Tiken Jah Fakoly - Reggae co dokáže změnit lidem život
15.02.2011 | Pochází z Pobřeží slonoviny, země kdysi tak bohaté, že si v ní mohli dovolit postavit největší katolickou katedrálu na světě. Domů ale nesmí, vyhodili ho také ze Senegalu, takže dnes žije v Mali. Patří k největším africkým hudebním rebelům to protože se drží hesla zavražděného alžírského zpěváka Lounese Matoubeho: “Ti, kdo vědí o špatnostech a nechají si to pro sebe, považuji za lumpy. Když něco takového víte, měli byste to říct nahlas.“
Mládeží zbožňovaný Tiken Jah Fakoly hraje reggae, hudbu boje. Nenabádá k násilné revoluci, úplně stačí, když vybroušenými písněmi dokáže dosáhnout na dřeň afrických témat dneška. Je příznačné, že hudební úspěchy u něho vyvažují ocenění, řekněme společenská: za názorovou neústupnost a odvahu kritizovat politickou korupci se v roce 2008 stal historicky prvním nositelem Freemuse Awards, ceny udělované dánskou organizací mapující porušování lidských práv v hudební oblasti.
Vloni oslavila Afrika 50. výročí nezávislosti a Tiken Jah Fakoly vydal životní album African Revolution. Oslavné proslovy v dešti ohňostrojů se tak dostaly do kontrastu s názorem, že Afrika není nezávislá ani politicky ani ekonomicky. „Strčte si svou nezištnou pomoc do prdele. Afriku tím nezměníte, musí se změnit sama,“ vzkázal směrem na Západ.
Vypadá to, že nevděk světem vládne, nicméně Fakoly ví o čem mluví. V prosinci kdy píšu tyto řádky a nad Pobřežím slonoviny houstnou mraky občanské války, sešikovaný Západ opět politicky zasahuje, až by to z tolika míroslovných slov jednoho rozplakalo. Přidaly se i okolní africké státy a i malé dítě pochopí, že všem dohromady leží zklidnění politické situace v Pobřeží slonoviny z čistě pragmatického důvodu: země je největším světovým producentem kakaa a nestabilita země by dramaticky zvýšila jeho cenu.
Na ulicích hlavního města Abidjanu umírají obyčejní zmatení lidé, deseti tisíce už jich vzalo nohy na ramena a to je vždycky to nejstrašnější. Představa, že by zrovna tohle leželo politikům na srdci je ovšem naivní. Genocida v súdánském Dárfúru budiž hrůzným příkladem. Divíte se tomu? Vždyť tam nic není a zemřelo tam teprve pouze půl milionu lidí. Navíc černochů,“ napsal o Dárfúru významný nigerijský novinář Peter Ena-horo.
O co vedle kakaa v Pobřeží slonoviny jde? Země má od prosincových voleb dva presidenty: vítěze Alassane Ouattara a poraženého Laurenta Gbagbo, dosud úřadujícího a odmítajícího opustit trůn. Na africké poměry celkem běžná událost, kdyby nešlo od dva dlouholeté navzájem se nesnášející nepřátele, kvůli jejichž politickým ambicím už před deseti lety došlo k občanské válce. Strach, že ani jeden neustoupí a země postihne krvavá řež, je tedy na místě.
Za Ouattarem stojí obávané rebelské milice Force Nouvelle, za Gbagbem armáda. Pro světové mocnosti je přijatelnější ten první, bývalý ekonom Mezinárodního měnového fondu, který na rozdíl od Gbagba nehraje tak výraznými nacionalistickými a xenofobními kartami. Navíc skutečně vyhrál.
Vzkaz chameleónů
Historie Pobřeží slonoviny není až zas tak spletitá a všechny dosavadní problémy země paradoxně vyplývají z jejího bohatství.
Nezávislost získala v roce 1960. Francouzi tady po sobě zanechali vysoce rozvinutý zemědělský průmysl a infrastrukturu. A první president, vystudovaný lékař Félix Houphouët-Boignysi by musel být blázen, aby úzké kontakty s Francouzi zpřetrhal. Ekonomika nebývale stoupala, v exportu kakaa se země stala světovou jedničkou. Boignysi vládl v Pobřeží slonoviny až do své smrti v roce 1993. Nebyl to žádný lidumil, ale ani zvrácený diktátor. Na obdivovanou politickou a náboženskou stabilizaci a prosperitu země složené napůl z muslimů a křesťanů měl celkem jednoduchý recept: povolil pouze jednu politickou stranu a zavedl cenzuru; takové lidově řečeno „držte hubu a krok a bude vám dobře“.
Rád se veřejně chlubil miliardami na kontě, z rodné chudé vesnice Yamoussoukro čítající pár stovek obyvatel učinil hlavní město, vybudoval tu nákladný presidentský palác a za tři sta milionů dolarů nechal postavit největší katolický kostel na světě Basilika Notre-Dame de la Paix, který v roce 1990 přijel vysvětit papež Jan Pavel II.
Cožpak o to, když se jedná o víru, rozum jde stranou, ovšem Pobřeží slonoviny už bylo v té době až po uši v ekonomické krizi: cena kakaa klesla, státní pokladna zasekávala dluhovou sekyru, zemi postihlo katastrofální sucho. Zdaleka větším průšvihem se ukázaly být následky dávného Boignysiho rozhodnutí pustit do země chudé přistěhovalce z okolních zemí, především z Burkina Faso. Přivedla je sem vidina práce a obživy na plantážích. Na muslimském severu Pobřeží slonoviny tak zbobtnala významná emigrantská komunita jejíž vliv zanedlouho nalomil letitou náboženskou harmonii s křesťany. Události vzaly po smrti Boignysiho totiž rychlý spád: aby zamezil přístupu „cizinců“ k moci, vydal jeho nástupce Henri Konan Bédié zákon, že kandidovat do politiky mohou pouze ti, kteří se prokáží, že oba jejich rodiče se narodili v Pobřeží slonoviny. Na scéně se tehdy objevili Gbagba s Ouattarou. Zatímco první s rodokmenem neměl žádné problémy, matka druhého pocházela z Burkina Faso, takže nebyl připuštěn k volbám. Nastal malér, jeho příznivce to rozlítilo a zkáza mohla začít. Země se fakticky rokem 2000 rozdělila na dvě části: muslimský sever ovládaný rebelujícím Ouattarou a křesťanský jih kontrolovaný vládními vojsky presidenta Gbagbo. Mrtvých a krutostí byste se nedopočítali. Loňské volby měly být konečnou mírovou tečkou. Dva nesmiřitelní kohouti ale opět stojí proti sobě.
Tiken Jah Fakoly Gbagbu nesnášel, v nesmírně populárních reggae písních ho mnohokrát označil za zločince; do svého bojového arsenálu je proto s radostí často přebírali rebelové, což ho také nijak zvlášť netěšilo.
Ještě předtím, v roce 1999, si dovolil drzejší kousek: těsně po vojenském převratu natočil prohlášení pučisty Roberta Guenieho, plamenně hovořícího k národu jak je potřeba bojovat proti korupci. „Jsme tu jen na čas, než politici začnou dělat svou práci,“ hřímal generál. A když se ještě rok a půl na to neměl k odchodu, vydal Jah Fakoly proslov na albu Le Cameleon.
Prodalo se ho za dva dny bezmála čtyřicet tisíc.
„To bylo poprvé, kdy jsem si uvědomil, jakou může mít moje hudba sílu. Současně s tím, že ve své zemi brzy nebudu mít šanci. Přátelé dokonce tvrdili, že mě jde o život. A tak jsem utekl do Senegalu.“
Vstoupit s reggae do nebe
Je to marné, pro všechny přijatelného vůdce Afrika dosud nenašla. A tak spoléhá na hudebníky. „Nezapomeňte, že hudba v Africe má daleko víc významů. Když jste slavný a hrajete ji dobře, lidé od vás očekávají rady a řešení. Tímhle způsobem je můžete vzdělávat. Předávat jim důležité zprávy,“ vysvětlil senegalský zpěvák Baaba Maal, jeden z adeptů na budoucího vůdce.
Tím nejnaslouchanějším zůstává v Africe napořád ikonický Bob Marley, co na tom, že už třicet let po smrti. Během několika návštěv stačil převrátit africkou hudbu vzhůru nohama a pokud budete hledat na černém kontinentě universální jazyk, nedává vám to moc práce: reggae tu rozumí úplně každý. I Bob Marley zdůrazňoval, že se vlastně vrátilo obloukem domů.
Nejsilnější reggae semínko přitom zasel Marley v Pobřeží slonoviny. Alpha Blondyho leckdo považuje za jeho nástupce a Serge Kassyho, Ismaela Issaca nebo kapelu The Solar Systém oslavují minimálně po celé Západní Africe. Tiken Jah Fakolyho po celém světě. A pozor, skrze hudbu, nejen proto, že si pouští pusu na špacír: „Řekněte politickým prodavačům iluzí, že naše svědomí není na prodej.“
Narodil se v roce 1968 na severozápadě země ve městě Odienne. Pochází z mandinského griotského rodu, leč muslimského: „Neměl jsem to jednoduché. Otec byl hluboce věřící muslim a o tom, že bych se namísto obchodu věnoval hudbě nechtěl ani slyšet. Prý bych nemohl vstoupit do nebe. Miloval jsem Boba Marleyho a Burninga Speara a teprve po otcově smrti jsem si mohl založit kapelu Djelys.“
V pětadvaceti letech odešel do Abidjanu a z lokální hvězdy se postupně propracoval v celonárodní.
„Nikdo nehraje reggae lépe než Jamajčané. Zatímco oni ale usilují o Grammy a slávu v Americe, Afričané se s reggae ocitli na bojové misi. Nemají také nic společného s rastafariány. Lucky Dube (už nežijící zpěvák z Jižní Afriky) mě kdysi řekl: jestli rastafarianismus znamená nosit dready, kouřit marihuanu a věřit tomu, že Haile Selassie je Bůh, pak nejsem rasta. Ale jestli si pod tím někdo představuje politické, sociální a osobní vědomí, pak ano, jsem rasta. Takhle, jako Lucky, to cítím i já. Rasta je určitě dobré náboženství, ale já už svoje mám. Chodím se modlit do mešity a věřím tomu, že pravdivá slova dokáží lidem změnit život.“
V Pobřeží slonoviny plnil Jah Fakoly tisícové stadiony a náklady jeho desítek alb dosahovaly neuvěřitelných čísel; dobyl také Evropu a ve Francii se stal nejprodávanějším africkým reggae zpěvákem.
Shlédli se v něm i Jamajčané: v Kingstonu natáčel se Sly Dunbarem, Robbie Shakespearem a Marleyho bývalými spoluhráči Earlem Smithem a Tyronem Downiem.
Vypadlo to navíc, že v Senegalu získá azyl. To by ovšem nesměl být on, věčný rejpal, instinktivně nedůvěřující politikům; schopný vrátit jim vyřčená slova jako bumerang přímo na solar.
„V roce 2004 jsem byl s Baaba Maalem a mauritánskou zpěvačkou Maloumou pozvaný k senegalskému presidentovi Abdoulaye Wademu. Řekl nám: vy hudebníci musíte změnit Afriku. Musíte všem říkat pravdu. Já jsem politik, já si pravdu nemohu dovolit. Kdyby mluvil pravdu, nikdo by mě nezvolil.
Byl jsem v tu chvíli na nás hudebníky hrozně hrdý. Povídám mu, jasně, změníme Afriku, nebudeme zticha. Po letech jsem se dozvěděl, že hodlá za sebe dosadit svého syna a tak jsem mu vzkázal: žijeme v demokracii, tahle země není vaše království. Jestli chce být někdo presidentem, musí ho zvolit lidi a ne jeho otec. Odletěl jsem koncertovat do Mali a v letadle z Radia France uslyšel, že v Senegalu jsem byl úřady označen za nežádoucí osobu. Iluze o dobrých politicích se rozplynula. Proto žiji od roku 2007 v Mali.“
Probuďte Afriku
Nesnášejme odpudivou otrokářskou éru, chvalme ale vzdorovité lpění ukradených dětí Africké mámy na všem čím je obdařila a co daleko od její sukně proměnily v jistotu přežití: hudbu, beroucí na sebe bluesovou, jazzovou nebo soulovou podobu. Do reggae se od 60. let postupně na Jamajce slila většina z nich a Tiken Jah Fakoly domovem v malijském Bamako si po návratu z Kingstonu usmyslil vzdát na albu African Revolution úctu jejich původu. Bluesování mandinských griotů prozvoněné strunami harf a louten, dřevěného balafonu a kvílením jednostrunných houslí soukou jako nikdo před ním propojil s houpavou melodičností reggae, v legendárním kingstonském studiu Tuff Gong rozbušeného tvrdou rytmikou původních Marleyho souputníků.
Pařížský kytarista Thomas Naïm se doplňuje s Mickey Chungem z Jamajky a do jejich hry vstupuje hráč na loutnu ngoni Andra Kouyaté. Žádné dechy ani ječivé ženské sbory, pouze ve skladbě Political War si s Fakolym notuje nigerijská zpěvačka Asa: “Děti, jděte do škol. Naší revolucí je vzdělání. Afrika spí a čeká, až ji její děti probudí.“
Malijští gritoti se v dochovalostech učí proměnám; přestávají být dokonalí, když v nich neposouvají staré mýty do nových kontextů. Nenosí v sobě chaos, jímž svět je, nepropadají mu, ale snaží se jeho zákonitostem porozumět. Rastafariáni světu říkají Babylon: daří se v něm korupci, lžím, hříchu a nenávisti a tak se ho už dávno je tomu rozhodli léčit. Tiken Jah Fakol se rozkročil nad oběma uchopeními života, protože o nic méně než o šťastný život gritotům s rastast nejde, jamajské reggae prosvítil africkým sluncem. „Tohle je jen hudba a ta vám život prý nezmění. Já si myslím, že byste tomu neměli věřit,“ sděluje Afričanům i nám.
(2011)
Foto: archiv
Jiří Moravčík
