Johnny Clegg - Politika mě nikdy nezajímala, já se chtěl stát bojovníkem Zulu
19.11.2008 | Mezi všemi hvězdami jihoafrické hudby - Miriam Makeba, Hugh Masekela, Ladysmith Black Mambazo nebo Mahotella Queens - budí Johnny Clegg alias White Zulu zdání přehánění. A přece tenhle bílý zpívající kytarista požívá po celé Africe stejných poct. Také on patří mezi legendy.
Představte si ale tu vřavu, jaká nastala, když se v 70.letech na jihoafrické hudební scéně, uprostřed nejtvrdšího apartheidu, kdy stačilo aby si běloch na ulici podal ruku s černochem a koukalo z toho vězení, objevili dva sedmnáctiletí kluci – jeden bílý, druhý černý – a na kytary spustili písničky, v nichž například zpívali: “Koukejme se za obzor a ne do děr na silnici. Náš čas přijde.“
V bělošských internátních školách vzdělávaný 
, po matce napůl Žid, rodák z anglického Rochedale, žijl od tří let střídavě v Zimbabwe, Zambii a nakonec Jižní Africe a negramotný zahradník Sipho Mchunu z národa Zulu.
Po duu Johnny&Sipho šli nekompromisně, v předtuše nebezpečí všichni: vládní úředníci, policajti, radikální běloši i černoši. V jejich veřejném kamarádství, stavějícím na hlavu veškeré rasové zákony země, díky nímž umírali denodenně lidé, spatřovali nebezpečí, málem převrat. „Je potřeba odstranit a vyhladit všechny podobné revolucionáře,“ hřímal tehdejší ministr spravedlnosti Adrian Vlok. V devětaosmdesátém pak nechal za osm tisíc dolarů zavraždit Cleggova blízkého přítele, profesora johannesburgské university, sociálního antropologa a tvrdého odpůrce apartehidu Davida Webstera. „Jižní Afrika ve vás má Dylana s Marleym v jedno,“ přivítal Webster první Cleggovo a Siphovo napůl akustické album Universal Man, natočené v produkci Hiltona Rosenhtala s těmi nejlepšími jihoafrickými jazzovými hudebníky. Okamžitě rozpoznal jeho nadčasovost, přelomovost a sílu. Anglosaský rock se tu v naprosto nové, vzrušující a pro všechny strany provokativní podobě setkal se zulskou tradicí, v multiafrickém předměstí Johanesburgu Soweto zrozeným nezadržitelně tanečním stylem township jive (někdy také mbaqanga). „Vypustili jsme draka a doufali, že do něho udeří blesk,“ prohlásil Rosenhtal. Navzdory obrovské popularitě kapely Juluka (v překladu pot, související s dřinou v diamantových dolech), album – také pro jeho na svou dobu značně odvážnou politickou otevřenost - režimní média tvrdě bojkotovala. Rosenthal ho proto předal lokálním černošským rádiím a džin se octil z láhve venku. V ulicích Soweta zněl hudební manifest pro zítřek. Zpívaný v zulštině a protkaný emotivní africkou spiritualitou. Vypráví se, že když lidé slyšeli skladbu Scatterlings of Africa, plakali. Clegg v ní totiž tím nejlidštějším způsobem popsal nelidskou společnost.
Následující alba, šla ještě dál, jak v rockové údernosti, tak nekompromisnosti. Zdá se být až zázrak, že si vláda nechala od Juluky pod okny vyřvávat o svých zločinech, nicméně celostátní popularita ( pět miliónů prodaných desek) a nebývalý úspěch na evropském turné, hlavně ve Francii, ji od rezolutního konání odradily, i když vězení Clegg několikrát neminulo.
V roce 1985, na samém vrcholu, odešel Sipho na farmu za svými devětadvaceti dětmi a pěti ženami. Clegg, beroucí si za manželsku zulkou ženu, zanedlouho postavil novou skupinu Savuka, aníž by zmírnil své rýpání. Jihoafrická vláda jen těžce zkousávala skladbu Asimbonanga z alba Works For All, vpravdě největší Cleggův hit celé jeho kariéry, nepojednávající o ničem jiném, než o volání po svobodě pro Nelsona Mandelu a smutku po smrti černých mučedníků Steve Bika, Viktorie Mxenge a Neila Aggenta.
Bez Juluky se Savukou by možná nikdy Paul Simon nenatočil veledílo Graceland (pro podklady a rady se tehdy obrátil jak na Rosenthala tak na Clegga) a Peter Gabriel nenazpíval skladbu Biko.
90. léta prožil Clegg jako pilný skladatel, přidávající do zulského rocku i keltské melodie. „Přípomněl jsem si tím svého nikdy nepoznaného otce, spojil se svou minulostí“. V Kanadě kvůli němu zrušil megahvězdný Michale Jackson dokonce koncert, protože všichni šli raději poslouchat o dům dál Clegga. Vydal se na turné s King Sunny Adem, udržoval si stálou formu a prodlužoval přestávky mezi jednotlivými alby, takže od New World Survivor k One Life uběhly celé čtyři roky. Ve čtyřiapadesáti ho berou za veterána, jednu z nejdůležitějších osobností moderní africké hudby a jako takový by se už nemusel tolik namáhat, z renomé, které si vydobyl v Evropě a Spojených státech by mohl v klidu dožít do důchodu. Místo toho vydal vynikající One Life, bez přehánění přirovnávané k Universal Man.
Zpívá tu poprvé v afrikánštině, střídanou francouzštinou a angličtinou. Vzpomíná na mládí prožité se Siphou a na Mandelu, ve skladbě The Revolution Will Eat Its Children se tvrdě, jak je u něho zvykem, opírá do zimbabwské diktátorské zrůdy Roberta Mugabeho, v Boy Soldier do náhončích dětských válečníků a tak nějak zvláštně romanticky filosofuje a politikaří o životě.
Dominující úderný rockový zvuk ( zásluha Gabrielova studia Real World) posazený nadále do zulské a jihoafrické hudební tradice evokuje klávesová 80. léta, ovšem na nostalgické retro zapomeňte. Neuvěřitelně taneční, pro bělochy na samé hranici fyzických možností gradující melodie dotažené Cleggovou chameleonskou tvrdou kytarou a jeho naléhavým hlasem doslova vtahují do blažené závratě přecházející v infekční záležitost.
White Zulu nežije z podstaty a má pořád co říct, což je skvělá zpráva.
V červnu 1963 předstoupila před OSN jihoafrická zpěvačka Miriam Makeba, aby tu přečetla své legendární provolání o bojkotu Jihoafrické republiky. Jak projev zapůsobil na režim?
“Musíte si uvědomit, že o řadě politických postojů, prohlášení a akcí uskutečněných mimo Jižní Afriku, nikdo u nás nevěděl. Jižní Afrika byla uzavřenou zemí a my jsme nic netušili, protože se o tom nikdy veřejně nemluvilo. Na režim takové věci tedy neměly žádný vliv. Efekt to ale mělo při vytváření antirasistického a antiapartheidního mezinárodního hnutí, což v mnoha případech vedlo až ke kulturnímu, ekonomickému a politickému bojkotu. Ten se projevil ale až o dvacet let později, v 80. letech.”
Miriam Makeba se po tom projevu ale už nikdy nemohla vrátit domů.
“Ano. Takových lidí ale bylo.”
Přece jste museli zaregistrovat, že někdo tak veřejně známý najednou chybí?
“Ne, ne. Měla svou velmi sledovanou televizní show „King Kong“ ve které učinkovala spousta slavných jihoafrických umělců. Ti postupně odcházeli do zahraničí, kde bojovali proti apartheidu. Zkrátka zmizeli a už se nevrátili. Dostali povolení, ale jakmile začali zastávat politické postoje, závora se za nimi navždy zavřela.”
Existovalo nějaké spojení mezi exilem a domovem?
“Ano, ale jednalo se o zakázaný underground.”
To známe, léta jsme žili v totalitním režimu. Dokážeme si to víc než představit. I v Československu byla hranice mezi povoleným a zakázaným ostře vymezená.
“V Jižní Africe se používalo označení „ban“ (zákaz ze zákona, cenzura, klatba) a během apartheidu se v takové klatbě ocitla spousta lidí. Někteří museli žít ve svém domě třeba deset, patnáct let aniž mohli mluvit víc jak s jedním člověkem a ještě k tomu potřebovali povolení od magistrátu.”
V bývalém Československu se sice povolenky nedávaly, ale stejně vzniklo disidentské ghetto a obyčejní lidé se i pouhým kontaktem s disidenty dostávali do problémů.
“U nás to bylo úplně stejné.”
Vy jste apartheid kritizoval, ale přesto jste mohl koncertovat, zpívat, vydávat desky. To pro nás dost nepochopitelné.
“Ale já jsem nikdy nezaujal přímé politické stanovisko. Vyvinul jsem si svůj vlastní způsob vyjadřování stojící na metaforách a náznacích, navíc ve formě poezie. A moji fanoušci byli hlavně studenti a ti tomu co jsem říkal moc dobře rozuměli. Zakázali nám s Sipho sice nějaké koncerty, nemohli jsme do rozhlasu, ale protože jsme nikdy neudělali žádné přímé prohlášení o odborech, politicích a o tom jak se v Jižní Africe ve skutečnosti žije, protože jsme se nikdy nestali politickými činnými, brali nás za kulturní aktivisty a to byl velký rozdíl. Tehdy nebylo možné, aby se bílí stýkali s černochy a tak jsme hledali díry v zákonech. Testovali jsme zákon zakazující rasově smíšeným skupinám hrát na veřejnosti. Vystupovali jsme v soukromých bytech, v kostelech, na školách a universitách. Koncertovali jsme snad na všech ambasádách.”
To známe, někdo koupil dům, kde se pak hrálo. Nicméně po pár týdnech, jako například v roce 1981 v Kerharticích po koncertě Plastic People of Universe ten dům záhadně shořel.
“Stejně tak v Jižní Africe. Vypínaly se telefony, prořezávaly pneumatiky, bezdůvodně rušily koncerty, štvali na nás psy, používali plyn. Říct bez obalu cokoliv politického se rovnalo sebevraždě, takže se hledal volný prostor. Režim pro černé obyvatele, pokud chtěli cestovat z místa na místo, zavedl systém povolenek. Kdo si ji neopatřil, šel na tři měsíce do vězení a pak ještě musel zadarmo pracovat u bílých farmářů nebo pro stát. Volnost pohybu, svobodného projevu a sdružování neexistovala.
V roce 1987 hudebníci založili odbory South African Musical Aliance, kterým šlo o tři základní lidské svobody: volnost pohybu, scházení a cestování. Žádný boj proti apartheidu, pouze pomalá, pomaličká snaha zvětšit ten prostor. Takhle jsme na to museli jít. Stal jsme se vicepresidentem a přidalo se k nám sto sedmdesát hudebníků.”
A zahraniční sankce uvržené na Jižní Afriku a bojkot umělců ?
“No zrovna ten bojkot umělců byl trochu problematický, protože když jsem byl v Anglii, tak se vztahoval i na mě. Eltona Johna, který i přes zákaz koncertoval v Jižní Africe se to ale netýkalo.”
Okolo alba Paula Simona Graceland nastal také velký povyk.
“Za rok, po jeho vydání, se bojkot změnil z totálního na selektivní. Byl jsem přitom, když se to tři dny řešilo v Aténách. Tvrdá jednání. Převažoval názor zachovat totální bojkot. My jim vysvětlovali, že máme dostatečné mechanismy na to, jak potvrdit, že konkrétní člověk nemá s rasismem nic společného, nepodporuje apartheid a že má tudíž možnost zahrát si venku.”
Přítele, profesora johannesburgské university a tvrdého odpůrce apartheidu Davida Webstera, který vaše slavné debutové album Universal Zero z roku 1979 přivítal slovy „Jižní Afrika ve vás má Dylana s Marleym v jednom“, během takových snah nechal režim zavraždit. Za osm tisíc dolarů…
“Ne, ne. On byl do politiky zapletený přes Výbor na podporu zadržených. Zajímal se o lidi unesených tajnou policií neznámo kam. Navštěvoval s členy výboru rodiče, organizoval s nimi schůze a návštěvy na kanadské, americké nebo německé ambasádě, kde o zmizelých lidech informovali a tím na jihoafrickou vládu vytvářeli tlak. Té to samozřejmě hodně vadilo a spoustu zadržených nechala zabít.Davida nikdy nezadrželi, nikdy nebyl ve vazbě nebo ve vězení, prostě ho rovnou zavraždili.”
Když jste na album Thired World Child nazpíval skladbu Asimbonanga, to vyžadovalo asi dost odvahy.
“Tehdy už jsem zpíval o hledání zmizelých, jak ti ostatní klepají na dveře příbuzných, také o tajné policii. Cítil jsem, že se něco mění, prostor se zvětšuje. Stal jsem se kritičtějším. Album a řada písní na něm byla daleko víc politická. Cítil jsem, že režim se začíná ocitat v úzkých.”
Díky tlaku zvenčí?
“Ano. Vstoupil jsem v roce 1985 do proti apartheidní organizace UDF (United Democratic Front) a ta už představovala pro režim hodně velké sousto. Tvořili ji studenti, občanská sdružení, farnosti, odbory a také lidé z obchodní sféry, která se jinak držela vždycky hodně při zdi. Blížící se změny vnímal snad každý.”
Existovaly pro vás někdy situace až natolik nebezpečné, že byste se do nich nikdy nepustil?
“Protože můj druhý jazyk je zulština, jednoho dne jsem se rozhodl, že se na universitě přidám k zakázaným černošským odborům Industrial Aid Society pomáhajícím pozůstalým zemřelých. A to už bylo fakt o vězení natvrdo. Ve skutečnosti totiž vůbec nešlo jen o nároky na pohřebné a podobné věci, tomu jsme se na schůzích věnovali pár minut, ale o vysvětlování práv zaměstnanců, že mají vůbec nějaká práva. A pak byla stávka a všechny lidi z mé skupiny vyhodili z práce. Cítil jsem se hrozně, šel jsem dokonce i za majitelem firmy, ale to bylo tak všechno, co jsem mohl dělat. Ti lidé to brali jako součást boje, ale mě tehdy došlo, že se nechci stát ani politikem ani politickým aktivistou. Že to není moje parketa. Mé místo je na jevišti mezi hudebníky a umělci. Na politiku musíte být tvrdý a odhodlaný a já takový nikdy nebyl. Zavřeli mě sice pak také, ale za něco jiného.”
U nás bylo všechno politické, nejen odbory nebo kultura, ale i třeba když ráno nebyl v obchodě chleba; mohla za to komunistická strana. Neexistoval prostor na nepolitiku. A vaše spolupráce se Sipho? Jednalo se o politické, rasové nebo kulturní rozhodnutí? Nebo o přátelství?
“Přátelství. Nikdy jsem nechtěl útočit na apartheid. Narodil jsem se v Anglii, vyrostl v Zimbabwe, Jižní Africe a Zambii. Pořád jsme s rodiči někam cestovali. Během pěti let jsem chodil do šesti škol ve třech zemích. Spíš jsem tak přežíval. A když jsem ve čtrnácti potkal Sipho, objevil jsem pro sebe zulskou hudbu. Politika mě vůbec nezajímala.”
Dobře, ale politikum se z toho brzy stalo.
“No až později. Vysvětlím. Jdeš po ulici a vidíš plot. A ptáš se, proč tu je, měl by se zbořit. Pryč s ním! A to už je silná politická vize. A nebo si také můžeš říct, každá země je jiná, některé věci v ní jsou bláznivé. Tady stál plot a já ale toužil stát na druhé straně. A tak se zase ptáš, kde má nějaké díry? A začneš je hledat. Našel jsem je a dostal se skrze ně. Jako jediné bílé dítě jsem se ocitl v pracovní ubytovně pro černé u Johannesburgu, mezi třemi tisíci Zulu, kteří často tančili a zpívali. Hlídali je černí policisté a ti nic raději neviděli. Vyrostl jsem na hledání cest okolo a protože jsem byl vlastně dítě, všichni mě považovali za hloupého a říkali, no jo, ten z toho vyroste.”
Nevyrostl. Jak se na to dívali běloši?
“Měl jsem problémy ve škole. Zatkli mě a odvedli k řediteli. Hučel do mě, jak jsem hloupý, ať s tím okamžitě přestanu. Že to nemá cenu, co by tomu řekli lidé a rodiče. Moje maminka pochází ze Zimbabwe a byla jazzovou zpěvačkou, takže když jsem jí řekl, že chci být černým zulským tanečníkem, tak tomu rozuměla. Nechtěl jsem se stát bojovníkem za lepší svět, ale zulským tanečníkem. Koupil jsem si knihy a z nich se sám učil zulskou hudbu, tanec, poezii a kulturu. V roce 1969 jsem byl jediný bílý kluk v Jižní Africe píšící v jazyce zulu. Potřeboval jsem na to vládní povolení. Zkoušky jsem v ředitelně dělal sám. Moc jsem si to přál a řeknu vám proč. Zulu nepotřebovali ledničku ani člověka na Měsíci, to byli bojovníci. Šťastní lidé proto, čím jsou. A já na ně žárlil, že mohou být právě tím, čím chtějí, zcela mimo náš hodnotový systém. Toužil jsem se to od nich naučit. Moje tehdejší cesta byla vlastně politickou chybou, protože ta skutečná představovala touhu stát se Afričanem.”
(2008)
Foto: Yvetta Stránská
Jiří Moravčík
