Afrika
Zatímco v současné moderní africké hudbě se dokážeme jakž takž orientovat, počátky obestírá v mlha. Nástup afropopu v 80. letech a postupný průnik Afričanů na světovou scénu zájem o hudební dění v Africe postavil také spíše do roviny teď a tady. Pravěk nebyl a není zas tolik v kursu. Občas se ale odsud někdo vynoří a to pak nastává mela. Když v roce 2003 přijeli Konono No.1 poprvé do Evropy a rok nato u belgického labelu Crammed Disc vydali album Congotronics, dostalo se posluchačům před jejich bezbožným zvukem v tisku důrazeného upozornění: bacha, jedná se o zkroucené zombies, přicházející vás pozabíjet.
Pochází z Pobřeží slonoviny, země kdysi tak bohaté, že si v ní mohli dovolit postavit největší katolickou katedrálu na světě. Domů ale nesmí, vyhodili ho také ze Senegalu, takže dnes žije v Mali. Patří k největším africkým hudebním rebelům to protože se drží hesla zavražděného alžírského zpěváka Lounese Matoubeho: “Ti, kdo vědí o špatnostech a nechají si to pro sebe, považuji za lumpy. Když něco takového víte, měli byste to říct nahlas.“
Podle anglického magazínu fRoots africký umělec století a podle jiného, newyorských Times, jeden z nejvlivnějších lidí planety. Kariéra senegalského zpěváka Youssou N´Doura, velikána moderní africké hudby, kterou pomáhal vytvářet, je totiž v posledních letech provázána také s politikou a byznysem, což sebou nutně nese kompromisy. Ten poslední představuje nové album Dakar Kingston. Co vám ale zbývá, když máte zálusk na budoucího presidenta Senegalu. Podle N´Dourova přesvědčení, ze všeho nejdřív začít používat nejuniversálnější africký hudební jazyk: reggae.
Věříte na zprávy ze záhrobí? Jestliže ano, Frank Zappa, dej mu pánbůh věčnou slávu, jednu takovou poslal: pokud jste pátrali po původu potrhlého Sheika Yerboutiho, tak přestaňte, žije v Sýrii pod jménem Omar Souleyman. A hraje po vesnických svatbách syrovou tranzovní hudbu naplňující Sheikovo dávné varování: jdu po vás, jdu vám po krku.
Ačkoliv byste ho tipovali za předobraz rastafariánských vizážistů, vyžádejte si od něho reggae a spálíte se. Ne že by se Cheikh Lô občas po jamajsky rytmicky nezhoupnul, napojil se ale na zcela odlišnou víru: súfijské bratrstvo Baye Fall je namísto lelkování v oparu marihuany spojeno s tvrdou prací a oddaností duchovnímu vůdci. Pestrobarevný zpěvákova tunika sice s hudbou nesouvisí, nicméně výstižně ji charakterizuje: přirozeně volně se v ní přes sebe přelévají senegalský mbalax, nigerijský afrobeat, konžská rumba, ghanský highlife, ale i flamenco, funky, kubánská salsa a brazilské rytmy. Nedominují v ní bubny, ale nálady; připomíná koktejl se slastně vyváženou chutí.
Nepřevratný a nepodvratný, ale jinaký. Obavy, že africký hip hop schlamstne k večeři amerikanizace se nenaplnily. Silný vztah k tradičním hodnotám,duchům, předkům a odlišná realita svedly Afričany ze scestí podobat se Public Enemy a tak velká kopírovací hra brzy vzala za své; zůstaly po ní většinou jen nezbytné baseballové čepice.
Další příběh k neuvěření. Na jeho konci společně tančí uprchlíci z hurikánem Katrina zpustošeného New Orleans a malého západoafrického státu Sierra Leone zdecimovaného jedním z nejbrutálnějších zločinů jaké se kdy na této planetě udály. Jiný by k takové zemi získal třesivě odpudivý vztah; asi jako ke zkrvavené mrtvole. Členové skupiny Sierra Leone's Refugee All Stars se do míst, kde jim kdysi rozedrali život na cucky, vyvraždili rodiny, znetvořili děti a podpálili baráky nakonec vrátili. Ještě předtím, uprostřed apokalypsy, brali do rukou kytary a v uprchlických táborech hráli krajanům odvázané reggae málem k metání kozelců. „Dneska večer se nejde spát, budeme raději tančit a dopřejeme si radost,“ vyzýval den co den zpívající kytarista Ruben Koroma válkou postižené nešťastníky. Jeho písně totiž ohlašovaly naději pro Lví hory.
Hodně dlouhý příběh. Vracím se k němu už řadu let, s vírou, že Damoklův meč co nad ním visí dolů nikdy nespadne. Jistý si tím ale nejsem. Hudba se totiž dá přestěhovat, dokáže znít dobře i v rukách cizinců, ale obřadní hudební rituál svěřený muzikantům z malé berberské vesnice Jajouka na severu Maroka pravděpodobně samotným bohem Panem nikdo jiný provádět nesmí. Ztratil by tím všechno kouzlo a účinnost. Po staletí Master Musicians of Jajouka sloužili na dvorech marockých sultánů a za tranzovní léčivou hudbou se do Jajouky sjížděli lidé jako do francouzských Lourd. Dnes jedna z nejstarobylejších tradic této planety ale umírá s poslední generací zasvěcených hudebníků. Nalézt jejich následovníky se nedaří, ačkoliv způsob jak zabránit neodvratné katastrofě existuje: finance.
Mohli byste se tázat samých nebes, odpovědi na otázku, co se to proboha v Kinshase s hudbou děje, byste se nedočkali. Předměstí hlavního města Demokratické republiky Kongo se totiž proměnilo v území neřízené všehoschopnosti, místo zhmotnění i těch nejpekelnějších nápadů. Zatímco evropské avantgardní industrialisty drtí noční můry, Konžané velebí bohy za každý další den, který přežili. A když už si všichni mysleli, že po Konono Nr.1 a Kasai All Stars nemůže nic přijít, vjíždí s tříkolkami připomínající bizarní Harley-Davidsony na scénu tělesně postižení Staff Benda Bilili se svéráznou směsí konžské rumby, reggae a rhythm´n´blues a sedmnáctiletý Coco vystřihne na plechovku s jednou strunou takové sólo, že být kytaristou, máte co dělat, abyste nepodlehli zoufalství.
Nejlepší africký umělec, Segu Blue nejlepší deska světa, nejlepší instrumentalista. Rok 2007 patřil zpěvákovi a muzikantovi Bassekou Kouyatemu z Mali. A teď, pár dnů po vydání novinky I Speak Fula slyšíme totéž: se vší pravděpodobností se prý jedná o africkou nahrávku letoška. Z nenápadného sidemana Ali Farka Toureho a hráče na koru Toumani Diabateho vyrostl obr strhávající všechny vaše smysly. Nenutí vás užít si dosud málo známou hudbu z malijského regionu Segou, jejíž přímočarost až fascinuje, nicméně takřka vždycky to tak skončí.
