Jim Moray - Mesiáš nutící křičet hvězdy ze spaní
03.01.2010 | „Ten kluk táhne folk nekompromisně za vousy do 21. století,“ prohlásila Maddy Prior, přesto cenu nejlepšího mládežníka Radia BBC Folk Awards v roce 2001 předala do rukou čtyř líbivých skotských sester Giwe Way. V sále v tu ránu zavládlo pozdvižení. „Děsivý justiční omyl,“ jak situaci popsal anglický novinář Colin Irwin, jen taktak nepřerostl v defenestraci porotců. Tolik hořkosti a vášní jejich verdikt vyvolal. Původce nastalé paniky, tehdy devatenáctiletý rocker a vystudovaný klasik Jim Moray, o jehož vítězství nikdo nepochyboval, seděl zabořený do sedačky ve druhé řadě jakoby s tím neměl nic společného. Alespoň se tak pro jistotu tvářil.
Bláhovec. Předpokládal totiž, že si jeho nedávného vstupu na anglickou folkovou scénu nikdo ani nevšimne, případně to bude všem úplně jedno. I když, a kdo by na to mohl zapomenout, všechny předem varoval: “Nové, předsudky nezatížené folkové povstání nevznikne uvnitř této zavedené scény, rozpoutá ho generace mladých, která o tuhle muziku zakopne náhodou, bez jakýchkoliv hlubších znalostí její historie a tradice.“
Nazývají ho Maršálem zvuků. Mesiášem folku. Vůdcem, šikující ostatní povstalce do nu-folkového tažení. Proti novotám a strachu z hluku, proti puritánům a kánonickým stereotypům. S jasným přesvědčením: aby tradiční hudba neokorala, musí odrážet dobu, nestranit se konfrontace – i za cenu omylů. Moray, Seth Lakeman, Lou Rhodes nebo členové skupiny The Eighteenth Day Of May pocházejí z rodin vážených tradicionalistů, od mládí dávali přednost rocku, punku, popu, klasice a tanečním klubům. Dnes se vracejí k lidovkám a s vynalézavým instinktem je konfrontují s nabytými zkušenostmi. Tíhnou ke zdrojům zvenčí, získávají si důvěru vypůjčených písniček. Neplaší je přidrzlým retrodováděním a povrchní řemeslností, za rok neplatící. Nelouhují, baví je dopování vžitosti jinakostí.
Morayeho debutové album Sweet England má navíc pověst předělu, odstřižení od starých jistot, vydávající nezvratitelnou zprávu o skutečnosti, že už nikdy nebude nic tak, jako dříve. "Sweet England je pro dnešní generaci stejně tak podstatné, jako fairportovské Liege and Lief pro generaci 60. let," napsal Simon Jones.
A David Sinclair z londýnských Times to znásobil: “To, co tenhle čtyřiadvacetiletý mladík z Birminghamu udělal pro tradiční hudbu se blíží tomu, čím Nigel Kennedy přispěl klasice.“ Přeloženo: Kennedy ji svlékl z fraků, přehnané okázalosti a našlehané škrobenosti, až Mozart s Vivaldim nepřišli mladé generaci jako povinnost, ale konečně jako krása, jakkoliv konzervativcům provokativní až na půdu.
Také Jim Moray uchopil nesčíslněkrát přezpívané, na tisíc způsobů upravené písničky intuitivně po svém. Srazil je z piedestalu národní nedotknutelnosti. Schválně, pošlete mu masarykovskou svátost Ach synku, synku a vrátí vám z ní folkrockové oratorium.
Eliza Carthy s Kate Rusby prolézají staré zpěvníky a muzea, aby našly nové a nové lidovky. Moray si ale až nepochopitelně vybral ty notoricky nejznámější. Co ho k tomu vedlo? "No, myslím si, že folkový revival 90. let se dostal do stavu, kdy jsou tyhle písničky každému známé, ale nikdo je paradoxně z toho důvodu radši nehraje. Připadá jim to pošetilé a blbé. No a já se k nim rád vracím a upravuji je. Víte, ty písničky se staly populárními z celé řady důvodů, ne pouze proto, že by byly skutečně tak dobré. Svým způsobem v nich chci objevit to, na co všichni přede mnou zapomněli," vysvětlil mě na belgickém festivale Dranouter v roce 2002.
Počkejte, ale najít něco neznámého, zaneseného prachem může být přece také záslužné! „Ale ne pro mne.“
Goticky temné nazírání světa
Mládí v rodném Macclesfieldu prožil jako kterýkoliv syn zapálenců pro tradiční hudbu, jemuž na stěnách pokoje visely plakáty rockerů a při tancích morris ho polévala trapnost: otcova diskotéka přeplněná folkovými hrdiny, matčiny ukolébavky na dobrou noc, povinné návštěvy festivalů a převládající pocit, že se tu zastavil čas. Na klavír hrál odmalička, a prý dobře, což logicky vyústilo ve studium na birminghamské konzervatoři. Z Šostakovičových a Bartókových partitur nasával avantgardní nevšednosti, propadl skládání skladeb pro smyčcová kvarteta a pomalu zjišťoval, že školní gril není nic pro něho. Učení na povel nebyl sto přenést přes srdce. Požádal proto o vyjímku – chtěl začít psát svobodně vlastní hudbu bez potřeby držet se daných pravidel. Zkrátka se vzbouřil a zbytek studií prožil jako bohém v místních rockových kapelách. Za bicími, s kytarami, klavírem, s čímkoliv, co hrálo. Tehdy objevil stylově neuchopitelné Radiohead a nepoddajnou pochmurnost zasmušilé poezie The Smiths. „Byly pro mne hodně důležití, naprosto mě dostali a pomohli se najít."
To chápu. Kdy se to ale zlomilo a nastal čas na písničky slýchané doma? "Přišlo to pozvolna. Zpočátku mě ale bral hlavně jazyk, nevšední příběhy a melodie. Došlo mě, že mám před sebou bohatství o jakém se mě dosud nesnilo."
Před povahou melanchonikem se otevřela širočina k jeho překvapení blízká, vůbec ne neznámá. Vždyť kruté lidové balady trpěly stejným nedostatkem světla a jásavosti jako radioheadské temné nazírání světa. A potom, jak říká Zuzana Homolová, „z balad naskakuje husí kůže a odkrývají odvrácenou stranu života“.
Morayemu poskytly prostor pro vyzkoušení všeho, co se dosud naučil, čím prošel, co se mu dostalo pod kůži. A také příležitost uvést v chod domácí elektro studio, nashromážděné bubenické počítače, klávesy, syntezátory. V žádném případě ho nešlo chápat jako experimentátora, tanečního DJeje a už vůbec ne jako muzikanta, nerozeznávajícího jednu lidovku od druhé. Dokázal je něžně polaskat, zapojit do zásuvky, promyšleně jim podsunout aranžérsky košatou, elektronikou posvěcenou, originální podobu, učinit z nich pro mladou generaci vstřícný zázrak.
Když jste před ní poprvé na koncertech předstoupil, čekal jste, že vás přijme tak kladně? "Vlastně to bylo až překvapivě dobré a nepočítal jsem s tím. Na začátku posluchači samozřejmě moc nevěděli co budu hrát, ale brzy mě pochopili, třebaže se jim to někdy nemusí až zas tak líbit. Co je pro mne hlavní, že jsou schopni porozumět o co mi jde."
Folkový lord Byron
Ačkoliv pilotní epíčko natočil Moray v akustické podobě, do budoucna už myslel na elektroniku a symfonický orchestr.
To je tak trochu mimo mísu. Vždyť spousta vašich vrstevníků sází spíš na akustické nástroje, hudba se prý potom svlékne před posluchači do naha, nemůže nic předstírat. „No, nevím. Existuje snaha hrát jednodušeji a lidé si myslí, že pomocí akustiky toho dosáhnou, ale já to za tak nezbytné nepovažuji. Záleží vždycky na tom, jak to děláte.“
Napojovat tradiční hudbu na techno a taneční scénu je na druhou stranu také součástí dnešní nabídky. „Já se nikdy o taneční hudbu nezajímal. O rock ano. Ale obecně je skvělé, když se tradiční hudba hraje co nejvíc a je celkem jedno s čím je namíchaná, zda s rockem, technem nebo já nevím s čím. Pro mne jsou důležité ty písničky, že mohou dál žít. Třeba i v elektronické podobě.“
To si myslí i šéf Afro Celt Sound System, sám velký Simon Emmerson, odvěký tušitel novosti. Jimovi nabídl smíchání připravovaného debutu Sweet England, což se rovná ocenění z nejvyšších. Jinak si všechno, úplně všechno Moray nahrál sám. Snad jen tam, kde cítil, že by zaškobrtal, poprosil známé: sestru houslistku Jackie Oates, bubeníka Laurence Hunta a smyčcový kvartet.
Nevšedním hlasem si Moray požitkářsky vychutnává texty, připomíná trubadura i dávné jedinečné vypravěčství Petera Gabriela v řadách Genesis. Táhne ho to ke gotické temnotě, strašidelné kráse; nestydí se za slzy, ani city.
Žádná lesklá módnost a zbytečný naturalismus, blízká je mu i milostná tématika, nerozpakuje se vžít do role kluka, řečeno Hrabětovými slovy, „připraveného žárlit na slunce i v závrati z milování zabíjet“. Pompézním smutkem Morayeho podání přitom skrz naskrz prosvítá viktoriánská Anglie, překrytá oparem romantického pesimismu lorda Byrona. Už ty fotografie: celý v černém spí v podzimním listí na kraji temného lesa, jednu ruku položenou na stříbrné kytaře ve tvaru kapky; vzadu černý pes, u kytary jakési knížky. Na rukou drží černého havrana, na prsou má červenou růži, zachycuje své dva dvojníky, hlavu skrývá v plamenech. Ať si, že se jedná o propriety kdysi viděné. U Jima Morayeho je vnímáme coby pomocnou gestikulaci, umocnění mladicky objevitelského rozpoložení nad zemitým básnictvím předků. Takhle nějak například fungovaly fantastické klipy Kate Bush, se vší její umanutostí plout pokud možno po vlastnoručně vymalované řece.
Jak znovuzhodnotit dávno
Mnozí se nadšení nad Morayeho nahrávkami snažili bagatelizovat – proč takový cirkus, okolo folkového artrocku? – jiní, co naštěstí pobrali víc rozumu je smetli, další se rozhodli vystřelit ho do dějin: “Nejvýznamnější folkař od chvíle, kdy se Bob Dylan rozhodl folk zelektrizovat.“ Zareagoval klidně: „Nejsem na žádné hudební misi, nechci změnit svět. Nekoukejte na mě jako na iluzionistu tahajícího z klobouku králíky. Miluji hudbu, to je vše.“
Radost ze slávy ale měl, ani to nezastíral. Zatetelil se také z nabídky od v Anglii uctívané kapely Oysterband, beroucí ho na turné Big Session, pojímané jako výlet s Morayeho vrstevníky (dcera Maddy Prior Rose Kemp, syn Johna Kirpatricka Benji, Ben Ivitsky, Eliza Carthy a James McGrady). Předskakoval Billy Braggovi, stal se ozdobou klubů i obřích festivalů. Peter Gabriel ho osobně pozval na svůj legendární festival WOMAD; jak do Readingu, tak do Španělska, Austrálie a Nového Zélandu. Všude přitom vystupoval a nadále vystupuje sám jako voják v poli, pouze s kytarou, klavírem, samply a syntezátory.
V rádiu ho hráli Charlie Gillett s Andy Kershawem. Za Sweet England obdržel v roce vydání cenu BBC Folk Awards a dvě stovky odborníků z celého světa tenhle unikátní majstrštyk v anketě magazínu fRoots o nejlepší album world music dosadily na sedmé místo. Vlastně od té doby s tímhle teprve pětadvacetiletým klukem všichni počítají. A těší se na jeho mladicky čerstvé znovuzhodnocení dávna.
Také když nabídl neméně famózní, snad ještě ambicióznější a rozmáchlejší album (opět na vlastním labelu Niblick Is A Giraffe Records – už ten název!) jemuž vtiskl do záhlaví pouze vlastní jméno. Nadále udržuje rovnováhu mezi čerstvými myšlenkami a důvěrnou známostí nadčasových příběhů před ním vyprávěných Martinem Carthym, The Watersons, Shirley Collins, Artem Garfunkelem, Bobem Dylanem i naší Asonancí. Bez pomocí přátel a radilů – najal si pouze symfonický orchestr – je zpívá jakoby vznikly teprve včera, vyhrává si s detaily, sebemenším projetím po strunách kytary, syntezátorovým rejstříkem, pouhopouhým zapípáním nebo naopak mohutnou trubačskou vlnou vypuštěnou z mellotronu. A ten hlas! To skupenství škrábavého rockerství, oddanosti hudebního dědictví a upřímného patosu. Místy jakoby mu ani nešlo o samotný zpěv – převtěluje se do shakespearovského herce, do děje vtahujícího průvodce, požehnaného darem "nutit hvězdy křičet ze spaní".
Strach z probuzení
Přišel za námi tehdy po koncertě v Dranouteru ochotně do restaurace. Odmítl pivo, popíjel džus, na otázky odpovídal tiše a skoro každou větu začínal slovy, „já vím, zní to možná namyšleně od tak mladého kluka.“Skromný, plachý, v očích jiskry. Třeba když vyprávěl o kytaristovi Johnny Marrovi od The Smiths, Martinu Carthymu, Richardu Thompsonovi, Johnu Martynovi a koncertech, které ho nejvíc zasáhly. Pro zajímavost: Kate Bush, Cocteau Twins, Chris Wood a zbožňovaná June Tabor. „Víte, já bych se s ní snad ani nechtěl osobně setkat. Zklamalo by mě, že se jedná o skutečnou osobu.“
Jak jste pro sebe objevil starou loutnovou skladu Flow My Tears ze 16. století od Johna Dowlanda, zajímalo mě na samý závěr. „Ráno jsem se probudil a zněla mě v hlavě.“
Vám tam ale musejí znít věci! „Ani to nechtějte vědět. Někdy z toho mám až strach“.
(2008)
Foto: Archiv
Jiří Moravčík
