Osibisa - Létající drak ze zlatého pobřeží
17.04.2009 | Na Zlatém pobřeží, v dnešní Ghaně, si ve 20. letech minulého století smetánka nežila špatně. To je vždycky signál pro hudebníky servírovat něco neobvyklého. A tak vznikl highlife. Hudební symbol panafrikanismu oslavovaný Louisem Armstrongem, Carlosem Santanou i Pharoah Sandersem.
Ačkoliv ale highlife patří mezi světově nejpopulárnější a nejrozšířenější styly vzešlé z černého kontinentu, trpí značnou vadou na kráse: v současnosti nemá hvězdu formátu Salifa Keity; široké publikum vábícího mezinárodního ghanského ambasadora. Highlife proto reprezentuje především všudepřítomná ghanská diaspora, vzpomínky na nežijícího saxofonistu E.T.Mensaha a v Anglii před čtyřiceti lety povstalá skupina Osibisa.
Absence mediálního tahouna ale není jediné co ghanskou hudbu trápí. Kdysi prosperující hudební průmysl na růžích ustláno rozhodně nemá a ze slavného studia Bokoor zůstala rozpadající se chatrč. Stovky klubů se smrskly na pár přežívajících. Muzikanti pracují všude jinde než doma a ti co zůstali nezavadí o práci. Highlife v tradiční ghanské podobě přestal být vyhledávaným vývozním artiklem. „Digitální revoluce, kdy muzikanty nahradila stroje highlife zasadily těžkou ránu, stejně tak živému hraní“ říká zpěvák Paapa Yankson.
Highlife v Ghaně nezemřel, ale kulhá na obě nohy. Daleko před ním si to peláší mládežnický hiplife: lokální verze hip hopu, reggae a rapu.
Asi největší zlo ovšem nadělal dárek z německého Hamburku: burger highlife alias Boney M s Donou Summer a Kraftwerk zapletení od konce 80. let s ghanským originálem. Ten doma nadělal hodně paseky.
Není ale všem dnům konec, Ghana, jedna z nejdemokratičtějších a nejklidnějších afrických zemí sice na svého hvězdného highlife Mesiáše nadále čeká, z mapy vlivných hudebních středisek ji přesto nikdo nevymazal. Počítá se s ní.
Už třeba pro minulost: když v loňském roce vyšla kompilace Ghana Special ( nahrávky z 80. let) nejedna recenze připomněla, že se highlife nechal kdysi ovlivnit také Paul McCartney s Paulem Simonem i Talking Heads nebo Brian Eno. Takže co dnes není, příště zase může být. A nezapomínejme na Osibisu. Ta už toho sice moc nevymyslí a připomíná revival sebe sama, z glorifikace, která se k ní váže by ale Ghana mohla ledacos vytřískat. Čerstvé retrospektivní album The Very Best of Osibisa kapelu vedenou šestasedmdesátiletým Teddy Oseisem znovu přivedlo na stránky magazínů a tím pádem také highlife.
Highlife, hudba pro vyvolené
Jako nespočet novodobých afrických stylů – mbaganga z Jižní Afriky, soukous z Konga, benga z Keni nebo chimurenga ze Zimbabwe – vznikl highlife během koloniálních let v městských barech a tanečních sálech konfrontací afrických tradic se Západní hudbou.
Angličany ovládané Zlaté pobřeží patřilo od 18. století k největším světovým vývozcům kakaa a zlata. Bohatá kolonie měla vybudovanou moderní infrastrukturu a sociální systém. Žádné válčení, drancování, genocida ani hlad. Ne že by k sobě Evropané s Ghaňany ( národ tvořený přemnoha etniky) vyloženě hořeli láskou, pokud možno co nejspokojenější život a především obchod ale ctili. Především ghanská elita. Dokázala vydělat peníze a vyhodit je za zábavu. A protože tanec je pro jakéhokoliv Afričana nadevše, dancehally v hlavním městě Kumasi, ale i po celém pobřeží, neměly o návštěvníky nouzi. Tedy jak o které, k čemuž se váže vznik názvu highlife. Zkrátka chudina si to v nich zrovna moc neužila, vlastně se na ní vztahoval zákaz vstupu. Takže pouze z uctivé vzdálenosti poslouchala pod okny, až jednoho dne, někdy okolo roku 1920, na otázku nově příchozího, co se uvnitř děje smutně kdosi odvětil: „High Class Life“. Do budoucna zkráceně highlife. Podle profesora Johna Collinse „první a jediný pořádný africký rock´n´roll“.
A co si pod tím máme představit? V uvědomělé nahodilosti krystalizující hudební pel mel. Načaly to v roce 1870 z Indie dorazivší britské vojenské dechovky. Evropská populární, církevní a také karibská hudba dovezená bývalými otroky se začaly mísit s místními tanečními bubenickými obřady osibisaba rybářského národa Fante a ashiko přistěhovalců ze Sierra Leone. V přístavních krčmách mezitím dozrál šraml palm wine, stojící na zvuku harfy seprewa národa Akavů (ne nadarmo se tvrdí, že seprewa představuje duši highlife), akordeonech a unikátním kytarovém prstokladu námořníků Kru z Libérie, plavících se na evropských lodích. A protože už existovaly ragtime a gospel, jako houby po dešti vznikající malé i velké orchestry po něm samozřejmě chňaply. Během II. světové války už takhle nesourodou, ale dokonale fungující žahavou taneční směs doplnily jazz se swingem a další houpavé rytmy z Karibiku. Velmi dobře se highlife snášel i se svým „synem“, nigerijským afrobeatem a nikdo nepochybuje o tom, že za hodně mu vděčí moderní hudba z Konga.
Umývač nádobí přinášející slast
Název Ghana sice souvisí se starověkou říší Ghana, zeměpisně ani etnicky s ní ale nemá nic společného. Otcové zakladatelé si ho vybrali z prozaických důvodů: předně symbolizoval hrdost bájné říše odolávající přes tři století nájezdníkům, v úvahu také vzali, že přes polovinu obyvatel Zlatého pobřeží tvořili údajně imigranti z ghanského impéria a konečně, žádné z desítek stávajících malých království tvořících nezávislosti v roce 1957 nabytý stát, se nejmenovalo Ghana, což mělo zajistit národní soudržnost a učinit etnické spravedlnosti za dost.
První ghanský president Dr. Kwame Nkrumah, ve Spojených státech vystudovaný politik a sociolog, pár měsíců po uvedení do úřadu vyhlásil nástup k socialismu. Kupředu levá s přidanou hodnotou megalomanských hospodářských fantasmagorií. K heslu, že víra v socialismus lidi nakrmí se brzy přidal obvyklý kult osobnosti: kdo zapochyboval, že Nkrumah je obyčejný smrtelník, skončil za katrem. Ekonomicky a sociálně vyspělé Zlaté pobřeží zamířilo k bankrotu, ze kterého se dodnes nevzpamatovalo. Nkrumaha se Ghana za pomocí CIA v roce 1966 zbavila a tento jinak významný panafrikanista a jeden z největších afrických vůdců, zemřel v exilu v roce 1972.
I s těmi nejobludnějšími africkými diktátory – sluší se dodat, že Nkrumah nepatřil k vraždícím mašinám – je spojen nebývalý rozkvět hudby. Když se to tak vezme kolem a kolem, zrod moderní africké popmusic obstarali v nově vznikajících státech Západní Afriky nabubření, slávou opilí politici, ochotní za nekřesťanské peníze dotovat orchestry a kapely, nahrávací studia a úspěšná zahraniční turné, jenom proto, aby bývalým kolonizátorům dokázali, že časy, kdy Afrika poslouchala jejich cizáckou hudbu skončily. Propaganda tisíciletých tradic nyní svobodné Afriky, o kterou šlo zpočátku především sice brzy sklouzla k diktátorskému selfpromotion, na celé věci to ale nic nezměnilo. Z historického hlediska proto není až tak důležité, kdo, z čeho a jak to zaplatil, nýbrž co z toho vzešlo - a tím byla úchvatná éra úsvitu moderní africké hudby v 50. a 60. letech.
Do nejzářivější podoby highlife proto rozsvítil president Kwame Nkrumah.
E.T.Mensah & Tempos, bigband Kinga Bruceho, kapela kytaristy E.K. Nyameho nebo Excelsior Orchestra presidenta podporovali v boji za nezávislost a v podstatě mu díky své obrovské podpoře a popularitě pomohli usednout do úřadu. Když se tak stalo, odvděčil se jim i ghanské hudbě. Ta se ocitla na samém vrcholu a vliv highlife zasáhl celou Západní Afriku. Nkrumah sebou na zahraniční cesty brával ghanské orchestry, vysílal muzikanty na stáže, ze státní kasy platil nástroje a všemožně je podporoval. Nezávislá Ghana a jméno Nkrumah představovalo také vysoké doporučení: když Teddy Osei (v Ghaně patřil s kapelou Comets do první ligy) přijel v roce 1962 do Londýn na zkušenou a nemohl zavadit o práci, zmínil se v exkluzivním Grosvenor House hotelu odkud pochází a okamžitě mu svěřili umývání nádobí. „Až později jsem se dozvěděl, že tam jako student pracoval i Nkrumah,“ vzpomíná Osei. Brzo ho u škopku dostihlá zpráva, že mu bylo udělené od ghanské vlády stipendium a tak nastoupil do Královské hudební akademie, kde hrával s Felou Kutim.
Školy si Teddy moc dlouho neužil: Nkrumahovo odstranění rovnalo se konec studií. Živit se musel, takže s Afričany v Londýně postavili skupinu Cat´s Paw a na dva měsíce odjeli do Tunisu obrážet bary. Šťastná volba! Našli si je tu totiž dva bývalí parťáci z Comets: trumpetista Mac Tontoh a bubeník Sol Amarifo. „Teprve na africké půdě mě došlo, že je čas na zásadní změnu. Rozhodli jsme se nabídnout Zápaďákům highlife, hudbu, jakou nikdy předtím neslyšeli“ říká Osei.
V Londýně se k nim přidali kytaristé a klávesista z Karibiku s nigerijským bubeníkem a zázrak Osibisa (podle obřadu osibisaba) byl dokonán.
Snesl srovnání s máločím. Tak jako u highlife nikdy nikdo nic nepředpokládal, nehledal formu a ta přišla sama, třaskavou směs Osibisy provázel rovněž slastný chaos. Souznění vzájemných odlišností – highlife, jazz, rock, pop, Karibik, dechová sekce, nevídané bubenické komando – mezi nimiž se vinul tajnosnubný vztah, přerůstající v úderné hitové skladby. Napěchované rytmickým spiknutím, pohlcující melodickou jednoduchostí a nasazením muzikantů, na rozdíl od rockerů nepředstíraným – Osibisané se s ním narodili. Když odložili nástroje proměňovali se v nedostižné kpanlogo bubeníky ghanského národa Ga ztrácejícími kontrolu nad rytmy. A tehdy nejprve v Londýně, pak jinde v Evropě a postupem let i ve Spojených státech, Austrálii a Japonsku už pouhé vyslovení jména Osibisa přinášelo slast. Tedyho bílá anglická přítelkyně ji navíc příznačně pojmenovala: stylový kříženec vybuchující štěstím.
Zahoďte těla a buďte happy
Úvod do africké hudby evropským rockerům proto jak by někdo mohl předpokládat neobstarali Youssou N´Dour, Manu Dibango ani King Sunny Ade; dávno před nimi to zařídila Osibisa. Věrozvěstka blížícího se afropopu, kmotra world music a pionýrská bořitelka rasových předsudků v dobách, kdy se černá barva kůže za předpoklad úspěchu rozhodně nepovažovala.
Ze čtyřicetileté existence Osibisy pak pro ghanského novináře Richmonda Adu-Poku vyplývají dokořán otevřené dveře pro nástup Boba Marleyho, generálního sekretáře Kofi Anana, ghanského boxerského šampiona Azumaha Nelsona i Baraca Obamu.
Když si poslechnete letité hity Woyayo, Sunshine Day, Warrior, Dance The Body Music nebo The Cofee Song asi se smíchy zakuckáte a přijde vám to za vlasy přitažené, i tak, věřte tomu, Osibisa to jsou také nejúspěšnější Afričané v britské Top Twenty a miláčci londýnské undergroundové scény 70. let, které skrze kytaru Wendella Richardsona evokovali Santanu.
Jakoby si Pink Floyd, Roxy Music nebo Uriah Heep pustili do kurníku škodnou: zatímco se chystali vytvářet rockové umění, předskakující Osibisa lidi bezhlavě roztančila údernými písničkami jednoduchými jak facka. Proto o Ghaňany stáli také Rolling Stones s T. Rex a Davidem Bowiem a debutové album jim produkoval Tony Visconti. Odevzdání se strhujícím rytmům a výzvy Osibisy k hození starostí za hlavu vnímala upjatá rocková scéna jako úlevné vybočení z progresivní každodennosti.
Na obale slavného první alba Osibisa (71) nabízející hit Music for Gong Gong se z oblohy tiše snáší slon s křídly vážky a drápy nataženými po ještěrčí kořisti. Z predátorské scény na výrazně zeleném pozadí nicméně nedýchá hororové napětí temného dramatu, ale povědomá psychedelická fantasy. Namaloval ji avantgardní výtvarník Roger Dean, stálý tvůrce obalů pro skupiny Yes nebo Uriah Heep. „Miloval jsem Osibisu, Připomínala mě úchvatnou africkou pohádku,“ tvrdil Dean. Nebyl jediným proslulým výtvarníkem, kterého zlákala: německý světoběžník Mati Klarwein, co pracoval pro Milese Davise i Santantu Osibise navrhl obal třetí desky Heads (72). Deanův létající slon přesto zůstal dodnes logem skupiny a když v roce 1973 vyjela Osibisa na triumfální německé turné, čekala jí na letišti živý slon.
S Osibisany se nechávala fotografovat anglická královská rodina, Muhammad Ali a američtí politici. Nepodléhali totiž jakýmkoliv politickým proklamacím, netrousili protikoloniální moudra, neřešili stav světa, všem dokola pouze nabízeli bezstarostnou zábavu pod heslem: nekoukej se napravo nalevo a buď happy.
Časy bezstarostného snění pro Osibisu skončily s nástupem diska v 80.letech. Nahrávací firma je nutila ke stále drsnějším kompromisům, což Teddy Oseiho vedlo k rozhodnutí zastavit veškeré natáčení. Namísto toho se vydali na nekonečné koncertní turné po Africe a Indii. V Zimbabwe si zahráli s Bobem Marleym a doma v Ghaně vybudovali nahrávací studio s cílem podpořit nastupující highlife generaci.
K novým albům se Osibisa vrátila na počátku 90. let, ale ta už skoro nikoho nezajímala. Udržitelnost skupiny dodnes spočívá v neustálé personalistice: z původních členů zůstal pouze Teddy Osei. Až i on půjde do důchodu, nikdo to možná nepozná. Nově příchozí, o generace mladší spoluhráči z toho, co Osibisa vybudovala, neuzmuli sebemenší kousíček.
Osibisa setrvale obnáší prudkou bubenickou tancovačku bez pauz a uvolněnou atmosféru starých filmových slaďáků - překonaných, naivních, jednoduchých, ovšem snad už navždy zabírajících.
Osibisa byla nejprvnější kapelou z Afriky, která si svět popmusic omotala kolem prstu. A tou také navždy zůstane.
Až přijede k vám do města, utíkejte na ni a mějte na paměti, že tančit a nepřemýšlet není nebezpečné.
(2009)
Foto: Yvetta Stránská, archiv
Jiří Moravčík
