Afrika
Malijská zpěvačka Rokia Traoré znejisťuje spoustu lidí tím, jak nenuceně se pohybuje hluboko za žánrovými škatulkami - pro ní svírajícími jak bláznova kazajka. Neustále je proto konfrontována otázkou: "Kam tedy patříš?." Na vlastní cestu, odpovídá nejčastěji. Před patnácti lety na ní Rokii vyslal její chráněnec Ali Farka Touré s radou: "Nepokoušej se hrát hudbu jako ostatní."
Jak může dopadnout album, jehož první tóny se ve studiu rozezní se začátkem státního převratu? A zdálky se přibližuje islámská armáda vyžadující striktní zákaz hudby? Pro malijského griota Bassekou Kouateho předurčeného hrát hudbu věru tristní situace. Nevzdal to, album dotočil a turbulentním událostem v Mali vzdoroval nejrockovějším zvukem jaký kdy od něho byl slyšet. Frustraci, smutek a hněv prokládá historickými eposy, výzvu k jednotě a míru pak zanesl do názvu: Jama ko, velké shromáždění.
Další nesmírně cenné dohánění africké minulosti. Nebýt dvojalba archivních nahrávek, kdo by si vzpomněl na zpěváka Sory Kandia Kouyateho, svého času nejvýznamnějšího hudebního vyslance Guineje ve světě přezdívaného La Voix de la Révolution. I na něho platí, co k albům guinejského labelu Syliphone poznamenal australský etnomuzikolog Graeme Consuel: „Jestli vám poslech této i po těch letech čerstvé a inspirující hudby nenažene husí kůži, neměli byste otálet s návštěvou lékaře“.
„Protestní hudba na Západě je možná mrtvá, ale daří se jí v Zimbabwe, kde utlačovaní a zbídačelí nalézají v písních Thomase Mapfuma a Olivera Mtukudziho naději a posílení,“napsali v The Times.
Ugandského písničkáře Geoffrey Oryemu mnozí přirovnávají k bájnému řeckému hrdinovi Odysseovi. Má to svou symboliku: oba si v životě užili své. A přestože Oryema nemusel bojovat s Kyklopy a nechávat se před Sirénami přivazovat ke stěžni, o holý život se v jednu chvíli rval se stejnou urputností jako achajský vojevůdce. Nicméně zatímco tomu Bohové přece jenom umožnili návrat domů, Oryemovo putování vlastně trvá dodnes. Už celých šestadvacet let, protože na mou otázku, kdy naposled navštívil rodnou Ugandu, mi před koncertem na Colours Of Ostrava 2003 dost rezolutně odpověděl:"Nikdy!".
Mali, donedávna vzor západoafrické demokracie, je v rozkladu, na severu země dokonce hrozí muzikantům smrt a Salif Keita zve s Philippem Cohen-Solalem z Gotan Project na taneční parket. Zbláznili se? Připadají si jako kapela na potápějícím se Titaniku? Ne, album Talé natočili v loňském roce a sebemenší tušení k jaké katastrofě se schyluje neměli ani hosté: Bobby McFerrin, Esmeralda Spalding nebo Manu Dibango.
„Yeke Yeke má svůj původ v dávné tradici, která se u nás na vesnicích stále dodržuje. Když mladí lidé dosáhnou svatebního věku, začínají mezi sebou flirtovat prostřednictvím svých písniček a tanců. A těch existuje spousta a Yeke Yeke je jednou z nich. Představuje zvolání, vydávané mladými ženami, když tancují. Jde o jejich způsob, jak vyjádřit svůj zájem,“říká o svém životním hitu Mory Kante.
Analogie s Buena Vistou je na místě: tak jako si po dlouhých desetiletích padli do náruče kubánští muzikanští důchodci, totéž se událo nedávno v Alžíru.
Zpěvák Youssou N´Dour se chystá dobýt senegalský Hrad. Mediálně vděčná zpráva o dalším osvíceném umělci vstupujícím do politiky se v lednu bleskově šířila světem. Šéfredaktor Ondřej Bezr mě tehdy požádal, abych o tom do magazínu UNI něco napsal. Odmítl jsem s tím, že bude rozumnější počkat jak volby dopadnou. Tím posledním o co v nich totiž šlo, bylo N´Dourovo vysoce nepravděpodobné vítězství.
Tak to tu snad ještě nebylo: klavír znějící jako západoafrická kora. Ale vydržte, tak zle nebude. To se jenom izraelský popový hitmaker Idan Raichel ve chvění strun akustické kytary Vieux Farka Tourého z Mali dočista ztratil a jeho prsty si na klaviatuře začaly žít vlastní život.
