Davy Spillane : Obchodní cestující s dudami
03.01.2010 | Tak jako si každý spojuje západoafrickou hudbu s griotskou harfou kora, indické ragy se sitárem a židovský klezmer s klarinetem, staly se dudy symbolem keltské hudby. V Bretani se jim říká binoiu koz, v Galicii gajty, ve Skotsku používají Highland pipes či Scottish smallpipes a Angličané hrají na Northumbrian pipes; ti a Irové jsou pak jediní - Jihočechy nechme stranou - kteří plní měchy svých nástrojů loktem; proto se těm irským říká uilleann pipes - loketní dudy.
Uilleann pipes mají svůj původ v irských válečných dudách ze 17. století, tehdy se ale ještě nafukovaly ústy a to prý už hezkých pár století. Do dnešní podoby se ullieann pipes vyprofilovaly až od dvě století později, kdy se z dudáků stává zároveň velmi uznávaná muzikantská kasta. Pak ale nastaly v Irsku špatné časy : přišly hladomor s emigrací, do obliby se dostal finančně dostupnější akordeon a poptávka po zvuku loketních dud klesla na minimum. Tak hluboko do skříně, aby je už nemohli nikdy najít ale muzikanti své nástroje neuložili, protože když se v 5O. letech uplynulého století začaly zpoza oceánu valit zprávy o irském hudebním obrození, šli pro ně málem poslepu; a opět se z nich stali ‘gentleman pipers’, konkrétně z Leo Rowsomeho, Willie Clancyho, z bratrů Doranových, Seámuse Ennise, Toma Mulligana a desítek dalších legendárních dudáků, kteří své umění podědili po svých otcích, aby ho mohli předat nové generaci.
Zatímco ryční skotští dudáci v tradičních kostkovaných kiltech, mašírující od 19. století do válek i po nejrůznějších ceremoniálech, proslavili dudy mezi laickou veřejností - kdo například neviděl pohřeb amerických vojáků doprovázený jímavým Amazing Grace v dudáckém podání - na uillean pipes nedají zase dopustit muzikanti; v posledních letech doslova všech žánrů. Irské dudy mají totiž jedno specifikum: rozsah dvou oktáv s půltóny, což z nich na rozdíl od ostatních činí značně universální a proto i hojně využívané zpestření jak v rockové tak jazzové oblasti.
Jejich nezaměnitelný, vtíravě majestátní zvuk zároveň představuje bohaté zřídlo posluchačských zjednodušení: znějí tam dudy, půjde tedy o keltskou hudbu. Těžko to někomu vyvracet, ale dva příklady za všechny: na albu Lam Toro senegalského zpěváka Baaba Maal hraje na uillean pipes Davy Spillane, na jiném, natočeném kytaristou Ali Farka Tourem z Mali střídá chieftainský Seán Keanne jak dudy tak housle; na pár taktů sem sice vnášejí opar čehosi vzdáleně irského, ale proto se hned nemusí dělat místo v keltském regále. Navíc pokud jde o Spillaneho, asi byste se nachodili, protože tenhle dudák hrál snad s každým od pólu k pólu a možná z poloviny s lidmi, kteří o keltskou hudbu v životě nezavadili. Prý jste se na dudy naučil hrát od potulných Cikánů, zeptal jsem se Spillaneho před pár lety v Praze: “Ano, je to pravda. Můj styl je z velké části ovlivněný hudbou těchto ‘pocestných lidí’. Setkávali jsme se při hraní na ulicích.“
Nicméně Davy Spillane ( ročník 59 ) od Cikánů neodkoukal pouze dudácké fígle, ale i tuláctví, cit a intuitivní přístup k hudbě; Spillane totiž nezná noty. „Neznám a nepotřebuji je. V Irsku se to tak ani nebere, tam je to u hráčů běžné, jde o jakousi součást naší tradice. Někdy, když mám zahrát komplikovanou hudbu, se kterou jsem se ještě nikdy nesetkal, nebo když jde o narychlo ujednanou nahrávku s orchestrem, je to samozřejmě obtížné. Tehdy se musím rychle učit a vycítit, o co kráčí.“ Tak jako u not, hodil po cikánsku za hlavu i vzdělání; školu, kde se vyučovalo v irské gaelštině opustil s píšťalou v ruce a láskou k hudbě už ve dvanácti. Rok nato získává své první dudy a nastupuje do učení ke starším muzikantům. Tahle konzervatoř má v Irsku učebny na každém rohu - stačí vlézt do kterékoliv hospody.
Později se Spillane vydává na pouť po ostrově a ocitá se i v Bretani. Vydělává na ulicích i na nejrůznějších festivalech; sbírá zkušenosti a otrkává se. Lano od ostřílených a ctěných kozáků Donala Lunnyho a Christy Moora do vznikající kapely Moving Hearts se pak u něho rovná škole k nezaplacení.
Přes Moving Hearts se Spillane dostal do blízkosti nejen mnoha významných muzikantů, seznámil se i se stavitelem dud, sedmdesátiletým Johnem Burkem, který ho ve své dublinské dílně během několika let zasvětil do tajemství jejich výroby, zděděnou po předcích, s rodokmenem sahajícím až kamsi do středověku.
„Dudy se v Irsku dědí z otce na syna nebo kupují. Lze je ale sehnat v různých fázích rozpracování a dostavěním je přizpůsobit svému stylu hraní,“ poučil mě Spillane. Takže není pravdou, že si irští hráči své nástroje staví sami, zajímalo mě. „Ani moc ne. Někteří se jen pokoušejí vyrobit si alespoň vlastní plátky, ovšem pouze někteří. Já dudy vyrábím i na zakázku, hlavně když jsem delší čas doma a beru přitom objednávky z celého světa.“
Od bluegrassu k new age
Spillaneho hráčský rozptyl dosahuje úctyhodných rozměrů, což je důsledek jeho přizpůsobivosti, neskromné ctižádostivosti - „ano, máte pravdu, mám talent od Boha“ - a neobyčejných improvizačních schopností. Nečiní mu proto potíže bezproblémově vklouznout prakticky do jakéhokoliv druhu hudby: „Nechtěl bych se živit ničím jiným, přitahuje mě široké spektrum volby stylů i spolupracovníků, neexistující hranice i fakt, že mi je prakticky jedno, jestli hraju tradiční hudbu, jazz nebo rock.“
Něco mu v té idyle nicméně skřípe : na albech Traffic, Gerry Raffertyho, Kate Bush, Elvise Costella či na podiu s japonskými filharmoniky Spillane perlí; vznosný zvuk jeho dud láká, vyčnívá a nelze ho přeslechnout, vyloženě se nabízí se k bližšímu prozkoumání - vaše očekávání je tudíž převeliké. Pak si před sebe vyrovnáte Spillaneho sólová alba a příslib ještě vydatnějšího dudáckého rozparádění se místy rozplyne v plynulý tok občas nedráždivého muzikantského řemesla, strádajícího nedostatkem průrazné invence.
Na jednu z prvních nahrávek - Piper’s Rock - si půjčil nástroj dudácké legendy Williama Rowsomeho z roku 1880 a šlo o jakési vystrčení růžek nastupující irské dudácké generace, protože s Davym se tu představili i Mick O’Brien, Gabriel McKeon či Robbie Hannan.
Spillane odstartoval albem Out Of The Aire a dostalo se vám tu session z BBC, kdy ho doprovázel donegalský bluesrocker Rory Gallagher, se kterým ve skladbě One For Phil zavzpomínali na jiného irského bigbíťáka, zesnulého Phila Lynotta od Thin Lizzy. Když do Davy’s Reels přiskoči k dudám kytarista Albert Lee s banjistou Belou Fleckem a John Donnelly zarachotí na bicí, je zřejmé, že album Atlantic Bridge nebude pouhopouhou procházkou po irském venkově. A věru není. Spillanemu se do jeho skladeb v podstatě neustále namotává americké country, hlavně tehdy když sobě se svým dobrem dává vědět Jerry Douglas; vynikající je i závěrečné společné studiové jamování Lansdowne Blues, kterého se zúčastnil na bodhran i Christy Moore a v němž Davy Spillane dokazuje, že blues na dudy pro něho nemůže být problém a celý nažhavený si to rozdává s Leeho kytarou.
Z úplně opačného konce je Spillaneho sólová pocta irskému dudáckému velikánovi Johnny Doranovy: jedinečný důkaz obrovského talentu a záviděníhodné techniky. Slaďoučkou úlitbičku se ale Davy neodpustil už tehdy: však se také skladba In My Life od Beatles efektně ‘slováčkovsky’ táhne. Na obalu se Davy Spillane s dudami na klíně kouká k obloze, kde letí kometa. Jak výstižné.
Její svit nezhasíná ani na následující Spillaneho nahrávce Shadow Hunter, podle mínění odborníků zřejmě vrcholu jeho tvorby. Místy tu vyloženě blbne, ale velezajímavě: ve skladbě Lucy’s Tune / Indiana Drones napodobuje kytaru Bo Diddleyho, jindy své dudy nechá jazzově synkopovat, což se zase líbilo Christy Mooremu, který přitom zvesela bušil do bodhranu. Světu se tu připomíná i ‘briliant mezi irskými zpěváky’ Seán Tyrrell, jehož přednes Yeatsových veršů v písni The Host O The Air kohokoliv usadí. Davy se mu ke konci 9O. let odvděčí spoluprodukcí jeho veledíla The Orchard s nezapomenutelnou verzí The Rising Of The Moon.
Spillaneho album A Place Among The Stones ze čtyřiadevadesátého už střídá silné okamžiky s rozmazaností; například titulní skladba s hostující Maire Brennan vám po clannadsku napoprvé postaví chlupy, víckrát už ale ne, ta bombastičnost naklonovaných vokálů je až moc průhledná. V Starry Night sice také bzurčí syntezátory, ale Spillaneho dudy a úchvatný hlas Seána Tyrrella je zatlačují do rohu; tohle měla být titulní píseň - složili si ji sami - ale kdo vedle Clannad zná nějakého Tyrrella. Do třetice tu zpívá Steve Winwood a má to šťávu a dudáckou gradaci. Ta nechybí ani na některých zbývajících instrumentálkách, do nichž se Spillane pouští se svou osvědčenou partou muzikantů - hlavně s kytaristou a klávesákem Gregem Bolandem - ovšem vodopád silných nápadů je místy znatelně na suchu a dudácké mistrovství to nepřekryje. Rychlé prsty zkrátka u Spillaneho občas předčí skladatelskou hlavu. Ta je přitom hluboce skloněná před irskými kořeny, z nichž čerpá nejvíc.
Kde podle vás lze v Irsku najít tu nejryzejší a nejautentičtější tradiční hudbu, zeptal jsem se Spillaneho. „Na to je velmi jednoduché odpovědět. Takovou hudbu najdete u mě doma, v hrabství Claire na západním pobřeží poblíž Galweye. Narodil jsem se sice v Dublinu, ale už léta bydlím tam. Líbí se mi žít na venkově, v horách přímo nad mořskými útesy,“ odpověděl. A hned se pustil do popisu atmosféry svého alba Sea Of Dream: “Převládá tu klid, možná i trochu smutku a nečekejte, že si při něm zatančíte. Ty skladby jsou velmi emotivní a jejich hlavní ideou bude navodit pocity, které vyvolává pohled na irskou krajinu. Chtěl bych tu vyjádřit její vliv na můj život, všechny ty intenzivní dojmy, které z ní mám.“
Dodržel to do puntíku ovšem většině Spillaneho příznivcům při poslechu nepochybně zatrnulo; takhle už přece zní čiročirá, bezostná new age ! Překvapení ale nemělo být na místě, vždyť kroků k tomuto hudebnímu tvaru učinil Davy Spillane na konci 9O. let hned několik : značku Tara, kde dosud vydával sice docela k vodě nepustil, ale mámení gigantu Sony Music neodolal, vždyť příkladů okolo sebe viděl až až - Alan Stivell či Dan Ar Braz - a uplatnění v Americe není rozhodně k zahození. Potvrdil mu to i celosvětový prodej A Place Among The Stones, za tímto účelem i od samého prvopočátku i šité. Zajímavé také bylo sledovat Spillaneho ‘trénink’ na albech Savourny Stevenson, Davida Winche nebo Paula Wintera; z našeho rozhovoru rovněž vyplynulo, jak je unešený možnostmi svého domácího studia v Liscanoru, v němž se not neznalému dudákovi otevírají nové obzory. Není rado podceňovat ani Davyho obchodního ducha, dobře si vědomého zájmu o zadumanou, od všeho filosofování oproštěnou keltskou hudební meditaci, představující nadále žádané zboží.
Se svým dvorním kytaristou Gregem Bolandem proto neváhal při natáčení The Sea Of Dreams rozvinout některá totožná témata z předchozí desky; přesto ale fakt, že tentokrát se natáčení zúčastnilo hned jedenáct klávesáků a programátorů, kteří svými syntezátory prakticky vytěsnili rytmiku, nevěstí nic dobrého pro příznivce skočnějšího, natož akustičtějšího pojetí irské hudby. Ocitnou se totiž v abstraktní zvukové mlhovině, z níž vystupují pouze volně plynoucí tóny Spillaneho dud a píšťal, které je z ní - při vší snaze - vyvézt nedokáží. A nepovedlo se to ani ve dvou skladbách v nichž celým srdcem zpívá Sinead O’Connor. „Davy má kouzelnou schopnost se naučit jakoukoliv muziku a v ten moment znít, jakoby ji hrál celý život,“ tvrdí o svém dlouholetém parťákovi Andy Irvine a je pravda, že když si přečtete seznam s kým vším hrál, včetně našeho Luboše Maliny z Druhé trávy, máte pocit, že snad musí být neustále na cestách a od rána do večera někde vybalovat nástroj. Inu u těch nejlepších z nejlepších už to tak chodí. Kdo by potom neodolal mít o jeho šikovnosti informace z první ruky.
Jak se vlastně s Davym pracuje ve studiu, zajímal jsem se u Luboše Maliny. „Než přijel, poslal jsem mu demonahrávky i s notami, které ale do odjezdu nedostal, takže vše slyšel poprvé až tady ve studiu. Učil jsem ho ty skladby s banjem a pak mě napadlo nabídnout mu ty noty..... On se zarazil a povídá, že to takhle nepůjde, protože je nezná. To jsem samozřejmě vůbec netušil, takže vznikla docela rozpačitá pauza, při níž se chudák dost styděl, i když já také, protože jsem si uvědomil, že mám před sebou muzikanta z „jiného světa“. Davy ty noty znát prostě nepotřebuje, učí se hrozně rychle a ve své "parketě" představuje velkého mistra. Když hrál, my v režii jsme ani nedutali, jaké se děly věci. Jakoby ty nástroje v jeho rukách objevovaly svou duši.“
(1998)
Foto: Archiv
Jiří Moravčík
