Tim Van Eyken - Cestovatel v první třídě
03.01.2010 | Za dobrotu na žebrotu. Požádali ho z londýnských Times o album k recenzi. Co by jim ho nedal, stál o to, aby se o něm lidé dozvěděli. Když pak noviny otevřel, spadla mu čelist. Na fotografii stál chlap v dlouhém černém koženém kabátě s jelenem v podpaží.
Z původního albového obalu kdosi vypreparoval růžový, mechem porostlý cihlový domek a ironicky myšlené lovecké zátiší dostalo podobu hrozivě se tvářícího chlapa v nacistickém kožeňáku. A navrch upozornění: nová tvář nu-folku. „V tu ránu mě polil studený pot,“ vzpomíná anglický akordeonista Tim Van Eyken, v osmadevadesátém podle rádia BBC nejlepší mladý folkař v zemi, později léta působící u Waterson:Carthy, jehož předělávku lidové balady Barleycorn vloni porotci Folk Awards vyhlásili skladbou roku. A album Stiffs Lovers Holymen Thieves k tomu nemělo daleko; v prestižní anketě World Music Awards skončilo jako páté na světě. Takže v čem je problém? V tom, že by Van Eykena mohl někdo považovat za Naziho? Nebo snad v tom nu-folku? Trendovnímu fenoménu dneška plnému zasněných písničkářů s kytarami a nepřítomným pohledem zpívajících o „purpurových pampeliškách a plyšových delfínech“? „Říká se tomu nu-folk, já v tom ovšem slyším obyčejné retro americké psychedelie 60. let, které nemá aboslutně nic společného s anglickou tradiční hudbou jakou hraju celý život,“ prohlásil v magazínu fRoots rezolutně Van Eyken.
Není sám, koho nu-folková nálepka potkala. Hledejme za ní obchodníky nucené prodat nezasvěceným novodobého potulného minstrela s kytarou hladovým masám přesyceným neosobní elektronikou. Takovou hudbu je nutné zabalit do imaginárního žánru znějícím mladě, sexy a zkratkovitě rázně. Výběr je široký: psycho-folk, wyrd-folk, yester-folk, outsider-olk, urban-folk, prog-folk, free-folk, counter-folk, spirit-folk, faery-folk, eco-folk, nu-folk, un-folk, toy-folk, acid-folk, avant-folk, stoned-folk, myst-folk, odd-folk, wool-folk, halluci-folk…….je na vás, čemu dáte přednost.
Doba písničkářů romanticky vypodobněných jako „krotitelé jednorožců a pletači rukavic z motýlích křídel“ je pryč. A nebo znovu tady, ovšem Joanna Newsom, James Yorkston, Devendra Banhart, Tunng, Adem, King Creosote, Bat For Lashes nebo Vashti Bunyan – tedy reprezentanti nového městského folku – nemají vyjma přiznané, ovšem spíš letmé inspirace s tradiční hudbou nic společného. Jestli si rozumíme.
„V malíčku Dicka Gaughana je víc vášně, muzikálnosti, nebezpečí a závažnosti než ve skladbách rozpačitě étericky cvrlikající Joanny Newson, sirény, co přečetla celou Emily Dickinsonovou a teď se tím chlubí,“ rýpl si například do zpívající harfenistky anglický novinář Colin Irwin.
Noví folkaři si vysnili vlastní písně, vzdorovitě reagující na agresivně adresný hip-hop tepající v daleko smířlivějších tóninách. Často připomínaná souvislost s hippiovským volnomyšlenkářstvím a bolestným hledáním sebe sama je proto na místě. Společného s nimi má Van Eyken snad jen jedno: komentáře k aktuálnímu dění přenechává jiným.
Pozvání do Svaté rodiny
O zoufale plácající, sotva odrostlé, o minulost zájem nejevící publicisty nemáme nouzi ani u nás. Milují zprudka vyhrklé duté nálepky. Takové, po kterých touží hlavně vydavatelé. Třeba technofolkař Jim Moray je z nu-folku už na mrtvici. Zvlášť tehdy, když se jeho nahrávky pod vlivem „hudebních doporučovatelů“ náhodně chopí posluchač z vnějšku anglické folkové scény, neschopný dát si tu práci se zjištěním, že ty písničky ani on ani Van Eyken – a stovky dalších – nesložili, pouze si je vypůjčili. A neoddávají se s nimi psychedelickému fantazírování. Zachraňují je před zapomenutím. Transformují do současnosti. Naplňují tak odvěkou filosofii lidového umění: nepřestat v ustavičném vývoji. „Martin Carthy mě vždycky říkal: „Každé nové zpracování lidové hudby musí být progresivní a ne zůstat pouhou pamětnickou expozicí“. Koho by taky bavilo opakovat dokola pořád to samé jenom proto, že někdo má pocit, že na dědictví se nemá sahat. Otrocké kopírování patří tradicionalistům, na to já seru. Také to ale neznamená, že když použiju elektrickou kytaru nebo samply bicích, že jsem nu-folkař. Na to seru ještě víc,“ rozhorlil se Van Eyken.
Věřil bych mu. Šest let strávených po boku Carthyho, jeho ženy Normy Waterson a Elizy Carthy alias Svaté rodiny Waterson:Carthy ho nejen nebývale zviditelnilo, dostalo se mu rovněž folkové školy, po které toužil snad každý z jeho generace. Ocitl se v ní náhodou: Saul Rose, dlouholetý akordeonista Waterson: Carthy se stal otcem rozhodnutým zůstat doma se synem. A protože má Martin Carthy na ojedinělé muzikanty čuch ( říká se o něm, že ví takřka o všech a z dálky je sleduje, co kdyby někdy…) a dvaadvacetiletý holobrádek Tim Van Eyken mu stál za to, aby zvedl telefon a přizval ho na turné po Anglii. „Dlouho jsem se sice nerozmýšlel, ale přitom se klepal jako ratlík. Věnoval jsem se vlastní muzice a okolí moc nevnímal, takže od Waterson: Carthy jsme znal pouze album Common Tongue. Jiné naši doma ve sbírce neměli,“ vzpomíná Van Eyken. Problém byl také v tom, že šlo o otce, matku a dceru a vstoupit do cizí rodiny nedopadá vždycky podle představ. A navíc ta Svatá představuje vlastně hudební instituci, v níž probíhá komunikace na docela jiné úrovni. Tihle extrémně instinktivní muzikanti si toho vlastně ani moc říkat nemusejí. „Martin se stal mým druhým otcem. Je hrozně těžké vyjádřit co jsem se od něho a zbytku kapely naučil, ale zkusím to:moc, moc, moc, moc. Dnes mě to přijde, jako kdybych předtím ani nežil,“ odpověděl Van Eyken na otázku, jak se on, vlastně outsider, mezi takovými osobnostmi cítil.
Dost toho naznačí také jeho album Stiffs Lovers Holymen Thieves. Oproti debutu ohromný skok v chápání tradice. „Lidi inklinují k tomu jednat s těmi písničkami jako v bavlnce, jenom jim probůh neublížit. Já na opatrnost kašlu, pro mě za mně, třeba je i rozpářu na půl.“
Písničky našel ve sbírkách a šlo mu především o příběhy. Hudebně žádná divočina, spíš obezřetná bujnost, občas popíchnutá elektrickou kytarou Olivera Knighta, synovce Normy Waterson a dvorního producenta Waterson:Carthy. Van Eyken se nehrne do žádného vnitřního zkoumatelství hudebních střev, jeho aranžérský přístup jakoby vznikal mimo jeho vůli, lehce, samovolně, navíc jakoby si ty skladby řekly, jaký pán, takový krám. To je ale jasné, takhle pracuje Martin Carthy jehož hlasovou chvějivost nelze u Van Eykena přeslechnout; jsou si zkrátka ve výrazu dost podobní, přestože ze všeho nejvíc prý do sebe absorboval letos devadesátiletého irského zpěváka Packie Byrneho, autora taneční odrhovačky Young Alvin, do níž na albu Stiff Loveres Holymen Thieves zanesl také letitý vztah ke švédské tradiční hudbě – s nyckelharfou Van Eykena doprovodil Erik Rydvall.
Timův skvostný tenor převypravuje staré příběhy optikou dneška, občas si přidá nějaké to nové slovíčko. V ukolébavkách a baladách se miluje s andělským hlasem Nancy Kerr, také houslistky, která před lety s Elizou Carthy zbavila anglické tradicionalisty na čas klidného spaní. Všemu dopomáhá i výběru muzikantů: k Nancy a Knightovi přizval bubeníka od Bellowhead Pete Flooda a vyhledávaného kontrabasistu Colina Fletchera. Lidovkám společně nablýskali srst, až přechází zrak.
Na to, jak se jim to povede s baladou Worcester City, skladbou kterou její autor Joseph Taylor v roce 1908 natočil za šest pencí na voskový váleček, dost lidí čekalo. Aby ne, vždyť Van Eyken ji objevil snad v ten den co Eliza Carthy a zamrzelo ho, že ji okamžitě zařadila na své přeslavné album Anglicana, aniž by si o ní hodili korunou.
Van Eykenova verze je poklidnější, břinkavou hornickou dechovku použitou Elizou, nahradila viola Nanci Kerr. Napětí děsivé vraždy ze žárlivosti z ní ale nevyprchalo. 
Ve spoustě rozhovorů se Van Eykena vyptávali, proč album otevřel skladbou Barleycorn a ať už to s ní dopadlo jak to dopadlo – vyhrála na celé čáře – jestli se neobával toho, že posluchačům ještě pořád zní v uších nedávné verze od Martin Carthyho, Jima Causleyho a Chrise Wooda. „Když jsem shromažďoval skladby na desku připadal jsem si jako při jízdě vlakem a bylo mě jasné, že když už, tak pojedu jedině první třídou. A Barleycorn je první třída!.“
Poklonu mu vysekla i Laurel Swift: „To je prostopášný kus. Na povrchu obyčejná píseň o výrobě piva, uvnitř s hlubokým významem. Jako morris tanečnice ho cítím v kolenou, holeních, kotníkách a především v hlavě.“
Jistá budoucnost
Van Eyken – to zrovna nezní příliš anglicky a máte recht. Timovi prarodiče utekli do Sheffieldu po první světové válce z Belgie. Žije tam v hausbótu dodnes; jinde než na vodě by prý neusnul.
Pochází z muzikantské a taneční rodiny. Ta ho nasměrovala ke klasice, ale brzy od ní utekl. V šestnácti se dokonce mihnul rockovou kapelou („Vyhodili mě z ní po pěti minutách“). Během letních dílen tradiční hudby Folkworks se vyučil u skvělého akordeonisty Andy Cuttinga (pravá ruka Kate Rusby), vzorem se mu pak stala anglická folkrocková legenda John Kirpatrick, jak jinak akordeonista. Leccos se u Van Eykena změnilo po vítězství v anketě BBC. „Uvedlo mě na folkovou scénu, zkontaktovalo se velkým množstvím užitečných a důležitých lidí a pochopitelně poskytlo příležitost víc hrát. Ta trofej není vlastně ani moc hezká, ale v tom její hodnota nespočívá. Všimnou si vás, dají práci, aniž byste museli někomu sáhodlouze vysvětlovat kdo jste a co jste předtím dokázal. Proniknout na anglickou folkovou scénu není nic jednoduchého, pokud se tu s někým neznáte. Představuje totiž něco jako underground spřízněných duší.“
Než se v rámci British Council vydal na spanilou jízdu po světě natočil s hráčem na concertinu Robertem Harbronem, kytaristou Colinem Cotterem a členy skupiny Spiro debutové album New Boots. A Eliza Carthy, možná úplně poprvé v životě, což samo o sobě něco znamená, napsala do magazínu fRoots recenzi, končící výkřikem: “Fantastické, rozverné a osvěžující akustické album. Už teď bych si byla jistá Timovou skvělou budoucností.“ S Benji Kirpatrickem a Robem Harbornem se podíval do afrického Mosambiku, kde kdysi děda působil jako misionář a jeho otec tu strávil mládí. Projel také Makedonií a Sýrií, nicméně nečekejte, že by si odsud přivezl cokoli, čím by anglickou tradici obzvláštnil. Žádná world music. Má ji rád takovou jaká prý je a do které se pustil se skupinou Dr.Faustus: Tim Van Eyken, Rob, Benji a Paul Sartin, zpívající houslista a hobojista, v současnosti ve službách Bellowhead.
Dr Faustus nemají nic společného s trans-kulturními fúzemi. Anglická tradiční hudba jim nepřijde vůbec špatná a trapně staromódní. Čtyři výsostní muzikanti navíc přirozeně ostře vzrušivé instrumentální mezihry nasazují na jadrné vícehlasy a ty staré balady pak netančí, ale doslova baletí.
Horší už to bylo s Van Eykenem. Takový o něho začal být zájem, že pomalu nestíhal. Do noci hrál například v Irsku s Dr Faustus, přejel do Londýna, odkud brzy ráno odlétal s Waterson: Carthy vystupovat do Washingtonu. Hned po koncertě skočil do letadla aby stihl odpolední koncert s Faustusem v Liverpoolu a večerní duo kšeft s Harbronem opět v Londýně.
Teď když opustil Waterson:Carthy, by se to mohlo změnit, paradoxně je na tom s časem ještě hůř. A také se netají svými radikálními názory na tradiční hudbu a anglickou scénu. „To je základní povaha lidové hudby, že nehodlá zestárnout v jedné podobě. Proto si nemyslím, že je potřeba vymýšlet nějaká pravidla, ty už má v sobě přece dávno zakódované, prostě být otevřená všem přístupům, i těm nejbláznivějším. Někdy mě ale napadá, že to spoustě lidí vadí a pořád by chtěli docílit jejího udržení v čisté tradiční podobě, což může skončit katastrofou. Vývoje nelze zastavit. A předepsaná pravidla jsou na nic. Jsem rád, že jsem se k téhle muzice dostal v době, kdy skončila její nejhorší recese. Je ale pravda, že s nu-folkem o ní zájem jakoby pomalu zase stoupá, všímá si jí třeba i mainstreamový tisk, což mě je záhadou. Strach z toho ale nemám, čas dokáže oddělit zrno od plev.“
(2008)
Foto: Archiv
Jiří Moravčík
