Afro Celt Sound System - Hudba dávných kočovníků
28.12.2009 | „Je to velice keltské. Je to velice africké. A je to velmi, velmi dobré. Nenajdete vzrušivější a dokonalejší projekt, který by oslnivěji oznamoval konec století a zvěstoval úsvit nového. Afro Celts Sound System prochází skrze tradice, kultury, věk, geografii a léčí naše předsudky o hudbě.“ Colin Irwin
Zájem o keltskou hudbu se kdysi soustředil hlavně na Evropu. Mělo to svou logiku : Irsko, Bretaň nebo Skotsko jsou nám nejblíž a tradiční hudba těchto oblastí se už dávno stala přirozenou součástí poprockové scény. V 9O. letech, v éře world music, ale neutuchající keltský boom přivedl hudebníky a producenty na myšlenku obnovit mnohá spojení uvnitř obrovské diaspory. Jako dávní mořeplavci proto někteří zamířili ke španělským, kanadským nebo severským břehům, aby navštívili místa, která před stovkami let osídlili jejich pradědové. Ti nejrozcestovanější, snad ovlivněni teoriemi anglického historika T.W. Rollestona o černých Keltech, se pustili i přes Gibraltarskou úžinu. Do Afriky.
Z jedné takové výpravy za megalitickými kamennými kruhy do západoafrické Gambie se potom v polovině 9O. let zrodila hudební fůze, jakou keltský svět jaktěživ neslyšel, tedy v případě, že má cenu o Afro Celt Sound Systemu uvažovat pouze jako o kapele do tohoto teritoria patřící, protože zvlášť třetí album Further In Time už před výsostně keltskými příznivci otevírá komůrky, kam by se zřejmě bez cizí pomoci nikdy neodvážili.
Nadžánroví Afro Celt Sound System vnášejí neklid i do jakéhos takéhos řádu world music, vnímanou z jejich pohledu jako výzvu ke svobodě prostředků. Afrokeltská, hranice stírající, nespoutaná a vysoce energická hudební vize - nazývají ji - ambient-dub-eclectic-world fusion - měla vedle toho sklon stát se rázným zvěstováním hudby budoucnosti i nepřeslechnutelnou inspirací pro spoustu jiných amalgámových projektů, vymaňujících se na přelomu století z dusivého sevření ustálených forem.
Further In Time představuje pro Afro Celt Sound System zároveň zlomový okamžik; ani ne tak rozšířením sféry vlivu ze západoafrické hudby k severoafrické, jako spíš pro několik lesk zvýrazňujících prvků, vrcholících písní When You’re Falling zpívanou Peterem Gabrielem, jasným prozkoumáváním dosud neprobádaného terénu. Aniž by se Afro Celt Sound System vysmekl sám sobě a obrátil pozornost k rádiovým hitům. „Nemyslím, že jsme se tou písni zahnali do kouta. Jsme duše jdoucí si každá svým směrem, bez toho, že bychom se někdy jen náhodou dostali do souladu s kategoriemi showbusinessu“, ubezpečil afrokeltské příznivce Simon Emmerson, leader kapely; sám se tak ovšem necítil, tvrdíc: „Kdyby mě ostatní svěřili vedení, stále bychom vystupovali na alternativních festivalech pro hnutí Zelených a anarchistických uskupení ze západního Londýna“.
Folk, techno rave a individualismu
Od konce 7O. let se věřící katolík Simon Emmerson, vášnivý ornitolog a obdivovatel Captaina Beefhearta řadil mezi vlivné osobnosti anglické hudební scény : hrával s rockery i anglickou folkovou legendou Martinem Carthym, opájel se punkem, prvními londýnskými reggae sound systémy a založil kapelu Working Week s níž později stál u zrodu acid jazzu.
Léta žil v bouřlivém prostředí kosmopolitní londýnské taneční klubové scény na které působil coby uznávaný DJ. „Co se mě týče chtěl jsem vždycky natočit desku, kterou bych mohl hrát společně s Underworld či Orbital,“ tvrdil Emmerson, tvořící tehdy se zvukovým režisérem Martinem Russellem výkonnou producentskou jednotku, považovanou za jednu z nejodvážnějších; přirovnávanou k alchymistům, „s nimiž se v jednom okamžiku ocitáte ve folkovém klubu a v příštím vás utančí na techno rave“. 
Hlavní stan - studio Sonic Innovation - měli v budově Fat Man Sound Systemu, jedné z nejstarších severolondýnských tančíren; poblíž Jah Youth Sounds a klubu Talvina Singha, průkopníka spojení bhangry s drum’n’bass.
Vznikla tu celá řada vynikajících nahrávek a základů pro později ceněnná alba: společně se zpěvákem Iarlou O Lionáirdem tu dolaďovali hudební hranice stírající příběh OVO, napsaný Peterem Gabrielem při příležitosti otevření londýnského Dómu milenia na přelomu tisíciletí, na Alana Stivella ve studiu čekali senegalští zpěváci Youssou N’Dour a Ashley Maher, učinkující na albu 1 Douar a své si Sono Innovation řeklo také do monumentální oslavy galicijské tradiční hudby, bezmála čtvrthodinového eposu O Castro da Moura ( Etnodance), zahraného stotřicítkou hudebníků a uzavírající album Os Amores Libres dudáka Carlose Núněze. K Emmersonovi s Russellem patří rovněž Grammy, za produkci alba Sonegal madagaskarské skupiny Tarika nebo spolupráce s marockým souborem Waaberi; ohromit dokázali i zvukovou kulisou pro PC hru Magic and Mayhem.
Jak jste se s Martinem vlastně dali dohromady, zajímalo mě. „Hráli jsme spolu ve skupině Working Week, kam přišel těsně před natáčením alba Fire In The Mountain, někdy okolo roku 1989. Pak se ale rozhodl postavit si vlastní studio a já odešel s ním.“
Nikdy jsem vás sice neviděl pohromadě, ale soudě podle nahrávek, klape vám to spolu. „Ano, ale občas je to těžké. Víte, jsme oba hodně rozdílní. On má sklony k progresivnímu rocku, já k punku. On to má v hlavě srovnaný, já jsem anarchista.“
Irské lamenty z mauretánských pouští
Návrat amerických černochů do Afriky lze ještě pochopit, koneckonců vracejí se přece domů, jak takový pokus ale vnímat u Angličana? Simon Emmerson si za svou cestou do Dakaru a Mauretánie nicméně stojí:“Kořeny evropské kultury jsou kosmopolitní a táhnou se už od Keltů. Nikdo sice neví, kdo Keltové vlastně byli a odkud přišli, ale svým mezikontinentálním kočovnictvím vytvořili spojnici mezi námi a severozápadní Afrikou.“
S podobnou teorií přišel také irský televizní seriál Atlantean, v němž dokumentarista Bob Quinn stopoval Kelty až k Dolnímu Egyptu a při natáčení v Maroku demonstroval schopnost tehdejších mořeplavců dosáhnout většinu pobřeží Keltského moře. Bratři Ibrahim a Ahmed Aliovi se pro změnu ve své knize The Black Celts pustili do srovnávání lebečních kostí a objevili značné množství společných znaků mezi některými africkými kmeny a Iry; souběžně s tím přišli i na pozoruhodnou spřízněnost afrických a irských dialektů a legend.
Vzájemné oťukávání ale nalezneme především v hudbě: když v Dakaru během natáčení a produkce alba Lam Toro senegalského zpěváka Baaba Maala zaslechl Emmerson jeho starší skladbu Djam Leelii ( Hlas lidu ), rezonovala mu prý ohlasy prastarých irských lamentů; a tak vznikla nová verze, v níž hraje irský dudák Davy Spillane.
K téhle skladbě se váže zajímavá historka : Maalův od srdce tažený zpěv podmalovaný dudami a západoafrickou korou natolik inspiroval bývalého výtvarníka skupiny Sex Pistols, Jamie Reida, že během jediné noci namaloval nevšedně barevného lva s jednorožcem a nápisem : Afro Celts: Sound Magic, Music From The Light Continent. Simon Emmerson tak zčistajasna přišel k logu a názvu své pozdější kapely, které grafik Reid zůstal nadále věrný: jeho návrhy obalů, keltských symbolů zdobících studia, internetové stránky i koncertní podia od té doby provázejí Afro Celt Sound System na každém kroku.
K africké hudbě se Simon Emmerson dostal přes acid jazz, to když si ho na albu Acid Jazz and Other Illicit Grooves - Vol.1 vyhledal kamerunský jazzový saxofonista Manu Dibango, s nímž Emmerson zanedlouho natáčí významné album Polysonik - do úvodu Further In Time z něho Afrokelti nasamplovali úryvek skladby Yekey Tenge.
„Tradiční hudba je pro mne vším. Všechno, čemu naslouchám, prochází skrze ní. Zároveň mě přitahuje budoucnost a chápu hudbu jako vědu, jako něco, s čím mohu experimentovat“, tvrdí Baaba Maal a Emmersonovi, jakoby tím mluvil z duše; při natáčení Lam Toro se z nich navíc stali blízcí přátelé. Procestovali společně Senegal až dorazili na úplný sever, do Maalovy rodné vesnice na samém okraji mauretánských pouští.
Co jste si z té cesty pro sebe vzal, zeptal jsem se Simona. „Objevil jsem toho opravdu hodně. Afriku totiž považuji za místo, kde se setkáte se svou vlastní pamětí.“
Má se za to, že senegalská hudba patří k nejrytmičtějším na světě. Byl to důvod proč jste začal spolupracovat s Baaba Maalem ? „Ne, nejprve jsem natáčel s Manu Dibango. Baaba Maalovi se to líbilo a zavolal mě. Takže jsem odjel do Dakaru. Do té doby jsem o senegalské hudbě skoro nic nevěděl a navzájem jsme se neznali ani s Baabou. Pro mne šlo o první návštěvu Afriky, zpočátku jsem se tam cítil podivně, trvalo možná dva týdny, než mě Baaba pozval k sobě domů a seznámil s rodinou. A tehdy, když jsem slyšel, jak zpívá svému tříletému synovi, mě došlo, že tohle je hudba, kterou bych chtěl poznat a dělat. Baaba mě naučil spoustu věcí a já postupně přicházel na spojitosti senegalských a keltských rytmů.“
Takže Baaba Maal pro vás znamená velkou inspiraci ? „ Rozhodně. Mě samotnému umožnil prozkoumat vlastní hudební kořeny, podívat se na ně z jiné strany. Vezměte si 60. léta, hippies, jak cestovali do Indie, chtěli za každou cenu uniknout Evropě, nalézt novou identitu v Maroku nebo Kašmíru. I já jsem si v Senegalu uvědomil, jak je pro mě nalezení takové identity důležité. Baaba mi také řekl, že hudba existuje jako duch společně s cestou.“
Po návratu se s kanadským nahrávacím režisérem Dave Bottrilem ve studiu Real World Emmerson podílel na produkci další do nebes vychválené a na Grammy nominované Maalovy desky Firin In Fouta; v mnoha okamžicích zvukové předzvěsti budoucího Afro Celt Sound Systemu.
Keltskou stranu zastupovali bretaňský harfista Myrdhin a vyjímečná osobnost irské tradiční hudby, bouzoukista a producent, Donal Lunny.
„Pořád dokolečka jsem poslouchal Bringing It All Back Home a Rivers Of Sound s fantastickým souzněním Lunnyho bouzouki a dvou kor. Pamatuji si, jak mě přitom napadalo stále totéž : kdyby se mi někdy podařilo udělat alespoň z poloviny něco tak dobrého,“ vzpomínal Emmerson. Dokonce Lunnymu napsal a považoval ho za prvního Afrokelta, ale ten, stejně jako podobně nažhavený Spillane, pro nedostatek času stálou spolupráci odmítl. Novináře Colina Irwina to později v recenzi na debut Afro Celt Sound Systemu vedlo k vášnivému výkřiku: „Je to možné? První důležitý počin v keltské hudbě za posledních třicet let, v němž nemá prsty Donal Lunny!“
Real World : místo splněných přání
Afrokeltům od samého začátku věřil také Peter Gabriel. „Věděl, že své posluchače chceme vyslat na plavbu, na jejímž konci pocítí sílu nově objevených horizontů“, uvedl Simon Emmerson.
Prostor, který ve studiích Real World pravidelně dostávali mladé neznámé skupiny i jedinci z oblasti world music neměl obdoby, přičemž nikde nebylo psáno, že z takových setkání musí nutně vzniknout rovnou úspěšné album. Důležité bylo také to, že jste tu pravidla vždycky natrefili na někoho hodně uznávaného: Jo Bruce, syn baskytaristy Jacka Bruceho z Cream, se tu například dostal k práci na desce pakistánského zpěváka Nusrata Fateh Ali Khana: „Pocházím sice z jazzbluesového zázemí, ale po příchodu do Real Worldu mě to přešlo, začal jsem se věnovat hlavně programování a potkal tu Simona a Martina Russella,“ vysvětlil Jo.
To takový Iarla O´Lionáird měl cestu do Real Worldu ještě snazší: po uhranutí z prvního počinu této značky - Passion od Petera Gabriela - sedl a napsal Gabrielovi šestistránkový dopis; nabídl mu v něm své umění sean nos a touhu podílet se na práci pro něho. „Byl jsem úplně v šoku, když jsem jednoho dne zvedl telefon a na druhé straně se ozval Peter a žádal mě, abych co nejdříve přijel. Ještě ten den jsem seděl v autobuse“, řekl novinářům nadšený Iarla, nositel jedné z nejstarších irských hudebních tradic - sólového zpěvu sean nos z podhorské vesnice Cúil Aodha.
Další schůzku si Afrokelťané - Emmerson, Russell, Bruce, už s Iarlou a bretaňským harfistou Myrdhinem - dávají v Sonic Innovation. Emerson rovněž kontaktuje původně klasicky vzdělaného hráče na piano, akordeon a thin whistle Jamese McNallyho.
McNallyho rodiče, pocházejí ze západního Irska; on sám se k irské tradiční hudbě dostal až po večerech strávených s legendárním akordeónistou Joe Burkem a houslistou Seanem McGuirem, objevujíc zároveň irské kapely Bothy Band a Planxty. Později se stává několikanásobným muzikantským šampiónem Irska ve hře na bodhran a akordeón, zakládá vlastní kapelu Storm a v roce 1993 nastupuje k divokým Pogues, s nimiž natočil album Pogue Mahone a odjel dvě turné.
Na WOMADU v anglickém Readingu roku pětadevadesát už poletoval na podiu v řadách kompletujících se Afro Celt Sound System, kde Davyho Spillaneho zastoupil dudák Ronan Browne. „Jeden z nejlepších momentů nastal, když Simon s Martinem ztichli a do ticha zněl pouze bodhran s dudy. Dav úplně šílel a přitom šlo o příznivce techna,“ vzpomíná Jo Bruce.
Jamsession v garáži
Ještě na WOMADU Emmerson se svými přáteli nepřekročil rámec elektrokeltské běžnosti, vždyť akustické nástroje absorbovala taneční scéna už dávno předtím. Navíc mu stačilo vykouknout v Londýně z okna: jeho asiatští sousedé nečinili za dunění drum’n’bass nic jiného.
Zlom nastal o pár týdnů později, v Real World, při jednom z dalších nahrávacích jamsession. Paradoxně se při něm už nevešli dovnitř a museli vzít zavděk prázdnou garáží. Nekompromisní hlasitost a z otěží puštěné beaty přilákaly i některé z návštěvníků : vystřídali se tu členové skotské, zvukově rovněž nevšední skupiny Shooglenifty, zpěvák Ayub Ogada z Keni či Lévon Minassian, Francouz arménského původu s flétnou doudouk. O programátorovi Ronu Aslanovi, který pomáhal Emmersonovi na Lam Toro nemluvě. Rozhodující chvíle ale přišla, když se k Brownemu s McNallym během hry přidávají muzikanti od Baaba Maala: Masamba Diop tlučící do talking drumu a Kauwding Cissokho s korou. Tehdy zasažený nevšedním zážitkem, odhazuje prý Iarla O’Lionáird poslední zábrany a během hodiny napíše a předvádí svůj vokální part ve skladbě Inion. Cissokhůvy a Myrdhinůvy nástroje zase zničehonic splynou v jedinečném zvukovém sbratření; unést se nechal i Ronan Browne, „rozpáral dudy do divokých salv rytmů“ a vzniklo lákající doplnění Spillaneho sóla do skladby Free.
Nebylo pochyb, zrodil se Afro Celt Sound System. Znovu tak ožila hudba dávných kočovníků. V hřmícím, proskakujícím rytmickém napětí se spojily kultury, patřící možná před tisíci lety k sobě.
David Harrington, člen Kronos Quartetu, který se na albu Pieces Of Africa také vydal na africkou pouť prohlásil: “Mě nezajímají hudební kategorie, ale to, co se skrývá vnitru hudby samotné.“ Ani Simon Emmerson nestál o jakékoliv kulturní zdůvodňování toho, s čím přišel Afro Celt Sound System: měli jsme se především těšit z udivujících radostí ukrytých uvnitř.
Na lovu tygrů
První album Afro Celt Sound System s již zmíněným Reidovým obrazem na obálce, potvrzuje, jak hodně se tato hudba odvíjela od technologie studiových session a mnohovrstevné produkce. Ostatně tento způsob preferují Afrokelťané dodnes: vše začíná u akustických nástrojů, u jejich vzájemném prolínání. Přitom se často ukazuje, jak k sobě mají některé z nich mají blízko; v novátorském pojetí rytmů se například irský bodhran stává pokrevním bratrem západoafrického talking drumu. Ke společnému oltáři přistupují jednotliví hráči s přesvědčením, že smysl jejich práce není v přiblížení se autentické bretaňské, irské či západoafrické tradiční hudbě, nýbrž v jejím liberálním, harmonicky nenásilném propojení. Senegalští grioté, irští dudáci, Myrdhin se starobylou bretaňskou harfou, ale i McNallyho zkušenostmi od Pogues s Emmersonovým tanečním pokusnictvím pak mezi sebou nacházejí pozoruhodné styčné body. Ne na povrchu, nýbrž uvnitř. To úzce souvisí s druhou fází natáčení, kdy na řadu přicházejí bortivé, ambientní, roztancovávající a hlukově explodující mašiny, jejichž zběsilé techno rytmy zakotvené v progresivní taneční scéně, navenek hrozí Iarlovu křehkému sean nosu převálcováním, leč nestane se tak: před jeho prastarou krásou se s úctou skloní i technika.
„Nikdy jsme nechtěli pouhé hřmějící futuristické rytmy, které by na povrchu nesly známky afrických a keltských akustických nástrojů a povědomých melodií, proto jsme museli vytvořit vlastní zvukovou krajinu, s níž jsme se všichni ztotožnili,“ vysvětloval Martin Russell, který studiové jamy s Emmersonem a Davidem Botrillem namixoval do konečné podoby: čisté, symbiózní, barevné a až neskutečně přírodní. Jakoby se ta hudba shlédla v Reidových obrázech, s vévodícím afrokeltským logem - v uzavřeném kruhu dvě na sobě protiležně umístěná ‘A’.
Album vyšlé v červenci 1996 dostalo název Afro Celts Sound System, Volume 1, Sound Magic a od samého začátku bylo považováno za originální a ojedinělý projekt, při kterém se společnost čtyřiadvaceti zúčastněných hudebníků (vedle jmenovaných také Manu Katche na cymbals, kytarista Malcolm Crosbie, basista John Fortis nebo Myrdhynova žena, Zil) ani nenamáhala vyprofilovat do podoby běžné skupiny.
Vír elektronických rytmů, vášnivé divošství a křesťanská krása Iarlova zpěvu fascinují, jako byste byli poprvé na safari.
„Náš způsob psaní a hraní nepředstírá nějakou věrnost danému tradičnímu stylu, kromě našeho vlastního. Hudba Afro Celt Sound System je zakořeněná v minulosti a přesahuje do budoucnosti. Spolupráce rozličných muzikantů v kapele byla vždycky nenásilná, upřímná a harmonická. je to jako bychom si navzájem četli myšlenky, výsledkem pak je nezakonzervovanost, přenosnost a hluboká magičnost,, uvedl tehdy James McNally.
Hudební kritika debut přivítala s nadšením, zrovna tak návštěvníci festivalů WOMAD v Austrálii, Kanadě nebo newyorském Central Parku: tady rozdováděli Afrokelťané publikum ve společnosti Transglobal Underground a Talvina Singha. Dvě stě tisíc kusů prodaných kusů znamenalo pro značku Real World nečekaný úspěch.
A na otázku, kam se toto početné dosud neukotvené afrokeltské sdružení pohne dál Colin Irwin ve své kladné recenzi rozumně odpověděl: “To je hádanka pro příště. Pro dnešek se usaďte a dopřejte si potěšení z tohoto závanu čerstvosti a nekonvenčnosti. Na zítřku nechte, aby se postaral sám o sebe.“
Uvolnění z nočních můr
Pak však přišla nečekané rána: na podzim, v sedmadevadesátém, uprostřed nahrávání umírá na astmatický záchvat Jo Bruce. Bylo mu osmadvacet let.
Práce na Volume 2 - Maalovi hudebníky vystřídali korista a zpěvák N’Faly Kouyate a Moussa Sissokho na djembe a talking drum - se prý do té chvíle rovnala řeholi; noční můra z obav, že se nepodaří navázat na ‘jedničku’ zachvátila skoro všechny, Bruceho smrt je ovšem rozhodila nadobro. Deprese dosáhla téměř hraničních mezí. Osvobozující katarze přišla s novodobou keltskou druidkou, jednou z nejcitlivějších zpěvaček zeměkoule, Sinéad O’Connor.
Při jejím pozvání pomýšlel Emmerson na duet s Iarlou. Rytmická kostra byla zpola hotová, zato chyběla melodie. Z místa se nemohl hnout ani Iarla. Jako kdyby se chystala Sinéad vyhánět ďábla, požádala o Bruceho fotografii a začala zpívat.
„Celou dobu na ni koukala. Bylo to dojemné, úžasně krásné a nezapomenutelné,“ vypravoval mě později Johnny Kalsi. A Emmerson ho doplnil: “Sinéad zpívala text, který nás devastoval. Kdyby to udělal někdo jiný, cítil bych se jako troska, ale její upřímnost doslova uvolňovala.“
Nádherný duet, patřící do kategorie irských balad třetího tisíciletí, dostal název Release ( Uvolnění), stejně jako celé album. Dokončili ho čtyři dny před Štedrým dnem 1998 a dedikovali Jo Brucemu.
V čem se Volume 2 / Release liší od předcházejícího? V přístupu ne; základní ideu převzali bezezbytku, zvuková dotaženost ovšem fascinuje, nabyla dalších vytříbenějších rozměrů; zprvu jakoby jste se dívali na rozplizlé plátno, abyste se časem v té tříšti orientovali jako v trojrozměrném obraze. Střety afrických nástrojů - kora, balafon, djembe - s harfou, McNallyho píšťalami, bodhranem a tepajícím transem, vytvářejí dravou a spontánní 
popmusic 21. století; některé skladby jen tak tak, že nevybouchnou, možná důsledek vpádu nového muže, který o členství v afrokeltském společenství snil už při souběžném koncertování s Transglobal Undergroundem v New Yorku: pákistánský hráč na buben dhol a tablista Johnny Kalsi.
Hardcorové techno dotažené do maxima africkými perkusemi, Kalsiho dholem a McNallyho bodhránem přitom obepínají až neskutečně očistné melodie písní, kterých tu oproti Volume 1 přibylo. Iarlovy a Kouyateho vokály vzrušují svou velebností a živočišností; především v hymnické poctě Irsku (Éireann), kdy Iarla v gaelštině zpívá „mé vody jsou srdcem každého stromu“ a N’Faly ho v řeči mandinko doplňuje griotským příběhem, dochází k horoucímu pnutí, neobyčejnému stavu prolnutí pradávných kultur, k jednomu z nejšťastnějších afrokeltských okamžiků.
Hudebníci utržení ze řetezu
Téměř nepřemožitelní jsou Afrokelťané na koncertech. V té vymakané muzice, kdy především McNally s Emmersonem působí jako utržení od řetězu, vám neujde, jak rovnocenou partii v tom neskutečném hlomozu sehrávají akustické nástroje s technikou; 
úžasně působí hlavně ostré střihy z omamně nekompromisního elektro trance na hbité prsty rozeznívající struny kory, jako kdyby stočlenný symfoňák přenechal naráz prostor sličné harfenistce. Živé vystoupení se také díky technice a instrumentální zručnosti liší od alb pouze v malých detailech.
Jde také o pastvu pro oči; pukající hlava jen těžko stačí sledovat neustálý pohyb, Iarlova rozvážná gesta, akrobatické výskoky N’Falyho s talking drumem, pakistánské tajemno Johnny Kalsiho v turbanu s bubnem dhol nad hlavou, roztančeného McNallyho střídajícího v rychlosti akordeón, bodhran i píšťaly, doslova v tranzu se ocitnuvšího Emmersona, hrajícího ve chvílích kdy nemačká nějaké knoflíky na kytaru nebo bouzouki a povzbuzujícího publikum, stěží lapající takovou kulturní srážku a konečně mladá irská dudačka Emer Mayock, s vytřeštěným zrakem pozorující, co všechno dokáže rozblázněný chlap. Tato sestava, doplněná Martinem Russellem u mixpultu je neměnná, co turné ji ovšem doplňuje ještě celá řada přizvaných hudebníků; a ne ledajakých.
Afrokeltský symfoňák
„Napsat a natočit skladbu pro Afro Celt není žádná sranda. Ještě předtím než zapojíte techniku a uvolníte prostor zpěvákům, máte k dispozici kytary, harfy, kory, mandolíny, ale i píšťaly, dudy, talking drum s bodhramem a klávesy. Uvědomujete si vůbec, že tu kráčí málem o symfoňák?,“ řekl Emmerson, aniž by vzpoměl jiný nevšední afrokeltský fenomén: na základní sedmičku - Emmerson, Russell, O’Lionáird, McNally, N’Fally, Sissokho a Kalsi - se nabalující hostující hudebníky, s každým jinými. Afro Celt Sound System je totiž obdivován nejen pro svou nevšední multikulturnost a jedinečnou schopnost spářit v homogenní celek jedny z nejstarších světových hudebních tradic s vibrující taneční současností, ale i pro cit spolupracovat přitom s vyjímečnými lidmi. 
Dudáci a píšťaláci Michael McGoldrick, Davy Spillane, Liam O’Flynn, Ronan Browne, jejich mladičká kolegyně Emer Mayock, hráč na niněru Nigel Eaton, maročtí houslisté a zpěváci, egyptský bubeník Hossam Ramzy, senegalští zpěváci Ayub Ogada s Dembou Barrym, členové skotské skupiny Shooglenifty, excelentní anglické zpěvačky Pina Kollars a Julie Murphy, irská houslistka Mairead Ni Mhaonaigh, sboristky od Sinéad O’Connor - Screaming Orphans - a spousta dalších nabízejí muzikantské schopnosti na samé hranici svých možností, navíc přítomnost tolika osobností k pohledání obnáší vytříbené, harmonicky pulzující dobrodružství, výpravu daleko za hranice bežnosti, provětrávající hlavu stejnou měrou zúčastněným i posluchačům, odmítající se zároveň stát ‘sebevědomou masochistickou masturbací zahleděnou do své vyjímečnosti’.
Mohl bys mě popsat, co předchází tomu, než se skladby dostanou na Martinův mixpult, zeptal jsem se Johnny Kalsiho. „Většinou vznikají přímo ve studiu, při sessions, kde zkoušíme nejrůznější varianty v sestavě já, Moussa, N’Fally a James s Myrdhinem. Vzájemně se sledujeme a povzbuzujeme. K naším základům se pak připojuje Simon na kytaru a později i s klávesami; s těmi mu pomáhá i James. 
Zbytek je věcí Martina. Ještě předtím, ale natáčí vokály Iarla, který se naší hudbou nechává volně inspirovat.“
Africké rytmy s keltskou melodikou jakoby k sobě odedávna patřily, jak je to ale s texty ? „Nemáme s tím problémy. Lyrika vychází z atmosféry jednotlivých skladeb, ale také záleží na tom, kdo zpívá. Iarla je samozřejmě ovlivněn irskou lyrikou, zatímco N’Faly zpívá v jazyce, kterým se mluví v západní Africe. Texty se zabývají hodně historií, například keltskou diasporou, což vedlo Jamese k napsání písně o světě lidí, pohybujících se mimo svůj domov, lidí co jsou pořád na cestě.“
Deska jako odstrčená loďka
Zatímco první dvě alba jsou spojována s produkcí Simona Emmersona a Martina Russella, na Further In Time dostali poprvé velký prostor také Iarla O’Lionáird s Jamesem McNallym. „Nebýt jich, věci by se brzy přestaly hýbat a my bychom zřejmě dál řídili ten beat-up truck,“ upozorňoval Emmerson.
Geniální instrumentalista McNally se producentsky postaral o většinu melodického pozadí a Iarla, vedle nenapodobitelného pěveckého vkladu, nesoucího pečeť dávnověkosti, napsal texty podporující vážně míněné afrokeltské úsilí dostat se přes chytlavé instrumentální záležitosti do impresivního písničkářského teritoria.
„Pocházím z prostředí anglické folkové hudby a přitom zbožňuji mohutné africké vokály“ říká Emmerson, “proto jsem toužil mít nové album plné nezvyklých písní. A vidíte, vůbec mě nenapadlo, že původně třetiřadá skladba When You’re Falling udělá desku, tedy předtím, než si ji vybral Peter Gabriel; ovšem to jen potvrzuje náš přístup, kdy každá ze skladeb má svou mikrohistorii; a i když píšeme písně společně jako jedno hudební těleso, jakoby jsme přitom odstrkovali loďky do všech směrů.“
Všudepřítomný pocit, že se Afrokelťané albem rovněž rozhodli zvolna vystoupit ze stínu menšinové scény, převládá hlavně při sčítání zpěváků a tím i zvýšeném počtu neobvyklých písní: vedle neskutečně jímavého hlasu O’Lionáirda, sborových bludiček Screaming Orphans, Petera Gabriela, Senegalce Demba Barryho a dosud neznámé Piny Kollars tu patrně nejpozoruhodnější vizitku zanechal Robert Plant: Gabrielova přítomnost mate svou popovou přímočarostí, ovšem z ikony Planta tu Afrokelťané mimoděk strhávají další významnou část léta vrstvené krusty rockové jednoznačnosti: nikoliv povrchně obdivující Maroko Robert Plant v písni Life Begin Again vedle jedné z nejlepších ostrovních zpěvaček, Julie Murphy ze skupiny Fernhill, možná překvapuje i sám sebe.
Afro Celt Sound System na třetím albu symbolizuje nastávající změny současného hudebního světa, kdy přemíra vyšeptalého, prázdnou slámu mlátícího rocku, nutí hudebníky porozhlédnout se po nových inspiracích. V tomhle světle pak Afro Celt Sound System nepředstavuje rozmařilost, ani prázdnou akademičnost, nýbrž nejvyšší stupeň čerstvosti a naděje, bizarní odklon od vyvanulé nudy a důležité poznání, že ‘pop odjinud’, jak se někdy world music říká, nekouše. A na to aby vás oslovil „ nepotřebujete být nadšencem world music či znalcem Keltů nebo dokonce potrhlí tanečním jazzovým hip hopem“.
Hudba jako závrať mezi mužem a ženou
Afrokelťany je nazývalo okolí i oni sami, se čtvrtým albem Seed se Afrocelts nazvali oficiálně. Původního zadání - ani náhodou se nedostat do souladu s kategoriemi showbusinessu - a svého motta - kořeny evropské kultury jsou kosmopolitní - se sice nevzdávají, natož svých technomašin, přesto Seed mnohé příznivce zpočátku zmate. „Není to tentokrát o programech a samplech, už netoužíme stát pouze za mixážními pulty, už nejsme žádný sound systém,“ vysvětloval Emmerson. Tam kde dříve Afrokelťané používali rašpli, dnes proto přišel na řadu pilník, snad i pilníček. S vycizelovaností a větším důrazem na nástroje a skladatelské řemeslo vcházejí do nové etapy své kariéry a sílící Emmersonovou náklonost k neobyčejným hlasům.
Stále milují i protiklady: zatímco sedmiminutová skladba All Remains něžní Iarlovým hlasem, málem eltonjohnovským pianem a smyčci při kterých už už vytahujete kapesník, v Deep Channel se už nikdo neulejvá a na velké city nezbývá čas: píšťala Jamese McNallyho, struny Myrdhinovy harfy a Kouyateho kory sice dělají co mohou, nicméně když Johnny Kalsi zabuší do dholu a Moussa Sissikho zavirbluje na talking drum, pustí se přece jenom do práce i programátoři a to pak v elektrárně nestačí přikládat pod kotle; i když akustické nástroje to nevzdávají ani náhodou, což je nadále jedinečná poznávací značka Afrocelts: umění sladit je s elektronikou, vytvořit tak celistvý zvuk; hutný, agresivní, neuroticky třepetavý a především nevšedními barvami okřídlený. Viz. fascinující Ayub’s Song s Ayubem Ogadou na zvonivou harfu nyatiti, ke které se brzy přidají mistrovské housle možná nejlepšího irského hráče Martina Hayese. K tomu Afrokelťanům dopomáhá Bůh i obvyklá družina excelentních hostujících muzikantů a zpěváků, konkrétně u nichž hledat nějaké hlubší spojitosti představuje ztrátu času. Znát ale Simona Emmersona s Martinem Russellem, nadále vůdčí osobnosti téhle neobyčejné kapely, vyplatí se jim věřit. Mají všechno do puntíku promyšlené; sází na zajímavé odstíny, vnímání textu i celkovou atmosféru skladby. Rise Above It poskládali hned ze čtyř zajímavých hlasů: černá Angličanka Valerie Etienne, londýnský písničkář Mundy, prověřený Vanem Morrisonem i Neil Youngem, gospelem unešená Michelle John-Douglas spolupracující s Bryanem Ferrym a bonovsky matoucí Sharlene Hector. Když utichnou, zahouslí Eileen Ivers.
Všechno albové zpívání ale začíná a končí u O’Lionáirdova pastýřského hlasu nad něhož snad není, až se chce s Ivanem Divišem napsat, že „je to něco tak nádherného, že se to přibližuje milostné závrati mezi mužem a ženou“. Jen ten jeho patos jednou vejde do dějin: zahalený do bublavé ambience, zkreslený k nepoznání i osamoceně bezbranně krásný. Úvodní skladba Cyberia je sama o sobě vrcholným dílem globálního sbratření, mší pro poutníky vycházející teprve do kopce, ovšem Iarlův klenutě rozprostřený hlas z ní činí cosi ještě většího; a také balafon a zpěv N’Faly Kouyateho; natož když všechno to afrokeltsví zničehonic rozohní flamenková kytara Jesse Cooka. Simon Emmerson rád tvrdil, že kdyby bylo na něm, nikdy by z undergroundu nevytáhl nos. Kecá, vytáhl ho a s dudačkou Emer Myock a egyptským bubeníkem Hossamem Ramzym a dalšími přáteli to všem ubrečeným, prachatým a nudícím popíkářům natřel.
S albem Seed mějte trpělivost a strčte do něj hlavu. A možná budete mít radost i sami ze sebe, co všechno v něm za čas objevíte.
Anatomie na dřeň
Zůstali jen čtyři – Simon Emmerson, James McNally, Iarla O Linoáird, Martin Russell – a zkrácený název Afrocelts nahradili původním; tím dlouhým. Zklamáni z nenaplněného očekávání přijetí předchozího alba si navíc museli sáhnout snad nejhlouběji na dno svých sil. Překonat sami sebe, vždyť oni byli těmi, kdož zpochybňovali definice. A na zkomírání v bezmocné ochablosti mají ještě dost času.
Nejprve o sobě dali vědět na soundtracku k oscarovému filmu Hotel Rwanda, pak zmizeli z koncertních pódií a nebrali práci jinde. Až na Iarlu, přemluveného naším Čechomorem.
Na bezhlavě se řítící, stupňující se extatické rytmy mají Afrokelti patent. Vždycky stály na počátku všeho, to když teprve na ně postupně roubovali melodie, nástroje, hlasy, zvuky a pazvuky. Teď se ke svému osvědčenému způsobu komponování vrátili a opět se z nich stali nepřeslechnutelní vítězové, zastiňující tvůrci hymnických, zběsile rytmických, mnohajazyčných globalizačních oratorií.
Snivá uzbekistánská zpěvačka Sevara Nazarkhan se navzájem utěšuje s Iarlou, aby ji jindy vystřídala dravá a drásavá zároveň Dorothee Munyaneza ze Rwandy nebo N´Faly Kouyate. Společně mění nálady skladeb, zastavují svými hlasy hromobití rozpoutané nespočítatelnou eskadrou elektronických a dřevěných bubnů, stavějí se do ran dholu v rukách Johnny Kalsiho, kroutí se v perkusivním kouzlení Hossama Ramzyho.
Dávno je tomu, kdy název kapely vzbuzoval posluchačské naděje jisté teritoriální ohraničenosti, což podporovala účast převážně anglicko-irsko-afrických hostů. Ti zůstávají věrní. Afrokeltskou mozaiku opět doplňuje svým uměním čtrnáct vyjímečných instrumentalistů a osobností, přesto je čím dál tím zřejmější, že Afrokelti stoupají do daleko otevřenějších rozmanitějších výšin: vyvěrajících spíše z nálady, okamžité studiové jamssesionové inspirace, náznaků, zvukomalebných pocitů. Velkolepě atmosférická, nejprve jemně táhlá skladba Mojave ústící v bubenický bezohledný mazec vzešla z Iarlova hlasového cvičení, připomínající Emmersonovi zaříkávání indiánských medicimanů z pouště. A Iarlův velebný duet Mother s Dorothee má podle zpěvaččiných slov vyjadřovat pocity naprostého štěstí, to když mohla přežít rwandskou genocidu i bezmeznou hrůzu z ní, budící ji dodnes ze spánku. „Nepamatuji se, kdy jsem naposled ve studiu plakal, při téhle písni jsem se ale neudržel“, přiznal se McNally. Prognózy, o tom že Afrokeltům došel dech, že ztratili svou nepředvídatelnost a schopnost přibít vás na kříž se nevyplnily. Pouze si vybrali oddechový čas, i když i za ten by jiní dali bůhvíco. S Anatomic se nám dostalo opětné jistoty: Afro Celt Sound System nadále žene dopředu nenasytný hlad po naplnění své hudební globální filosofie. A takový hlad nepředstavuje nic menšího než zdravě tlukoucí srdce napodobovaného, leč nenapodobitelného technoafrokeltství.
V 7O. letech získali od keltských bohů právo znesvětit rockem tisíciletou irskou hudbu skupiny Planxty a Bothy Band; převrátily tím tehdy všechny dosud platné hodnoty. Afro Celt Sound System umístěním takové hudby do lůna hardcorového techna, kdy Keltům stojí po boku potomci západoafrických griotů a orientální zaklínači hadů nejen postoupili o hodný kus dál, ale navíc tím napříště sami sebe předurčili stát se ctěnými ambassadory popu budoucnosti, operující daleko vně keltských teritorií.
Navíc o sobě tvrdící: „Zůstáváme otevřenou knihou“.
(2006)
Foto: Yvetta Stránská, archiv
Jiří Moravčík
