Afrika
Mýtická velkolepost Homérovy Ílias, staroindického eposu Mahábhárata nebo středověkých písních o králi Artušovi, Rolandovi, Cidovi a Nibelunzích představuje šifru k dějinám lidství. Také západní Afrika má svůj historický epos z něhož se tají dech: proměnu mrzáka Sunjata Keity v krále bájné středověké říše Mali. Z mnohovrstevnatého děje vyčteme ale i další, neméně fascinující příběh: detailní popis zrodu nástroje Sosso Bala, tedy balafonu. „Bez něho by říše Mali nikdy nevznikla. Představuje její symbol, pro mandinské grioty možná daleko zářivější než harfa kora,“ říká písničkář Kimi Djabaté z Mali, jehož písně stojí a padají s balafonem.
Alžírský hráč na loutnou oud Mehdi Haddab zakládal také u nás dobře známou multikulturní skupinu Ekova a s tuniským elektroprogramátorem Smadjem nadšeně přijaté DuOud, v nichž revolučním způsobem meditativní zvuk posvátné arabské loutny obestřeli techno beaty a rockovou energií.
Na Zlatém pobřeží, v dnešní Ghaně, si ve 20. letech minulého století smetánka nežila špatně. To je vždycky signál pro hudebníky servírovat něco neobvyklého. A tak vznikl highlife. Hudební symbol panafrikanismu oslavovaný Louisem Armstrongem, Carlosem Santanou i Pharoah Sandersem.
Mít za otce velikána notabene živícího se podobnou hudbou není žádná výhra. Počítejte s tím, že to budete mít neustále na talíři. Vieux, syn fenomenálního malijského kytaristy Ali Farka Tourého o tom ví své. Pochoduje ve stínu obra. Symbolu pouštního blues. Vieux je ale mladý Afričan vidící za roh. Nehazarduje s otcovým jménem, ani ho nezneužívá. Vydal se vlastní cestou.
Mezi všemi hvězdami jihoafrické hudby - Miriam Makeba, Hugh Masekela, Ladysmith Black Mambazo nebo Mahotella Queens - budí Johnny Clegg alias White Zulu zdání přehánění. A přece tenhle bílý zpívající kytarista požívá po celé Africe stejných poct. Také on patří mezi legendy.
Všechno špatné, v Africe by se skoro dalo říct odpudivé, je k něčemu dobré. Zrod moderní guinejské hudby je například spojen s diktátorem Sekou Tourém – paranoidním despotou, nacionalistickým komunistou oddaným Moskvě a provozovatelem likvidačních gulagů, který totálně zbídačelou zem, z níž ze strachu uprchly milióny lidí, obrátil ke konci života směrem na Západ a J.F.Kennedyho prohlásil za drahého přítele. Z totalitní éry Sekou Tourého – rudé jako čínská kulturní revoluce a hudebně navždy přelomové – vzešel nesmrtelný orchestr Bembeya Jazz.
Daby Toure patří mezi nejvýraznější a emotivně nejsilnější africké písničkáře současnosti, dokonce se o něm říká, že představuje africkou odpověď na Nicka Drakea a Cata Stevense. Mohli se o tom přesvědčit také fanoušci Petera Gabriela, který Toureho přizval na koncertní turné. Zasloužené pozornosti se s kytarou osamocenému Touremu dostalo rovnež na festivale Colours of Ostrava v roce 2008.
Ztělesněním hudby Kapverdských ostrovů už dávno nejsou pouze nostalgicky teskné písně morny bosonohé divy Cesarie Evora. Celý svět dnes naslouchá také živočišně rytmickému stylu batuco zpěváka a kytaristy Theka. To on dnes symbolizuje kapverdskou hudbu současnosti vzešlou z dávné minulosti.
Pohřební hudba coby reflexe místa konání. Zatímco v Evropě během obřadu málem usnete a jakýkoliv projev vášnivosti se rovná vyhazovu z kostela, v kamerunském pralese se brutálně dupe do země a tělo se přitom kmitá v 6/8 tanečním rytmu, tedy i na africké poměry dost rychle. Taneční lamentace se jmenuje bikutsi (beat of earth) a má daleko univerzálnější charakter: jindy vyprovází válečníky do boje, novomanžele k oltáři nebo se promění v ženské pornografické písně. Paul Simon bikutsi zařadil mezi The Rhythm of The Saints a kamerunská zpěvačka Sally Nyolo do něho propašovala pop, reggae, Puškina, Kelty i Lou Reeda.
„Žijeme v době se silným smyslem pro společenství. Tomu rozumím, ale pochybuji o tom, že je to ideální. Proto je má hudba o rozbíjení hranic,“ tvrdí Angelique Kidjo.
