Zuzana Mojžíšová - Násilím se v lidové hudbě ničeho nedocílí
13.05.2004 | "Čechomor orientovaný na masy mě neláká," říká slovenská zpěvačka a aranžérka Zuzana Mojžíšová. Zarputilí slovenští folklóristé přitom její přístup považují za "hanobení kulturního dědictví, ba co víc, za plivání na jeho oltář"; šéfovi trenčínského festivalu Pohoda, jinak s world music obeznámenému Mišo Kaščákovi pro změnu na výtečném debutovém albu Zuzany Mojžíšové a Jej družiny ( vychváleném kdysi v RockPopu i Petrem Dorůžkou) trhaly uši boosterované kytary, takže je odmítl pozvat. Přesto, když tímto sítem informací proženete novou, už třetí nahrávku Zuzany Mojžíšové, vyjde vám z toho pořád to samé, ať se třeba výše jmenovaní na hlavu stavějí: není v současnosti na Slovensku originálnější a hloubavější kapely, posouvající lidovou hudbu do nových časů, než ta, jíž vládne tato zarputilá dívčina andělského zjevu.
Žádná urputilá potřeba táhnout vše přes líbivé melodie a obecně vstřícný nekomplikovaný folkrock, ale jemné dozvučení etnomuzikoložkou Zuzanou po vesnicích posbíraných písniček rockovým feelingem, jazzovými kudrlinkami a daleko introvertnějšími aranžemi, s jakými už léta například pracují moskevští Farlanders. I Zuzana stejně jako oni dává výhradně přednost lidovkám. Zpívá je v různých nářečích , což podtrhuje i využití celé škály "dědinských" nástrojů, což je zase parketa jejího dlouholetého věrného parťáka Rasťo Andrisa. "Zaobírám se autentickou lidovou hudbou, chodím mezi lidi, natáčím si písničky, sbírám různé aerofonické nástroje a učím se na ně hrát. Především kvůli tomu, abych zvukový experiment dokázal implantovat do rockové respektive popové nebo elektrifikované formy. Z naší strany je to dělané se vší úctou," říká Andris.
Nové album vyšlo pod Zuzaniným jménem a vedle Andrise, na něm její snahy "pomoci lidovkám přežít v dnešní době" poprvé usměrňuje i producent. A ne ledajaký: Oskar Rózsa má za sebou víc jak padesát nahrávek s mnohými českými a slovenskými interprety z oblasti populární i jazzove hudby. Jen tak namátkou: Müller, Filip, Lipa, Král, Ledecký, Bílá, Koller, Horáček, Tásler, Šeban, Kirsnerová.
V kapele pak například hraje kytarista Andrej Šeban, bubeník Martin Valihora a hvězdný houslista Stano Palúch. A když už jsme u respektovaných jmen: za kmotry šli Iva Bittová s Marianem Vargou.
Mluvil jsem s Mišom Kaščákom vloni na Pohodě a nepřišel mi jako člověk málo otevřený world music, které navíc dává na festivalu stále větší prostor. Takže co si mám myslet o jeho postoji vůči tvé kapele.
„Řekl nám, že určitě děláme záslužnou činnost a jako první na Slovensku prokopáváme cestu žánru world music. Ovšem, posluchač se prý lehčeji "namotá" na cizokrajnou kulturu, než na tu, ze které vyšel. Zahraniční hudba zní Slovákům exotičtěji a originálněji a daleko víc ho prý přitahuje. Asi takhle mi Mišo vysvětlil nezájem Slováků o naši world music.“
Zatímco v Čechách probíhá velký boom folkrockového pojetí moravských lidovek a převládá přesvědčení, že zato může Čechomor, tebe naopak jeho na masy a komerci orientovaný nápřah neláká. Což chápu, protože vzít lidovku a napasovat ji bez nějakých větších cavyků na bigbít umí snad každý šikovnější muzikant. Po letech, kdy se tím sama zaobíráš asi už máš jasno, jak k těm lidovkám přistupovat. Jaká je tedy tvá filosofie? Máš nějaké hranice?
„Tím, že jsem s folklórem začala už v pěti letech - dnes je mi třicet - leccos jsem si s ním prožila. Naše vzájemné vztahy se vyvíjely. Nejprve. a to dost dlouho, jsem obdivovala tzv. "souborový folklór". Tančila a zpívala jsem v různých souborech. Po příchodu na vysokou školu jsem se ale ocitla v docela jiném prostředí a začala chodit na etnografické výzkumy do terénu. Tehdy mě pohltila autentická tradiční hudba, navíc se seznámila s tvorbou Jury Pavlici, Vlasty Rédla, finské Värttinä, Čechomoru, ruských Farlanders, Mercedes Peón z Galicie a rázem mě bylo všechno jasné. Přesně takový "folklór" chci pro příště dělat. Věci ale nejsou tak jednoduché jak se na první pohled zdají. Když opadne prvotní nadšení z debutového alba, člověk zjistí, že touží jít dál. A opět dochází ke změně vzájemných vztahů s tradiční hudbou, prostě se vyvíjejí. Už to není pouze o prvotní myšlence - spojit lidovou písničku s rockem. Tentokrát jsem se soustředila víc na hudebníky. Snažila jsem se je navést na mě hudebně blízkou cestu world music s otevřenými hranicemi.“
Nezdá se ti, že zeď mezi ničím nedotčenou tradiční hudbou v její nejsyrovější podobě a donedávna ještě státem řízenými, stále však existujícími folklórními soubory se zvětšuje? Že konečně snad nastane okamžik, kdy někdo vstane a řekne nahlas, jako například v popmusic, hele, tohle je bohapustá komerce. A stávající folklorní festivaly to vezmou na zřetel? Nebo je to stále ještě utopie?
„Folklórní festivaly představují vlastně folklórismus, který má v mnohých případech k tradiční hudbě hodně daleko. Folklórismus mě proto už dnes neláká a vůbec se jím nezaobírám. Uznávám, ale právo na jeho existenci. Násilím se totiž ničeho nedosáhne. Skutečná tradiční hudba si svůj život bude žít i bez toho, jestli existují podobně zaměřené festivaly nebo ne.“
Fenomén world music ve vztahu k tradiční hudbě převrátil myšlení mnoha lidem. Dobrá, řekli si, proč bych se nemohl dozvědět něco o hudbě z Afriky nebo Mongolska, když už tu domácí znám. Ovšem někteří nechtějí ani náhodou zkousnout skutečnost, že world music je vlastně připomenutím toho, co už tu dávno bylo: mísení rozličných kultur mezi sebou a následné vznikání zcela nových. A odmítají respektovat například setkání afrických muzikantů s Evropskými. Jak tohle staré i současné mísení hudebních kultur vnímáš ty jako etnomuzikoložka?
„Já jsem v téhle otázce tak trochu pronárodní. Hudebně mě víc vyhovuje vycházet z domácí, tedy slovenské hudby. Takovou, kdy se na slovenskou melodiku našije latina či afrorytmy moc ráda nemám. Vždyť vnitřní rytmus gemerského tance šuchonu nebo goralského "kresaného", má svou sílu a kvalitu, že nepotřebuje další stylizaci. Na druhou stranu patří oba uvedené regiony na pomezí mezi Slovensko, Maďarsko a Polsko. A určitě existuje důvod, proč si tamní lidé - obyvatelé Slovenska - vybrali za svůj domov právě tento kus země. Kulturní dědictví rodného kraje je třeba chránit, zachovávat jeho tradici a poselství, vést ho dál do budoucnosti. Například prostřednictvím world music, kdy se v jedné kapele setkávají Maďar, Slovák, Polák i Afričan.“
Také jsi svou současnou hudbu přirovnala k finské Värttinä. Měla jsi na mysli přístup nebo svou práci se zdvojenými i ztrojenými ženskými hlasy?
„Opět skončím u Slováků. Přestože Värttinä pocházejí z Finska a Finové jsou Ugrofini, severní část země - Karélie - odkud skupina nejvíc čerpá svou hudební inspiraci, je ruská. A už jsme zase doma. Porovnávala jsem nás s Värttinä na základě podobného přístupu k tradiční hudbě, stejného pohledu na věc a hudební vkus. A vícehlasy v slovenské tradiční hudbě jsou nádherné, různorodé a mají sílu, jíž by byl hřích nevyužít.“
Kapela, která s tebou album nahrála je vlastně jakési all-stars. Houslista Stano Palúch, kytarista Andrej Šeban, bubeník Martin Valihora, cimbalistka Alžběta Lukáčová. Tolik osobností v jednom studiu si někdy dost překáží, ale mezi vámi to jiskří. A z výsledku je to znát. Hodně jste přemýšleli, jak na kterou skladbu jít?
„Postup byl jasně daný. Já připravila základní aranže, které potom dostaly pomocí zvukové karty přesnou digitální podobu. V této formě ji dostali ostatní hudebníci. Ti z ní pomocí svých vynikajících „all-stars“ schopností vytěžili to nejlepší. Dodávající albu „světový sound“. I v tomhle směru se můžeme srovnávat se vzpomínanými Värttinä či Farlanders. Náboj vyzařující z naší hudby pramení stejně tak z materiálu jako z umění hudebníků.“
Hodně se mě svou atmosférou, ženskými hlasy a houslemi líbí skladba Duchny. Má jakýsi pompézně alternativní nádech a celým svým vyzněním pozoruje svět s hodně otevřeným hledím.
„Tou skladbou jsme se v podstatě vrátili do minulosti. Souzněním slovenské a maďarské svatební písničky jsme vlastně stvořili dávné Uhersko. Na svatební hostině vyhrával turecký orchestr v podání slovenských houslistů (Palúch, Záhorec, Kružliak). Dirigentem byl producent Rózsa. I takovéhle experimenty world music nabízí.“
(2004)
Foto: Yvetta Stránská
Jiří Moravčík
