poví, o co vlastně jde. Píseň ze sebe emoce a příběh vytryskne během tří minut.“
Flétna, viola, kytara, violoncello to zrovna není běžný nástrojový arsenál pro hudbu inspirovanou vesnickou tradicí, nicméně ukazuje se, že to sebou přináší i mnoho výhod. Myslím si, že se tím nabízí se celá řada nových barev.
„Je to tím, že tyto písně nepovažujeme za nějaký posvátný, nedotknutelný a muzeální folklór. Nechceme se svést ani po tolik dnes oblíbených ethnozvucích. Jsme prostě kvarteto, které ve svém daném nástrojovém obsazení chce sdělit velké příběhy „ malých obyčejných lidí.“. A je nám jedno, zda-li je naší inspirací píseň z Ukrajiny nebo od nás z Brna. Mimochodem, nerad bych opomenul největší výhodu našeho obsazení. Je velice mobilní. Rádi totiž jezdíme na koncerty vlakem.“
Nakolik jsou vlastně lidovky na albu „převzaté“ a nakolik prošly vašimi autorskými úpravami, případně jaká část vlastně vznikla u vás doma.
„Z těch písní zůstaly původní texty, nápěv byl mnohdy trochu pozměněn, aby byla píseň zbavena folklorismů. Tady jsem použil svých zkušeností s psaním hudby pro divadlo. Hudba více podporuje obsah textů. Jsou to vlastně kompozice na motivy lidových písní.“
Součástí vašeho přístupu jsou i zajímavé přesahy do jazzu, kabaretu, občas se tu zakroutí arabští hadi a balkánská divokost. Lidé ze Zakarpatské Rusi by v nich tedy asi vlastní lidovky nehledali, ale to asi nebyl účel. Proč vám ale zrovna tenhle region padl do ucha.
„Díky takzvané „world music“ si můžeme v tomto žánru dovolit téměř vše. Jediným mantinelem je vlastní vkus. Všechny regio – ethno prvky, které v písních uplatňujeme jsou obhajitelné. Vzhledem k tomu, že se zabýváme nejen ukrajinskou písní, ale i slovenskou a také materiálem z Brna, dá se říct, že hrajeme vlastně slovanskou hudbu a ta byla ovlivněna Východem, Balkánem, a arabskou hudbou.“
Přiznám se, že předtím, než jste vydali své album jsem na vás nikde na festivalech ani na koncertě nenarazil. Takže vůbec netuším, kdy vás vlastně napadlo povykročit od středověké hudby k současné tvorbě. Kdesi jsem se dočetl, že úpravami staré hudby jste se zaobírali už dávno, dokonce jste přitom zabrousili do Ameriky a Asie, ale nedokážu si představit, jak to znělo.
„Přiznám se, že si to také neumím představit. Do Ameriky ani do Asie jsme nikdy nezabrousili. To je mi strašně vzdálené. I když čínská hudba je docela švanda. Ne. To musela být nepravdivá informace. Kdo to o nás rozhlašoval? No, středověké. Myslím tím evropské inspirace, tak ty tu byly. Šlo sice o vlastní instrumentálky, bylo tam spoustu gotiky, renesance a rytířské romantiky. Hrávali jsme na hradech pro turisty. Pak nastala spolupráce s Míňou Podjavorinskou alias Marianou Chmelařovou ( z brněnského Hadivadla) na lidových písních ze Slovenska. Bohužel, časově jsme se nemohli sladit, a tak se stalo, že jsme začali zpívat všichni ( abychom se nehádali) a koncertovali opět „jen“ ve čtyřech. Instrumentálně se už vyřádíme jenom v mezihrách mezi slokami.“
Co mě je na vás sympatické je slyšitelný nadhled a humor. Ten některým českým kapelám chybí. Tváří se jako by vymýšleli málem kolo a na jejich hudbě je to samozřejmě znát. Napadá mě, znáte vynikající belgickou kapelu DAU? Když jsem je nedávno zase slyšel, okamžitě jste mě naskočili vy. Pro to samé: klasici matlající dohromady rock, jazz, alternativní zběsilost, vlámské lidovky a pochopitelně klasiku. Hrají rychlostí formule jedna, zní jim to úžasně originálně, na některých pasážích by si běžný muzikant asi vylámal zuby a přitom je v ovzduší cítit humor.
„DAU sice neznám, ale rád poznám. Ono je to těžký. Kde chybí dokonalá preciznost, profesionalita a řemeslo, tam se to nahrazuje afektem a patosem. Pak se tomu nedá věřit. S tímto problémem se potýkáme vždy, když na tuto pravdu pozapomeneme. Musíme stále zkoušet, přicházet na to, o čem to je ( po čase si to znovu připomínat), jak to interpretovat, dřít notičky, souhry, výraz a teprve potom, až to máme v krvi, si můžeme dovolit dělat srandičky. A ty budeme dělat tak dlouho, dokud nás bude bavit takhle ty písničky dřít. Je to o práci, teprve pak je zábava.“
(2006)
Foto: archiv
Jiří Moravčík
