Ebony Steel Band - Lazebník sevillský a sudy od nafty
15.07.2005 | Při karnevalovém veselí si jsou všichni rovni. Michail Bachtin dokonce tvrdí:“Karneval představuje neuhlídatelnou oslavu dočasné svobody. Smazává jakoukoliv hierarchii, společenská privilegia, normy a zábrany.“ A Friderich Schiller mu přitakává: “Člověk je v plném slova smyslu člověkem pouze tehdy, když si hraje.“
Karnevaly už před 7. tisíci lety proslula italská Neapol; tehdy se ještě jednalo o bakchanálie – hlučné a odvázané oslavy boha Dionýsa (druhým jménem Bacchus). Pod vlivem východních kultur se často zvrhly do stavu, kdy se ovínění a tančící účastníci dostávali do extáze a z „jejich těla vystupoval duch“. Dnes si karneval každý spojuje s brazilským Rio de Janeirem a vůbec s jihoamerickým podnebím. Pověst těch nejdivočejších si vysloužily například pouliční slavnosti na karibském ostrově Trinidadu. Odkud se v 50. letech přenesly do londýnské čtvrti Notting Hill. Oběma dominuje styl často politicky ostře nabroušeného calypsa a zvuk steel drumů alias steel panů. Jinými slovy naladěných plechových sudů po naftě. Steel drum byl sice vytepán z víka pětapadesáti galonového sudu během II. světové války na Trinidadu, jedná se tedy o relativně mladý a moderní nástroj, nicméně držíte-li ho v ruce, ruku do ohně by jste za to nedali. A to je prosím tato zdánlivě obyčejná kuchyňská pánev s vytepanými, chromaticky naladěnými políčky mladší jak syntezátor!
K vyřešení všech pochybností a záhad okolo steel drumu je proto potřeba se vrátit do historie.
Trinidad ve 14 století společně se sousedním ostrovem Tobago objevil Kryštof Kolumbus a až do počátku 17. století oba patřily do koloniální sféry španělského království. Pak připadly anglické koruně, pod níž sice v roce 1962 získaly nezávislost, ovšem republikou v rámci Britského společenství byly Trinidad s Tobagem prohlášeny až v šestasedmdesátém roce. A proč takový zájem o dva karibské ostrovy rozlohou málem stejné jako Česko? Ropný průmysl, těžba asfaltu a vojensky strategická poloha. Zpracovává se tu venezuelská ropa a Spojené státy tu mají na devadesát devět let pronajaté letecké a námořní základny. Ještě před objevením ropy, se ostrovní hospodářství vzmáhalo především díky velkovýrobě cukru. Na plantážích nejprve dřeli černí afričtí otroci, které po zrušení otroctví z velké části nahradili dělníci z Indie. Potomci černých otroků a Indů dnes proto tvoří 80% obyvatel ostrovů.
Kultura Trinidadu a Tobaga je přesto ve značné míře poznamenaná převážně africkou minulostí. Koneckonců nástroj spojující v sobě rytmickou i melodickou složku může vymyslet snad jedině Afričan.
Bubny v rukách černých afrických otroků neviděli rádi nikde v Americe, natož na Trinidadu. Strach z toho, že by pomocí nich vybubnovali povel ke vzpouře nedal spát nejednomu otrokáři. Tuto nedůvěru po nich převzali i následné ostrovní vlády. Důsledně dbali na to, aby rytmus a bubny udrželi pod kontrolou. Což v praxi znamenalo jediné – striktní zákaz. Kam s tím ale na Afričany. Do populárních karnevalových pouličních veselic zanedlouho vyšli z bambusovými holemi, s nimiž dokázali o zem vybubnovat neuvěřitelně složité rytmy. Co předměstský klan to jiný rytmus, řekněme jakési poznávací znamení. A často i povel k boji, k němuž nejednou došlo. A když úřady přišly na to, že v dutinách bambusů skrývají hudebníci ostré dlouhé nože, s bambusy byl konec. A tak se tlouklo lžícemi do sklenic, plechovek a brzdových bubnů z ojetých aut. Karnevalové hudební klání totiž nespočívalo pouze v originálních rytmech, ale i v hlasitosti, přehlušení konkurence. Brzy se proto začalo bušit i na prázdné sudy od nafty, kterých se tu po americké armádě válely tisíce. Pak ale dvanáctiletý klučina Winston Spree Simon přišel na to, že vypouklá víka malých soudků znějí nejlépe a začal je všelijak autogenem a kladívky upravovat až z toho vzešla čtrnácti ploškami naladěná pánev – pan alias steel drum.
Simon pocházel z Laventille, předměstí hlavního města Trinidadu Port of Spain, kde odjakživa žila největší komunita potomků černých otroků. Simonův kamarád Ellie Mannette se však rozhodl použít velký barel a naladěných plošek vyťukal rovných pětapadesát. Steel drum, jenž vynalezli se postupně zdokonaloval až do dnešní podoby. Má čtyři základní ladění: ping pong (soprán), kytara (alt), cello (tenor) a konečně boom (bass). Ladění se liší počtem vytepaných plošek. Tak například soprán jich má až okolo třiceti a naopak bass pouze dvě. Dnes se už steel drumy nevyrábějí pouze na koleně v garáži, ale v továrnách. Zvuk mají však stejný - krásně průzračný. Orchestry se také neskládají pouze ze steel drumů, ale jejich součástí jsou i početné armády bubeníků. O to větší zvuk mají.
Na ostrovech se dodnes cení ty zvukově nejoriginálnější a není problém tu slyšet až třistačlenné orchestry, nacvičující své karnevalové číslo třeba i půl roku. V roce 1951 Trinidad All Percussion Steel Orchestra se Simonem a Mannettenem odjel do Londýna reprezentovat karibskou hudbu a o obrovskou událost bylo postaráno. A vlastně i začátek průniku steel drumu do světa. Londýňané tehdy nemohli věřit svým uším: steeldrummový orchestr dokázal zahrát Rossiniho, Bachovy fugy, znít jako boogie-woogie piano nebo vibrafon Miltona Jacksona. Následovaly nahrávky pro Radio BBC, koncerty pro královský dvůr a turné po Evropě a londýnská čtvrť Notting Hill je od těch dob považována za základnu steeldrumových orchestrů, v nichž hrají převážně ostrované či jejich potomci.
Karnevaly se v Notting Hillu pořádají od roku 1964, kdy se uskutečnila první, skromná oslava zrušení otroctví. Tehdy se jí v této chudé čtvrti osídlené přistěhovalci z Karibiku účastnila necelá stovka lidí. Dnes jich po takřka tří mílové trase pochoduje až milión a půl, nadšeně povykujících a tančících hlavně při průjezdu nákladních aut se steeldrumovými orchestry. Existuje jich tu celá řada a vedle očekávané karnevalové atrakce tvoří jednu z nefascinujících součástí globální hudební scény. Liší se snad pouze počtem hráčů, idea zůstává stejná: zahrát cokoliv v těch nejkrkolomnějších kombinacích s perkusemi. Přitom máte pocit, jako byste poslouchali regulérní symfoňák se smyčci a dechy. Zvlášť oblíbené jsou jakési sonáty o mnoha větách, trvající nezřídka i dvacet minut.
Takové lze nalézt na mnoha nahrávkách London All Stars Steel Orchestra, založeného v 70. letech aranžérem a kompozitorem Frankem Rollockem, daleko mladšího Red Stripe Ebony Steelbandu, North Stars Steel Orchestra či Melodians Steel Orchestra. Tím nejznámějším se v posledních letech stal Ebony Steel Band.
Jeho historie sahá až do roku 1968. Medailí a ocenění, která od té doby získal se mu už nevejdou ani do vitrín a právem patří mezi nejslavnější světové reprezentanty steel drumu. V roce 2005 patnáctičlenná sestava nabídla na albu Best of Caribean Steeldrum výběr z repertoáru od renomovaných autorů píšících speciálně pro steel orchestry tak i originálně zpracované tradiční skladby. Průřez londýnskou scénou – vlastně všechny výše uvedené orchestry - najdete na albu Fire and Steel (World Circuit/ PJ Music, 92).
(2005)
Foto: archiv
Jiří Moravčík
