Tcheka - Ten, který se dívá a přitom mění
20.06.2008 | Ztělesněním hudby Kapverdských ostrovů už dávno nejsou pouze nostalgicky teskné písně morny bosonohé divy Cesarie Evora. Celý svět dnes naslouchá také živočišně rytmickému stylu batuco zpěváka a kytaristy Theka. To on dnes symbolizuje kapverdskou hudbu současnosti vzešlou z dávné minulosti.
Sláva a strategický význam devíti kapverdských ostrovů vzdálených pět set kilometrů západně od afrického Senegalu, vystoupaly do výše během evropských zámořských výbojů a za otrokářské éry představovaly jedno z největších překladišť otroků své doby, možná největší. Na svých objevitelských cestách do Jižní Ameriky a Indie se na Kapverdách pro zásoby zastavili Kolumbus, Vasco Da Gama i Pedro Alvares Cabras, tvrdě je dobývali francouzští piráti, anglický korzár Francis Drake na pobřeží nechal strhnout katolické kříže, prý symboly směšného papežství a portugalský diktátor Salazar tu pro své politické odpůrce zřídil trestní kolonii Tarrafal. Portugalci původně neobydlené ostrovy náhodně objevili v roce 1456 a činili si na ně nárok až do poloviny minulého století, kdy se Kapverdy přeměnily v republiku.
Vzdálenost mezi jednotlivými ostrovy odjakživa bránila častému styku tamních obyvatel. Každý z nich si proto dodnes udržel svou svéráznou tradiční kulturu vycházející z národnostní směsice postupně vytvářené Portugalci, evropskými dobrodruhy a obchodníky, otroky, míšenci a židovskými uprchlíky
Tchekovo rodiště, největší, nejzelenější a nejlidnatější ostrov Santiago, se stal první evropskou základnou Portugalců v Africe. Město Ribeira Grande pak nejen strategickou zásobárnou zboží a otroků, ale i rušnou křižovatkou mezi Evropou, Afrikou a Jižní Amerikou. Kapverdská hudba si vzala od každého něco, i když Santiago je dodnes považován za nejafričtější z ostrovů.
Tcheka na Santiago nedá dopustit - „Namouduši, nikde jinde bych žít nemohl“ - a obecné povědomí, že na Kapverdách všichni zpívají pouze morny rozmetal hned na svém debutu Argui z roku 2003.
"Cesaria je matka nás všech,“ říká Tcheka. „To ona představila kapverdskou hudbu světu, ale teď je to na nás.“ Tím myslel nejen sebe, ale i krásnou Luru, naplňující Tchekovými skladbami úspěšné album Di Korpu Ku Alma, Tété Alhinho, bývalou frontmanku skupiny Simentera nebo lisabonskou rodačku Sáru Tavares. Zkrátka kapverdské mládí, dychtivě objevující dosud přehlíženou různorodost kapverdské hudby pulzující rytmy a karnevalovým veselím. Málokdo totiž ví, že v bohémském městě Mindele ostrova Sao Vincente se každoročně koná karneval svou okázalostí srovnatelný s brazilským Riem.
Bez dětí jsi nahý, praví senegalské přísloví a Tchekův otec známý a žádaný houslista si jich pořídil hned jedenáct. Aby je uživil, musel Tcheka se starším bratrem odmala místo blbnutí s kamarády tátu doprovázet na svatbách, křtinách a pohřbech. Hrál na kytaru od devíti let a přestože jiný by na hudbu raději zanevřel, on si ji naopak zamiloval. Horší bylo, že despotický otec nechtěl ani slyšet, že by tradiční morny a coladeiras (rytmičtější a méně lyričtější forma morny) jakkoliv upravil, cokoliv na jejich stáří změnil; natož aby je zahrál špatně: tehdy Tcheku řezal smyčcem. A kdyby ho viděl, jak se s kytarou snaží přidat k cizácké muzice z tranzistoráku, zatímco matka hlídala přede dveřmi, nastala by asi tragédie.
Jak zabubnovat na sukně
Už v dospělosti odešel Tcheka do hlavního města Praia, kde dlouho pracoval jako televizní kameraman dokumentárních filmů o Kapverdách. Což je dost příznačné: jmenuje se vlastně Manuel Lopes Andrade a přezdívka Tcheka v kapverdské kreolštině znamená „dívat se“.
Seznámil se tu muzikanty, hodně ho zajímal jazz a karnevalové tance. Do historie a skládání vlastní hudby Tcheku zasvětil novinář Julio Rodrigues, prý že má cit pro morny.
„Mě ale ze všeho nejvíc fascinoval transovní rytmus batuco, tradiční styl vymyšlený v minulosti santiagskými ženami, při jehož hraní když vás přistihli, putoval jste do vězení,“ vzpomíná Tcheka.
Jako jinde v koloniální Africe a otrokářských zemích měla katolická církev a úřady panický strach z bubnů. Černoši proto zákaz obcházeli jak se dalo. Na ostrově Santiago se ženy po práci na polích sesedly do kruhu a zpívaly improvizované veršované písně, vlastně komentáře vesnického dění: narozenin, křtin, úmrtí, svátků, sklizně. Bubny u obřadu nahradilo tleskání s tlučením do mezi nohami svinutých šátků a sukní (tzv.tchabeta), vydávajících zvláštní tlumivé zvuky. Když některá z žen zatoužila po daleko osobnějším vyznání – písni financon – zbytek ji doprovázel pouze v refrénech. Tehdy se nejvíc projevila skutečnost, že batuco má svůj původ v nedaleké západní Africe – ženy vstupovaly do kruhu a tančily smyslný, sexuálně vyznívající tanec torno umocněný mohutným kroucením zadnicí, kterým prosluly právě africké tanečnice.
Tcheka batuco a jiné africko-kapverdské styly originálně zaktualizoval, což přišlo s dobou: látku na bubny nahradily plastikové sáčky a rytmus ještě víc zdůraznil africkou identitu. Zanesením jazzu a brazilských příměsí Tcheka přetrvávající tradici vyváženě uvedl do moderního sofistikovaného kontextu. Zároveň ji přenesl do strun své kytary na kterou hraje specifickým perkusivním způsobem, jako nikdo před ním. Především však zůstává vášnivým vypravěčem příběhů, pozorovatelem kapverdské každodennosti, oslavným zachycovatelem zvyků a přetrvávajících tradic. Morny mu přitom slouží k emotivnímu dobarvení, k vyjádření pláče a bolesti. Sám svou hudbu považuje za fúzi batuco a mornas, za způsob, jak hudbu Kapverd zbavit Evropany vnímané „osamocené nadvlády“ Cesarie Evora.
Aby bylo něco k jídlu
„Myslím si, že hudba ze Santiaga má velké ambice. Z veškeré bohatosti naší kultury jsme prozkoumali dosud necelé procento a za odvahu měnit staré na nové vděčíme Orlando Panterovi,“říká Tcheka o svém předchůdci, významném staviteli mezigeneračních mostů, spisovateli, zpěváku a hráči, zářivé kometě bohužel nečekaně vyhaslé v pouhých třiatřiceti letech. S Tchekou si byli Orlando podobní nejen vizuálně, skoro jako vejce vejci, nelišili se ani v názoru na inovaci dědictví v celém jeho protikladu – na jedné straně bujné a vzdorovité africké taneční veselí na druhé posmutnělá apatie, odevzdání se osudu. Tchekovi se podařilo vstřebat a skloubit oboje. Nic nevymizelo z paměti, vzniklo však nové. Přesvědčivá hudba „stínů a světla, sladkosti a bolesti, ohně a balzámu“.
Výhradně akustické písně dokáže přenést i na pódia. S dalším kytaristou, basistou a perkusistou připomínají sopečnou činnost z níž kdysi Kapverdské ostrovy vyhřezly z oceánu. Zpívá měkkým, ohebným tenorovým hlasem v kreolštině, kterou po chvíli přestanete vnímat jako cizorodý prvek, protože mu i tak rozumíte. Cítíte Tchekovu potřebu vyzpívat se z prožitého a přitom vás nechtěně roztančit.
Na dosud posledním albu Nu Monde (cosi jako plení plevele) vypráví o solidaritě santiagských při sklizni, o nutnosti vypomáhat si, o obyčejnostech, pro jeho krajany ze všeho nejdůležitějších. „Berte to jako oslavu života, všeho co vyroste ze země a uživí nás.“ Pokračuje v započaté vizi z debutu Argui (Povstaňte), kdy ve skladbě Agonia vyprávěl příběh venkovana zdolávajícího horu, aby se tu pomodlil k Bohu v době svého největšího utrpení. „Já ten křik považuji zároveň za výzvu k mladé generaci, ztrácející úctu k tradicím a své kulturní identitě.“
I během koncertního evropského turné s Cesarií Evora a Lurou připravuje uzavření pomyslné trilogie. Další album prý bude o dešti. „Protože po odplevelení a dešti musí přece přijít zákonitě bohatá úroda, aby bylo co jíst a mí krajané nemuseli z Kapverd utíkat. Uvědomuji si, co už říkal Orlando, že tělo odejde, ale duše zůstává, ovšem proč by odteď nemohlo i tělo zůstat doma.“
(2008)
Foto: Yvetta Stránská
Jiří Moravčík
