Evropa
Zmíníte-li luterské barokní chrámy vytane vám na mysli jejich varhaník J.S.Bach, přijde-li řeč na minimalismus stěží opomenete Philla Glasse, za rock’n’roll a růžový cadillac zase každé malé dítě dosadí Elvise Presleyho, stejně jako skupinu The Chieftains za irskou tradiční hudbu, jejíž celosvětovým symbolem se v uplynulých letech stala. Americký novinář Bob Claypool navíc tvrdí: “Jestliže na světě existuje krásnější hudební zvuk, než ten, který vytvářejí The Chieftains, dosud jsem ho neslyšel.“
Tak jako si každý spojuje západoafrickou hudbu s griotskou harfou kora, indické ragy se sitárem a židovský klezmer s klarinetem, staly se dudy symbolem keltské hudby. V Bretani se jim říká binoiu koz, v Galicii gajty, ve Skotsku používají Highland pipes či Scottish smallpipes a Angličané hrají na Northumbrian pipes; ti a Irové jsou pak jediní - Jihočechy nechme stranou - kteří plní měchy svých nástrojů loktem; proto se těm irským říká uilleann pipes - loketní dudy.
Dohola ostříhaná zpěvačka a hráčka na dudy Mercedes Peón představuje zřejmě nejradikálnější osobnost galicijské tradiční hudby. Zosobňuje zjevení, mohutný hlas Galicie.
Shooglenifty představují vrcholný článek moderního kosmopolitně zabarveného kvasu edinburghského klubového prostředí.
Castrův Ostrov svobody představuje jedno z nejbedlivě sledovaných míst na světě. Jako pověstní poláčkovští Muži v offsidu na jeho plotě visí tisíce obchodníků z celého světa, nakukují dovnitř - někteří zásadoví Američané tam už dávno přes různé strejdy a techtle mechtle pronikli - a čekání na den, kdy soudruh Castro zmizí na věčné časy v pekle si krátí pozorováním pověstného muzea amerických bouráků z minulého století.
„Chci svojí činností rozšířit obzory taneční scény, obrátit ji k rozmanitosti tradiční hudby. Domnívám se, že to mládež chytne, jelikož v tradici je ukryto tolik překypující energie, jakou nedostanete z žádného jiného druhu hudby. Je plná života a opravdovosti."
Jsou rána, z jejichž kocoviny vyplývá cosi přelomového; drtivě jasné přesvědčení, že předešlý večer naplněný ‘nešťastným štěstím, krásným mrazením, kdy se dotýkáte lemu nekonečna’ nadobro některé věci změnil. Kupříkladu májové ráno dvaasedmdesátého roku, kdy dlouhovlasatý harfeník Alan Stivell v samém srdci nepřítele, v pařížské Olympii, triumfoval s bretaňskými písněmi. Nebylo pochyb, evropskému folkrockovému řetězu přibyl další článek: zrodil se keltský rock
Je to tak. Do chrámu anglického folku dopadl další těžký granát. Nejprve Jim Moray, teď početná obskurní dechovka Bellowhead, prý klon Brass Monkey se Zappovými The Mothers of Invention, s nadhledem kontrolující chaos po vzoru Toma Waitse. Folkově dekadentní husarské dílo zpěváka a houslisty Jona Bodena a zpívajícího hráče na melodeon Johna Spierse, nebojácných hledačů grálu anglického folku překonávajících s Bellowhead i ty nejbláznivější představy o jeho dalším směřování.
Říká si po chlapecku Bill, ovšem pokřtěná je Belindou. Pro většinu odborníků a posluchačů představuje nejvýraznější folkový talent Anglie, případně hlas roku 2000, nadšeně toho léta přivítaný na prestižním festivale WOMAD. Babička z ní chtěla mít klasicky vzdělanou klavíristku, ale mladá dáma to viděla jinak.
Když před obědem, po Valpružině noci - tedy čarodějnicích - vystoupila v roce 2002 v rámci festivalu Beltine pod zříceninou gotického hradu Valečova waleská skupina Fernhill, ocenilo to především přítomné publikum: aplaus ve stoje byl pak jedinou možnou reakcí na ne zrovna každodenní hudební zážitek.
