Bembeya Jazz - Orchestr s diamantovými prsty
18.07.2008 | Všechno špatné, v Africe by se skoro dalo říct odpudivé, je k něčemu dobré. Zrod moderní guinejské hudby je například spojen s diktátorem Sekou Tourém – paranoidním despotou, nacionalistickým komunistou oddaným Moskvě a provozovatelem likvidačních gulagů, který totálně zbídačelou zem, z níž ze strachu uprchly milióny lidí, obrátil ke konci života směrem na Západ a J.F.Kennedyho prohlásil za drahého přítele. Z totalitní éry Sekou Tourého – rudé jako čínská kulturní revoluce a hudebně navždy přelomové – vzešel nesmrtelný orchestr Bembeya Jazz.
Početné orchestry s říznými dechovými sekcemi symbolizují nadšení prvních let nezávislosti států Západní Afriky, úsvit moderní africké hudby: tisíciletá griotská tradice u nich přešla přes most z kubánské hudby – stávající náhražky neexistující popmusic – do nové éry. Štědře financované, zakládané na přímý povel presidentů, toužících evropským turistům dokázat, že už tu lidé slezli ze stromů, ale také pro vlastní potěšení: senegalský Orchestra Baobab hrál v dakarském klubu celá léta výhradně politické smetánce a malijský Rail Band na tom nebyl v nádražním bufetu Bamaka o nic lépe; krajanští Les Ambassadeurs s „umělci lži“, jak je nazval jejich zpěvák Salif Keita, nechtěli mít nic společného a tak – upřímně, i před konkurencí Rail Bandu, kde Keita začínal – utekli do Abidjanu, v sousedním Pobřeží slonoviny. Tam Keita složil třinácti minutovou oslavnou ódu Mandjou – upřímný hold „otci guinejské hudby“ Sekou Tourému.
To jsou právě ty africké paradoxy. Navzdory všem zvěrstvům, co Touré napáchal, představovala Guinea v 60. až 80. letech kvetoucí hudební zahradu výrazně ovlivňující dění v okolních státech, vždyť výše zmíněné orchestry vznikly až o deset let později a muzikanti, co se o to zasloužili zatím mohli obrovsky populárním guinejským kapelám Bembeya Jazz, Balla et ses Balladin, Super Boiro nebo Horoya Jazz pouze tiše závidě a doufat, že se jim je v jejich snažení někdy podaří dostihnout.
A vznik armádního ženského ansámblu The Orchestre Féminin de la Gendarmerie Nationale se už vůbec vymykal jejich chápání. „Co může dělat muž, může žena také“, prohlásil Touré, pilný student marxismu-leninismu, postaveném na ženské rovnoprávnosti. Guinejská ministerstva obrany a vnitra na ten popud zverbovaly do svých řad ženy, přičemž vrcholem se vedle ženské motocyklové jízdní policie, staly vojandy se saxofony. Dnes se jmenují Les Amazones de Guinée, letos po dvaceti letech vydaly album Wamato a míří na podzimní veletrh WOMEX.
Konec koloniálních maršů
Na poště, zvlášť guinejské, natož dnešní české, vás napadají různé myšlenky. Mladý příručí Touré snil o tom, že to francouzským kolonizátorům natře jako jeho praděda Almamy Samory Touré v 80. letech 19. století. Vládl tehdy poslední významné mandinské říši Wassoulou a než s Francouzi v roce 1898 prohrál a Guinea se proměnila v kolonii, těžce jim vojensky zatápěl. Však mu také říkali Malý Napoleon.
Sekou Touré už pušky nepotřeboval. V 50. letech vstoupil do odborů a později založil a stal se generálním tajemníkem Parti Démocratique de Guinée (Demokratické strany Guineje). S Moskvou a československou výzvědnou službou v zádech pil Paříži tak dlouho krev, až do hlavního města Conakry přijel sám president Charles de Gaulle s možností výběru: buď zůstanete pod námi a nepovede se vám špatně, nebo si jděte vlastní cestou, ale za tu už vám neručíme. Po jeho boku stojící Touré na davy zahřímal: “Dáváme přednost svobodě v chudobě před otroctví v bohatství.“ Následovalo referendum, Guinea se 2. října 1958 stala nezávislým státem a Touré presidentem.
Francouzi odešli ze země a s nimi snad všechno: zavedená administrativa, lékaři, odborníci, vojáci, universitní profesoři. Guineu v tu ránu Paříž odřízla od veškeré finanční a hospodářské pomoci a ještě dlouhé měsíce odsud odvážela technická vybavení továren, dolů a nemocnic.
Na Tourém bylo, jak lidem vysvětlit, že na zázemí takového rozsahu Guinea nemá peníze ani možnosti. A tak přišli na řadu obvyklé radikální komunistické výzvy, v podstatě nesplnitelné sliby. Zkrátka jim musel nějak zavřít hubu, to když si chtěli třeba zatelefonovat a najednou nebylo z čeho a odkud.
V takových okamžicích je vhodné zabrnkat poddaným na strunu nacionální hrdosti a kultura je k tomu jako dělaná. Rozpoutaná kampaň dodala jasné zadání: oslavovat africkou identitu a vytvářet guinejské moderní umění, zbavené jakékoliv vzpomínky na kolonialismus. Poplatnost minulosti šmahem mizela: snad všechny stávající orchestry „otrocky napodobující dováženou hudbu“ byly násilně rozpuštěny a na jejich místo nastoupily zbrusu nové, jímž vláda nařídila vycházet výhradně z domácích autentických zdrojů. „Už žádné koloniální pochodové marše, s tím je konec,“ prohlásil Touré a okamžitě zamezil vysílání Západní hudby v rádiích.
Tourého politika stavěla rovněž na národní jednotě. „Francouzi drželi národy Fula, Mandinko, Sussu, Guerze a Kpelle od sebe a bavili se tím, jak mezi sebou bojují. Já chci, aby všichni věděli, že Guinea je odteď zemí všech. Už žádní Fulové nebo Mandinkové, ale Guinejci.“ Ačkoliv se mu podařilo v zahraničí vzbudit dojem, že tomu tak skutečně je, historické, jazykové a kulturní rozdíly jednotlivých národů se mu nikdy vymazat nepodařilo. Podobně jako nešlo popřít, že území Guineje bylo od 10. do 15. století součástí mocných říší Mali, Shongai a Ghana a tudíž odvěkou křižovatkou kultur.
Naopak, aniž by s tím Touré počítal, právě z rozdílnosti vyrašil průkopnický zvuk guinejských orchestrů, pro něž se ukázaly být také zásadní zkušenosti zatracovaných hudebníků z předkoloniálních kapel, obeznámených s evropskou hudbou, konfrontovaných najednou s griotskými vokály, rytmickými melodiemi dřevěného balafonu a kytarou na způsob kory.
Dojmutý Fidel Castro
Z těch nejlepších guinejských hudebníků „v souladu se státní politikou“ jako první vznikl Syli Orchestra National vedený proškolenými muzikology. Každý okres dostal nařízeno postavit vlastní orchestr ať to stálo, co to stálo. Z hudebníků se přes noc stali státní zaměstnanci, jejichž mzda dalece přesahovala obvyklý průměr. „Znamenalo to od rána do večera zkoušet, pak pár hodin pauza a od devíti večer vystoupení. Kromě pondělí,“ vzpomíná Sekou Diabaté z Bembeya Jazz.
Členové Syli Orchestra cestovali po celé zemi a vyjeveným vesnickým griotům vyměňovali starobylé loutny a dřevěné balafony za saxofony. Bez pardónu – nařízení shora, říkali.
Leo Sarkisian, producent americko-arménského původu, později hvězda stanice Hlas Ameriky, v oněch letech cestoval ve službách hollywoodské společnosti Tempo International po Afganistánu a Africe s mobilním nahrávacím studiem a natáčel podklady pro kolekci „New Sounds From A New Nation." V momentě, kdy přešel hranice Guineje, ho policie zatkla. Touré měl ovšem pod čepicí: pustím tě, ale nejdřív mě zmapuj, jak to jde novým orchestrům od ruky. Sarkisian dostal griotského průvodce, auto a kam to šlo, letěl vládním letadlem.
Od samého začátku nepochyboval, že jeho práce má důležitý háček. „Třebaže jsem to považoval za ohromnou příležitost, měl jsem velký strach. Touré zřídil po celé zemi politické buňky, dohlížející na loajálnost občanů k jeho nařízením, ale to mu nestačilo, ode mne požadoval, abych mu ve svých zprávách hlásil, jestli náhodou nevedou politické řeči a hlavně, jestli se nová hudba odvíjí v rovině oslav vládnoucí strany. Udělal ze mne vlastně agenta, a rozhodně ani prvního ani posledního. Hudebníci ale zas tak blbí nebyli, aby se nechali chytit a potom, já jsem nikdy v životě nikoho neudal,“ vzpomínal Sarkisian, který s Bembeya Jazz natočil první ranné snímky.
V jednašedesátém roce dorazili kulturní komisaři také do Beyla, malého města na jihozápadě Guineje.
Místní podnikatel Emile Conde si tu vydržoval kapelu Sylli Jazz a podílet se na orchestru za státní peníze mu přišlo jako dobrý nápad. Ze Sylli vytáhl trumpetisty Mohameda Achkena Kaba a Sekou Camaru, bubeníka Mory Kondeho Mangalu, přemluvil zrovna tu žijícího kytaristu Sekou Diabateho, jehož otec, vážený griot El Hadj Djeli Fode Diabate uvedl do guinejské hudby elektrickou kytaru, sehnal basistu Hamidou Diaouného a založil Orchestre Beyla, po guvernérově zásahu Bembeya Jazz.
Bembeya je pak řeka protékající Beyla a její jméno má v mandinském jazyce význam ve smyslu „dohoda mezi dvěma městy“.
Chyběli ovšem zpěváci a tady pomohla náhoda: dva tesaři – Salifou Kaba s Aboubacarem Demba Camarou – s kubánským repertoárem v malíčku zaujali Diabateho natolik, že je pozval na večerní vystoupení Bembeya Jazz do hotelu Relais. Přišli a zvítězili.
Brzy s už všichni společně natáčeli pro státní, osobně Tourém založený label Syliphone (dnes už neexistující) alba na nichž Diabate šokoval havajskou kytarou, „nástrojem co rozpláče lidi“. Sláva senzačních koncertů Bembeya Jazz se nesla regionem a šéfové Syliphone orchestr vyslali na Kubu. Přijal ho tam samotný Fidel Castro – zazpívali mu jeho milované Guantanamera - což Bembeya Jazz, po té, co se údajně Castro k nepoznání dojmul, předurčilo hvězdný statut a dalo se předpokládat, že při presidentských hudebních soutěží je úspěch nemine. Vyhráli konkurenční Kebendo Jazz Gekedougou, což členové Bembeya dost těžce nesli.
„Zklamaní jsem se obrátili na staré grioty, zúčastnili se nočních hudebních seancí a připomenuli si všechny ty staré, velmi oblíbených písně. Pochopili jsme, že bez nich se Bembeya do budoucna neobejde. Kubánskou salsu s jazzem hrál každý. My chtěli znít griotsky, zpívat dávné, pořád platné texty, třeba o ženské obřízce. Lidi nám okamžitě porozuměli, znali je, chápali jejich poselství a ještě si u toho mohli pořádně zatancovat,“ popisuje Sekou Diabate na svou dobu naprosto udivující zvukovou proměnu. Revoluční na věčné časy.
Regionální úspěch Bembeya nezůstal bez odezvy: politické byro ho po jasném vítězství v druhém soutěžním klání ustanovilo profesionálním státním orchestrem. Nastal přesun do Conakry, hlavního města Guineje. Psal se rok 1966 a Bembeya Jazz čekalo bezmála dvacet let, co postupně změní tvář orchestru i celé země.
Nedostatečná oběť bohům
Když se v roce 1968 president Touré rozhodl vrátit do země ostatky hrdinného předka Almamy Samory Toureho, rozkázal pro tu příležitost zkomponovat oslavnou ódu. Bembeya Jazz se s výsledkem zadání Regard Sur Le Passe dotkl nebes a nad západoafrickou hudbou zahřmělo. Naprosto ohromující třicetiminutová skladba, inspirovaná radami mandinských griotů z Instrumental Ensemble of Guinea, představuje jedinečnou vroucí substanci guinejských regionálních stylů, dechařiny, balafonu, čtyřech kytar, sborových vokálů navazující na hlasovou dynamiku griotských velikánů a potvrzuje Hrabalova slova:“Umění je prostor nemožného“.
Bembeya Jazz točil u Sylliphone jednu desku za druhou a jeho popularita nabyla intenzity, které se dnes až ani nedá uvěřit. Majitel medového, vysokého hlasu a jevištní showman Demba Camara navíc vyrostl v jednu z prvních megahvězd západoafrické hudby, hlasového fenoména, na „kterého se chodilo do zemdlení“.
Totéž se dalo vztáhnout na ohnivého, vynalézavého kytaristu Diabateho, nevycházejícímu na podium bez vojenských maskáčů, jemuž za čas neřekl nikdo jinak než Diamond Fingers (Diamantové prsty). Ke své přezdívce přitom přišel svérázným způsobem. Před koncertem v Nigérii se členové Bembeya Jazz vydali poslechnout si svůj velký vzor, saxofonistu a afrofunkového krále Felu Kutiho. Ten když se dozvěděl, že sedí v hledišti, pozval je do svého pověstného baru. Tam se k nim nakonec přidal i podobně unešený Bob Marley a společně pařili až do rána. A to měl v deset dopoledne Bembeya Jazz vlastní vystoupení! Nejenže ho zvládl na výbornou, ale alkoholem opojený Sekou Diabate prý předváděl na kytaru takové divy, že mu nadšení nigerijští novináři hned na místě udělili titul Diamond Fingers.
Nic ale netrvá věčně. V roce 1973 postihla Bembeya Jazz tragédie: během senegalského turné zemřel při autohavárii Demba Camara.
„Ještě v Conakry jsme zkoušeli a když dorazil Camara, vypravoval nám, jak navštívil jasnovidku. Z želvích krunýřů mu vyčetla, že Bembeya Jazz musí bohům cosi obětovat, jinak se stane nehoda. A tak každý z nás koupil za sto franků koláče a rozdal je lidem. Camara po zkoušce nasedl na motorku a než se stačil rozjet, narazil do něho auťák. Nic se mu nestalo, neměl ani škrábnutí a my si blahořečili, že jsme tu oběť vykonali,“ vzpomíná Achken Kaba, nicméně Sekou Diabate pokračuje:“Za dva dny jsme přistáli na letišti v Dakaru, kde na nás čekali auta z velvyslanectví. Odjel jsem s Camarou v tom prvním. Řidič se rozplýval štěstím, že nás veze. Vyhodí nás prý v hotelu, skočí domu pro přítelkyni a večer si přijdou na náš koncert zatancovat. Pořád o tom mluvil a neustále přidával na rychlosti. V té nejvyšší, někde kolem stovky se na nás vyřítilo jiné auto. Řidič se mu snažil vyhnout, ale nezvládl to a my vlétli na obrubník. Pak se otevřely dveře, Camara vypadl a hlavou se udeřil o beton. Díval se na nás, ale nemluvil. Za pár hodin v nemocnici zemřel.“
Guineu pokryl černý flór a orchestr se na několik let stáhl ze scény. Camaru nahradilo Trio Bazooka: Salifou Kaba, Moussa Touré a Nagna Mory Kouyate a málem zadřený motor Bembeya Jazz opět zaburácel v nejvyšších otáčkách, se zájmem o konžské soukous a od jara 1976 s novým sólovým zpěvákem: Sekouba Bambino Diabate. Zázračným dítětem guinejské muziky s nenapodobitelným hlasem. Co kdy nejmladším členem Bembeya Jazz.
Přestože orchestr na návštěvnosti a prodeji nahrávek pocítil značný pokles, pořád guinejské hudbě kraloval a chlapům se nevedlo špatně, za to země mlela z posledního.
Nacházela se v katastrofální stavu, hospodářství se ocitlo na huntě, lidská práva už dávno byla pouhým cárem papíru, státní teror přerostl všechny myslitelné hranice a Tourém objednané vraždy protivníků – kdo by mohl zapomenout jak v pětašedesátém nechal ve vězení zavraždit svého přítele, bývalého ministra kultury Fodeba Keitu, zakladatele světově proslulého souboru Les Ballets Africains – s nikým už nehnuly. Všude vládl strach co bude zítra. Přesto se privilegovaným – a mezi ně patřili hlavně hudebníci - Tourého nečekané smrti zželelo.
Těsně před ní – zemřel 26. března 1984 při operaci srdce ve Spojených státech – diktátor jakoby tušil, že zlatá éra guinejských orchestrů pomalu odeznívá, je nařídil odnárodnit. A docela štědře: každému co jen za něco stál, věnoval vlastní klub, jehož příjmy měly muzikanty do budoucna finančně zajistit.
„My toho muže respektovali, dal nám všechno a především důstojnost. Každý z afrických vůdců zabíjel. Musel, v tom spočívá jejich síla. Nikdy jsme se nezajímali o politiku, zpívali jsme písničky o lásce, společnosti, radili jsme lidem, aby pro sebe a svou zemi dělali jen dobré věc,“ říká Sekou Diabate, odmítající se jinak o politice bavit. Pro africké umělce představují otázky týkající se jejich vztahu k politikům vůbec ztrátu času. Bavit se o věcech, které Evropan stejně nepobere jim přijde zbytečné. Jednoduše řečeno, pro ně platí: náš chlebodárce náš pán; u nás se tomu říká koho chleba jíš, toho píseň zpívej. Symbioza profesionálních hudebníků, tedy griotů a vládců, třebaže z našeho pohledu sebemonstróznějších, nebo i boháčů, co si je vydržovali, má v západní Africe historickou danost. Tak to tu prostě odjakživa chodilo a chodí. Ve skutečnosti grioté o politice jako takové nikdy nezpívali – ochranu a mecenášství si kupovali spíš chvalozpěvy než cílenými politickými agitkami a Bembeya Jazz nebyl vyjímkou.
S návštěvou lékaře byste neměli otálet
S minulým stoletím se Bembeya Jazz rozloučil průměrnou nahrávkou Wa Kele, důkazem, že únava padla také ně něho – klávesy a elektronické bicí zkrátka k němu nepatří. „Můžete změnit styl oblékání i názory na dobu, ale v okamžiku, kdy si nasadíte masku abyste cosi skryli, jste ztracení,“ zhodnotil situaci Diabate.
Pak si dal orchestr oddych. Sekou Diabate se sestrou Soniou a Bambino Diabatem projeli v malém akustickém posazu Spojené státy a Sekou se usadil v Paříži, kde kolegovi vyprodukoval vynikající album Diamond Fingers – „zůstanete zkoprnělí jako zvíře před reflektory auta“.
„Bembeya Jazz se nikdy nerozpadl! V životě to tak chodí, jednou jsi nahoře, jindy dole. Takže vám nezbude než čekat. A my jsme čekali“, říká Sekou a když Guniea organizovala mamutí koncert ke stému výročí smrti Samory Tourého, slavný orchestr u toho nechyběl.
Nic snadného to nebylo, protože většina členů si na živobytí vydělávala jinak, klub už dávno pronajali jakémusi Maročanovi a nechyběly jízlivé poznámky, že také fotbalisté vědí, kdy přestat. Mládí zkrátka dohonit nejde.
Christian Mousset, ředitel francouzského festivalu v Angouleme, jinak také bráně africké hudby do Evropy, byl ale jiného názoru. V roce 2001 pozval Bembeya Jazz do Evropy a vyklubala se z toho naprostá senzace. Přemluvil je také k natáčení nového alba Bembeya a vypustil do světa, kterým od té doby brázdí a niž by měl kdokoliv z návštěvníků koncertů sebemenší pocit, že před ním na pódiu umírají unavení starci za zenitem.
S tím, co mají za sebou, tedy s nejstaršími nahrávkami z hloubi 60. let, se můžete seznámit na retrospektivním dvojalbu The Syliphone Years. Šestadvacet chronologicky seřazených nahrávek pochází z let 1961-1976. Jedná se o raritní hitové skladby, vycházející kdysi na singlech a albech u Syliphone, současně s Tourého propagandistickými projevy a poezií. Patinu zlaté éry západoafrické hudebního obrození se jim snažil zachovat producent Ibrahim Sylla i tím, že vše zkopíroval z vinylů nikoliv z matric. Sběratelům, pamětníkům a nové posluchačské generaci se tak dostává do rukou poklad vypravený s obsáhlým doslovem od Graeme Counsela a radou jednoho nadšeného recenzenta:“Jestli vám poslech této i po těch letech čerstvé a inspirující hudby nenažene husí kůži, neměli byste otálet s návštěvou lékaře.“
Desetičlenná sestava se Sekou Diabatem, More Conde Mangalou, Salifou a Mohamedem Kabou a o generace mladšími muzikanty se do toho umí pořád ještě opřít a snesete-li srovnání, zažijete s nimi to samé, co s obnovenými Orchestra Baobab nebo ještě nedávno s Buena Vista Social Club, když žil Ruben Gonzales s Ibrahimem Fererem.
Bembeya Jazz není nic jiného než vzácné rodinné stříbro moderní západoafrické hudby, které namísto povalování se ve vitríně, denodenně slouží svému účelu – pobavit a roztančit publikum. Prachovky tedy netřeba.
(2008)
Foto: archiv
Jiří Moravčík
