Mdou Moctar - Tuarežský rock nevhodný pro lidi se slabým srdcem
19.01.2020 | Tuareg z Nigeru přichází na novém albu Ilana (The Creator) s něčím, co jsme v minulosti v rocku mnohdy z duše nenáviděli: dlouhými kytarovými sóly. Namísto toho, abychom obraceli oči v sloup, však prožíváme nirvánu. Rockový svět dokonce přispěchal s odvážným tvrzením: tak syrovou energii překoná jen málokdo. Jak je to možné? K vysvětlení je potřeba začít ze široka. Více zde >>
Libanonská rocková skupina vedená gay zpěvákem Hamadem Sinno si celosvětový obdiv vysloužila nevídanou odvahou s jakou se v arabském světě otevřeně staví proti pronásledování komunity LGBT, rasismu, terorismu a válečnému šílenství, což je na Středním východě bráno za akt protivení se vládcům. Kompilační album The Beirut School oslavující desetileté výročí skupiny, máme brát za „ódu na nutnost bojovat, i když vyhlídky na úspěch jsou stále v nedohlednu".
Trochu zoufalé přirovnání: tančit na Tal National je jako řezat na cirkulárce sukovaté trámy; v obou případech se totiž vyžaduje značná dávka odvahy.
Dvojalbum Zaire 74 uvádí po třiačtyřiceti letech věci na pravou míru: třídenní festival konaný v témže roce v Kinshase a přezdívaný Černý Woodstock nehostil, jak se dosud svět domníval, pouze Jamese Browna, Billa Witherse nebo B.B. Kinga. Představil se tu za mimořádné situace především výkvět konžské hudby. Zpěvák Tabu Ley Rochereau nebo kytarista Franco Luambo kapelou s TPOK Jazz se přitom nacházeli na absolutním vrcholu kariéry.
Evropská unie podporuje rituální vyhánění zlých duchů a čaroděje otravujícího malé děti. Lákavý titulek pro bulvár, kdy raději pomlčme o spojitosti s islámem, tranzovní hudbou a obětováním zvířat.
Malijské hráče na harfu kamalengoni spojil osud do vztahu mistra a žáka. Letošek si pak budeme pamatovat jako rok, kdy se svět poprvé dozvěděl o revolučním umění slepého samouka Vieuxe Kantého současně s potvrzením rostoucí velikosti jeho studenta Abou Diarra. Zatímco už nežijící Kanté debutuje albem Young Man's Harp, kolekcí skladeb o kterých se předpokládalo že jsou navždy ztracené, Diarra triumfuje s Koya, parádním mixem malijské tradice, blues, funky a elektroniky.
Karavana neposkytující záruku snadného překonání Velké modré pouště. Setrvale naspeedovaný Mehdi Haddab z alžírské Kabyle, zaseklý v obdivu k rockovým 70.létům, kdy nebyl čas chodit spát a mozek třeštil svobodou, žene karavanu elektrifikovanou loutnou oud v nepatřičných rytmech: severoafrické chaabi, hard rock, elektronika, funky a disco.
Psát o tuarežských kytarových kapelách byla občas řehole: čím víc jich vznikalo, čert aby je od sebe odlišil. Dvě nové nám to usnadňují. Imarhan totiž nepocházejí z Mali, ale z alžírského Tamanrassetu, symbolicky z toho samého místa, kde se kdysi dali dohromady Tinariwen. Kel Assouf už je docela jiná kategorie: založil je v Belgii usazený kytarista Anana Harouna z Nigeru, jediný Tuareg v kapele.
Nikde není psáno, že by se ceremoniálu předávání Grammy nemohli zúčastnit vrahové, zloději a usvědčené čarodějnice, zato je naprosto jisté, že pokud by v únoru cenu za album I Have No Everything Here v kategorii world music získali hudebníci z Malawi, do Los Angeles by nedorazili. Toho času totiž, většina na doživotí, pobývá v nejtěžším malawijském žaláři.
Zpěvák z Pobřeží slonoviny vzdává na novém albu Racines (Roots) hold klasikům jamajskému reggae a Bobu Marleymu. Překvapuje.....nikoho by to nemělo překvapit. Až tolik zůstává kult jamajského rastafariána na černém kontinentu silný a reggae nejpopulárnějším hudebním jazykem.