Iarla O’Lionáird - Starým stylem na keltském tygru
29.12.2009 | Je tak trochu symbolické, že v Irsku, nedávno ještě jedné z nejzaostalejších zemí Evropy, se souběžně s obrovským hospodářským vzestupem - „jako keltský tygr jsme přeskočili dvacáté století a z devatenáctého přímo vstoupili do jednadvacátého“ - mění i tvář tamní tisícileté hudební tradice.
Konkrétně : sean nós ( starý styl ), prožitý a emotivní způsob zpěvu bez jakéhokoliv doprovodu, doznal na dvou albech Iarla O’Lionáirda, zpěváka Afro Celt Sound Systemu, takových změn, až to i s největšími tradicionalistickými liberály zamávalo. Anglický novinář Paul Jones dokonce napsal:“Ani slavný Nostradamus by si nedokázal představit sean nós uprostřed popkultury.“
Sean nós, nejčistší a nejstarodávnější z irských tradic, představuje umění a dovednost, určenou pro nevelký okruh vyvolených. Zpěv balad, převážně v gaelštině, se totiž řídí jistými pravidly a od interpretů vyžaduje určitou kázeň; písně pocházející často až z pohanských dob, jsou velmi osobní, hluboce svázané s tradicí lidové poezie a často i historicky a místopisně spojené s určitými oblastmi. Ne všude ale zůstává termín sean nós pouze u zpěvu: v irských hrabstvích Mayo, Galway či Donegalu se díky vnějším vlivům, tak začaly označovat i staré tance a vypravěčství. Přibývá rovněž míst, ustupujících od osamocného hlasu a staré písně tak přicházejí k doprovodu.
Přestože se tvrdí, že nejlepší je poslouchat tyto písně v prostředí, kde vznikly, pronikly i na desky. Osobnosti jako Joe Heaney, Diarmuid O’Suilleabháin, Róise Ní Amhrain či Darach O’Cathain, vystupující s kapelou Ceoltóirí Chualan, založenou Seanem O’Riádem, nahrávali hodně, ale mnozí ještě v dobách, kdy se desky točily rychlostí 78. Ta jména navíc zamotají hlavu i samotným Irům, obracejícím se proto spíš k současným zpěvákům. Prosluly mezi nimi například ženy : Maighread Ní Dhomhnaill, Mairéad Ní Mhaonaigh ; na albu Hectora Zazoua Lights In The Dark zazářila i Lasairfhíona Ní Chonaola. Pravé zemětřesení ovšem nastalo s příchodem dlouhovlasého, charismatického Iarla O’Lionáirda ( ročník 64 ), rodáka z malé vesničky Cúil Aodha v hrabství Cork, na jihu Irska. Sean nós, v jeho případě nakopnutý dokonce hřmotným technem, tak vstoupil do jednadvacátého století.
„Naše vesnice byla odříznutá od okolního světa a staré písně a příběhy tu mají svou platnost dodnes. Hudba provázela celé mé dětství; vyrůstal jsem s tím, že ze mne bude zpěvák, básník nebo muzikant,“ vzpomínal Iarla, jehož rodiče i prarodiče patřili k uznávaným zpěvákům sean nós; tetička Elizabeth Cronin dokonce natáčela ve čtyřicátých letech pro legendárního Alana Lomaxe.
Z Cúil Aodha pochází i Sean O’Riáda. Přátelil se Iarlovým otcem a často ho navštěvoval; od něho prý také vzešel návrh, přihlásit vytáhlého klučinu už v sedmi letech na soutěž ve zpěvu. Většinu z nich do patnácti vyhrával; pak už mu úzkostlivé dodržování tradice začalo bránit v rozletu. „Sean nós má pevná pravidla a neumožňuje příliš mnoho odchylek od dané struktury. Jinde mají zpěváci daleko více možností ve svém přístupu, ale když pocházíte jako já z Corku, očekává se od vás, striktní dodržování všech pravidel. Vím, že už v deseti jsem si začal uvědomovat, že bych chtěl v od hudby daleko víc,“ uvedl Iarla.
V šestnácti to vyřešil to odchodem do Dublinu, kde začal studovat, ale jenom zdánlivě: „V Cúil Aodha představoval sólový zpěv součást života, ovšem v Dublinu jsem se najednou cítil jako psanec. Muzikanti si mohli vybírat, s kým a kde si zahrát, ale co já, nikým nedoprovázený zpěvák, jehož projev vyžaduje přece jenom určitý druh pozornosti ? Všichni okolo mne navíc sean nós považovali za něco archaického. Deptalo mě to, uvnitř jsem totiž věřil, že sean nós má i v tomhle prostředí šanci. Horší bylo, že mi nikdo nemohl - nebo nechtěl - dát šanci, abych to mohl dokázat. Dokonce jsem se rozhodl, všeho nechat a odjet domů.“ 
A to i přesto, že za sebou měl několik nezanedbatelných úspěchů: účast na mohutném projektu Seana Daveye, The Pilgrim, natáčení dokumentárního televizního pořadu o tradiční hudbě The Pure Drop v rozmezí let 89-91 a najdete ho také na živé nahrávce Aisling Ceoil neboli Music od Dreams z katolického festivalu v dublinském South Armaghu. Iarlu O Lionáirda se tu střídal s dvěma mistry - Noelem Hilem na concertinu a Tony MacMahonem s melodeonem - ti ovšem s nebeským hlasem mladého Iarly, doprovázeného klasickým klavíristou Johnem Gibsonem, soupeřit nemohli. I z nahrávky vás ovívá nejčistší možný sean nós, náklaďák citů a emocí vlekoucí návdavkem nezkaženost vesnického kluka s do široka otevřeným srdcem; zřetelně nejvíc ze všech.
Zaječí úmysly mu sice rozmluvil respektovaný Tony MacMahon, přesto nejdůležitější krok ve své kariéře učinil Iarla O’Lionáird sám: v roce 1989 si koupil album Petera Gabriela Passion, první počin značky Real World a přečetl si její plány do budoucna. Nepochyboval o tom, že se svým uměním tu najde uplatnění. Napsal proto Gabrielovi dopis; ten mu po čase zavolal a pozval ho do Bathu, na jeden z nahrávacích týdnů, kdy jsou studia Real World otevřena hudebníkům a stylům ze všech koutů světa. Iarlu tu o spolupráci požádal producent Simon Emmerson, překypující plány na rodící se skupině Afro Celt Sound System: “Zpočátku chtěl můj hlas použít jako nástroj, nedokázal porozumět tomu co jsem zpíval. Neměl žádnou představu tom, co je sean nós. Já byl naopak polichocen jeho nabídkou a snažil se být trpělivý. Přišlo mě totiž velkolepé být součástí podobné mnohokulturní hudby. Bylo to osvobozující.“
Nečekaný celosvětový úspěch Afro Celt Sound Systemu, lidsky i hudebně k dokonalosti přivedené fůze, k němuž neodmyslitelně patří hlas zpěváka z irské vesnice, přivedl lidi z Real Worldu na myšlenku poskytnout Iarlovi prostor k vlastnímu vyjádření. Ujal se toho slovutný producent Michael Brook. Vnitřně krásné, křehké album The Seven Steps To Mercy vyšlo v roce 1997 a strhlo na sebe okamžitou pozornost odborníků; ale i pochybovačů, odmítajících přiznat Iarlovi právo na začlenění sean nós do moderního kontextu.
„Pro mne jsou písně z alba kompletním vyjádřením toho, kým jsem a je vedlejší, že se tu nechávám doprovázet moderními přístroji,“ ohradil se Iarla. Neznalým - tedy většině Evropy - ale přišel duchovně čistý zpěv, vycházející z nitra v tom nejopravdovějším slova smyslu, zasazený do ambientních zvuků, naprogramovaných perkusí, dud a smyčců, úměrný zvukovému koloritu konce 20. století. Tradice sean nós, náhle zviditelněná, možná nejvíc, než kdy předtím, splynula sice s okolní stylovou pestrostí world music, nicméně povědomost, že i irská hudba disponuje hlasem, sloužícím coby duchovní komunikátor a mocný instrument, zůstala.
Na druhé desce Afro Celt Sound Systemu, Release, překonává Iarla O’Lionáird všechna očekávání; společný lament se Sinéad O’Connor nad smrtí kolegy a přítele, programátora Jo Bruceho, vlézá až do konečků prstů. Proto režisér Nichola Bruce požádal Iarlu, aby pro jeho film I Could Read The Sky, napsal a nazpíval veškerou hudbu; protože šlo o bolestné téma emigrace irských námezdních dělníků, mělo jít o náraz irských venkovských poměrů s brutalitou velkoměsta; jmenovitě, kosmopolitního Londýna.
Stejnojmenné album - „Ve srovnání s ním zní Seven Steps To Mercy jako Thriller,“ rýpnuli si novináři - zřejmě zarazí každého svou depresivností a ponurostí; bolestná látka vykonala své. Potemnělé zvukové plochy, výstřely energického techna v režii Rona Salana a Davida Bottrilla a hrůzubudící Iarlův zpěv, vyvažují sice momenty akustického prozření - Noel Hill na concertinu, Tommy McManamon na banjo, Dennis Cahill na mandolínu - přesto tu vládnou převážně programátoři.
A opět přichází Iarlovi na pomoc Sinéad O’Connor, aby nejprve sama a následně pak s ním, provedla starce vyprávějícího celý příběh labyrintem vzpomínek do věčnosti, “do samotného srdce nedozírných následků”, jak říkal Bohumil Hrabal.
Kdyby vás napadlo album I Could Read The Sky zatratit, poslechněte si ho alespoň až do úplného konce; závěrečná stará irská píseň Singing Bird - Iarla gaelsky, Sinéad anglicky; a pak už jen banjo a akustická kytara - vám pak zaneřádí přemýšlení na hezky dlouhou dobu.
Na albu I Could Read The Sky fantasticky zpíváte se Sinéad O’Connor. Johnny Kalsi nám vyprávěl, jak vás ve studiu ohromila při nahrávání skladby Release, jejíž název prý dokonce vznikl na základě jejího zpěvu.
“Ano, ohromila mě, vlastně všechny. Už jsme spolu kdysi něco natáčeli pro nějaký filmový soundtrack a trochu se znali. I Simon Emmerson ji chtěl pozvat při produkci posledního alba Baaba Maala, ale nebyla volná. Místo ní tu zpívá její sbor Screaming Orphans. Nám tehdy ve studiu zbývala dodělat úvodní skladba, chtěli jsme ji věnovat Joeovi, ale nemohli jsme se hnout z místa. Cítili jsme, že to chce změnu a tak jsem požádal Sinéad. Text k té písni jsem psal narychlo, těsně před tím než přišla do studia. Dost jsem o Sinéad slyšel a často přemýšlel, jaké by to bylo stát s ní na jednom podiu. Když se to pak stalo, jakoby mnou proudila elektrika. Rád bych s ní ještě někdy spolupracoval. Zpívá se mi s ní velice dobře. Většinou se totiž muž se ženou ve zpěvu moc neshodnou a také bývá někdy ošidné zpívat s někým tak slavným; se Sinéad to ovšem vyšlo perfektně. Sinéad navíc vnímám jako lidský a hlasoví fenomén. V Irsku nenajdete citlivější a tradici odevzdanější zpěvačku. je obdařená pozoruhodným hlasem a obrovským zájmem o hudební minulost. Považuji ji za nejlepší zpěvačku na světě. Při zpěvu musíte totiž umět vyjádřit své emoce a v tom je ona mistr.”
Album zní značně ponuře. Mám to znamenat, že film I Could Read The Sky má tak bolestné téma? A co vás vedlo k tomu přijmout tuto nabídku ?
“O práci na tomhle filmu jsem se zajímal z mnoha důvodů. Předně jsem cítil určitou spřízněnost s tématem emigrace, s pocity těch lidí, jejich fyzickým a duševním utrpením. Domníval jsem se, že má vlastní zkušenost - vyrůstal jsem na venkově a jako student se odstěhoval do Dublinu, který mě zpočátku velmi frustroval - by mohla být užitečná; i jako paralelní stopa pro srovnání s obdobnou cestou ústřední postavy ve filmu, třebaže tenhle Ir odešel do Londýna, tedy úplně do jiné společnosti. Cítil jsem, že mám na to, postihnout rozporuplnost příběhu kombinací hudby, ze které jsem vyšel, s tou, v níž se v současnosti v Londýně pohybuji. Mám tím na mysli mou činnost s Afro Celt Sound System.”
Poprvé jste se pustil i do produkce a složil převážnou část skladeb. Jaká to pro vás byla zkušenost ?
“Hledal jsem ve spojení skladatelství a produkce výzvu. Samozřejmě občas nastaly chvíle časových stresů, docházelo k novým a novým nepředvídaným okamžikům. Já vůbec netušil, co to po technické stránce obnáší psát filmovou hudbu. Někdy jsem se děsil požadavkům režiséra, protože jsem musel zároveň myslet na to , jak to bude znít mimo obraz, na předem dohodnutém albu. Přesto jsem všechnu tu dřinu nakonec shledal neuvěřitelně stimulující a odměňující. Doufám, že jsem se naučil i nějaké užitečné triky”
Dost dobře jsem nepochopil důvod pro zařazení rapu do skladby Knuckles To The Marrow.
“Nepochybuji o tom, že co se týče skladby Knuckles To The Marrow a rapu zpěváka Ri Ra, zcela určitě jsem porušil zavedená pravidla. Píseň byla zvláštní už od začátku a nebyli jsme si jistí, kterým směrem by se měla ubírat, zejména co se týče zpěvu. Nejdřív jsem uvažoval o recitativu a požádal jsem Ri Ra, zda-li by se dokázal vcítit do uvažování irského dělníka; chtěl jsem po něm jazyk na způsob Joyceova románu Finnegans Wake. Výsledek hovoří za vše a třebaže to někteří novináři shledali rozporuplným a složitým, já sem velmi potěšen.”
Lze ještě váš způsob zpěvu vnímat jako sean nós nebo se už přetvořil do nové podoby ? A jaké postavení v dnešní elektrifikované době sean nós má ?
“Stále si myslím, že sean nós má být v čisté nedoprovázené formě, jinak se nejedná o sean nós. Ani v mém případě, kdy jsem si zvolil zpěv s doprovodem, se na tom nic nemění. Beru to ale tak, že se sean nós stal jakýmsi dalším instrumentem, součástí kompozice. Neznačí to jeho konec. Já i mnozí další stále zpíváme staré písně v původní podobě a nevidím jediný důvod, že by tomu mělo být v blízké budoucnosti jinak.”
Co pro vás znamená učinkování na WOMADU ?
“Být součástí WOMADU je pro mne pocta. Víte, mezi potencionálními vystupujícími probíhá něco jako soutěž nebo výběr a není snadné sem proniknout.”
Prý WOMAD pomohl hodně v začátcích Afro Celt Sound Systemu ?
“Strašně moc, v podstatě tuhle skupinu vytvořil. Afro Celt Sound System byl od začátku zamýšlen spíš jako studiový projekt, WOMAD nám ale nabídl prostor k vystupování a zviditelnění. Stal se naším inkubátorem, ve kterém jsme vyrostli a zesílili.”
Když jste psal dopis Peteru Gabrielovi a nabízel mu své umění sean nós, tušil jste do čeho se pouštíte ? Měl jste představu, co všechno byste chtěl dokázat ?
“Neměl jsem ani nejmenší tušení co se stane a co by se stát mělo. Vždyť mě bylo něco málo přes šestnáct a spíš snil, jako každý kluk, který přijde z malé vesničky do velkoměsta. Navíc jsem byl oproti hudebníkům v nevýhodě, k tomu, kdo tehdy nezpíval alespoň s kytarou, se v Dublinu nechtěl nikdo znát. Obešel jsem celou řadu irských producentů, ale bez úspěchu. Začal jsem pochybovat o tom, jestli dnes ještě někdo o tradiční sean nós stojí. Nikdo mi nerozuměl a ani nechtěl rozumět a já tu bariréru nemohl prorazit. V roce 1990 jsem ale uslyšel Peterovo album Passion. Fascinoval mě jeho zvuk a zároveň mě cosi říkalo, že tudy by mohla vést cesta. Před čtyřmi lety za mnou přišel jeden z těch dotázaných producentů s nabídkou spolupráce. Odmítl jsme ho.”
Pamatujete se ještě na chvíli, kdy jste vstoupil do Gabrielova Studia a poprvé se potkal se Simonem Emmersonem ?
“Samozřejmě pamatuji. Je také těžké zapomenout na fantastický den, kdy na záznamníku najdete vzkaz od Petera Gabriela. Spolubydlící, se kterými jsme měli pronajatý v Dublinu velký dům, mi tu kazetu vzali a poslouchali ji nadšeně pořád dokola. Pak jsem zavolal Simonovi a domluvil se, že mám přijet a pak se uvidí. V Real Worldu mě rovněž překvapili, když jsem se tu dozvěděl, že moji hudbu sledují už dávno a líbí se jim.”
Bylo pro vás, zpěváka z podhorské irské vesničky, velkým šokem jamovat s africkými hudebníky ?
“Jistě, velmi mě to překvapilo. Před tím, než jsem přišel do Real Worldu jsem neměl moc rád měnící se, živelné rytmy. Nesedělo mě, což je pro zpěváka mého stylu pochopitelné, ani jamování. Zlomilo se to s Afričany. U nich šlo o něco naprosto jiného, vnitřně čistého. Obdivoval jsem jejich smysl pro rytmus
a krásný zpěv. Nemají sice moc obsáhlé texty, za to otevřené a emocionální. Spolupracovat s nimi, to je obrovská zkušenost, myslím si ale, že mnoho lidí v Irsku to považuje za chybu.”
Díky vašim deskám víme o sean nósu i my v Čechách a vlastně celá Evropa. Fandí takové popularizaci i staří praktici tohoto stylu u vás doma ?
“Ono to s tou popularitou není zas tak horké. Tyká se to i Irska, kde díky tomu, že většina lidí nerozumí jazyku ve kterém zpívám, nepatří sean nós mezi hudební priority. V Irsku se dokonce má za to, že sean nós je primitivní přežitek. Možná vás to překvapí, ale od jisté doby se o sean nós hodně zajímají DJové z dublinských klubů.”
Prý se vaše hlasité nekompromisní afrokeltské techno stalo pro dublinskou taneční scénu dokonce jakýmsi vzorem ?
“Víte, v Irsku je taneční scéna ještě velmi mladá a tak není divu, že si DJové brali hodně příklad ze Simonových a Martinových postupů, načerpaných v londýnském prostředí. V Irsku se do té doby o taneční scéně ani moc nepsalo, leda tak o U2 nebo Oasis. Naše alba to ale pomohla změnit, začalo to být otevřenější.”
Takže jste slavný!
“No, s Afro Celt Sound Systemem máme platinovou desku, ale zas tak populární nejsme. Lidi mě na ulicích nezastavují a věřte mi, je mě to jedno. Nestojím o to, chci pouze v klidu dělat svou práci. Považuji se za tichého člověka.”
A co říkají vašemu snažení rodiče ?
“Zpočátku je to techno dost poděsilo, ale už se to srovnalo.”
Proč jste se rozhodl na svém debutovém albu představit sean nós s doprovodem elektroniky ? Šlo o váš nápad nebo producenta Michaela Brooka ?
“Došli jsme k tomu oba. A Michaela Brooka jsem si vybral sám. Považuji ho za skvělého přítele a jeho práce si vážím. Věřím tomu, že tím naše spolupráce neskončila, protože já bych chtěl natočit ještě spoustu desek. Víte, nahrávání se dá přirovnat k psaní knih, musíš tu přijít na spoustu příběhů a to mě baví.”
Ptal jsem se na to Alana Stivella i Paddy Moloneyho, rád bych znal i váš názor. Co si lze představit pod pojmem keltská hudba? Někteří irští a bretanští hudebníci takový termín odmítají. Považují se za Iry a Bretaňce, ne za Kelty.
“Keltové, to je opravdu široký pojem a věřím tomu, že s tímhle označením nechtějí mít někteří nic společného. Musíte mít stále na paměti, že o Keltech existuje spousta blábolů.”
A v čem podle vás spočívá taková popularita irské hudby ?
“Vezměte si například The Chieftains. Za jejich hudbou a popularitou přece stojí třicet let práce. To nepřišlo přes noc.”
Sledujete po světě podobný styl sólového zpěvu, jako je váš sean nós ?
“Existuje jich celá řada, i když ty evropské jsou si v lecčems podobné. Před dvěma lety jsem například slyšel vynikající zpěváky z Norska a mám také velmi rád sólové zpěváky ze skotské vysočiny. Používají opravdu krásné melodie s tajuplnou atmosférou. Chtěl bych se je od nich naučit. Nikdy jsem také netušil, jak zajímaví mohou být zpěváci z Indie. Doufám, že se mě podaří přesvědčit Johnny Kalsiho, aby mě vzal k sobě do učení. Já bych ho na oplátku mohl učit sean nós, on totiž dokáže zazpívat prakticky cokoliv.”
Znáte jeho kapelu Bollywood Brass Band ?
“Ano, znám. Johnny je skvělý chlapík. Víte, v kapele je vždycky těžké udržet lidi bez toho, aniž by se někdy nepohodli. Samotný proces vzniku jakéhokoliv alba je komplikovaný, mnohdy se sejde víc názorů najednou a přicházejí rozepře. Lidi jsou pak naštvaní a smutní, ale Johnny - ten nikdy. On by ten svůj optimismus mohl snad rozdávat, neznám nikoho, koho by nerozesmál. Stačí se na něj podívat a už víš, co je a není správné. Mít kolem sebe takové lidi, považuji za moc důležité. Mám ho opravdu moc rád. Jednoznačně - Johnny je chlapík number one.“
(2000)
Foto: Yvetta Stránská
Jiří Moravčík
