Vieux Farka Touré - Pochod ve stínu pouštního lva
23.01.2009 | Mít za otce velikána notabene živícího se podobnou hudbou není žádná výhra. Počítejte s tím, že to budete mít neustále na talíři. Vieux, syn fenomenálního malijského kytaristy Ali Farka Tourého o tom ví své. Pochoduje ve stínu obra. Symbolu pouštního blues. Vieux je ale mladý Afričan vidící za roh. Nehazarduje s otcovým jménem, ani ho nezneužívá. Vydal se vlastní cestou.
Když v roce 2006 Ali Farka, přezdívaný Pouštní lev, zemřel na rakovinu, padla na Afriku podobná beznaděj, jaká svět postihla po Hendrixově odchodu na věčnost. Rock má na kahánku a už nikdy nebude jako dřív, hlásaly tehdy titulky. V Mali na to mají ale krásné přísloví: “Když hoří klobouk a hlava zůstane, ještě není nic ztracené“. Po Hendrixovi nastoupili další, stejně tak si Ali Farka sebou nevzal do hrobu pouštní blues. Synovec Afel Bocoum nebo tuarežští Tinariwen mu naopak vtiskli novější podobu. Vieux zase upozorňuje: „Ali Farka hrával pouštní blues, kdežto já pouštní rock“.
Zatímco tátovi svěřili tajemství hudby říční džinové, Vieux k němu přišel na konzervatoři v Bamaku, hlavním městě Mali. Zápaďákům to může přijít k smíchu, nicméně i z toho lze odečíst rozdíly, které mezi nimi panují a uvědomit si, že i když bude Vieuxův životopis do smrti začínat upozorněním, kdo byl jeho otcem, neznamená to, že bychom se měli dočkat „Aliho hudby přes kopírák“. Osmadvacetiletý kytarista a zpěvák navíc o svém blues od řeky Niger tvrdí: „Med není sladký pouze v jedněch ústech“.
Ačkoliv Ali Farku celý svět vnímal jako západoafrického bluesmana, odpověď na otázku odkud vzešlo blues, sám se proti tomu ohrazoval: “Vadí mi, když mě nazývají bluesmanem. Moje hudba pochází z Mali a ne od Mississippi.“ A když mu navíc pořád podsouvali, že představuje afrického John Lee Hookerem, rozčílili ho tím ještě víc.
Sebevědomě vždy tvrdil, že ne on, nýbrž Američané hrají jeho blues. “Vyřiďte jim aby přijeli a já je naučím hrát na kytaru. A pokud neumějí hrát hudbu, jejíž historii ani neznají, naučím je, jak zacházet s půdou.“
Odmítal se zaplétat do smyček showbusinessu, dostat ho na turné, rovnalo se zázraku a pokud se Nicku Goldovi, vydavateli z labelu World Circuit, podařilo Aliho přesvědčit k natočení nového alba, nezbývalo mu, než naložit mobilní studio, počkat až se vrátí navečer z rýžových plantáží a jen tak od boku zahraje skladby o kterých pak jiní napíšou, že jim kompletně změnily život.
Vieux naopak brázdí světem, netají se obdivem k Bryanu Adamsovi a Philu Collinsovi, koncertuje s Rachidem Tahou, Damonem Albarnem, Franz Ferdinand nebo izraelským hitmakerem Idanem Raichelem.
“V Mali se říká, že kdo tě naučí životu, toho bys měl následovat. Má hudba v sobě nese opravdu DNA Ali Farka Tourého, který mě vždycky žádal, abych nikdy nezapomněl na to, kdo jsem a odkud jsem přišel, ale obsahuje také reggae, rock, pop, salsu, hip hop a Vieux Ali Tourého,” trpělivě vysvětluje odlišnosti a budiž mu ke cti, že ze sebe od samého začátku odmítl nechat udělat cvičenou pouťovou opici, jejímž největším kouskem je nechat si na plakáty velkým písmem napsat: dnes večer vám hraje syn Ali Farka Tourého.
Grammy? Nevím co to je
Před padesáti lety Ali Farka Tourému kamarád pustil nahrávky amerických bluesmanů a on pronesl památnou větu: „Když byli Afričané bílými otrokáři odváženi do Ameriky, vzali si sebou větve a listí ze stromů naši hudby. Kořeny a kmen zůstaly v Mali.“ Negramotný kytarový samouk tehdy předznamenal vznik bluesového podžánru: pouštního blues. Zvukem kytary a fascinujícím hlasem vystavoval Ali Farka posluchače účinkům nepopsatelné pouštní magie; jediným tónem dokázal vzbudit tolik emocí a nálad, jako jiní s celou kapelou. Farka znamená v malijském jazyce Shongai osla. Symbol houževnatosti a výdrže. Ali Farka Touré se totiž v roce 1939 narodil v městečku Kanau u řeky Niger na severu Mali jako poslední z deseti dětí, přesto se jako první z nich dokázal osamostatnit.
Nikdy nechodil do školy a vzdělání se mu dostalo při běžném farmářském životě. Na kytaru hrál teprve od sedmnácti let, kdy začal skládat první písně vycházející z malijské tradice. Ovládal deset západoafrických jazyků, včetně tamashek, řeči pouštních Tuaregů, svých předků. Významným bodem jeho života se pro něho stalo setkání se spisovatelem Amadou Hampaté Ba, který u mladíka okamžitě vycítil neobyčejný smysl pro psaní a zájem o historii a kulturu Mali. Společně pak několik měsíců cestovali po vesnicích a studovali tradiční hudbu, sahající až do časů středověkého království Mandinko. „Mali představuje historickou knihovnu africké hudby“, upozorňoval Ali Farka.
V letech 1968- 1973 pracoval jako zvukový technik v Radiu Mali, kde natočil několik raritních nahrávek. Ve svých sedmatřiceti letech doprovodil Ali Farka spisovatele Amadou Ba do Paříže. Zůstal zde skoro rok a natočil spoustu materiálu. Avšak bez jakékoliv odezvy. Vrátil se otrávený domů, s tím, že se do budoucna bude věnovat především farmaření a příležitostnému koncertování po Africe. Pařížské nahrávky se ale později dostaly do rukou Nicka Golda. Vyslal do Afriky kolegyni Ane Hunt, aby kytaristovi předala jeho nabídku k vydání alba. Nic bližšího o něm ovšem nevěděla. Natož kde bydlí. Přesto ho po dlouhých týdnech našla a přesvědčila, aby se po nezájmu, s jakým se v Evropě předtím setkal znovu vrátil. "Ta jeho neobyčejná sebejistota! Nikdy předtím před západním publikem nevystupoval, ale moc dobře věděl, čím nás oslní. Má dar přirozené sebedůvěry a víry ve svou hudbu“, vzpomínal Nick Gold na Tourého triumfální evropský koncertní návrat roce 1987. Uzavřeli spolu celoživotní přátelství a přestože Ali Farkovi nabízely kontrakty největší mezinárodní vydavatelství, labelu World Circuit zůstal věrný až do smrti. Vyšlo mu tu sedm alb. Nabídky na koncertní turné po světě a pozvánky do studia se Ali Farkovi jen hrnuly, on je však většinou házel za hlavu:“Jsem farmář, až potom hudebník. Musím uživit jedenáct dětí. Pro mne je důležitější než hudba nový traktor a zavlažování pouště“.
Jeho farma čítala bezmála 350 hektarů. Stal se také starostou Niafunké, rodného okresu s padesáti třemi vesnicemi, rozlohou třikrát většímu než Francie. Bojoval s malárií, budoval závlahy, čističky, sázel na poušti stromy. „Žiji v zemi inspirující mou hudbu a chci ji to vrátit. Mám zodpovědnost ke svým lidem“.
A k Vieuxovi, nejstaršímu z dvanácti dětí, který mu zhruba ve stejných letech kdy on sám vzal do rukou poprvé kytaru oznámil, že na žádnou plánovanou vojenskou školu nepůjde a hodlá se stát muzikantem. Byl z toho oheň na střeše: Ali Farka Touré neměl o showbusinessu valné mínění, vlastně jím dost pohrdal. Když s americkým kytaristou Ry Cooderem získal v roce 1994 za album Talking Timbuktu cenu Grammy, neodjel si ji převzít. “Ani nevím co Grammy znamená, ale jestli pro mě někdo něco má, ať přijede a dá mě to tady v Niafunke, kde jsem hrával kdy mě nikdo neznal.”
Pár měsíců před svou smrtí – březen 2006 – Ali Farka uzavřel inventuru: během deseti dnů natočil v Bamaku své nejtradičnější a nejbluesovější album Savane; životní majstrštyk, bibli africké bluesové diaspory.
Dobrá práce synu
Ali Farka syna od hudby zrazoval z přesvědčení, že je s ní spojována spousta “zlodějiny a nevraživosti”. Něco tom přece jenom věděl. Nezapomeňme rovněž na fakt, že Ali pocházel ze vznešené rodiny a hluboce ctil malijské tradice – hudba v nich patří kastě griotů – a přestože je sám paradoxně celý život ke značné nelibosti rodičů porušoval, u vlastních dětí se toho hodlal vyvarovat. Poprvé Ali Farka “zhřešil” když uchopil kytaru a jednostrunné housle njarka. Podruhé, přátelstvím a spoluprací s griotem, největším africkým hráčem na koru Toumani Diabatém. V polovině minulého století by to snad ani nepřipadalo v úvahu: Ali Farka Touré by rolničil a Diabaté by mu po večerech hrál na koru a přezpívával rodokmen. Natočili spolu úchvatné album Ine The Heart Of The Moon (2005), kučeravý duet kory s kytarou, o kterém se dosud všem pouze snilo. Hudbu při níž došlo až k „nadpřirozené empatii“ obou Malijčanů, jejichž nástroje do sebe zapadají jako zuby v složitém duchovním soustrojí. Toumani Diabatého bral Ali Farka takřka za svého syna a Vieuxovi ho proto napříště určil za poručníka, učitele, přítele a dalšího otce.
Vieux se sice v roce 1981 narodil na farmě v Niafunke, odmalička ale žil u strýce v Mopti. “Táta se pořád trmácel na cestách a neměl na nás čas,” vzpomíná Vieux. Domů se vrátil až ve dvanácti letech a rodinu, včetně otce, skoro neznal. Dokončoval školu a začínal se věnovat hudbě. Ali Farkovi předci patřili k prominentům malijské armády, takže Vieux měl život důstojníka předem nalinkovaný. Nesmířil se s tím a nastoupil na konzervatoř.
“Zpočátku se na mě Ali Farka hodně zlobil. Nemluvil se mnou a odmítl dát peníze na studia. Nakonec ustoupil a daroval jednu ze svých kytar. Tím to pro něho ale skončilo. Nikdy mě neučil. Neporadil. Hrát jsem se naučil sám podle jeho kazetových nahrávek a s pomocí bratrance Afela Bocouma. A později, když pochopil, že to s hudbou myslím vážně, raději požádal Toumani Diabatého, aby se o mě postaral. Sám mě začal učit až dva roky před svou smrtí,” popsal Vieux své začátky. A jestliže zvuk Ali Farkovy kytary vycházel z loutny ngoni a tradice kočovných Tuaregů, ten Vieuxův z jednadvaceti strunné kory a vlivu mandinských griotů.
Do Diabatého Symmetric Orchestra vstoupil v době, kdy už běžně koncertoval s otcem. Pořád ale navštěvoval konzervatoř a tam také potkal stejně starého kanadského producenta Erica Hermana, kterého nadšení pro západoafrickou hudbu přivedlo ke studiu kytary v Bamaku a založení labelu Modiba.
“Vyšel jsem ze třídy na chodbě narazil na chumel posluchačů kolem kluka, co zněl jako Ali Farka. Někdo do mě šťouchnul a povídá: to je jeho syn. Zůstal jsem ohromený tak mimořádným talentem. Vůbec jsem nechápal, že se všechno naučil sám, prý tajně, aby to Ali nevěděl. Navrhnul jsem Vieuxovi, že spolu natočíme album. Souhlasil, takže jsem se vydal za Toumani Diabatém, jak se v Africe sluší, požádat o svolení. Nebyl problém. Během natáčení alba mě ale bylo každým dnem jasné, že bychom měli pozvat jak Diabatého, tak Ali Farku, i když jsem věděl, že už je na smrt nemocný. Diabaté mě na to řekl: čekal jsem, že nás o to požádáš a Ali Farku přemluvím,” vzpomíná Eric Herman.
Když oba „tátové“ poprvé uslyšeli Vieuxovu hudbu, zůstali v šoku. Sám Ali Farka si prý poprvé uvědomil, kolik talentu a ambicí v sobě Vieux má. Z posledních sil ho doprovodil ve dvou skladbách. Na albu Vieux Farka Touré – zdařilé rovnováze mezi tradicí a inovací - těch nejmagičtějších.
Ali tak dal celému světu na vědomost, že budoucnost pouštního blues od řeky Niger bude napříště v dobrých rukách
“Tabara se stala první skladbou jakou kdy Ali s Vieuxem natočili. Šlo o historický a velebný moment. Každý ve studiu vnímal vážnost téhle chvíle. Z Aliho hry bylo cítit strašnou bolest a utrpení, ale přestože mu přes struny tekla krev, slyšel jsem snad nejkrásnější blues svého života,” řekl Eric.
O vztahu Vieuxe a Diabatého vypověděly dva fantastické duety: pocta Alimu (Touré de Niafunke) a jejich přátelství (Diabaté), končící na albu dialogem: “Hej Vieuxi!” “Ano otče” “Dobrá práce.”
Útěk ze stínu
Blues je ve své podstatě nekonečná litanie poskytující závrať z neuchopenosti osudu, chvíle, života. Ze všech hudebních slastí dokáže nejvíc rozplakat, zdepresivnět, uřvat smíchy i obscénně roztančit. Připadáme si díky němu bohatí, chudí a smířlivě chápaví, byť za cenu, že často netušíme, co se v něm vztahuje ke skutečnému světu a co ne, bez pozdějšího rozlišování mezi pravdou a přetvářkou. Na poušti, kde se čas měří docela jinak než ve městech, má ale hudba, kterou tu blues rozhodně nenazývají, spoustu dalších rozměrů a její zvuková úspornost souvisí z prostředím.
Aliho Farky jedinečný styl se snaží napodobovat tisíce kytaristů a bezvýsledně: neznají totiž malijskou perspektivu. Vieux ano, nicméně vnáší do ní poznání 21. století. Radikalismus, uctivé i nutné prozření. Otec by si do kapely nikdy nevzal bělošského muzikanta, Vieux jejich přizváním přechází horizonty. Na druhém albu Fondo (2009) udělal například hodně práce basista a producent Yossi Fine, co hrával s Lou Reedem a Davidem Bowiem. Malijské perkusisty pro změnu jistí newyorský bubeník Tim Keiper.
Neboří mýty nedotknutelnosti pouštního blues nadbíháním Západu – ani, když obě dosavadní alba nechal zremixovat do taneční podoby – vychází mu ale naproti: někdy proto zní jako Eric Clapton ze Sahary a s kapelou se vytáhne do těžkotonážní dramatičnosti Led Zeppelin. A žít Bob Marley, chodili by spolu bezesporu na pivo. Necizorodí, nezkresluje pouze buší do předsudků. Skladby Sarama (s hlasem Issy Bamba), Ai Haira ( Afel Bocoum) nebo Diarabi Magni (Vieux) začínají jako pouštní blues, zavlní se krokem velbloudů a za pár okamžiků naberou rockující směr do funky a reggae klubů.
I jako excelentní kytarista vzdoruje pokušení zabloudit v poušti a mataharické mystičnosti Ali Farkovy hry: rockovo-panafrickým vibrujícím nápřahem mířícím neomylně do oázy. “Vieux pomalu utíká z otcova stínu a má všechny předpoklady stát se africkým rockovým bohem”, napsali o něm.
S Toumani Diabatém album uzavírají skladbou Paradise: zvonivým zapletením kory a Vieuxovy akustické kytary. A tehdy pochopíte, že utéct z otcova stínu lze i nelze.
“Jsem Aliho syn a jsem na to pyšný, ale srovnáváte jablka s pomeranči. Ali Farka pracoval s tradiční hudbou, já mám vlastní. Stojím v tradici i v budoucnosti. Snad to lidé pochopí,” vzkazuje všem Vieux Farka Toure, syn Pouštního lva.
(2009)
Foto: Yvetta Stránská, archiv
Jiří Moravčík
