Baka Gbine - Bzukot hmyzu v půlnoční harfě
20.05.2005 | „Nejedná se o záležitost pro antropology, ale o moderní hudbu,“ tvrdí o pygmejské skupině Baka Gbine anglický producent Martin Cradick.
O pralesních Pygmejích se zmiňují staroegyptští kněží i římští a řečtí kronikáři, francouzský badatel Henri Lhote je k překvapení všech identifikoval na nástěnných malbách saharského pohoří Tasili, kontroverzní anglický etnograf a antropolog Colin M.Turnbull o nich v 60. letech sepsal knihu The Forest People a natočil s nimi spoustu nahrávek. Toho proč a jak se ocitli v deštných pralesích Konga a Kamerunu se ale nedopátral nikdo z nich. Pygmejský národ Baka tu přebývá odnepaměti tím nejprimitivnějším způsobem, sahajícím až k samotné dřeni lidské existence; tak, jak většina z nás nedokáže anebo k tomu už brzy nebude mít příležitost. V souladu s přírodou a jejími přirozenými zákony. Neuznávají žádného Boha, tím je pro ně prales: zdroj duchovna a obživy. Pygmejové ho považují za spojence, živý organismus, tvůrce pro ně nejbáječnějšího místa k přežití.
Civilizace postoupila ale už i sem. K nejvlastnějším pygmejským prioritám – lovu, sběru a neautoritářské sounáležitosti – dnes proto přibyla fatální starost o holé přežití pětatřiceti tisícového národa, o zachování jedné z nejstarších afrických, ne-li lidských kultur. Ukazuje se, že východiskem z nouze by se pro Pygmeje mohla stát jejich naprosto unikátní, mýty opředená hudba. Události posledních let tomu alespoň nasvědčují.
Zatímco dřevařské společnosti Pygmejům nekompromisně ukrajují z pralesní domoviny, na skleničku chlastu u sousedních Bantů dřou celý den, ekologové je tvrdě trestají za lov divokých zvířat a vojáci konžské povstalecké armády pojídají vnitřnosti pygmejských dětí, nic netušící evropští posluchači si s etnopopovými Deep Forest pohvizdují pygmejskou melodii, provázenou textem: “Kdesi hluboko v džungli žijí malí lidé. Jsou vaší minulostí; možná ale spíš vaší budoucností.“ I o tom je dnešní svět. O co se desetiletí snažili Hanzelka se Zikmundem, reverend Šebesta, Colin M.Turnbull, Simha Aron, Richard Grinker nebo Martin Cradick – alespoň na chvíli upřít na středoafrické pygmejské nomády pozornost – dokázali deepforestovští Eric Mouquet a Michel Sanchez během jediného odpoledne ve studiu, aniž by strávili v kamerunském pralese byť jen vteřinu. Slouží jim ke cti, že část výdělku ze dvou a půl miliónového prodeje alba Deep Forest věnovali Pygmejům. Potřebují totiž každou korunu. Finanční prostředky jim pomáhají oddálit fatální situaci: zánik jejich jedinečného způsobu života a kultury.
Anglický kytarista Martin Cradick s manželkou Su Hart za pygmejským kmenem Baka dojíždějí od roku 1992. Tráví s ním v pralese celé měsíce a získávají si jeho důvěru; odměnou jim je hudební inspirace. Působí to také opačně: kvanta Cradickem do pralesa dovezených kytar mají přímou souvislost se vznikem skupiny Orchestra Baka Gbine (Pomozte Baka), která se v roce 2006 vydala na evropské turné a už předtím hrála na svatbách, pohřbech a oslavách v Kamerunu.
Jak hrát na díru v zemi
Indiáni ve stepích čtou v písku jako v knize a Eskymáci rozeznávají deset druhů sněhu, schopní vám z jeho povrchu poskládat doslova celé příběhy. Pygmejové místo zraku používají v temném a neprostupném pralese sluch. Naprosto spolehlivě se dokáží v té pestré zvukové paletě orientovat, vyslechnou z ní vše potřebné.
Pygmejské ženy například už hodiny před návratem lovců vědí, že o mnoho mil dál se podařilo skolit slona. Poví jim to prales: stromy se před vyplašenou zvěří vlní úplně jinak, zpěv ptáků nabývá na intenzitě, naopak opice ani nedutají. Zvuk, k jehož vnímání jsou vychováváni odmalička, představuje pro Pygmeje kompas, rozhlasové zprávy, předpovědnici počasí i alarm blížícího se nebezpečí. Není divu, že dokáží pojmenovat pouze tři základní druhy barev, ty pro ně nejsou podstatné, za to v hlavách vlastní snad nejrozsáhlejší zvukovou banku na světě.
„Jdete s pygmejskými lovci do pralesa a oni se najednou zastaví, zkamení jako sochy. Naslouchají větru ve vysokých stromech, hučení vzdálené řeky a hned neomylně vědí, kde jsou,“ říká Su Hart.
Všichni Pygmejové zpívají, dalo by se říct, že komunikace mezi nimi probíhá víc skrze zpěv než slova. Kmenové spory, léčbu nemocných, důležitá rozhodnutí, obyčejnou radost, natož když se v pralese potkají sousední kmeny, které by si jinak pro značné rozdílné dialekty těžko porozuměly, vše se odehrává uprostřed společného zpěvu.
Zatímco lovci v malijském kraji Wassoulou před lovem uhranou zvěř loutnou donsongoni – a zároveň se tak chrání před zlými duchy – pygmejské ženy za úsvitu polyfonním sborovým zpěvem yelli, přecházejícím v úžasné jódlování, začarují zvířata, že snadněji vběhnou do nastražených pastí a sítí z lián. Podobně dokáží vzdorovat nepřízni počasí. „Ocitli jsme se hluboko v pralese, když náhle vypukla obrovská bouře. Každý by v tu chvíli uprostřed padajících stromů a prudkého deště zpanikařil. Ženy se pouze semkly do kruhu a celých dvanáct hodin, co bouře trvala zpívaly. Strach neměly, yelli je chránilo. Ráno jsme se pak vpořádku vrátily do vesnice,“ vzpomíná Su Hart.
V hierarchii Pygmejů nenajdete vůdce, tak jak jsme zvyklí odjinud. Platí to i o hudbě, kdy má navrch spontánní přidávání se k prvnímu začínajícímu. Protože zpívají a hrají všichni, jedná se vlastně o fascinující kolektivní dílo, odvíjející a vyvíjející se v závislosti na okolnostech. Například při koupání v řece využívají vodní hladinu jako bubny - „hrají na řeku“ neboli liquindi.
Nástroje jim poskytuje prales. Limbindi, jednostrunný luk na nějž se hraje bradou a prstem, přičemž ozvučnici tvoří lidské tělo nebo nově plechové hrnce na vaření, používají výhradně ženy a mladé dívky. Čtyř strunné ngombi na pekeh (ngombi je vlastně pygmejský název pro kterýkoliv strunný nástroj) se také přezdívá půlnoční harfa. Hráč ji má položenou na klíně a vytváří na ní repetitivní hypnotické melodie a nejlépe prý zní v noci, kdy ji doprovází zvuk hmyzu. Vyrobit angbindi je jednoduché: vykopete v zemi díru, na ní položíte dřevěné desky a doprostřed zarazíte dlouhý klacek s jednou napnutou strunou,jedná se tedy o klasický zemní luk. Ieta je sedmi strunná harfa z centrální Afriky, Pygmeji adoptovaná teprve před desítkami let.
Hudba je u Pygmejů všudepřítomná: při lovu, léčivých rituálech, poradách, soudech, obřadech, zaměstnání nebo vyprávění dlouhých tradičních příběhů – likanos. V nich se ukrývá historie Pygmejů, návody na přežití, vysvětlení původu zvířat, rostlin a božstev.
O jedinečnou pygmejskou hudbu se svého času zajímal také Brian Eno s Johnem Hasselem a pygmejským jódlováním zdobila svá a capella čísla skupina Zap Mama. Úplně nejvíc do ní ovšem pronikl Martin Cradick se Su Hart. A také ji nejvíc vysvětlili a zviditelnili.
Bubny z palmových listů
Pouliční písničkář Cradick vždy odmítal jít cestou obyčejného muzikanta. A také měl štěstí na lidi. Když v roce 1989 na Oxfordu potkal amerického hráče na didgeridoo Grahama Wigginse a založili akustické duo Outback, vzal je pod křídla producent Joe Boyd z labelu Rykodisc. Nabídli mu album a protože se Cradick zrovna díval na televizi, kde běžel dokumentární pořad BBC o Pygmejích, dostalo název Baka. „Toužili jsme vytvořit akustickou hudbu s energií vlastní rocku,“ popsal Outback Cradick. Později se duo rozrostlo na kvartet - přibyli senegalský perkusista Sagar N´Gom a anglický bubeník Ian Campbell. Natočili ještě album Dance The Devil Away a rozpadli se. A Cradick zatoužil po Africe.
Existuje jeden způsob, jak pochopit jinou kultur, například tu africkou : žít ji. A tak se Cradick se Su Hart odstěhovali v roce 1992 na několik měsíců za národem Baka. Na dvou albech - Heart Of The Forest a Spirit Of The Forest - pak nabídli terénní nahrávky pygmejské hudby respektive pralesní poklidnosti vyplývající new age. Ještě s bretaňským houslistou, bývalým členem slavných Malicorne Paddy Le Mercierem už přitom měli kapelu Baka Beyond, zdařilý afro-keltský crossover, sympaticky se vyhýbající módnímu keltství za každou cenu. Cradicka hodně inspirovali západoafričtí kytaristé a do kapely angažoval bubeníky ze Senegalu, Ghany, Kamerunu a Sierra Leone. Hojně používal také elektroniku, ovšem časté srovnání s Afro Celt Sound Systemem nebylo na místě. Mohli jsme se o tom přesvědčit na pražském WOMADU, kde Baka Beyond vystoupili.
Cradick se stále víc věnoval pygmejským projektům v pralese, především jak sem dostat peníze vydělané z prodeje alb. Se Su Hart proto založili charitativní sdružení Global Music Exchange, distribuující léky, nádobí, mačety, sůl a další potřebné věci. Jako geniální se ovšem ukázal být nápad, postavit uprostřed pralesa Music House, možná jediný dvouposchoďový dřevěný dům v kamerunském pralese, který jim navrhl Andi Main z londýnského shakespearovského divadla Globe. Využívají ho pygmejské kmeny z okolí dvě stě kilometrů. Natáčejí tu hudbu, pořádají koncerty a peníze z toho plynoucí investují do vlastní záchrany. Zní to divně? Představte si ovšem, že váš život je totálně závislý na pralese a přírodě. „Rodíme se tu, vyrůstáme, všechno co potřebujeme nám poskytne prales. Teď nám ho chtějí vzít, přestěhovat nás. Kde si asi myslí, že bychom měli žít? Ve městech? To jako by Eskymákům postavili nový domov na Sahaře,“ říká Mbeh, kytarista Baka Gbine.
V Baka Music House a jeho okolí vzniklo také album Gati Bongo.
Z Cradickova filmu zachycujícího nahrávání je patrné, že to pro Pygmeje byla velká událost. Mobilní agregáty na sluneční baterie dodávaly elektřinu, od mixážního pultu umístěného pod obrovským stromem vedly kabely před dům, kde na udupané hlíně tančil celý kmen, všude do země zastrkané klacky s uvázanými mikrofony, kytaristé dřou struny, zbytek chřastí dlouhými palmovými listy, bubnuje a zpívá. Žádné násilí, křeč, stylizace, všechny to baví.
Konžský kytarový soukous se tu snoubí s ženským jódlováním, tradičními pygmejskými příběhy likano a ječivým yelli. Smíšená třicítka hudebníků a zpěváků nezve na nejapnou etno estrádu lákající natvrdlé posluchače velkoměst. Přehrávají nám hudbu starou málem jak jejich prales, která rozhodně neztratila nic ze své vzrušivé živelnosti, ovšem už s kytarami, mandolínami a v textech ovlivněnou událostmi posledních desetiletí. Pokud bychom hledali nějakou alternativu, není třeba chodit daleko: hráči na likembe ze skupiny Konono No.1 hrají na předměstí Kinhasy to samé, co kdysi doma na vesnicích jižního Konga, dřevěné perkuse a některé další akustické nástroje ale museli z praktických důvodů zaměnit za hlasitě znějící kovové perkuse duchapřítomně nalezené na autovrakovištích. Pištce z marocké Jajouky také mnozí nařkli z prznění starobylé tradice, zbavené uprostřed evropských festivalů veškeré posvátné magičnosti – než se během koncertu dostali do transu.
První společná vystoupení Baka Beyond s Baka Gbine měla rovněž neobvyklý průběh: než se zástupy pustily do frenetického nadšení, vládlo sály vyjukané ticho. Na WOMADU nebo v Glastonbury se pak už jen tančilo.
Nejde o žádný trpasličí cirkus
Vrazit Pygmejům do rukou elektrické kytary a přestože mnozí z nich za celý život nikdy nevystoupili z pralesa, vyvézt je na turné po Evropě. Nepřehnal to Martin Cradick? Představte si, že byste museli spát v chýši z větví, jíst červí larvy, brodit se blátivými stezkami a potravu si místo v supermarketu opatřovat sběrem a lovem. A Pygmejové najednou pili přeslazený čaj, aby nezmrzli koupili jim kabáty, po ulicích Londýna se vodili pro jistotu za ruce a nechápali skoro nic kolem sebe.“Když jsem vystoupil z letadla a uviděl mrakodrapy a ten obrovský otevřený prostor, rozbušilo se mě srdce a přepadl mě pocit, že musím být snad nemocný,“ komentoval svůj úžas Mbeh.
“Rozmýšlel jsem se několik let,“ poznamenal k tomu Cradick.“Nechtěl jsem, aby byli bráni jako výstřední trpasličí cirkus. Vysvětlete jim ovšem, proč já za nimi mohu skoro patnáct let jezdit a přitom k sobě domů do Anglie je vzít nechci.“
Nemají nakonec globalizační skeptici pravdu, podobně jako kritici, považující podobné hudební podniky za obyčejné vykořisťování nic netušících primitivních, leč ve svém způsobu přešťastných národů z míst, kam nevedou žádné cesty? Za návrat na počátek minulého století, kdy pygmejského lovce, pojmenovaného Ota Benga, vystavovali v newyorské zoologické zahradě společně v jedné kleci s orangutanem, v těsném sousedství papoušků? Je potřeba odlišit případ od případu, vždyť první evropské turné a publicita kolem Baka Gbine přinesly své ovoce: mohou beztrestně v pralese lovit.
Vážně je už také bere kamerunská vláda. Pokud žili v pralese, ignorovala je, za mikrofony v koncertních sálech už to nešlo.
„Zkušenosti ze světa vně pralesa jsou pro ně neocenitelné. Dokáží snáze pochopit spoustu souvislostí, uvědomují si dopady moderní doby, umí se bránit jejím nástrahám i obyčejnému vykořisťování. A potom, vydělají peníze, splatí dluhy bantuským obchodníkům a lichvářům, získají vzdělán a Evropané odstup od strašlivostí provázejících je v minulosti,“ upozorňuje Su Hart.
(2005)
Foto: archiv
Jiří Moravčík
