The Brothers Nazaroff - Jiddiš punk s rudou hvězdou na čele
12.07.2016 | Pět rádoby židovský bratrů překlopilo do současnosti zapomenuté archivní album Jewish Freilach Songs z roku 1954. Notu po notě, skladbu od skladby, slovo do slova, dokonce u toho samého vydavatelství Smithsonian Folkways. Jen zvukově rozmáchleji, což je logické: Nathan "Prince" Nazaroff ho tehdy natočil sám s akordeonem. Kdo? Dobrá otázka, bohužel s odpovědí šíře několika řádků, jediné dochované fotografie a osobně udané adresy: Middle Europe. Tečka: víc o ruském emigrantovi nikdo neví.
"Neměl jsem vůbec tušení co jsem v obchodě našel. Doma mě ale explodoval mozek a stal jsem se závislým," popsal první setkání s Nazaroffem americký, v Berlíně usazený zpěvák a hudebník Daniel Kahn, ze všeho nakonec producent alba The Happy Prince a svolávatel formace The Brothers Nazaroff.
Zvolili "příbuzenský"
model Ramones, 3 Mustaphas 3 nebo naší rodiny Mijaktičů (alias skupina Gothart),
křestní jména převedli do jiddiš a za druhá dosadili Nazaroff. Není na místě
posmívat se neoriginalitě: i takové těžké váhy židovské hudby nepřišly zřejmě na
jiný způsob, jak na sebe vzít alespoň částečně identitu zapomenutého trubadúra,
ze kterého prý do jednoho zůstali úplně auf.
"Zní to jako domovník z Folkways, který se s přáteli ožral, vlezli potají do studia a začali natáčet," popsal svou první reakci Michael “Meyshke Nazaroff” Alpert.
Spolu s Psoy “Pasha Nazaroff” Korolenkem, Boben “Zaelic Nazaroff” Cohenem, Jakem “Yankl Nazaroff” Shulman-Mentem, Hampusem “Hempl Nazaroff” Melinem a Danielem “Danik Nazaroff” Kahnem, patří k nejvěhlasnějším, natvrdo nekorektním a dřeně se dotýkajícím apoštolům východoevropské židovské hudby, ačkoliv mnozí pocházejí ze Spojených států.
Došlo u nich ale k paradoxu: během revivalu klezmeru taženém od 80.let skupinou The Klezmatics, odjeli do Evropy dotknout se kořenů jiddiš kultury, zatímco dnes s Nazaroffem zkoumají její přenos do New Yorku, považovaném v 19. století za "největší židovské město světa".
V proslulé čtvrti Lower East Side tehdy došlo, jak v knize Klezmeři píší Rita Ottens a Joel Rubin, "k setkání Židů ze štetlu s nežidovským světem velkoměsta, což vytvořilo vhodnou konstelaci, ze které se mohla vyvinout kvetoucí popová kultura. Vzduch byl nabit energií, téměř pukal nepotlačovaným sebevědomím přistěhovalců a jejich novými grandiózními životními plány, jejich ctižádostí - a jejich hudební tradicí." Střední vzdělané městské vrstvy východoevropských emigrantů nehodlaly přijít o svá divadla, vaudeville, kabarety a literaturu, kulturní sály proto v Lower East Side rostly jako houby po dešti a jiddiš hudebníci, herci, kabaretiéři a promotéři se v novém domově nejen poměrně rychle etablovali, začali postupně pronikat i k široké veřejnosti a do americké kultury.
Na vzedmutí zájmu
se podílel i polský emigrant Moses Asch: zakladatel vydavatelství Folkways
Records a v jiddiš vysílající rádiové stanice WEVD. Aschovy hudební hvězdy
každý zná: Woody Guthrie, Lead Belly, Pete Seeger, Ella Jenkins a stovky
dalších. Daniel Kahn ale přemýšlel, kde se u Asche vzala potřeba dát šanci
mimoňskému zpěvákovi a herci Nathanu "Prince" Nazaroffovi. A napadlo
ho, že v jiddiš nazpívané album Jewish Freilach Songs mohlo představovat jakési
židovské pokračování šestialbové Anthology
of American Folk Music uspořádané v roce 1952 Harry Smithem.
Asch tím nevědomky zaujal postoj vizionáře.
"Pokud Antologie přivedla v 60. letech na svět kultovní skupiny Holy Modal Rounders a The Fugs, pomáhající definovat pozdější punkovou estetiku, za nadcházející revoluci v židovské populární hudbě musíme poděkovat Nazaroffovi," píše v obsáhlém doprovodném textu na albu Happy Prince Michael Wex: kanadský spisovatel, "psychoanalytik jiddiš jazyka" a autor knihy Born To Kvetch.
Dodává argumenty: žádné ukolébavky, laskavá kázání nebo žalozpěvy, pouze a jenom veselé (freilach) jiddiš písničky, třebaže opilecké. Smutné, ale ne ve smyslu "zabili každého Žida v okruhu padesáti mil", prostě smutné, zalité vodkou. A kdyby prý v 50. letech existovaly jiddiš hospodské kapely, zněly by určitě jako Nathan "Prince" Nazaroff.
The Brothers
Nazaroff se tím pádem ocitli na ideálním hřišti: především provokatér Kahn. S
berlínskou kapelou The Painte Bird (nazvanou podle románu Jerzy Kosinskeho)
hraje, jak sám tvrdí, klezmerovský tanec
smrti. Uff, řeknete si, trochu silná káva, leč i Kahnova alba formuje také spíš
onen dost dobře nedefinovatelný smutek; vzdoruje mu navíc ztřeštěností a
servírováním historických bizarností. Však také zajásal, když u Nazaroffa našel
píseň Red Army Song, bolševickou
oslavu vítězství revoluce nad carem a temnými silami reakcionářů. "Buržoazie pláče, jsme svobodní, sílu
Sovětům, nikdo nás neporazí, protože nás vede Lenin s rudou hvězdou na
čele," zpívá Kahn a čekáte-li protivný militantní song, ostrouháte: rozverná
častuška by klidně mohla zaznít v Mrazíkovi; strach z ní tedy rozhodně nejde a
jak poukazuje Kahn, byl by nesmysl ji z historie vymazat. I z jiného důvodu:
slyšíme v ní pískání, jakoby se k doprovodu přidali kanárci. Michael Wex uvádí,
že mezi estrádními židovskými zpěváky bylo "ptačí pískání" hojně
rozšířené a Nazaroff ho použil už na starých, rusky nazpívaných nahrávkách pro Folkways Records, tedy dávno
předtím, než se v 30.letech díky Asa Yoelsonovi stalo populárním. Ztracenou
uměleckou formu tak dnes bratři Nazaroffové vracejí do hry: prostupuje celým
albem.
I přes "šílené zavytí z nadšení" se oprostili od razantních úprav. Vzhledem k minulosti The Brothers Nazaroff by se totiž dalo čekat, že si neodpustí obvyklý hudební radikalismu a sáhnou po punku. Ale na co, když ho v sobě mají bujně taneční skladby zakódovaný?
"Akordeon a mandolínu má Nazaroff rozladěné, nikoho to ale nezajímá. Hradě tvrdě a divoce jak jen je to možné a způsob jakým vyplivuje jidiš texty v sobě nese určitý druh energie. Upřímně řečeno, úplně stejně syrové jakou jsem slyšel na začátku punku," tvrdí Kahn.
Každou skladbu
doprovázejí vysvětlivky a překlady textů, můžeme tak docenit neobyčejnou
jinotajnost, metaforičnost a humor jazyka jiddiš. S poznámek vyplývá, že
Nazaroff použil co mu pod ruku přišlo: proletářské, opilecké, zádumčivé i
docela obyčejné veselé písně, které mu utkvěly v hlavě z domoviny nebo je
pochytil v New Yorku. Spoustu jich i známe - třeba Tumbalalaika, Girls Are Like
Flower nebo Oh! Am I A “Mazeldicker”
Jew!, nazpívanou také kanadským " whiskey rabbim" Geoffem Bernerem. Bez
úprav použili Bratři jedinou: Little Fish
od básnířky Alizy Greenblatt, matky Marjorie, manželky Woody Guthrieho.
Původní devíti skladbové album rozšířili o dalších pět nalezených v archívu, který prý navíc úplně docela nevytěžili. Jak zmiňuje Kahn, archív s bednami nahrávacích smluv je také jediným známým Nazaroffovým "hrobem".
Průběh neúspěšného pátrání po jeho příbuzných, natáčení v Berlíně a New Yorku a historii putování východoevropské židovské kultury za oceán zachycuje dokumentární film Soul Exodus maďarského režiséra Csaba Bereczkiho (premiéru bude mít letos).
Vystupují v něm všichni Bratři, trvající na jednom: jde o městskou hudbu, takže ji neříkejme klezmer, Nazaroff a jemu podobní hráli jiddiš hudbu. A my jsme Brothers Nazaroff. NAZAROVYE!
(pro UNI)
Jiří Moravčík
