Michael McGoldrick - Angličan ve službách Irů
29.12.2009 | Zahrál i v Praze, takže víte, že má snad sto prstů. Po straně pódia navíc stál požárník, přichystaný zchladit mu nástroje, protože jinak by shořely na troud. Za to co umí s flétnou a píšťalami by ho ve středověku nařknuli z čarodějnictví a skončil víte jak.
Dnes je za to samé nominován do nebe, poblíž samotného Boha. Hezké, Woody Allen nicméně tvrdí, že Bůh neexistuje, protože kdyby ano, sehnal by o víkendu instalatéra. „Nekecá, můj děda jím byl také a v sobotu večer a přes neděli nikdy nepracoval. Hrál po hospodách na dudy“, usmívá se Michael, v současnosti nejvyhledávanější a nejvšestrannější instrumentalista na britských ostrovech; podle BBC Folk Awards úplně ten nejlepší v roce 2001 i v osmdesátém pátém.
Mate ale tělem. Což vede k tomu, že si ho chce každý přivlastnit: Irové, Angličané, Skotové a nakonec i Walesané. Narodil se totiž v roce 1974 irským rodičům v Manchesteru. Matka totiž pochází z irského hrabství Mayo, táta z Galway, což vede Iry k domněnce, že je jedním z nich. Omyl a to, co Michael hraje, je z něho usvědčuje. Jistě, na irské kořeny nedá dopustit, ovšem jeho hudbu lze z čistým svědomím označit za fúzi - atraktivní, promyšlený, dalekonosně jiskřivý mix rozličných žánrů. Vysvětlení zní prostě: “Žádné Mayo, ani Galway, já pocházím z Didsbury.“ Pro pořádek: Didsbury je předměstím Manchesteru. Dávnou multikulturní oázou Afričanů, Asiatů, Latinos a Židů, takže Michaelovo zaujetí pro exotičnost, jakkoliv naroubované na lidovou irskou a anglicku hudbu má svou logiku.
„Jako dítě jsem vyrůstal uprostřed tradice. Děda hrál, táta taky, máma zpívala. Ale potom, když jsem odešel z domova, žil jsem v jednom domě s devíti různými muzikanty, kteří hráli jazz, salsu, rock, folk, indickou i irskou hudbu. Navíc dole v přízemí bydlel prodavač hudebních nástrojů a u něho jsem sedávali, popíjeli, kouřili a především jamovali. A tak jsem byl už od sedmnácti inspirován mnoha rozdílnými druhy hudby a styly.“
Proto netrpí předsudky a rád se pohybuje na samém okraji moderní tradice, což je území ve kterém dezorientovaná okolními vlivy zabloudila už hezká řádka hudebních průzkumníků. Má v sobě zakódovanou rozlišovací schopnost pro to, kdy se s flétnou pustit do jiskřivé konverzace s jazzem, popustit uzdu rockerům a technu, postavit indická tabla proti bodhranu, elektroniku proložit akustickými nástroji či kouzelně prostupovat cinkáním strun západoafrické kory, aniž by se navzájem mezi sebou všechno utlouklo v bezbřehém exhibicionismu, celém říčném po lechtání pod bradou. Tolik nenasytně tvořivé touhy vnést do folku a tradice nové alternativní zvuky, nástroje a jiné kultury se skutečně jen tak neslyší.
Ještě někdo by si ho ale k sobě rád přitáhl – tzv. Keltové. „Dejte mi s něčím takovým pokoj. Já jsem šťastný člověk ! Nepotřebuji ke své práci podobné marketingové pitomosti. Dávno předtím, než se tenhle termín zpopularizoval se přece poslouchala irská, skotská nebo bretaňská hudba. Když mi bylo šest, sedm všichni jsme znali Planxty, Bothy Band, The Chieftains, spoustu houslistů a dudáků. Měl jsem také hodně kamarádů mezi muzikanty, ale nepamatuji se, že bychom se kdy bavili o naší hudbě jako o keltské.“
Platilo i na Michaelovu první kapelu co v sedmaosmdesátém roce založil: Toos The Feathers, „nejvzrušivější manchesterský keltský export všech dob“. V často měnící se sestavě rockující na irský způsob vydržel osm sezón, celoevropské turné a šest alb.
Hudba je jazyk
Je až s podivem, jak lehce střídá židle u jednotlivých kapel aniž by nějak dramaticky vnímal, že někdy může s flétnou spustit jen tak, bez zásuvky a jindy vedle něho málem nadskakuje atomová elektrárna, třeba když natáčí s Afro Celt Sound System.
Jak vás znám, předpokládám, že akustickému hraní dáváte přednost? „Jasně, to je moje velká láska.“
Také si zřejmě nelámete hlavu s tím, kdo vás požádá o spolupráci, tedy, má-li pro vás vzniklá fúze smysl. Věříte na ně? „Skutečně, věřím tomu, že hudba je jazyk. A když se dva rozdílní muzikanti potkají a zahrají si spolu, hudba pro ně nahrazuje slova. Hudba je totiž universální. Proto by měly být vytvářena s pozitivním přístupem, rozhodující je také zůstat sám sebou, být co nejvíc přirozeným.“
Ale to je přece také náplň tradiční akustické hudby. „Samozřejmě. Víte já vám něco povím. Nedávno jsem měl v Londýně koncert a v hledišti seděly skoro samé děti mezi čtrnácti a sedmnácti lety. Na první pohled znuděné a ovlivněné komerční popmusic. Během našeho vystoupení ale došlo k něčemu neuvěřitelnému ! Nejenže začaly naší hudbu brát, ale nekteré z nich přímo zíraly na naše dudy, akotdeon, kontrabas, píšťaly. Co to je ? Ptaly se jejich oči. Ve svém věku jsou zvyklé na své dýdžeje, počítačové hry, elektronickou hudbu, MTV a najednou tohle.“
Takže strach o budoucnost tradiční hudby nemáte ? „Ne. A když stojím na pódiu, tak už vůbec ne.“
Všiml jsem si, že i když na něm skáčete metr do výšky, trumpetistu Neila Yatese z očí nepustíte. Jazzová trubka ale v irské hudbě není moc běžná.. „Já vím. Neila jsem potkal před mnoha lety v Manchesteru. Přišel do studia jako trumpeťák na nějaké irské session. Moc mě zpočátku nezaujal, když ale všechno skončilo, nasadil si dusítko a začal si jen tak pro sebe pohrávat nějaký irský reel. No a já si v tu chvíli řekl, sakra, to je přeci ono. Pak jsem také zjistil, že vedle jazzových standartů zná hodně i z tradiční hudby.“
Kdy a s kým, a že toho je hodně
Hraním se především baví, nebabrá se při něm běžnostmi, dře do padnutí. Brilantní muzikantství z něho tryská výš než gejzíry na kolonádách. Ačkoliv takřka výhradně nabízí instrumentální hudbu, neutopí vás v ní do sebe ponořenou ekvilibristikou, při sólech pak nepřinutí koukat se na hodinky. Strhne vás sebou, i kdybyste nechtěli (ve finále mu za to tleskáte). Navíc má dar vynalézavého skladatele a citlivého inovátora lidovek. Proto je o něho už léta mezi muzikanty obrovský zájem. Má také zajímavý zvyk: založit a na Měsíc vystřelit kapelu a ze dne na den ji opustit – přátelsky, pochopitelně.
„Neznáte Flook? Ve jménu Božím, kde jste dosud byli? Přijeďte za mnou, koupím vám pintu piva a otevřu vám oči,“ napsal kdysi jeden irský novinář, když poprvé slyšel trojici flétnistů – McGoldrick, Sarah Allen a Brian Finnegan – s kytaristou Edem Boydem.
Tajemství celosvětového úspěchu McGlodrickem založených a vymyšlených Flook hledejte v instrumentálním mistrovství čtyř hráčů, bujnosti jejich hudby, spočívající v prolínání irských a anglických tanců – většinou vlastních – s jazzem, melodiemi z Bretaně, Indie, Středomoří i východní Evropy a nikde jinde snad neslyšeném spojení příčné flétny s irskými píšťalami a akordeonem. Flétny s tin whistle to není zrovna pro Irsko typické. Jak vás to napadlo, zeptal jsem se flétnistky Sarah Allen, mimochodem také Angličanky. „No, když už máte ve skupině Michaela, tak proč to nezkusit. Vyvinulo se to úplně přirozeně a během následujících deseti let kombinace těch dvou nástrojů vytvořila náš charakteristický zvuk.“
Po albu Live z roku 1998 Michael Flook opouští, nažhavený založit s belfastským dudákem Johnem McSheerym Lúnasu, po vyjití alba Otherworld označenou za „nejžhavější akustickou kapelu planety“. 
I z tohohle vlaku McGoldrick vyskočil, aby s McSheerym mohli zajít do studia, kde vznikla deska At First Light, nejlepší tradiční album roku 2001.
Pocházíte z Belfastu, tam se hraje ale trochu jiná hudba než dejme tomu na západě Irska. Je to důvod, proč jste si padli do oka s Michaelem McGoldrickem, rodákem z Anglie? Vždycky jsem měl za to, že mezi vámi to strašně jiskří. Viděl jsem vás hrát společně na koncertě a vyloženě jste si to užívali, vyzvídal jsem u McSheeryho. „Hudba ze severu Irska má obecně agresivnější, dynamičtější charakter. V Belfastu navíc existuje velmi vibrující klubová scéna, kde se odehrává mnoho sessions, při nichž se setkávají muzikanti mnoha krajů a stylů. Z těch sessions jsme s Michaelem vždy čerpali. Vzešel z nich náš dlouholetý muzikantský a přátelský vztah.“.
Prý s tím úzce souvisí i název At First Light? „Jistě má to spojitost s celonočním hraním v belfastských klubech, kdy jsme chodili spát až s prvním denním světlem.“
S McSheerym, z nedostatku času, jak jinak, to Michaelovi také dlouho nevydrželo. Párkrát spolu pod tímhle jménem nahodile vystoupili na několika festivalech, starostí o kapelu se jinak zbavil. Začal se věnovat vlastním nahrávkám a blízkým přátelům.
Třeba nejvěhlasnější irské akordeonistce Sharon Shannon, podobně zarputilé hráčce, o níž se tvrdí, že během koncertu „by se mohl potopit Titanic, soptit Vesuv, hladoví Marťani by se pokusili napadnout Irsko a Sharon Shannon by si toho zcela určitě nevšimla“. Se Sharon, jejím dvorním kytaristou Jimem Murrayem a houslistou Frankie Gavinem (prý Yehudi Menuhin z Galwaye) stvořili albový klenot Tunes.
Mezitím Michaela o spolupráci požádal Simon Emmerson, šéf Afro Celt Sound System. Poznali se, když se z McGoldricka stal na albu 1 Douar Alana Stivella poprvé „světoobčan“ – sblížil se tu se senegalským zpěvákem Youssou N´Dourem, Alžířanem Khaledem a dalšími Afričany.
Zvukově děsivá nadžánrová fúze Afro Celt Sound System vnesla neklid i do jakéhos takéhos řádu world music. Nespoutaná a vysoce energická hudební vize - nazývají ji ambient-dub-eclectic-world fusion – se už navždy stala rázným zvěstováním hudby budoucnosti, vymaňující se na přelomu století z dusivého stylového sevření i nepřeslechnutelnou inspirací pro spoustu jiných amalgámových projektů.
Bortivé, ambientní, roztancovávající a hlukově explodující mašiny, jejichž zběsilé techno rytmy zakotvené v současné progresivní taneční scéně, navenek hrozily McGoldrickových instrumentalistickým dosavadním zvyklostem převálcováním, leč nestalo se : před jeho flétnou a dudami se s úctou skloní i technika. „Nikdy jsme nechtěli pouhé hřmějící futuristické rytmy, které by na povrchu nesly známky afrických a keltských akustických nástrojů a povědomých melodií, proto jsme museli vytvořit vlastní zvukovou krajinu, s níž jsme se všichni ztotožnili,“ vysvětlil mu hned na začátku Simon Emmerson, takže McGoldrick se dodnes podílí na studiové práci Afro Celt Sound System, na jehož deskách učinkují vedle Afričanů také úchvatní zpěváci a muzikanti z Pákistánu, Indie, Severní Ameriky a centrální Asie.
S anglickou písničkářkou Kate Rusby seznámil McGoldricka její manžel John McCusker, jemuž na oplátku pomohl natočit debut Yella Hoose. S Kate, vedle významného podílu na posledních třech deskách dodnes v rámci možností a podle svých slov rád koncertuje. Ta pak kudy chodí ho vychvaluje.
Pod křídly tetřeva velkého
Měl jsem možnost Michaela několikrát vidět a mluvit s ním. Vždycky jsem z toho vzešel ten samý pocit: báječný chlapík u kterého ale není zřejmé, kde bere sílu, aby stihl vyslyšet prosby tolika přátel a najít si čas také na sebe. Těšilo mě, že natrvalo zakotvil u skotské skupiny Capercaillie – přitom všem, co jinak dělá – od níž, respektive klávesáka Donalda Shawa, se mu dostalo producentské péče a podpory k natočení vlastních desek.
Ve třiadvacet let existujících Capercaillie (tetřev velký) slyšeli v počátku mnozí nové Clannad. Shaw s vynikající zpěvačkou a manželkou Karen Matheson a dalšími muzikanty ovšem clannadské klávesové keltománii odolali; bez ztráty kytičky v 90.letech prošli i afro-techno-keltskou fází, aby se nakonec vrátili k víceméně akustické hudbě. .„Nikdy nepřestanu se zpíváním gaelských písní, jsou uloženy v mé krvi. Toužím po tom, aby je slyšeli i jiní a přestali si konečně myslet, že se všechno točí pouze kolem Enyi“, ubezpečila fanoušky Karen Matheson.
Vím, že jste parta výsostných muzikantů, ale přece jenom, přemluvit Michaela, aby s vámi natrvalo sdílel všechno dobré i zlé a ubral ze svých aktivit, to muselo dát práci. Co jste mu slíbili, zajímal jsme se u Donalda Shawa. „Slávu, prachy a pomoc při natáčení jeho desek. Víš, že jsme ho k tomu museli dost dlouho přemlouvat?“
Nevěděl jsem, že jde po penězích? „To byl samozřejmě fór, ale vysvětlit mu, že je načase zalízt do studia a ostatním to natřít, to byla fakt fuška. Nevěřil si, prý koho to zajímá.“
Fused, se vším všudy průkopnické album, vydal McGoldrick na jaře 2000. Většina z toho, s čím tu přišel a nastínil, platí dodnes. Fused, už ten název, považuje nastupující hráčská generace za bibli. McGoldrickova adaptace irské, anglické a skotské tradiční hudby má sympatickou tvář : výrazově bohatou, rockově dynamickou, nenudící. Producent Shaw dokázal s přehledem ukočírovat hostování mnoha vynikajících hráčů, jejichž seznam se vyrovná egyptskému svitku, zrovna tak jako McGoldrickovo osobité skladatelství.
Následující deska Wired je o tomtéž, snad jen barevnější a zeměpisně rozlétanější.
Máte proto Michaeli nějaké vysvětlení? „Bude to v tom, že se považuju se za svobodomyslného člověka“.
(2007)
Foto: Yvetta Stránská, archiv
Jiří Moravčík
