Evropa
The Imagined Village – Imaginární vesnice, na jejíž návsi hřmějící futuristické techno rytmy vymanily staré anglické lidové písničky z dusivého sevření ustálených forem, aniž by ztratily cokoliv ze své podmanivé krásy.
„Ten kluk táhne folk nekompromisně za vousy do 21. století,“ prohlásila Maddy Prior, přesto cenu nejlepšího mládežníka Radia BBC Folk Awards v roce 2001 předala do rukou čtyř líbivých skotských sester Giwe Way. V sále v tu ránu zavládlo pozdvižení. „Děsivý justiční omyl,“ jak situaci popsal anglický novinář Colin Irwin, jen taktak nepřerostl v defenestraci porotců. Tolik hořkosti a vášní jejich verdikt vyvolal. Původce nastalé paniky, tehdy devatenáctiletý rocker a vystudovaný klasik Jim Moray, o jehož vítězství nikdo nepochyboval, seděl zabořený do sedačky ve druhé řadě jakoby s tím neměl nic společného. Alespoň se tak pro jistotu tvářil.
Za dobrotu na žebrotu. Požádali ho z londýnských Times o album k recenzi. Co by jim ho nedal, stál o to, aby se o něm lidé dozvěděli. Když pak noviny otevřel, spadla mu čelist. Na fotografii stál chlap v dlouhém černém koženém kabátě s jelenem v podpaží.
„Nezáleží na tom, co mu předložíte, jestli irskou, balkánskou nebo africkou hudbu, Donal vždycky ví, co s tím,“ tvrdí irský písničkář Andy Irvine, zatímco pro jiné představuje producent a hudebník Donal Lunny ‘šťastného bastarda irské farnosti’.
Je tak trochu symbolické, že v Irsku, nedávno ještě jedné z nejzaostalejších zemí Evropy, se souběžně s obrovským hospodářským vzestupem - „jako keltský tygr jsme přeskočili dvacáté století a z devatenáctého přímo vstoupili do jednadvacátého“ - mění i tvář tamní tisícileté hudební tradice.
„Panebože, oni dokonce kopírují i naše chyby“, smál se zakladatel The Dubliners Ronnie Drew při pohledu na desítky následovníků, toužících dotknout se jejich nedostižné pijácké rozevlátosti a důvěryhodnosti, ani na okamžik nescházející z cesty poctivého muzikantského řemesla.
Pokud patříte mezi ortodoxní folkaře na jejichž tradici jim nesmí nikdo sahat ani náhodou nebo vyznavače akustického ševelení, raději na koncert Afro Celt Sound System nechoďte, pokud tedy necítíte naléhavou potřebu uzřít na vlastní oči to, co se nich říká, protože vás to moc nepotěší, případně byste se uprostřed té děsivé techno vřavy mohli byste se ocitnout v úzkých.
Irská tradiční hudba se zbavila stigmatu keltománie 90. let. Místo na baterie kláves a vlezlé melodie, jako například Enya nebo Clannad, sází současná generace hudebníků na vlastní výraz a přestože i ona se nebrání inovacím, její přístup už nemá nic společného s vypočítavou touhou jejich předchůdců zalíbit se na první poslech.
Zahrál i v Praze, takže víte, že má snad sto prstů. Po straně pódia navíc stál požárník, přichystaný zchladit mu nástroje, protože jinak by shořely na troud. Za to co umí s flétnou a píšťalami by ho ve středověku nařknuli z čarodějnictví a skončil víte jak.
„Je to velice keltské. Je to velice africké. A je to velmi, velmi dobré. Nenajdete vzrušivější a dokonalejší projekt, který by oslnivěji oznamoval konec století a zvěstoval úsvit nového. Afro Celts Sound System prochází skrze tradice, kultury, věk, geografii a léčí naše předsudky o hudbě.“ Colin Irwin
