Omar Souleyman - Punkový grál ze syrské svatby
06.12.2010 | Věříte na zprávy ze záhrobí? Jestliže ano, Frank Zappa, dej mu pánbůh věčnou slávu, jednu takovou poslal: pokud jste pátrali po původu potrhlého Sheika Yerboutiho, tak přestaňte, žije v Sýrii pod jménem Omar Souleyman. A hraje po vesnických svatbách syrovou tranzovní hudbu naplňující Sheikovo dávné varování: jdu po vás, jdu vám po krku.
Svatební hudba nevzdělaného syrského zedníka totiž rozvířila pořádné vášně a není jisté, jestli vám následující řádky dají nějaký smysl.
Etnomuzikologové křičí jako na lesy: tohle není syrská hudba, ale šmíra.
Zakuckala se i syrská vláda: Omar se až příliš vzdálil její představě o důvěryhodném hudebním velvyslanci.
Jeho syrští kolegové zase sázejí na přezíravost: u nás ho znají jen řidiči náklaďáků.
Rockový fanoušek na festivale v Glastonbury: chybí tomu už jen blikající diskokoule.
Björk pro NPR Music: zahrajte mi Omara - moje oblíbené syrské techno. A zároveň prohlásila, že v roce 2011 natočí s Omarem společné album.
Damon Albarn pro Radio 1: fantastického Omara Souleymana možná zařadíme na nové album Gorillaz (nedošlo k tomu).
Magazín NME – vyhlášení 50 inovátorů posouvajících hudbu dopředu: 5. místo Omar Souleyman (před už jen třeba Animal Collective nebo The Knife).
Slušný výkon na zpěváka doprovázeného syntetizátorem, jemuž přímo na podium našeptává improvizované texty básník Mahmoud Harbi.
Punkový grál ze syrské svatby
Nové formy, k nimž Západní hudebníci přicházejí krkolomně, po letech experimentování, zvládnou například Afričané málem přes víkend s vysokou zárukou fungování, což Zápaďáky děsí a rozčiluje zároveň. Zatímco oni se můžou upřemýšlet, vzdělání postrádající vesničané použijí značně nepravděpodobné komponenty a je vymalováno. Důvod je ale prostý: s hladem a nezaměstnaností totiž roste tvůrčí fantazie; hlavně tam kde nic není a tudíž ani smrt nebere Afričané musí něco najít, jinak nepřežijí.
Jestliže si konžští Konono No.1 sestrojí fascinující nástroje z dílů nalezených na autovrakovišti a nařezávají membrány reproduktorů, nehrají si tím na Západní industrialisty, zkrátka s původními dřevěnými nástroji by je na rozdíl od rodné vesnice nikdo v hlučném velkoměstě Kinshase neslyšel. Nejedná se u nich tedy o nespoutanost konvencemi ani tvůrčí avantgardní kreativitu, ale o docela obyčejnou z nouze ctnost: když nemají peníze na nákup nástrojů, tak si je vyrobí z toho, co je po ruce; rozdíl mezi pralesem a skládkou železa nevnímají.
To že v tu chvíli původní hudba zmutuje do nečekaných zvukových tvarů, vlastně se přeonačí do úplně jiné hudby, je průvodním jevem takového průzračného počínání. S přidanou hodnotou: Západ je v šoku, odborníci si stírají z čel pot a puritáni by vás nejraději exkomunikovali ze svých řad.
Na syrských svatbách a společenských akcích ale Omar Souleyman nic takového neřeší, dosáhl svého cíle: má práci a objednávky se jen hrnou. To, že namísto regulérní kapely, na kterou nemá peníze spoléhá na syntetizátor a loutnistu nikoho moc nezajímá a populárnímu tanci dabke to přidá na frenetické skočnosti. A kalkul, jako že by myslel na to, že se letos stane zjevením festivalů Glastonbury, All Tomorrow's Parties, Sonar nebo WOMAD postrádá logiku, vždyť v místech, kde donedávna provozoval svou svatební hudbu na cizince skoro vůbec nenatrefíte, tedy až na archeology a když ho tu objevil producent iráckého původu Mark Gergis z amerického labelu Sublime Frequencies, jednalo o náhodu.
Zrod nových hvězd world music je s nimi úzce svázán, nicméně častěji s trpělivým, finančně náročným cestovatelským hledáním Západních producentů, na jehož začátku nikdo z nich s budoucí úspěšnou kariérou svých objevů moc počítat nemůže. Když se v roce 1997 Gergis, člen mnoha sanfranciských punkových a avantgardních kapel nadšený pro obskurní arabský pop na laciných kazetách vydal poprvé do Sýrie, považoval ji za poslední baštu mizející staré arabské kultury. Divoká elektronická podoba dabke ho pronásledovala už od letiště: v taxíků, na tržišti, v kavárnách, v rádiu, všude. Čert aby se ve jménech muzikantů vyznal, takže se zeptal: kdo z nich je nejlepší. A odpověď? Blázníš? Ty neznáš Omara Souleymana?.
„Léta jsem takovou hudbu vyhledával. Od břišního tance k alžírskému rai. Líbilo se mě skoro všechno, ale pořád to nebylo ono. Pak jsem uslyšel Omara a bylo mě jasné, že jsem svůj grál našel. Něco tak divokého, rytmického a strhujícího jsem nikdy předtím neslyšel. Pro mne je Omar další verzí punku, “ říká Gergis.
Label Sublime Frequencies, založený v Seattlu hudebníky Alanem Bishopem a Hishamem Mayetem patří k průzkumníkům starého i novodobého, v každém případě méně známého hudebního dění z Asie, Severní Afriky a Blízkého východu. Limitovaná alba sestavují z polních a rádiových nahrávek nebo jako u Omara čerpají z kazetové produkce.
Gergis se Souleymanem následně podepsal smlouvu – první v jeho životě – a vyslal ho na turné po Západě, kterému se tak postaral o nečekané překvapení.
Tanec na hliněné střeše
Na území východního Středomoří, křižovatce cest nazývané Levante, se dabke tančí bezmála půl století; do měst a popředí zájmu se dostal v 60. letech, kdy dabke megahvězdná zpěvačka Fairuz s manželem skladatelem Assi Rahbanim a jeho bratrem Mansourem zanesli do libanonské popmusic. Zaslechnete ho dnes při jakýchkoliv příležitostech v Libanonu, Sýrii, Palestině nebo Jordánsku – v domácnostech, na svatbách, slavnostech, nočních barech, večírcích pro smetánku i diskotékách.
Jeho historie má přitom své kouzlo. Ještě než v Libanonu začali na střechy pokládat pálené tašky, chránili se před nepřízní počasí udusanou hlínou. Po zimě, kdy dostala nejvíc zabrat, se mezi sebou sousedi svolávali, celé rodiny vylezli na střechy, vzali se za ruce nebo kolem ramen a do rytmu zpěvu zadupávali hlínu do původní podoby. Později k tomu už vyhrávala kapela s bubny, flétnou ney a arabským rákosovým klarinetem mijwiz, prý aby se „dupákům“ pořádně rozproudila krev a nakonec, s používáním tašek, kdy už na střechy nemuseli, se sousedská výpomoc změnila v regulérní, nesmírně populární zpěvný tanec. Může a nemusí ho vést předzpěvák a předtanečník v jedné osobě máváním šátku nebo šňůrkou korálků; říká se mu raas (hlavní).
V malé vesnici Tell Amir na severovýchodě Sýrie, v politicky výbušném regionu Al Jaazera, kde se Omar v roce 1966 narodil, se samozřejmě tančil také ostošest, navíc v popové verzi znělo dabke z rádia. A na to měl Omar dost času: v pěti letech dostal těžký oční zápal, takže namísto školy, kterou mu lékaři kvůli závratím zakázali, trávil čas po nemocnicích a brýle z poškozených očí už nikdy nesundá. Do školy se nevrátil, ale analfabet není, číst a psát se naučil.
Prodával na ulici a zedničil; všechno se pak zvrátilo, když ho ve čtyřiadvaceti známí pozvali na svatbu, přemluvili ke zpěvu a vydali pro něho překvapivý verdikt: máš skvělý hlas!
Po přestěhování do města Hassakeh Omara napadlo živit se hraním po svatbách. „Nepocházím z hudební rodiny, tam kde žiji se ale hudbě nevyhnete,“ vysvětlil Omar.
Na kapelu neměl, takže se dohodl s dvěma Kurdy: s teprve patnáctiletým programátorem Rizanem Saidem a o něco starším hráčem na loutnu saz Ali Shakerem. Said dokonale zvládající moderní klávesové nástroje, později patřil k vyhledávaným producentům syrských popových zpěváků. Jeho hudební rukopis demýtizující tradice obnášel zdaleka ostřejší, technotvrdší verzi dabke, což ve spojení s Omarovou náklonností zanášet do skladeb kurdské, turecké, iránské, židovské a arménské příměsi vedlo ke vzniku extrémně rytmického, tajemné náboženské aury zbaveného hudebního hybridu; rázovité taneční zábavě s filosofickým podtextem.
Brzy proto nestačili objíždět svatby po celém Levante, včetně Saudské Arábie. Přispěly k tomu také stovky šířených kazet s jejich svatební hudbou, z našeho pohledu alb: novomanželé si produkci na památku nechávali natáčet, příbuzní si kazety kopírovali a pouštěli dál. Netrvalo dlouho a poslouchala je celá Sýrie; část z nich také Omar pustil totiž do prodeje.
Na You Tube je pak následovaly videozáznamy a z Omara Souleymana se stala národní hvězda. My pak mohli na dálku pozorovat jak taková horečka svatebního dne v Omarově podání vypadá: hrubým sugestivním arabským hlasem, co má k dokonalosti daleko diriguje přítomné; chodí mezi nimi po sále jako principál, občas se tanečně zavlní a hlavně si pečlivě hlídá vzdálenost od básníka Mahmouda Harbiho. Ten se k Omarovi co chvíli nakloní a do ucha mu přede všemi zašeptá co by měl dál zpívat. Není dost dobře možné určit do jaké míry hledá inspiraci v nutnosti zanést do textů jména a příběhy nevěsty a ženicha a co je možné přisuzovat jeho osobnímu vkladu; co mu zrovna letí hlavou. Arabsky neumíme, jestli je to vtipné nebo tragické - ó můj Bože, z toho čekání na tebe mě shnila játra, ale proč? - nebo milostné - naléhavě tě žádám, bejby – těžko z přeložených textů odhadneme, Harbi s Omarem ale navazují na ataaba, tradiční arabský improvizovaný zpěv lidové poezie protknuté odjakživa tématy ze současnosti v nichž nechybí tragika, milostná témata ani humor.
Dráždivé, pouličně napřímo pulsující Omarovo vystoupení přitahuje syrovou nenuceností s určitým stupněm neumětelství, v čemž nehledejme punkově rebelský záměr, ale svázanost s prostředím, kde po vyšším umění touží leda tak nudící se šatnářka.
Hudba, která nebyla v plánu
Omarova hudba vzniká stejně jako verše často v reálném čase a podřizuje se přání svatebčanů produpat na parketě podrážky. Producent „zvenčí“ by do Omarova pojetí asi s neřízenou chutí vstoupil a soudný zvukař by ji ze studia v téhle kvalitě nepustil ani náhodou, natolik je až roztřesená. Tím by ji ale nadobro oba odstřihli od půvabného mimoňství; vlastně totálně zničili, předhodili arabským popovým hitparádám kýčovitě přeslazeným jako limonáda.
Omarova elektro dabka music má pro srozuměnou velmi blízko k egyptskému a marockému chaabi: městskému popu s klávesami, elektrickými kytarami, aktuálními tématy a kořeny v tradičních stylech, vzatým útokem od 70. let mládeží; chaabi se nechal silně ovlivnit i alžírský rocker Rachid Taha.
Riaz prohání prsty po klaviatuře syntetizátoru, nicméně řadu rytmů, samplů a smyček si naprogramoval ve studiu. Ali zase napojil loutnu saz s bouzouki na nejrůznější elektronické krabičky, což anglické novináře vedlo k otázce: považujete se Omare za průkopníka?
„Na začátku určitě ano. Natáčeli jsme si jako první v Sýrii zvuk tradičních nástrojů jako mijwiz a housle rebab a vytvářeli si zásobu samplů, ze kterých Riad během živého hraní skládal melodické vrstvy nad technorytmy. Ali Shaker s loutnou dokázal znít jako metalový kytarista. Zpočátku jsme předělávali známé tradiční skladby, situace se ale vyvinula a my byli schopní skládat nové věci a Riad rychlejší rytmy.“
Příznačné na tom je, že hudbu, nad kterou dnes všichni kroutí nevěřícně hlavou neměl Omar ve skladatelském úmyslu natož v plánu, vyplynula z prosté potřeby zaujmout a rozvášnit dav; z jakéhosi jeho šestého smyslu dokázat se bleskurychle rozhodnout, zda přidat nebo ubrat na vášních. Svatba musí vřít jako kotel horké vody. Je to vaše práce.
Analogii k Omarovi nemusíme také dlouho hledat: svatební hudba s fenomenálním bulharským klarinetistou Ivo Papasovem považovaná dokonce za svébytný žánr. Vznikl v 60. letech kdy Papasov hrající tradiční tance natažené v úžasných, nenapodobitelných improvizacích na dlouhé hodiny, zapojili s kapelou nástroje do elektrických zesilovačů a nabytou hlasitostí jim přidali na intenzitě. Na svatby s Papasovem se pak jezdilo jako na koncerty.
Psanec na globální scéně
Důležitým zůstává fakt, že neopakovatelnost svatebních rejů nevyprchala s ranní kocovinou – vše zachytily zmíněné kazetové nahrávky vznikající v průběhu celé Omarovy kariéry. Nic z toho nevzniklo ve studiu. Z nich Goergis vybral skladby na tři alba: Highway to Hassake (2007) Dabke 2020 (2009) a úplně čerstvé Jazeera Nights.
Pokud se teď ptáte, jestli Omar Souleymena reprezentuje syrské dabke, odpověď zní: ne tak docela. Tanec vytrhl z tradičního akustického kontextu, odstřihl se také od populární popové verze a představuje tedy spíš dokonalého syrského psance.
Fascinující způsob jakým dokázal v primitivních lokálních podmínkách přehodnotit starou hudbu už proto respektuje i globální hudební scéna. „Pro mne je Omar ze stejného nepoddajného těsta jako Iggy Pop nebo Dee Dee Ramone protože si nepřipouští žádné nebezpečí. Jeho taneční šílenství se mě dotýká, věřím mu,“ vyznal se Andy Morgan, objevitel a manažér tuarežské skupiny Tinariwen. A my z té pochvaly znalce můžeme vyčíst, že nesnesitelnému bytí světa by Omar Souleyman ještě dlouho nemusel podlehnout. Vyděláme na tom všichni.
(2010)
Foto: archiv
Jiří Moravčík
