Sally Nyolo - Jak v Kamerunu dupou do země a myslí přitom na sex
19.06.2008 | Pohřební hudba coby reflexe místa konání. Zatímco v Evropě během obřadu málem usnete a jakýkoliv projev vášnivosti se rovná vyhazovu z kostela, v kamerunském pralese se brutálně dupe do země a tělo se přitom kmitá v 6/8 tanečním rytmu, tedy i na africké poměry dost rychle. Taneční lamentace se jmenuje bikutsi (beat of earth) a má daleko univerzálnější charakter: jindy vyprovází válečníky do boje, novomanžele k oltáři nebo se promění v ženské pornografické písně. Paul Simon bikutsi zařadil mezi The Rhythm of The Saints a kamerunská zpěvačka Sally Nyolo do něho propašovala pop, reggae, Puškina, Kelty i Lou Reeda.
Co víme o Kamerunu, středoafrické zemi u Guinejského zálivu? Skoro nic, což znamená, že se tu nestřílí a přestože americký profesor David Wallechinsky kamerunského presidenta Paula Biyaoua ještě donedávna řadil mezi nejprohnanější diktátory světa, panuje tu relativní klid a země ekonomicky prosperuje.
K pobřeží Kamerunu připluli v 16. století jako první Portugalci; nijak zvlášť je neuchvátilo, takže brzy zvedli kotvy. V paměti jim utkvěla hlavně řeka Wouri, oplývající množstvím sladkovodních krevet, takže ji neřekli jinak, než „rio dos camaroes“ – řeka krevet. Odtud název Kamerun.
Maturovat z jazyků byste tu asi nechtěli: přes dvě stě padesát dialektů, to už dá pořádně zabrat. Úzce s tím souvisí různorodost ojedinělé kamerunské hudby. Stovky regionálních stylů, stojících na výrazných rytmech přivedlo Západ k označení Kamerunu za Zemi nezkrotných hudebních tygrů. Excelentním vývozním artiklem jsou například baskytaristé: Richard Bono (Paul Simon, Herbie Hancock), Etienne Mbappe (Ray Charles) nebo Armand Sabal Lecco (Peter Gabriel, Jaco Pastorius, Hancock). Ambasadorem kamerunské hudby je nicméně ikonický saxofonista a zpěvák Manu Dibango, jehož hitová nahrávka Soul Makossa předznamenalo už v 70. letech pozdější nástup afropopu, dobyla takřka celou planetu a Michaela Jacksona naučila, co je to pořádné funky.
Dávno před rokem 1960, kdy Kamerun získal nezávislost, pulsoval přístav Duala, ghanským highlife, konžskou rumbou, kubánskou salsou a v ulicích se hrál také výrazně rytmický vesnický styl styl ambasse bay. Kytarista a akordeonista Eboa Lotin pak všechno shrnul dohromady a pojmenoval podle dětské hry kossa. Do konce všechno dotáhli, to znamená, že nejprve roztančili Kamerun a následně Paříž, kytarista Misse Ngoh a samozřejmě Manu Dibango, s nesmrtelným refrénem „mamase mamasa mamakossa“. To už ale každý mluvil o makossa. A Kamerun rovnal se takřka pro každého automaticky makossa.
Od Duala ne zas tak vzdálené hlavním město Yaoundé také vřelo: v ohromném množství místních barů, jejichž jména nesla takřka výhradně ženská jména, to aby snad jediný chlap nezaváhal, si od poloviny 50. let minulého století přistěhovalci z okolních vesnic léčili frustrace chlastem a vzpomínkami. Exodus národa Beti do velkoměsta souvisel s přesvědčením o nastalém blahobytu, zkrátka že tu bude lépe; přinejmenším pralesní lidé alespoň seženou práci nebo se jim podaří vydělat prachy otevřením dalšího baru. Rozčarování na sebe nenechalo dlouho čekat, protože takový příval lidí nebylo Yaoundé schopné uživit. Bary – modlitebny plačících - se tak spontánně proměnily v jakási kulturní střediska, léčící šrámy na duši alespoň kontaktem s bikutsi, hudbou na níž Beti vyrostli.
Beti žijí v centrálním Kamerunu, v pralesích okolo města Yaondé a dál na jih, směrem k Rovníkové Guinei a jejich obřadní kultura má dvě fáze: duchovní ekang, kdy vesničané skrze intenzivní hudbu hovoří k bohům podle ustálených pravidel, a „pozemskou“, týkající se každodenních problémů. Té se říká bikutsi a vládnou ji ženy: tančí, hrozivě dupou do země, sborově zpívají, místy až řvou a přitom neváhají vytáhnout na světlo světa i ty nejbujnější sexuální fantazie. To k bikutsi zkrátka odjakživa patří – říct chlapům, jak by si to představovaly. Samozřejmě nechybí pořádná dávka ironie.
Na samém začátku, který si ale stejně nikdo nepamatuje, ženám stačily hlasy, nohy a bubny s chřastítky; rozjímavější ekang se ale brzy neobešla bez balafonu a podivuhodné starobylé harfy mvet, což bikutsi dodalo teprve tu pravou tranzovní šťávu.
Harfa mvet připomíná jednostěžník s lanovím na obě strany a třemi tykvemi místo trupu. Nedomyslitelně patří k pralesním národům: vedle Beti také Fangům, Ewondo nebo Bane. Uslyšíte ji v Kamerun, Gabunu, Rovníkové Africe a na severu Konga. Název mvet ale nesouvisí pouze s nástrojem – říká se tak dlouhým epickým příběhům, umožňujícím během vyprávění cestovat nazpět proti proudu času a tím odhalovat vlastní historii, obsahují také spoustu oslavných ód na náčelníky a rad, jak naložit se životem na základě historických zkušeností. Harfa s vyprávěním náleží uctívaným hudebníkům, básníkům a kronikářům, procházejících dlouholetou školou. Naskočí-li vám v tuhle chvíli západoafričtí grioti, jste doma. Vztahuje se na ně jedno kamerunské přísloví:“Ústa starců nevoní, ale oplývají moudrem“.
Pokec na balafony
Výraznou proměnou prošlo bikutsi v 60. letech v Yaondé – harvu mvet tehdy nahradila elektrická kytara.
Prosperující majitelé neváhali najímat profesionální muzikanty a neexistoval snad podnik, kde by nebylo slyšet balafon, ústřední nástroj stylu. Středoevropanům přijde asi hodně uhozené, že by se měli domlouvat skrze nástroje, třeba klavírem, ovšem v Africe představují nástroje nezastupitelné médium komunikace: traduje se, že když se v Kamerunu sejdou dva chlapi a je po ruce balafon, slova ztrácejí smysl. A to, co nám přijde jako úžasná, rytmicky a melodicky proměnná hudba, je vlastně dialog těch dvou. K „balafonímu pokecu“ tolika lidí by ale v Yaondé 50.let přišel vhod spíš fotbalový stadion, takže vznikl kompromis: tří až pětičlenné skupiny (důležitý byl basový balafon) „mluvily za všechny“. Hrálo se sedm dní v týdnu, od rána do večera a zpočátku se zdálo být všechno vpořádku. Mateřská země naplňovala ovzduší barů a Beti získali pocit, že když už nic jiného, tak pralesní duchové zůstali na příjmu a oni mohli po libosti tancem domů vzkazovat, že tak špatně ještě není. Nic ale netrvá věčně: profesionální muzikanty začal kosit chlast; hráli často pod obraz, dialogy přecházely v blábol. O nějakém posunu v technice, rozvíjení tradice bikutsi v městském prostředí a nových zadáních nemohla být řeč. Smrtelný úder akustickému balafonovému bikutsi zasadil nekompromisně taneční soukouss ze sousedního Zaire. Proplétající se dvě tři elektrické kytary, nekompromisní rytmus, tanečníky povzbuzující zpěváci a neskutečný drajv učinily ze soukoussu nakažlivou drogu, které okamžitě podlehla i mládež v Yaondé. Archaický zvuk balafonu ( pokusy ho zelektrifikovat ztroskotaly) ji mohl být ukradený a nic na tom nezměnilo, že skupina Richard Band de Zoetele jich rovnou měla osm a patřila k hráčské elitě.
Bikutsi tehdy začala zvonit hrana, obzvlášť, když Manu Dibango vyrukoval s makossa.
Otec a Královna matka moderního bikutsi a jeho vyslanci
Možná by bylo všechno úplně jinak a rytmicky strhující bikutsi nemuselo mít nynější podobu, kdyby dnešní Rovníkovou Guineu Portugalci v 18. století nevyčenžovali se Španěly (výměnou za území v Jižní Americe). Snad jediná africká země, s úředně nařízenou španělštinou, v 60.letech disponovala kvalitními rozhlasovými stanicemi, běžně poslouchanými v Yaondé. Vyhrávali tu – koho by to překvapilo – andaluští flamenkoví mistři, kteří doslova učarovali mladého kytaristu Messe Martina ze skupiny Los Camaroes, už takhle poblázněného z konžského soukous. Smutek z ústupu balafonové bikutsi ho přivedl ke geniální myšlence: dřevěný xylofon nahradit kytarou. Zkrátka zvuk dřeva přetransformovat do kytarových strun a nabídnout bikutsi odrazový můstek k modernizaci.
Chvíli mu to trvalo, pak ho napadlo obalit kytarové struny bavlněnými provázky tlumící tón a v pickingu přidat na perkusivním důrazu. Funkce balafonu s harfou mvet převzala kytara a nejednoduchý, divoký rytmus rozšířená bubenická sekce.
Okamžitý ohlas vzbudila i další Martinova akce: aplikace pralesního repertoáru ekang a bikutsi na prostředí Yaondé. Sexuální narážky získaly daleko rafinovanější podtext a posluchači nadšeně reagovali také na Martinovy realistické texty, vnášející do tradičních záležitostí nové pojmy – nezaměstnanost, bordely a politiku.
Hity Los Camaroes rádia v 70. letech nestíhala vysílat, přenosné tranzistoráky si lid vytrhávali z rukou a Messi Martinovi přiřkli čítankový titul Otec moderního bikutsi.
Nastalý šrumec zpovzdálí pozorovala Královna matka bikutsi, ctihodná zpěvačka Anne-Marie Nzié. Na scéně působila od 40. let a přes krátké období, kdy se doprovázela na havajskou kytaru, zůstala věrná zpěvu písní bikutsi s nimž prorazila i na mezinárodní scénu. V polovině 80. let, když ji táhlo na padesát, rozhodla se odejít na odpočinek. V roce 1996 se ovšem triumfálně vrátila, na koncertě v Yaondé se jí dostalo potlesku ve stoje a totéž ji potkalo o dva roky později na festivale ve francouzském Angouleme; nadšení provázelo rovněž její báječné album Beza Ba Dzo, na němž bikutsi naservírovala s příměsí blues a jazzu.
Éra Los Camaroes ale netrvala dlouho, populární makossa ovládla Kamerun a bikutsi se vrátilo do Yaonde.
V roce 1982, s nástupem presidenta Biya do úřadu ovšem nastal obrat. Vášnivý tanečník a milovník bikutsi – však pocházel z kmene Beti – dal své rodné hudbě zelenou. Z Francie se tehdy také vrátil novinář a zpěvák Jean Marie Ahanda, cítící, že veřejností podceňovaný a často zesměšňovaný styl má v sobě dostatečný potenciál k modernizaci a zmírnění nadvlády makossa. Založil skupinu Les Têtes Brûlées (Vypálené hlavy), jejíž kytarista Theodore Epéme, řečený Zanzibar, vyučený na konžské rumbě, přišel s dalším trikem: pod struny vkládal molitan z matrace a docílil tak jedinečného, výrazně elektrizujícího, rockovějšího zvuku. S perkusivním, technicky bezkonkurenčním stylem „balafonové kytary“ zněli Les Têtes Brûlées najednou vzrušivěji než cokoliv z uhlazené makossa.
Není divu, že Kamerun okamžitě zpozorněl. Ahanda ale tehdy správě vytušil, že bez dokonalé jevištní image a prezentace v médiích by skupina o svůj náskok mohla brzy přijít; muzikanti se jak známo v Africe novotám přizpůsobují rychlostí blesku. Na vystoupení ve státní televizi CRTV Vypálené hlavy proto dokonale připravili a lidé před obrazovkami se židlemi zarůstali do podlah. Vizuální podívaná v kombinaci s rockovým bikutsi způsobila v létě roku 1987 na kamerunské hudební scéně totální vřavu. Makossa šla doslova do výprodeje. Každý chtěl tančit na starověké rytmy z deštného pralesa.
Podívaná do byla velká: všichni dohola, obličeje a těla pomalované bělobou z tradičních obřadů Beti, barevností překypující roztrhaná trika a o pár čísel větší kecky coby ironická narážka na ekonomickou situaci, třeskutou vážnost shazující černé brýle a na zádech batohy, naopak uctivou připomínku, že i při těch nejdivočejších tancích ženy své děti neodkládají.
V místním tisku pak napsali:“V kamerunské hudbě už nic neplatí. Jsme svědky nestydaté revoluce.“
Ještě ten rok v roli národních hvězd, zničehonic hudebních ambasadorů, vyjeli Les Têtes do Francie a za stejného jásotu uvedli bikutsi na mezinárodní scénu. Pařížští novináři se mohli přetrhnout ve srovnáních, zvlášť když Kamerunci vyrukovali s albem Hot Head: afričtí George Clinton's Parliament, vibrující černý kabaret, alternativa britského punku.
Filmová režisérka Claire Denis, spolupracovnice Jima Jarmusche a Wima Wenderse, debutující zrovna s filmem Chocolat, příběhem z koloniálního Kamerunu, se kterým uspěla také v Cannes, o Les Têtes natočila dokument Man No Run, zachycující jejich evropský triumf. Mediální pozdvižení okolo „divochů z deštného pralesa“ gradovalo, přestože kytarista Zanzibar v roce 1989 spáchal sebevraždu.
Les Têtes koncertovali v USA, Japonsku, na pár měsíců se vrátili domů, aby tu všechno obrátili vzhůru nohama a v letech 1990-94 doprovodili kamerunskou reprezentaci na fotbalové mistrovství v Itálii a Spojených státech. Jakékoliv vítězství týmu pak fanoušci oslavovali v rytmu bikutsi.
Díru do světa učinilo bikutsi, když do kapely Paula Simona v období The Rhythm of The Saints nastoupil kamerunský kytarista Vincent Nguini: mezi tehdejší nejhranější Simonovy skladby patřila Vincentova Coast. Na albu se podíleli ovšem i další Kamerunci: rovněž výborní kytaristé Georges Seba s Martinem Atanganou, oba brzy polapení houslistou Jean-Luc Pontym.
O Puškinově pradědečkovi
Ze všech Kamerunců, co propadli bikutsi, to nejdál dotáhla křehká kráska Sally Nyolo z vesnice Eyen- Meyong na jihu země.
Po příjezdu do Paříže – v roce 1982 – se Sally Nyolo nestačila rozkoukat a stala se z ní sboristka Jacquese Higelina a Nicole Croisille. Pak postavila vlastní kapelu, se kterou v následující dekádě získala po městě i daleko za jeho hranicemi status koncertního zázraku. Neodolal mu ani Peter Gabriel, zvoucí Sally Nyolo na WOMAD. Tam pro změnu uhranula Marii Daulne, zakladatelku vokální skupiny Zap Mama. S ní prožila vrcholná léta 1993-1996 a natočila album Sabsylma (94).
Za v estonštině nazpívaný debut Tribe, získala v roce 1997 cenu Radia France a pověst jednoho s nejslibnějších afrických pěveckých talentů, což stvrdila následující deskou Multiculti, prokazující navíc její cit pro moderní afropopovou fúzi. Úspěšné světové turné zakončila v prosinci 1998 společným triumfálním pařížským koncertem s Jacquesem Higelinem. Stále ji to ovšem táhlo domů, do Kamerunu, a k bikutsi. V jeho rytmech se odehrávají alba Beti (2000) a Zaïone (2002), částečně natáčená ve studiu v Yaondé, kde také uspořádala několik velkých koncertů. Na Zadone si přizvala francouzské zpěváky Nicolettu, Ninu Moratto, Muriel Moreno a Jean - Jacquese Milteaua. V březnu 2005 překvapila účastí v mezinárodním obsazení jazzové opery Pouchkine amerického saxofonisty Davida Murraye. Životní příběh černošského pradědečka ruského velikána A.S. Puškina se Sally mimo jiné zpíval Bonga z Angoly nebo Ruska Helena Frolova.
Hlas a skladby Sally Nyolo se také objevily ve filmech – nezapomenutelná je například účast na soundtracku Blue In The Face, volném pokračování kultovního snímku Smoke, kde si zazpíval také Lou Reed, John Lurie a David Byrne.
Najdeme ji rovněž v řadách projektu Desert Rebel (Abdallah ag Oumbadougou, Daniel Jamet, Guizmo, Amazigh Kateb) a na vydařeném albu Les Perches du Nil bretanského kytaristy Dan Ar Braze.
Ze svého studia na posvátném kopci Mount Febe shlíží Sally na Yaondé a může být spokojená: když odsud ve třinácti letech s rodiči odjížděla, tiskla k sobě panenku spolu se strachem, co ji v Paříži, uprostřed nekonečného světa, čeká. Měla ráda hudbu, ale brala ji jako rozmar bez vší souvislosti. Dnes za ní slézají kopec muzikanti z okolí, kterým dává práci a po právu se s nimi chlubí, zatímco oni nemohou pořád uvěřit tomu, že se o ně stará žena, co podle jejich názoru se svou slávou už dávno „zakotvila v nebi“.
Sally vlastně neudělala nic jiného než před ní Youssou N´Dour, Salif Keita nebo Oumou Sangare – s reputací mezinárodní hvězdy, finančně zabezpečená, vrátila se domů splatit hudební dluhy tím, že pod svou ochranu bere nastupující generaci. V roli manažérky má pak před bílými producenty z minula, co pomohli jí, náskok: je dokonale obeznámená s místními poměry; matné napodobeniny Západu ji nezajímají, pozná rozdíly mezi hrou balafonu pro turisty z Yaondé a tím z džungle, vyprovázející duše mrtvých do ráje. Zní to divně, ale udržovat tradiční hudbu „v chodu“ není snadné ani v Africe, až tolik černý kontinent touží po civilizaci:“Lidé z města nemají zájem o akustickou starou hudbu. Není dost barů, kde byste mohli zaslechnout mvet nebo hlasy schopných rozezpívat noční vesnici. Něco takového považují v městech málem za underground“, říká Sally, ochotná přiznat, že úspěch alba Studio Cameroon, nečekala ani ona. Dvanáct „neznámých pučících géniů“ nevytrhla z kontextu, nechala je zahrát si po svém, pouze občas „něco přisolila nebo osladila, ale spíš se jen nevěřícně koukala“.
Na obale čteme Sally Nyolo and Original Bands of Yaondé, ale to má své praktické důvody: často ani lokálně neznámá jména Giscle Mbo Anji, Mama Andela, Bidjoï Sisters, Edmond Fils Nkoa nebo D'embazo Star de Nkometou by stejně nikomu nic neřekla. Skladbu od skladby je ovšem patrné, že Sally narazila na velmi bohatou žílu. Hypnotické bikutsi přijímá impulsy z pralesní neznámosti a evropské zkušenosti; něco značně starého, neposkvrněného promlouvá skrze prozíravou úctu a společný silný potenciál.
Na dosud poslední nahrávce Sally Nyolo – Mémoires du Monde – se do silového pole bikutsi dostal také taneční styl salegy z Madagaskaru, odkud pochází kytarista Sylvain Marc. Mezi hosty najdeme i bývalou „zap mama“ Sylvii Nawasadio.
Etonsky a francouzsky zpívající Sally bikutsi vyhladila do lákavé elektroakustické podoby. Nezamešká přitom jedinou příležitost připomenout že tahle rytmicky nepředvídatelná hudba, obratně absorbující evropské zkušenosti, pochází z kamerunského deštného pralesa.
(2008)
Foto: archiv
Jiří Moravčík
