Afrika
Africký roh, Somálsko: etnicky a jazykově celistvá země, přesto možný poslední schod, pak už se ocitnete rovnou v rozháraném pekle. Další africký stát, kde všechno je úplně jinak než to zvenčí vypadá. Je vlastně otázkou, jestli se pořád ještě jedná o stát nebo spíš o kotel krveprolití, islámského radikalismu a námořního pirátství.
Na papíře, ani kdyby se toho ujal spisovatel Hrabal nebo někdo, kdo hodně „kouří“, berberské Oudaden nedoceníte. Přečtěte si raději suchá fakta a zajděte na koncert. Dohrají a tělo, obvzlášť hlava, vás pak nebude chvíli poslouchat, nicméně za zkušenost to stojí.
V západní Africe se traduje, že “kvůli hrdinovi se i vody rozestoupí. Je sice smrtelný a nedokonalý, přesto však v sobě skrývá schopnost dosáhnout božství”. Anglického kytaristu Justina Adamse za to, jak extrahuje ze všech blues světa to nejprvotnější chvění nebe určitě také nemine. Kdyby ano, k čertu s nebem. Když ho s gambijským griotem Juldehem Camarou slyšel poprvé hrát Robert Plant, sebejistě prohlásil: “Hoďte zbytek fúzí do šrotu, tohle je ta správná cesta.“
Pro našince symbolizuje malijský kytarista a zpěvák Habib Koité nositele důležité zprávy: před dvanácti lety, během svého první koncertu v Čechách, dokázal, že moderní africká hudba už není pouze o pestrobarevných kostýmech a tlučení do tam-tamů. Také díky jemu roli dřevěných louten převzaly elektrické kytary, starobylá hudba z Mali nabrala fascinující moderní směr a svět se postupně dozvídal, že kolébkou blues není pouze Mississippi.
Oluseun Anikulapo Kuti z Nigérie, syn ikony africké hudby a vynálezce afrobeatu Fela Kutiho, dnes vede otcovu legendární kapelu Egypt 80 a tvrdí: „Chci hrát afrobeat pro mou generaci. Už žádné „vstaňte a bojujte“ ale „vstaňte a myslete“. Moje generace totiž nemyslí a není to naše chyba. Naši tátové to zkurvili a nevychovali nás k tomu, abychom to dali do pořádku. Jak říká Eminem, zřejmě nešlo o naše rodiče.“
„Stoupáte na jazzovou horu a najednou se setkáte s chlapcem, který vás přivede na zkratku. Salif Keita mi otevřel oči a ukázal snadnější cestu, jak tu horu zdolat,“ řekl jazzový saxofonista Courtney Pie. Ačkoliv mu byl předurčen osud privilegovaných a uctívaných, krutý žert přírody z něho učinil outsidera. Snad právě proto má Salif Keita tak blízko ke svému publiku. Neobyčejnou magickou sílu prý získává dlouhými meditacemi uprostřed malijské buše. Tam, kde se nad ním Bůh přece jenom ustrnul a obdařil ho jedním z nejfenomenálnějších hlasů této planety.
Na začátku své kariéry vystupoval malijský zpěvák Salif Keita v čepičce se zasazeným zrcátkem. „Lidé se tak mohou podívat sami na sebe,“ tvrdil a znělo to hezky.
Ve stínu arabských lidových povstání na Blízkém Východě ta zpráva do jisté míry zapadla: v Alžírsku po devatenácti letech vláda zrušila výjimečný stav a navrch přidala slib dotovaných potravin, povolila veřejné demonstrace a vstup opozice do vládních médií. Nehledejme za tím jen otupení revolučních nálad, v Alžírsku si totiž snad nikdo nepřeje návrat krvavé občanské války, paralyzující zemi v letech 1991- 2002.
Ten příběh zní skvěle: jak znouzectnost k davovému šílení světa přišla. Je už ale vyčerpaný, takže se tvůrci vrátili na jeho začátek, proti přesvědčení že se to nemá s rizikem vstoupili do té samé řeky a pokusili se ho odvyprávět znova, tak, jak původně kdysi zamýšleli.
"Chtěla bych mít kouzelnou hůlku. Mávnula bych a v mžiku znala všechny jazyky světa. To je můj sen. Domluvit se všemi lidmi".
