Mark Eliyahu - Hudba musí mluvit z duše
13.07.2016 | Zatímco na ostravských Colours se pod náporem bouřící skupiny Alaev Family a ve společnosti zpěvačky Rity fascinující zvuk svislých houslí kamanche občas ztrácel, na Folkových prázdninách v Náměšti se už svobodně, v plné kráse, nesl zámeckým parkem. Až tam, v komorním triu se svým otcem Pirisem na loutnu tar a kytaristou Alonem Amano Campino, představil izraelský hráč Mark Eliyahu v celé šíři své mistrovské hráčské umění na starobylý perský nástroj. Mimořádný skladatel se smyslem pro líbivé melodie, kombinuje hudbu Východu s evropskou klasikou a poctivou dávkou artrockové dramatičnosti.
Pocházíte z Dagestánu, kam prý židovský národ přišel v dobách Babylónie. Jaká je vlastně kultura horských Židů v současnosti?
Odešel jsem s rodiči jako velmi mladý, vždyť mě bylo teprve pět let. Moc si toho nepamatuji. Ale vím, že v Dagestánu dodnes existují výhradně židovské vesnice. V jejich okolí, po celých horách, žije okolo třiceti dalších národů. Ázerbájdžánci, Turci, Kurdové, Íránci....Narazíte tam na mnoho odlišných kultur a jazyků, vyvíjejících se přes tisíc let. Tamní lidé kdysi věřili ve své bohy, žili v míru, neměli mezi sebou konflikty a ctili tradice.
A pak nastala vláda rudých Sovětů a časy tvrdého antisemitismu....
Proto se rodiče rozhodli z Dagestánu odejít. Nábožensky se neslučovali s praktikami komunistické vlády. Měli také na paměti základ židovské víry, že se všichni židé jednou vrátí do zaslíbené země. Otec pochopil, že otevřené, svobodné myšlení s komunismem nejde dohromady. Měli to s matkou těžké, zajímali se o daleko jinou hudbu a literaturu než oficiálně nařízenou, snažili se žít podle vlastního přesvědčení. Což dost dobře nešlo, ale proč vám to vysvětluji, vždyť máte v České republice podobné zkušenosti. Ani v Dagestánu se nedalo mluvit na veřejnosti o tom, co si opravdu myslíte. Pamatuji se, jak mě rodiče říkali, takhle mezi kamarády mluvit nesmíš, říkáš si o malér. A do toho přicházely zprávy z Izraele, popisující nádhernou svobodnou zemi, i když zamlčovaly problémy s Palestinou. Spousta lidí tehdy zanevřela na komunismus a odešla. My na sklonku roku 1988, kdy odjezd do Izraele dagestánská vláda ještě nepovolovala.
Takže jste odešli nelegálně?
Nic jiného nezbývalo. Odjeli jsme přes Holandsko. Rodiče neměli jinou volbu, v komunismu dál žít nechtěli. Já už vyrostl v Izraeli a pokud bych se dnes do Dagestánu vrátil, připadal bych si divně, už do té země nepatřím.
A vrátil jste se tam někdy?
Ne, i když jsem studoval v sousedním Ázerbájdžánu. Otec se do Dagestánu vrátil pouze pracovně. S izraelským pasem, ani pak se ale prý necítil bezpečně.
Ještě k těm dávným zprávám z Izraele. Nezklamala otce realita?
Rozhodně ne. Cítil se spokojeně, bylo mu dvacet osm let a najednou mohl žít svobodně. S matkou začali okamžitě vyučovat na universitě a velice rychle se z nich stali Izraelci. Pomohla jim znalost hebrejštiny, kterou jsem i já zanedlouho normálně mluvil, protože jsem ji znal z domova. Když ovládáš jazyk, nepřicházíš vlastně do cizí země. Nepovažují tě za emigranta nebo uprchlíka.
Spoustu afrických nástrojů provázejí legendy. Mají podobný příběh také kamanche? A proč jste si vybral zrovna je?
O žádném opravdu nevím. Předchůdce kamanche pocházejí ze starověké Persie, kam dorazily po Hedvábné stezce z Číny a pak se rozšířily po celé Asii a Severní Africe. Dnes jsou považovány za nejvýznamnější nástroj klasické hudby Středního východu. Nejedná se o lidový nástroj v pravém slova smyslu, protože vždycky patřil k "vyšší" umělecké hudbě. Na evropské housle jsem hrál od čtyřech let a vyrostl na klasice. Matka je klavíristkou a otec patří k významným izraelským hudebníkům a skladatelům. Ve třinácti letech mě učarovala turecká a řecká hudba, do kterých jsem se natolik zamiloval, že jsem v šestnácti opustil domov, školu, kamarády a odjel na Krétu za Rosem Dallym. A po roce se přesunul do Ázerbájdžánu. U mistra Adalata Vazirova jsem poprvé uslyšel kamanche a hned věděl, že na jiný nástroj už studovat nechci. Asi vám nepřijde divné, že mě hodně přitom pomohla průprava v evropské klasice.
Předpokládám, že před vámi kamanche nebo loutnu tar, na kterou hraje otec, moc hudebníků v Izraeli nepoužívalo.
Otec, doktor hudebních věd, na universitě jako první otevřel oddělení východní a asijské hudby. Já zas v Izraeli držím primát ve výuce hry na kamanche a o studenty nemám nouzi.
Sám jste měl štěstí na velké učitele. Co vám předali vedle hudebního mistrovství?
Ano, máte pravdu, potkalo mě štěstí. Oba mě osobně představil otec. Vzali nás k sobě domů a nabídli nocleh. U Rose jsem dokonce spal v jedné místnosti s jeho dětmi. S Adalatem mi otevřeli srdce a hodně naučili. Připadal jsem si u nich jako člen rodiny a pocítil duchovní spojení. Velmi silný zážitek, věřte mi.
Dally také staví a opravuje hudební nástroje….
Studoval jsem u něho perskou a tureckou hudební teorii a účastnil se workshopů zaměřených na výrobu nástrojů. Takže další významná zkušenost.
Zahrál jste si někdy s íránským mistrem na kamanche Kayhanem Kalhorem?
Ne, nikdy jsme se ani nesetkali. Ale hodně jsem ho poslouchal, zvlášť v mládí, kdy mě silně ovlivnil. Mám ho moc rád.
A co tradicionalisté? Nevadí jim váš příklon k moderně?
Víte, já vlastně neznám moc hráčů na kamanche. V Izraeli patřím k prvním, co na ně začali veřejně hrát, takže z minulosti není na koho navázat. Můj učitel Adalat zemřel před devíti lety a od té doby jsem mimo svých studentů žádného hráče na kamanche v Izraeli neviděl. Nepřeháním.
Je tamní hudba hodně ovlivněna přistěhovalci a západními vlivy?
Samozřejmě, vezměte si třeba pop music, ta se od sebe po celém světě moc neliší. Včera večer jsem poslouchal český pop, takovou kytarovku, a přišla mě úplně stejná jako ta z Izraele, Itálie nebo Spojených států. Ovšem co se týká izraelské art music, ta už svou originálit vyloženě staví na možnosti čerpat z rozdílných vlivů. Je zajímavé sledovat jak se přitom vyvíjí. U nás žijí muzikanti z Etiopie, Iránu a z židovské světové diaspory. Podívejte se třeba na mě, já se ve škole učil židovské písničky, které měly ruský a východoevropský původ. Matka je Ruska, otec horský Žid, manželka pochází z Polska a moje dvě děti mají marockou babičku. Takže co budou jednou hrát za hudbu nedokážu ani odhadnout.
Máte blízko také k elektronice a moderní hudbě. Víte, že vaše hudba působí místy jako artrock? Prý vás otec učil poslouchat King Crimson, je to pravda?
Ano, vyrostl jsem na artrocku a King Crimson, ale poslouchal jsem i pop. Tvrdím, že pokud hudba vychází muzikantům z duše, nezáleží na žánru. Já například moc nesleduji pákistánské qawwali, když ale slyším zpívat Nusrata Fateh Ali Khana, vždycky mě dostane.
Léta jste hrával s Idanem Raichelem a zúčastnil se také projektu The Tel Aviv Session s malijským kytaristou Vieux Farka Tourem.
Obdivuji africkou hudbu a cítím, že kamanche mají velice blízko k hudbě z Mali nebo Mauretánie. Spolupracoval jsem také s Habibem Koitem a v Izraeli s ním koncertoval.
Komponuje pro filharmonie a taneční představení. A krásnou hudbu jste složil pro izraelským Oscarem oceněný film Ballad Of The Weeping Springs. Kam bude nadále vaše hudba směřovat?
Vůbec se pro mne nejednalo o běžnou hudbu, jako jsem předtím skládal pro dokumentární filmy. Inspirovala mě potřeba kompletně se podřídit příběhu, nechat se jím unést. Něco takového jsem zažil poprvé a soundtrack beru jednu ze svých nejzajímavějších zkušeností. Teď pracuji na elektronickém projektu se samply. Používám kamanche a pro jejich starodávný zvuk vytvářím zcela nové druhy efektů.
Duby Lenz z Red Sea Jazz Festivalu vyprávěl o bojkotu izraelské hudby v zahraničí a jak jsou zahraniční umělci vystupující v Izraeli terčem nátlaku ze strany organizace BDS (Boycott Divestment & Sanctions against Israeli Apartheid). Jak se vaší hudby tahle situace dotýká?
Nemohu v žádném případě vystupovat v Iránu, Sýrii nebo Libanonu, přestože tam mám své posluchače. Vím to, jsem s nimi ve spojení přes internet a sociální sítě. V Jeruzalémě tohle léto organizuji velký mezinárodní festival, kam chci dostat největší mistry z Ázerbájdžánu, Indie, Turecka a snažím se také o účast íránských hudebníků žijících v Evropě. To je má odpověď na zmíněné nátlakové akce. U dobré hudbě podle mne nezáleží na původu. Snažím se proto spolupracovat s řadou palestinských muzikantů, ale koncertovat v Ramalláhu je pro mne v současnosti opravdu nebezpečné. Ještě před deseti lety žádný problém, stačilo nasednout do autobusu. Dnes to nejde.
(pro UNI)
Foto: archiv
Překlad rozhovoru Michal Černý
Jiří Moravčík
