Angelique Kidjo - Nehodlám se unudit k smrti
12.06.2008 | „Žijeme v době se silným smyslem pro společenství. Tomu rozumím, ale pochybuji o tom, že je to ideální. Proto je má hudba o rozbíjení hranic,“ tvrdí Angelique Kidjo.
Nadechne se a hlasem urve kus oblohy jako Aretha Franklin, Annie Lennox nebo Mariah Carey. Na podiu se dokáže proměnit v ještě větší dračici než je Tina Turner. S rhythm´n´blues, popem, soulem, šansonem, jazzem nebo reggae žongluje, že z toho jiné zpěvačky pukají vzteky. Získala cenu Grammy, nominace na ní a spoustu jiných, neméně svítivých, raději nepočítá. Vystupovala v newyorské Carnegie Hall, pařížské Olympii i londýnské Royal Albert Hall. Tyká si s presidenty a od roku 2002 je velvyslankyní dobré vůle UNICEF. Holohlavá a krásná dokáže se vyšvihnout až „modním hlídkám“ spadne čelist. I kdyby se ale Angelique Kidjo doma slavnější než Madonna (u nohou ji leží také Francouzi) rozkrájela, hvězdou světových hitparád se nestane; nebo alespoň v nejbližší době. V čem je problém? Přestože bezmála třicet let žije střídavě v Paříži a New Yorku, pochází z afrického Beninu a všichni ji tudíž automaticky berou za megastar world music. Děkujeme za účast, brány světového showbusinessu se zavírají.
Žádná hudba pro idioty
World music není žánr a vyplatí se také s tímto termínem zastřešujícím jakoukoliv hudbu z celého světa dnes už raději moc neplýtvat. Představuje sice nadále spolehlivou obchodní značku, zároveň však čím dál častěji způsob jak někoho, dávnými slovy Davida Byrneho, „vyhostit do království něčeho exotického a tajuplného, což vytváří skupiny oni a my“.
S tím pak souvisí mylný předpoklad, že v této bezhraniční stylové hudební paletě nenarazíte na popík. I ten nejpitomější jaký si jen dokážete představit. V souvislosti s africkou hudbou to dokonce vedlo k jisté formě neokolonialismu: zatímco Západní producenti africké muzikanty nutili v 80. letech do kompromisů podle popmusicových kánonů, posluchači vyžadovali „autenticitu“. Oba tábory se zkrátka snažili uchopit africkou hudbu z pohledu Západu a Afričanům do toho porůznu kecat. Všechno špatně. Trvalo pak celou dekádu, než to Zápaďáci nechali na Afričanech. Některé věci jim ale hlavou vrtat nepřestaly: například jak je možné, že Angelique Kidjo dělá do popmusic. Žádné bubny, kmenové rituály, ječení, ale elektrické kytary, klávesy a moderní studiový funky zvuk jako když střihne. Například ve skladbě Gimme Shelter od Rolling Stones.
Všem pochybovačům odpovídala nekompromisně, například v rozhovoru s Petrem Dorůžkou na německém Africa Festivalu: “Tomu já říkám kulturní diskriminace: s předsudky se bojuje nejhůř. Já nehodlám měnit to, co dělám, jen proto, abych udělala jistým lidem radost. Nechci hrát pouze na africké bubny a oblékat se jako křovák. Kvůli tomu tu nejsem. Já také neradím Američanům, aby hráli jen country.“
Angelique Kidjo se věnuje popu, o tom žádná, ale očekáváte-li mainstreamový brak, budete asi hodně překvapeni. Její čtyřjazyčný afropopový crossover zůstává pevnou nohou na černém kontinentu, ale má zdravé nepodlézavé globální jádro. A když mu bez předsudků přijdete na chuť, ptáte se sami sebe: sakra, o jakém popíku je tady vlastně řeč?
Petr Dorůžka to řekl kdysi výstižně: „Tohle není hudba pro idioty.“
S voodoo proti marxismus-lenismu
Listovat v mapách před rokem 1975, máte smůlu: po západoafrickém Beninu ani stopy. Leda tak Dahome, pozůstatek dávného království, paradoxně vzkvétajícího díky čilému obchodu s otroky. Lodě z přístavního města Ouidah, rodiště Angelique Kidjo, pak mířily především na americký kontinent. Tak se třeba na Haiti dostal beninský náboženský obřad vodoun, proměněný zde ve světoznámé rituální voodoo.
Benin získal nezávislost v roce 1960 v témže roce, kdy se Angelique narodila. Než se na začátku 70. let ujal vlády generál Kérékou, nestíhalo obyvatelstvo státní převraty ani vnímat. O ekonomickém zázraku marxismu-leninismu přesvědčený diktátor vyhlásil v zemi socialistickou revoluci, postupně se zbavil „nadvlády zahraničního kapitálu“, zavedl tuhou totalitu a za přispění bratrů z tábora míru, včetně Gustava Husáka, přivedl Benin symbolicky v roce 1989 k bankrotu. Kdo ví, jestli se vodounská božstva na tu komunistickou hrůzu, před níž do Paříže utekla i Angelique, nemohla už dál dívat a napadlo je, vymítit ji také v Československu.
Každopádně spiritualita obřadů voodoo se prolíná všemi beninskými, pořádně rozbubnovanými hudebními styly: světská pohřební hudba tchinkoume, a dvorská zinli, rytmický nářez kaka z Porto Novo, akonhoun, kdy perkuse původně tvořila hruď zpěváka nebo rybářské zaklínání agbadja. Naprosto fascinující je také taneční maškaráda egungun a jakékoliv setkání se slaměným bubákem zangbeto. Kdysi strážcem noci, v současnosti neoficiálním pouličním policajtem, schopným se během transovního běsnění proměnit v mocného čaroděje. Bez zangbeto se Benin neobejde, narazíte tu na ně skoro na každém kroku. A připočteme-li k tomu od 70. let ghanský highlife, konžskou rumbu, gospel, kamerunskou makossu, vzpomínky na francouzské vojenské dechovky a jazz, vyjde vám z toho, že Angelique Kidjo inspirační nouzí rozhodně netrpěla. „Uznávám, že mou hudbu je těžké uzavřít do jednoho stylu. I když používám ty tradiční beninské, smíchám je dohromady. Vím, že by se to nemělo a také mě za to dříve nadávali, ale nemohu si pomoc, jenom s jedním bych si nevystačila. Víte, život je strašně krátký na to, abych dělala pořád jednu a tu samou hudbu. Unudilo by mě to k smrti. Nejsem ten typ člověka,“ vysvětlovala v roce 1996 Angelique princip alba Fifa. S manželem, hudebníkem, autorem většiny jejího repertoáru a producentem Jeanem Hebrailem procestovali Benin od shora až dolů s magnetofonem, z něhož v londýnském a losangelském studiu „vysypali“ nahrávky zmíněných, ale i dalších beninských lokálních stylů a promísili s rockem, soulem a funky. Vedle takřka stovky převážně beninských hudebníků na něm hostuje její dětský hrdina, kytarista Carlos Santana.
Olympie v plamenech
Celým jménem se píše Angélique Kpasseloko Hinto Hounsinou Kango Manta Zogbin, což v jazyce fon znamená Krev z lucerny nezažehne jiskru.
Matka Yvonne pocházející z národa Yorubů vedla v Ouidah taneční školu a šéfovala divadlu, otec Franck je Fon a když zrovna nerazítkoval na poště dopisy, fotografoval a muzicíroval. Dceru a jejích osm sourozenců vedli k hudbě odmalička. Angelique měla už v šesti letech s divadelní společností projetou celou Západní Afriku a v jedenácti hrála s bratry v kapele Kidjo Brothers Band. Ti ji zaškolili v hudbě Jamese Browna, Jimiho Hendrixe, Otise Reddinga a Santany. Vklouzla do ní s neuvěřitelnou lehkostí, jakoby se v ní narodila. V patnácti si postavila vlastní skupinu Les Sphinx a nebylo v tu chvíli v širokém okolí větší hvězdy, zvlášť když později s kamerunským producentem Ekambi Brilliantem natočila debutové, pouze pro Afriku určené album Pretty.
Do Paříže přijela v roce 1983 a jak sama tvrdí, bez hudebních ambicí. Zapsala se na práva, ale když po prvním semestru vypadla začala studovat klasický zpěv, fyzické divadlo a po večerech vystupovala v klubech se skupinou Alafia, složenou z hudebníků z Toga a Beninu. Tříletá studia jazzu na CIM zkombinovala s domácí výukou hlasové průpravy pod vedením amerického učitele. Cílevědomost se jí vyplatila: spolupráci ve své skupině Pili Pili Angelique nabídl holandský klavírista Jasper Van´Hof. Ohromným hlasem, smyslem pro žánrové fúze a živočišnou jevištní prezentací si zanedlouho získala Evropu. Tak dravý afro funk totiž předtím nikdy na starém kontinentě asi neslyšeli.
Vlastní kariéru odstartovala úspěšným albem Parakou. Název nedostalo náhodou: stejnojmenné beninské město proslulo jako tavící kotlík mnoha tradičních i moderních stylů a ty lze slyšet i na albu, eklektické a extrémně přitažlivé směsi soulu, makossy, reggae a jazzu. Neodolala mu ani slavná jihoafrická zpěvačka Miriam Makeba a když hledala na koncert v pařížské Olympii předkapelu, obrátila se na Angelique, které se tak splnil životní sen. Ranní vydání Le Monde pak překryl titulek: Afričanky zapálily barák.
Asi ho četla i Nina Simone, protože také ji Angelique do Olympie doprovodila. Rozparádily obecenstvo úplně stejně.
Následovalo album Logozo (Želva) s účastí Branforda Marsalise, Manu Dibango a Ray Lemy s nádhernou verzí skladby Malaika (v 60. letech ji složil Fadhili William Mdawida z Keni a před Boney M ji proslavila především Makeba).
13. října 1992 si Angelique Kidjo konečně Olympii užila sama a kurážným, zdravým hlasem, se kterým si může dovolit, co se jí zamane, legendární sál rozechvěla v základech, přestože byla ve čtvrtém měsíci těhotenství.
Američané si takovou show chtěli rovněž vychutnat, takže se Angelique vydala za oceán a New York prohlásila za svůj druhý domov.
Tohle velkoměsto už semlelo hodně umělců, ale Angelique, která se mezitím po vzoru Miriam Makeba zařadila mezi nejhlasitější a nejdůraznější mluvčí Afriky, měla jiné starosti. "Lidé mají k voodoo velmi negativní postoj - díky Hollywoodu. Pro můj duchovní život představuje ale voodoo silnou inspiraci. V Beninu existovalo odjakživa a navždy tam zůstane. Proč? Je to náboženství založené na přírodě a na živlech, které nás obklopují.“
A tak se vydala po jeho stopách do latinskoamerických krajů. Jakoby její třaskavý hudební afrocrossover už takhle nepřipomínal pátrací balón. „Pro mě to byl způsob, jak demonstrovat, že mezi námi neexistují rozdíly. Jestliže milujete rock´n´roll, blues, hip hop nebo jazz,to všechno má africkou příchuť. Jestliže je rádi posloucháte, mohli byste pochopit co se děje v Africe. Stavím mosty mezi Afrikou a její diasporou, nabízím prostor pro diskuzi.“
S Angelique Kidjo v nebi
Na albové trilogii a na cestách po Latinské Americe strávila Angelique sedm let. Na Grammy nominované Oremi (Přátelé) otevírá originálně pojatá předělávka Hendrixovy skladby Voodoo Child a pozvání k natáčení vycházející postavené na konfrontaci Afriky s americkým rhythm´n´blues přijali Branford Marsalis a dvě excelentní zpěvačky: Cassandra Wilson s Kelly Price. Dynamický moderní zvuk producenta Billa Laswella spoléhajícího víc než na samply a studiové mašiny na fender piano Bernieho Worrella, africko-brazilskou bubenickou korouhev, přehršli kytar a koru, proměnil převážně na jeden zátah natočenou desku Black Ivory Soul – pokřtěnou na „nádherný etnický gobelín“ - v taneční trhák. Angelique Kidjo si mohla odškrtnout Bahia, nejafričtější stát Brazílie.
Oyaya - v jazyce Jorubů radost - představuje výlet po Karibiku. Jakoby jste kráčeli po pouti, kdy od každé atrakce zní jiná hudba. Dostane se vám miamského latinského popu, kubánské salsy i bolera, dominikánského merengue s hostujícím Jacobem Desvarieuxem ze skupiny Kassav, karnevalové hudby z Trinidadu i zouku z Guadeloupe. Mezi nástroji uslyšíte steel drum rozezvučený Andy Narellem, západoafrickou koru, dřevěné balafony a nespočet rytmických nástrojů roztáčející šťavnaté album produkované ostříleným Steve Berlinem ( Los Lobos) do nejvyšších obrátek.
Na Grammy konečně dosáhla s deskou Djin Djin (2007). Vrátila se na ní v newyorském studiu Electric Lady do víru rytmů a tradic rodného Beninu s ekipou hostů, z nichž takřka každý má už dávno zaděláno na pomník. Mimochodem víte, proč se od ní nechal najmout slavný rockový producent Toni Visconti, ten co si ho zve David Bowie? Vyjádřil to lapidárně: „Když Angelique zpívá a tančí, napumpuje do vás neuvěřitlenou energii. Cítíte se pak jako v ráji a já jen doufám, že se dostane do nebe a já tam s ní budu mít o zábavu postaráno“.
Jakkoliv se to na něm hemží „bílými a černými nadnárodními star“ (Carlos Santana, Peter Gabriel, Carmen Consoli, Branford Marsalis, Alicia Keys, Ziggy Marley a Josh Groban aj.), nepřeslechnutelný fundament tvoří západoafrická hudba a tamní muzikanti ( malijská manželská dvojice Amadou & Mariam, bubeníci beninské dechovky Gangbé Brass Band, hráč na koru Mamadou Diabate, členové kapely Youssou N´Doura nebo sboristé od Ladysmith Black Mambazoo).
„Nevrátila jsem se do Beninu, protože jsem jeho součástí, především jsem chtěla, aby se do alba všudepřítomně otiskla beninská hudba,“ řekla Kidjo.
Vynikající pan-africké album, důkaz toho, že existuje pop, ze kterého jde na dálku strach. I když na druhou stranu, Angelique Kidjo se nikdy netajila tím, že mít k dispozici voodoo čáry máry není nikdy k zahození.
(2008)
Foto: Yvetta Stránská, archiv
Jiří Moravčík
