Evropa
Italští Spaccanapoli zabodovali před několika lety také v Čechách, kam v rockovém balení přenesli atmosféru odvázaných neapolských karnevalů provázených rytmickou smrští tamburín. U vydavatelství Real World vydali v roce 2000 album Lost Soul, zazářili na festivale WOMAD i jinde ve světě. Pak se ale po nich, alespoň z našeho pohledu, slehla zem, aby se pod novým názvem Spakka-Neapolis 55 objevili na festivale Folkové prázdniny v Náměšti nad Oslavou.
Londýnská kapela Bellowhead natočila ve studiu Abbey Road nové album Hedonism, dokonce v těch samých místnostech jako Beatles a na památný mikrofon Johna Lennona a dokládá, že anglický folk není smotek zežloutlých archivních listů, za který ho ze setrvačnosti mnozí vnímají. Tím méně hudba nerezonující současným překotným děním.
Jmenují se po havranech, kteří v severských legendách získali nadpřirozené schopnosti pojídáním masa mrtvých bojovníků. Vtahující účinek hudby navyšují naprosto ojedinělým hlasem na podiu temperamentně tančící zpěvačky Anny Katrin Egilstrød.
Vodítko by tu bylo: muzikanti od Toma Waitse, Klezmatics a Johna Zorna; na povel si je vzal jazzový klavírista Anthony Coleman. Výsledek se ale těžko popisuje: na albu Gypsy Killer doprovázejí skoroneteř Bertolda Brechta a kamarádku manželky Kurta Weilla zpívající romské písně, proslavené v Rumunsku Marií Tanase. Té album Sanda Weigl (ročník 1948) dedikovala a skladbám vtiskla kabaretní vyznění, svůj židovský původ a hlas prokrvený vším co tak obdivujeme na Marlene Dietrich, Dagmar Krause nebo Diamandě Galas s předpokladem, že by zpívaly v rumunštině.
Nechávají kvůli ní zapřahat do kočárů, jugoslávský maršál Tito ji vozil v luxusní limuzíně a když v roce 1961 hostil v Bělehradě bezmála padesátku presidentů z celého světa požádal jí, aby jim zazpívala. Seděli prý ani nedutali. Také ji několikrát nominovali na Nobelovou cenu míru, kamarádila s Matkou Terezou a honosí se titulem Cikánská královna. O kom je řeč? O makedonské romské zpěvačce Esmě Redžepové.
Tři jezinky a jeden statný kozák odkázaní na hudební etnochaos a ukrajinskou mytologii. Ceremoniální rytmy a hlasy měnící se z chrámové velebnosti do žiletkového ječení.
Setkání Zlaty Holušové se skupinou na kodaňském veletrhu WOMEX vedlo k pozvání na festival Colours of Ostrava, kde dostáli svému slibu: „Věříme, že jsme na koncertech naprosto nekontrolovaní a doufáme, že vám takoví budeme líbit.“ Chráněnci Manu Chao spolehlivě roztančili davy multikulturním hudebním manifestem s výrazně levicovou příchutí, což vlastně není nic jiného, než volné pokračování dávné rockové rebelie.
Může být dechovka sexy? Soudě podle fotografie pětice do půl těla svlečených kluků pod vodopádem zřejmě ano, ale to není ten pravý důvod: bavorská dechovka LaBrass Banda hraje hudbu, kterou by stěží pustili na pivní Oktoberfest nebo do populárního televizního pořadu Musikantenstadl, německé obdoby našeho Sejdeme se na Vlachovce. Publikum kývající se za stoly s půlitry nad hlavou do rytmu by si totiž najednou nevědělo rady s divokým punkem, skáčkem a rapujícím zpěvákem.
„V každém z nás existuje dravec, ženě i muži, představuje divokou sílu, destruktivní, jdoucí proti přírodě, proti vývoji, proti nám samým. Přestát to, co uvidíme, dravce v druhých a v sobě, dává ženě možnost vrátit se do své původní podoby divoké ženy, plné intuice, citu, lásky a pochopení,“ píše se v knize Ženy, které běží s vlky, americké spisovatelky Clarissy Pinkola Estés, pomáhající ženám najít v sobě dravého vlka. Čtyři finské zpěvačky se s jejími názory nejen ztotožnily, v knize si našly rovněž název skupiny - Suden Aika (Čas vlka).
Nezpívají, úplně stačí že hrají. Být citlivější povahy, máte bílou kštici než se nadějete. Když Alamaailman Vasarat vystoupili na veletrhu world music WOMEX, evidentně rozhozený návštěvník prohlásil: “Právě jsem slyšel klezmer od Zdi nářků – ale hraný pozpátku.“
