Shooglenifty - Mluvit o hudbě, je jako tančit o architektuře
03.01.2010 | Shooglenifty představují vrcholný článek moderního kosmopolitně zabarveného kvasu edinburghského klubového prostředí.
Skotský Edinburgh se totiž proměnil v baštu nenasytných průzkumníků a novátorů hovořících jazykem 21. století. To co byste před pár lety ani nedomyslili, stalo se v tamních klubech každodenní skutečností. Budete-li tedy dnes pátrat na keltské hudební scéně po moderním, neotřelém uchopení tradice, originálních fůzích a odvaze jít hlavou proti zdi, vydejte se do právě sem za kapelami Salsa Celtica, Malinky, Peatbog Faeries nebo se vyloďte na ostrově Sky a navštivte technofolkaře Martyna Bennetta. A také si rozhodně nenechte ujít Shooglenifty, pověstné svými energickými koncerty, na nichž prezentují své "zvláštní orgasmické miazma".
Divoká hypnofunkadelie
Ke spojení keltské tradice s tanečními beaty a exotickými příměsy poprvé došlo ve skupině Mouth Music vedené Skotem Martinem Swanem. K dokonalosti a mezinárodnímu ohlasu ji však dovedl až mezinárodní projekt Afro Celt Sound System, sázející na dravé techno a přítomnost afrických muzikantů. V obou případech u toho byli i někteří členové Shooglenifty. Většina z nich prošla edinburghským kvintetem Swamptrash, patronem zabijáckých groovů na podloží Cpt.Beefhearta, přezdívaným psychobluegrass.
Kytarista Malcolm Crosbie vyrůstal na Budgie a Pink Floyd a snil o hudbě, které sám říkal "acid croft grooves". Uznávaný bubeník James Mackintosh sešel do Ediburghu z Highlands, ráje skotské tradiční hudby a coby neustále experimentujícího hráče ho do studia často zvali jak Martin Swan, tak Capercaillie a velkého sóla se mu dostalo i ve suitě Phila Cunnighama Highlands and Islands. Kariéra mandolínisty a banjisty Iaina M.MacLeoda sice započala u respektovaných edinburghských tradicionalistů House Band a pokračovala členstvím u irských Bothy Band, ale on prý neustále mluvil i o drum´n´bass a svou mandolínu předělal na zvukově nedostižný nástroj. O deset let starší folkový veterán Garry Finlayson z Orkneyských ostrovů ho nicméně překonal: vlastnoručně vyrobené elektrobanjo zvané banjax dodává Shooglenifty nezaměnitelný futuristický výraz. Rozčepýřený divoký houslista Angus R.Grant pochází z vážené hudební rodiny, ovšem se vstupem do Swamptrash jeho tradiční houslení nabylo pořádné dávky bláznivosti. Vedle banja má velký podíl na tom jak Shooglenifty znějí basista Conrad Ivitsky: "Nevím jak to nazvat, prostě hrajeme hypnofolkadelii."
V této sestavě natočili tři alba. Na The Arms Dealer´s Daughter ale Ivitského s MacLeodem už nenajdete. "Šlo o absolutně přirozené rozhodnutí. Oba potřebovali odejít a věnovat se svým věcem, hlavně Conrad, který navíc chtěl trávit víc času s rodinou. Příchod Luke Plumba s Queenem Macarthurem nám navíc dodal potřebnou šťavnatou energii a zpřístupnil spoustu cest o nichž jsme dosud měli pocit, že jsou pro nás neprůchozí," vysvětloval překvapivé přeskupení Shooglenifty Garry Finlayson.
Hudba pro bláznivé lidi a britského premiéra
Nová muzikantská generace s medovou vlezlostí Enyi nechce mít nic společného a dělá všechno proto, aby se od ní distancovala: mnozí návratem k přírodnímu zvuku akustických nástrojů, jiní otevřenějším hledím. Sice zakořenění v hudbě svých předků, přesto toužící po konfrontaci s moderní dobou a především jinými kulturami a žánry. Shooglenifty nelze považovat za bájné blanické rytíře zachraňující lidstvo, nicméně v Edinburghu začali vířit prach jako jedni z prvních. Jejich první dvě alba - Venus In Tweeds a A Whisky Kiss - se stala nejen prodejní píchou čistě skotské značky Greentrax, ale i ukazovatelem směru. Došli na nich daleko za hranice obvyklého tradicionalismu: děsili urputnou, nekompromisní souhrou elektrických kytar, mandolín a banja, sázeli na samply a nejrůznější výdobytky studiové technologie, bavilo je odchytávat zvuky nádražních čekáren i arabských mešit, nebránili se jazzu ani cizokrajným příměsím a jen máloco, čím by dokázali překvapit sami sebe a své posluchače jim zůstalo svaté. Díky nezřízenému odlehčujícímu humoru a koncertnímu roztančenému nasazením se brzy stali miláčky mnoha festivalů. Když je na WOMADU spatřil britský premiér Tony Blair nadšeně prý vykřikl: "Tohle je pane hudba!" Shooglenifty kontrovali po svém: "Hrozně rádi hrajeme pro bláznivé lidi."
Chaplinovští solitéři s toulavými geny
Shooglenifty straní spíš instrumentálnímu pojetí, když se ale občas přece jenom odhodlají zazpívat dostane se vám na třetím albu Solars Shears hororového hlasu zkresleného přes telefonní sluchátko. Prosluli i nevšedními, dle jejich vyjádření impresionistickými názvy skladeb, údajně věrných zvukových deníků historie Shooglenifty na cestách. Když ale mají odpovědět na otázku, co například znamená Solar Shears, vypadne z nich lakonické: "To fakt netušíme, asi jsme zase vypili hodně whisky." Vztáhnout to lze i na samotné nahrávaní. Se stejně ujetým producentem Jimem Sutherlandem se na Solar Shears pustili občas až na půdu třeštivé kakafonie, kdy se ve skladbě Igor´s proměnili v jakýsi druh maďarsko- skotských techno dervišů. Zkrátka jde o chaplinovské zvukové solitery viklající zatuhlým keltským mainstreamem co to jde.
Hodně se tento skotský čertovský spolek rozparádil na albu The Arms Dealer´s Daughter; snad i proto, že si ho poprvé produkoval sám. Svou roli v tom sehrála i čerstvá krev a nové třecí plochy: australský multiinstrumentalista Luke Plumb pocházející z Tasmánie horuje pro přírodnější zvuky, basista Quee Macarthur pro bigbít. Ale protože se deska nahrávala v podkroví bytu bubeníka Mackintoshe, toužícího pro "vroucí přirozeně rezonující akustice", prostoru se tentokrát dostalo neelektrifikovaným nástrojům. To by ovšem nebyli Shooglenifty, kdyby i sem nepropašovali spoustu nasamplovaných špílců - hlasy neznámých zpěvaček, indické bubínky tabla, dechové sekce, milované protékání vody, šumění moře, horskou bouři, schratching a samozřejmě odsejpající techno.
Stalo se tak na samotě nedaleko Edinburghu, v místní obecní hale s výhledem na moře, kterou často používá i harfenistka Savourna Stevenson nebo Martin Swan."Magičnost té dřevěné místnosti nás přivedla na myšlenku zkusit to poprvé natáčet společně. Na ohništi praskal oheň, hudba cirkulovala vzduchem a ná nás přicházely podivné nápady, až jsme měli místy strach, že se jich nezbavíme," řekl Plumb.
Zůstávají nadále skotskou kapelou stavějíce nade vše zděděnou melodičnost, stále víc však přístupnou vlivům z dalekých cest a muzicírování s Indonésany, Číňany, Kubánci i indiánskými bubeníky z deštného pralesa. Garryho banjo pak místy zní jako západoafrická kora, Angus se s houslemi pouští do pronásledování kubánských rytmů, ozve se tu trip-hop i jungle, latinsko-americká dechová sekce s hostujícími Tobby Shippeym a Fraserem Fifieldem ze skupiny Salsa Celtica a rovněž dudácká sóla Michaela McGoldricka.
A na obal umístili Shooglenifty obrázek gruzínského malíře s rómskou dívkou. Z prostého důvodu,jak mě řekl během rozhovoru Angus R.Grant: "Její erotičnost a divokost nám přišla blízká a zároveň nám připomíná toulavou část našich genů."
O edinburghské klubové scéně se v posledních letech hodně mluví. Jde skutečně o tak báječné místo k přežívání?
„Určitě! Edinburgh je malé město, lidé se tam navzájem znají. Folkaři znají jazzmany, rockery, setkávají se s muzikanty z klasické hudby a všichni dohromady chodí do hospod spolu hrát. A tam je jim úplně jedno jaký styl a žánr, či jestli se k tomu přimotá nějaký cizinec. Nemají žádné zábrany, natož předsudky. Většina z nás rovněž vyznává internacionalismus. Jsme hrdí na svou skotskou identitu, ale sukně kvůli tomu nosit nebudeme. Rádi přijímáme cizí vlivy, mícháme je s naší hudbou a oslavujeme tak život. V tom spočívá kouzlo edinburghských klubů.“
A určitě v humoru!
„Jistě. Ten je velmi důležitý. Je dobré mít pořád na mysli, že tradiční hudba byla vždycky o tanci. Ovšem po řadu let ji spousta lidí přivedla do stavu, kdy posluchači dřepěli na koncertech a pouze poslouchali. Teď se ale vše opět vrací k původnímu stavu a na koncertech se zase tančí. Ono to má svou logiku, vždyť ty písničky jsou o tanci. Celé je to pak pravdivější.“
Další věc, která s vámi i s Edinburghem souvisí je příklon k elektronice. Docela dobře si s ní rozumíte. Co na to říkají tradicionalisté?
„Nestaráme se o to. Ale myslím, že nás berou. Ještě před deseti lety by nás hnali. Na spoustu z nás volali: "Hrajte ty písničky jak se má!" Teď jim konečně došlo, že tradice by bez vývoje zemřela. A mimochodem, kdy se vlastně tradiční hudba zrodila? V úterý v pět ráno?“
Zvuk vaší kapely tvoří elektrické kytary, banjo, banjax, housle a různé samply. Víte, že někdy zní přímo strašidelně? To je záměr?
„Víte, pro muzikanta je těžké mluvit o své hudbě. Někde jsem slyšel, že hovořit o hudbě je jako tančit o architektuře. Je v ní tolik abstrakce, kterou slovy nevyjádříš, i kdybys chtěl.“
Vaše album The Arms Dealer´s Daughter se přiklání k akustickým nástrojům a prý jste je nahrávali u krbu za praskotu ohně. Copak že to?
„No...Peníze. Dneska velká studia s počítači nejsou rozhodně zadarmo. A tak jsme se rozhodli si to udělat sami. Já naše předposlední album Solar Shears nemám moc v lásce. Myslím, že je přeprodukované, moc studiové. Tak jsme se rozhodli si to zjednodušit. Hudba sama o sobě má svou sílu a nepotřebuje žádné náročné produkce. Také jsme tentokrát moc neplánovali a udělali to tak, jak jsme cítili. Na The Arms Dealers Daughter sice oproti minulosti najdete jen pár samplů, brát to ovšem jako návrat k akustice nelze.“
Poprvé s vámi nepracoval producent Jim Sutherland. Proč ?
„Jim je génius a neuvěřitelný člověk, ale upřímně řečeno vedle toho, že jsme cítili, že to zvládneme sami v tom hráli velkou roli peníze. Jinak dělat s Jimem bylo vždycky ohromné, ale je nutné se dál vyvíjet, nezůstávat na místě. A´t už jako skupina či jednotlivci. Zařazujeme do své hudby vlivů ze severní Afriky, Ameriky, z východní Evropy. Hodně toho také posloucháme a necháme to na sebe působit. V tomhle jsme se s Jimem tak trochu vyčerpali.“
A co keltská hudba? Existuje pro vás vůbec něco takového?
„Keltská hudba? Obyčejná marketingová škatulka. Věřte mi. A to nás moc nebere.“
Při pohledu na Enyu se s tím ale dají vydělat solidní peníze.
„Však ono to už brzy pomine. A na ty odpadky se zapomene.“
Ale každý by rád vydělával peníze.
„Samozřejmě! Je to ale věc úrovně a nepřekročení hranice. A kdybych chtěl vydělávat, stanu se radši právníkem. Nám to takhle vyhovuje.“
Napadá mě, co říkáte teorii o černých Keltech a propojování skotské tradiční hudby s africkou. Zas tak bláznivý nápad to přece není.
„Všichni dobří muzikanti stále něco nového zkouší. A buď to vyjde nebo z toho vznikne hrůza. My se to skotské nesnažíme zdůrazňovat a díváme se na věci mezinárodně. Nikdo nám nic nenařizuje. Ale přestat se o něco pokoušet, to by znamenalo konec vývoje, to snad chápete.“
Takže budoucnost Shooglenifty se rýsuje jako jedno velké kontaktní cestování?
„Hovořil jsem s lidmi s British Council a ti také chápou, že je velmi důležité ukázat lidem z jiných kultur, že jsme v podstatě po všichni stejní. Nechceme jenom někam přijet, odehrát koncert a mazat pryč. Chceme si zahrát s Iránci, Súdánci či Afgánci a dokázat jim, jak málo se od sebe lišíme. Hudební spolupráci považuju za cestu vpřed. Za skvělý způsob, jak smazat rozdíly, které vlastně ani neexistují. A nic nám v tom nebrání. Jsme muzikanti a ne nějací úzkoprsí politici.“
To zní hezky. Ale myslíte, že to bude z uměleckého hlediska vždycky fungovat?
„Uvidíme. Nechceme přece měnit svět.“
(2004)
Foto: Archiv, Yvetta Stránská
Jiří Moravčík
