Julie Murphy - Hlas Fernhill
03.01.2010 | Když před obědem, po Valpružině noci - tedy čarodějnicích - vystoupila v roce 2002 v rámci festivalu Beltine pod zříceninou gotického hradu Valečova waleská skupina Fernhill, ocenilo to především přítomné publikum: aplaus ve stoje byl pak jedinou možnou reakcí na ne zrovna každodenní hudební zážitek.
Celorepublikové hlásné kulturní trouby Fernhill nezaznamenaly předtím natož potom; a přitom došlo k situaci, která alespoň za zmínku stála: po Alanu Stivellovi a Iarlu O’Lionáirdovi, nadlouho posledních hvězdách keltské hudební scény dorazivších kdysi do Čech, přibyla s touto neobyčejnou kapelou další; pro své průkopnictví stejně uznávaná, nadčasová a slávou ověnčená. Za srdce renesance waleské tradiční hudby je povážována i z toho důvodu, že v jejím středu působí v jedna z nejlepších ostrovních zpěvaček Julie Murphy. Věci se mají dokonce tak, že když ji před třemi roky vyšlo vlatní album, Prut Harrington z radia BBC to nevydržel a vykřikl: “Julie, proboha, kde ses doteď schovávala?.“
A když pak Simon Emmerson z Afro Celt Sound System přišel za zpěvákem Robertem Plantem, aby na třetí album nazpíval arabsky laděnou skladbu Life Begin Again, ten si dal podmínku: chtěl mít po boku Julii Murphy, jako už častokrát při společných koncertech - „Já tu ženskou prostě léta obdivuju.“
Pod vlajkou British Council procestovala dvacet zemí; byla ve Vietnamu, Jižní Africe, Ugandě, Súdánu, Palestině, zpívala v paláci svahilského krále, se skotskou skupinou Shooglenifty nadchli Řeky; v Londýně stála po boku kenžského harfeníka Ayuba Ogady a na pákistánsko-afgánských hranicích jamovala s tamními hudebníky. Vedle toho pak v jednadevadesátém zpěv u piana s Johnem Calem v písni The Farmer, patřící do jeho soundtracku k filmu Beatiful Mistakes, případně hip-hop s kapelou Tystion. Na zpěvačku waleské tradiční hudby slušný záběr, nemyslíte ?
Ale aby nedošlo k nedorozumění, u Julie Murphy nejde o nezvládnuté megalomanství, očima hnidopichů poplatné éře world music. I osobní setkání potvrdí co je z té hudby slyšet: téhle skromné mámě dvou dětí je mezi lidmi zkrátka dobře a proto jim každé slovo, každý odstín melodie ráda přináší na zlatém podnose svého vzácného hlasu, i kdyby to znamenalo trmácet se za sedmero řeky, sedmero hory.
Folkové legendě Normě Waterson pak nezbývá, než ji nominovat na zasloužilou vítězku prestižní anglické hudební ceny Mercury Music, a to aniž by dala na svou dceru, neméně vyjímečnou zpěvačku Elizu Carthy, s jistotou tvrdící, že „hlas Julie, dnes nemá na světě obdoby.“
Čekání na beránka
Wales - po jejich Cymru - představuje v keltském hudebním světě Popelku. S trochou nadsázky jakoby pořád čekal na chieftainského Paddy Moloneyho, až ho zanese do svého pověstného cestovního diáře, jako kdysi Galicii nebo kanadský Cape Breton. Sama země přitom nabízí jednu z nejodvážnějších ság o přežití, jakou jen historie mohla napsat, to když od roku 1536 v područí anglického trůnu spočívající Wales neztratil nic ze své pradávné keltské kultury, jazyka, unikátních tanců a učarující hudby.
V Bretani se vesnickým festivalům, na nichž se udržuje lidová tradice říká festou-noz, ve Walesu pro změnu gwyl werin a tanečním zábavám twmpath. Obliba tanečních souborů dodnes neustává, zrovna tak naslouchání bardům, zpívajícím ve welštině dávné balady a hrdinské eposy. Zhusta se doprovázejí na národní nástroj: harfu. Bujnosti písním dodává hlavně originální triple harp, k níž se přidávají i středověký strunný nástroj crwth a především nepřeslechnutelné waleské dudy, zvané pibacwd. Proč je ale řeč o Bretani ? Podobně jako v jihoirském hrabství Cork, mají Walesané za to, že jejich hudba tvořila ještě okolo 12. století s bretaňskou jedno tělo jednu duši. K oživení této teorie přispělo i druhé album skupiny Fernhill Llatai. „Když přijedeme do Bretaně, tak si tam lidé o písničky z alba běžně říkají. My je ale ještě donedávna neznali. Objevili jsme je ve waleských zpěvnících,“ říká Julie Murphy, aby to nebylo jednoduché, rodačka z anglického Essexu.
Za všechno vlastně může láska: jednoho dne totiž vstoupila do Maidstonské umělecké školy punková bubenice s rudým přelivem, aby odsud po několika letech vyšla doslova waleská vlastenka - s dudákem Ceri Rhys Matthewsem se pak společně vydali do jeho rodiště - waleského přístavního města Swansea, odkud se brzy přesunuli do údolí Teifi; vlastně na vesnici, kde se naučila ne zrovna lehký jazyk a vstřebala místní zvyky. Proměnili se v široko daleko známé nadšence waleské tradiční hudby, do které se oba nořili hloub a hloub: z Ceriho se stal uznávaný hráč na dudy, archivní pátratel i uznávaný stavitel starých nástrojů, Julie postupně objevila sílu svého hlasu. Vystupovat začali uprostřed 8O. let, kdy se k nim přidal flétnista a nadšenec pro bretaňskou hudbu Jonathan Shorland; nicméně pořád šlo o příležitostné akce, nehledě na to, že Julii za čas objevil Nigel Eaton, oslavovaný hráč na niněru ze skupiny Blowzabella - „nenapravitelný dobrodruh, nerespektující hudební bariéry“.
Natočili spolu vynikající album Spin : svobodomyslně sestavené z velkého počtu nástrojů a stylů, jdoucích napříč nejednou kulturou; na Spin pak Julie zpívá starou anglickou baladu Searching For Lambs ( Čekání na beránka), jednu z osudových písní svého života. „Skrz tahle alba a Nigela jsem se vlastně vrátila domů do Anglie,“ vzpomínala Julie. Tehdy jim z British Council s Nigelem vzkázali: “Chtěli byste nás reprezentovat v Pákistánu?.“
Během deseti dnů projeli několik měst a zastavili se až na pákistánsko-afgánských hranicích. Zpočátku budili hodně pozornosti - nesezdaná dvojice v muslimském světě zrovna dvakrát nebudí důvěru - ale Eatnova niněra všechno zachránila. „Hodně jsme hrávali s místními muzikanty, ovšem chvíli nám trvalo, než jsme si zvykli na jejich smysl pro improvizaci. A potom, oni mají v krvi hrát celé hodiny, kdežto my tak navíc tři čtyři minuty! Však za námi chodili a říkali, heleďte, ty vaše písničky jsou krásné, ale moc krátké.“
Zanedlouho s Eatonem, ale i Cerim balila Julie kufry znovu: směr východoafrický Súdán a sousední Uganda. Opět zkušenost k nezaplacení, završená setkáním se zpěvákem Abdelem Gadirem Salimem, ústřední postavou súdánské hudby. „Nikdy předtím jsem si nedokázala představit, jaké to je žít v zemi, kde být hudebníkem znamená prakticky politickou záležitost, protože se tím vlastně stavíte proti hlavnímu proudu.“
Kapradí z Walesu
V roce 1996 za Julií s Cerim a Jonathanem přišel Tim Healey z labelu Beatiful Jo Records, aby se zúčastnili společné nahrávky s dalšími waleskými hudebníky. Povolali Andy Cuttinga a během studiových sessions se tak zrodila skupina Fernhill (Kapradí), nabízející v roce 1996 album Ca’Nos. Ze svého ‘kapradinového kopce’ se ovšem nerozhlédli pouze okolo, velmi často zahlíželi i do galicijských, bretaňských, irských či skotských krajů, jejichž písním a tancům dodali novou, vzrušivější atmosféru umocněnou překrásným hlasem Julie Murphy, Ceriho dudami, klarinetem a akordeonem Andy Cuttinga. „Způsob jakým Cutting odfoukává pavučiny z tradiční hudby, nemá takřka obdoby,“ napsali o Andym unešení novináři.
Ti se nekontrolovali ani u debutu Julie Murphy, Black Mountains Revisited z rok 1999. Uchvátilo je na něm skoro všechno: cit pro skladbu bizarních nástrojů, posouvající tradici docela jinam i fakt, že minimálně u poloviny písní šlo o tragické balady, jiskřící ovšem z hloubi srdce taženým optimismem a nadějí. A pak ti muzikanti : kontrabasista Danny Thompson, samozřejmý Nigel Eaton, Ceri Rhys Matthews nebo anglický kytarista a slide kytarista Martin Simpson.
Na ryze akustickém fernhillském albu Whilia z roku 2000, působí Fernhill ve stálé formaci: Cutting, Matthews, Murphy, doplnění houslistkou Cass Meuring a Tim Harries od Steeleye Span na kontrabas. Whilia, tedy velšsky ‘povídání’, přetéká středověkými příběhy, kramářskými satirami a dravými tanci. Nad vším ale vynikají tři, bezmála devítiminutové skladby: jímavou nádheru Love Like The Sea si Julie Murphy předělala z písně The Siren amerického písničkáře Tima Buckleyho (a jen tak pro zajímavost: kdysi to už udělala Liz Fraser na projektu This Mortal Coil); Journey Dance postavili Fernhill na lidových nápěvech a umění Ceri Rhyse; závěrečná Desire má zase kytarový odpich. O tom co kupujete ale vypovídá už melodicky vygradovaná úvodní Whilia.
Walesky zpívající Julie Murphy ji se zbytkem zbytek alba přivezla i na Valečov; na rozdíl od nemocného Ceriho a zaneprázdněného Cuttinga. Neznámý kontrabasista s kytaristou a věrná Cass Meuring je ale bohatě zastoupili. Stále usměvavá zůstala Julie Murphy i po koncertě, ochotná si donekonečna povídat o africké hudbě. A když jsem se jí na závěr zeptal, jestli jí nevadilo, že vlastně o Fernhill řeč moc nešla, odpověděla mě: “Ale vůbec ne! Na ty se mě ptají pořád dokola a já se vlastně pořád opakuji.“
Hudba z Walesu je v keltském světě daleko méně známá než dejme tomu hudba z Irska nebo Bretaně. Máte proto nějaké vysvětlení ?
„To je hned na úvod dobrá otázka. Já jako Angličanka například dodnes nemohu pochopit, proč když mají Angličané tak skvělou kulturu za dveřmi, nevěnují ji pomalu žádnou pozornost. Věřte mi, jde o dobrou hudbu, o kterou se v posledních dvaceti letech zajímají převážně mladí muzikanti a proto nejde ani tak o revival tradice jako spíš o proces, kdy svým přístupem vytvářejí vlastně novodobou waleskou tradiční hudbu. Co je na tom také přínosné, že tihle hudebníci a Fernhill mezi ně patří, nemusí mít respekt před nějakými zasloužilými kapelami, protože ty tady před dvaceti lety prakticky neexistovaly. A jako je v irské hudbě takřka povinnost respektovat ze strany mladých staré hudebníky a jejich málem svaté postupy, ve Walesu si mladí prakticky dělají co chtějí. A waleské publikum to akceptuje. Vemte si například Llio Rhydech. Hraje na triple harp a umí zahrát staré skladby i skládat úchvatné vlastní věci vycházející z tradice. Přitom má moderní feeling, který mládež obdivuje. A když se pak její hudba dostane za hranice, posluchači se diví, jak je melodicky a strukturálně bohatá. Každý od ní totiž čeká, že půjde minimálně o něco podobného jako nabízí Irsko. Přitom hudba z Walesu je zcela jiná a má velmi blízko k bretaňské. Stejně jako skotská k irské.“
A jak byste tedy nepřipravenému posluchači popsala waleskou hudbu ?
„Chcete po mě něco velmi obtížného - charakterizovat něco tak obšírného v jedné větě. Je to hudba velmi bohatá na neposkvrněnou tradici. A od 12. století se dosud nikomu nepodařilo zlomit její srdce. Málokdo chce připustit, že má daleko bohatší historii než například irská. Je pravda, že si někdy dveře před světem zavíráme sami, protože přestože i u nás máme kapely, používající rockové a jazzové příměsi, přednost má většinou akustická hudba. No a s tou se prosazuje daleko hůře.“
Na ostrovní folkové scéně ? To je zajímavé.
„To není ani tak zajímavé, jako spíš fakt. Já si třeba také myslím, že elektrické nástroje do tradiční hudby moc nepatří a proto třeba Fernhill nemají bubeníka. Musel by to být velice dobrý hráč, aby uměl přirozeně splynout s našimi nástroji a nedráždil je.“
Zní to dost ortodoxně, ale já přitom vím, že co se týče nástrojů, nekladou si Fernhill žádné meze.
„Určitě ne. Použijeme kterýkoliv, samozřejmě s podmínkou, že to bude mít nějaký smysl. Hrál s námi například i trumpetista. Věříme, že čím víc nástrojů, tím je hudba barevnější a pružnější. Vše také vychází z ní samotné, vždyť dneska jsme tady přece hráli v komorním obsazení a myslím, že to na její síle nic neubralo. Stejně jako blues vychází z lidských emocí a u těch je jedno, jestli pocházejí od Mississippi nebo ze západního Walesu. Alespoň to tak cítím.“
Ale pokud vím, tak někteří členové, včetně vás z Walesu nepocházejí.
„Ano, jsme mezinárodní kapela hrající waleskou hudbu.“
Bylo pro vás coby Angličanku těžké vžít se do jiné kultury ?
„Vůbec ne. Sama jsem se tak rozhodla a cítím se dnes velmi šťastná. Nezpívám jenom waleské písně, i anglické nebo bretaňské, ale waleština je mi nejbližší, snad i proto, že ty písničky pocházejí většinou z kraje kde bydlím a walesky tu mluvím v hospodě i se sousedkou o dětech“
Vaše album Whilia je velmi zdařilé. Předpokládám, že je výhradně postaveno na tradiční hudbě z Walesu, i když jsem tu našel skladbu od Tima Buckleyho.
„Všechny písničky mají kořeny ve Walesu. Kytarista se ale snaží o daleko modernější přístup a posluchače někdy mate. Většinou se ale bráníme vmáčknout naše písničky do nepřirozené podoby. Posloucháme rytmus slov, od kterého se všechno vyvíjí. Ten pak dostáváme do nástrojů. Hodně také používáme staré zapomenuté tance, ke kterým připojujeme nová slova. Nikdo je sice dnes už nezná, ale všem najednou připadají jako dnešní.“
Na svých cestách po Africe jste se setkala jistě s improvizací. Fernhill rádi improvizují ?
„Ne, pouze občas, protože ta hudba má danou strukturu a řád. Ale je pravda, že po návratu z Afriky se v našich písničkách snažíme prostor pro osobní vyjádření jednotlivých hudebníků nechávat. Já třeba také nemohu jednotlivé písničky zazpívat dvakrát stejně po sobě, i já se v těch melodiích a slovech snažím objevovat skryté nálady nebo naopak přidávat nové, vycházející z mého momentálního rozpoložení.“
Teď tak trochu vousatá otázka. Jaký je váš názor na celosvětovou popularitu keltské hudby ?
„To je zajímavý fenomén. Abych byla upřímná, nepochybuji o tom, že jde o módu. A potom, když někdo řekne keltská hudba, musím se nejdřív zamyslet nad tím, co tím chce dotyčný vůbec říct. Vždyť pod názvem keltská hudba si můžete vlastně představit cokoliv. Někteří lidé tvrdí, že je přitahuje ta zvláštní melanchonie, ale to je přece nesmysl, vždyť třeba v Galicii stojí tahle tzv. keltská hudba převážně na radosti. Ono půjde spíš o to, že posluchače dnes láká návrat do minulosti, snaží se nalézt hudbu, která v nich nějakým způsobem dříme a přitom je vzdálená okolní popmusic. A pokud jsem se stačila přesvědčit, irská, skotská, bretaňská nebo waleská hudba je k takovému vnitřnímu bádání v Evropě nejvhodnější. Takže jde vlastně o fenomén hledání vlastních kořenů.“
A co říkáte tomu, když se tahle živá muzika přelije do new age ?
„Respektuji jakýkoliv žánr, když je dobře udělaný. A přestože nemohu new age ani cítit, vím, že se bez ní keltská hudba neobejde. Posluchače ta bezostnost zřejmě přitahuje. Podstata hudby ale přece spočívá v komunikaci, v přenášení emocí a když slyším bluesmany a jazzmany, jak si pohrávají s tradicí, tak jsem štěstím celá bez sebe, ovšem new age se mnou ani nehne.“
Spolupracovala jste s mnoha hudebníky, kteří stojí mimo tradiční hudbu a pokud vím, vašimi oblíbenými zpěvačkami jsou například Patti Smith, Emmylou Harris, Dusty Springfield či P.J.Harvey. Jak hodně mohou ovlivnit zpěvačku, věnující se tradiční hudbě ?
„Zbožňuji jejich soulový feeling ! Navíc mě odjakživa silné zpěvačky, následující svůj instinkt, inspirují. V to spočívá důvod, proč se k nim všude hlásím. Vemte si třeba to, že já jsem městskou holkou, která má ráda vesnickou hudbu. A to samé je Emmylou Harris. I ona si nakonec dokázala najít cestu z města ven. Když jsem byla malá, uslyšela jsem jednou Arethu Franklin a možná mě to nebudete chtít věřit, ale v tu chvíli jsem ze všeho nejvíc toužila stát se zpěvačkou. Fascinovalo mě, jak se dokázala vyjadřovat svými písněmi prakticky ke všemu.“
Hodně jste cestovala po Africe a hrála s tamními hudebníky. Mám také velmi rád africkou hudbu a zanedlouho dokonce budu mít možnost setkat s Abdelem Gadirem Salimem.....
„Júúú, to je můj oblíbený zpěvák!“
Ano, vím, proto to říkám. Jaké to bylo si s ním zazpívat ?
„Bože. Fantastické. Navíc bylo úžasné potkat ho v jeho vlastní zemi. Když přijede do Anglie, tak hraje trochu jinak, ale doma je to něco jiného. Do té doby jsem vůbec netušila, že někdo takový jako je Abdel vůbec existuje. Pak jsme ale jeli do Sudánu na festival a na workshopech měli možnost se setkat se spoustou tamních muzikantů. Jednou jsme tak večer zpívali a on mě nabídl, že mě naučí jednu arabskou písničku, kterou prý sám napsal, s tím, že je to v Sudánu populární záležitost. Vysvětlil mě, že se jedná o vzpomínku na mládí, na první náklaďák v jeho vesnici. Přišlo mě to jako neskutečné téma, ale uvědomila jsem si, že jsme v Africe. Ještě ten večer se ode mne naučil pro změnu waleskou píseň, která byla celá o moři, když už on musí pořád zpívat o poušti. A představte si, že když ji pak spustil s loutnou oud, s tím svým arabským přízvukem, úplně jsem z toho byla paf ! Víte, když někdy zpíváte písničky z jiné kultury, zní to občas nuceně a křečovitě, kdežto v jeho podání jsem slyšela něco naprosto přirozeného. Zároveň jsem přece věděla, že se ji naučil před pár okamžiky, takže žádné dlouhé přemýšlení a rovno na věc. Znělo to prostě krásně. Od té doby si nepřeju nic jiného, než si s ním tuhle písničku zase někdy zazpívat.“
A ta písnička, co vás naučil on ?
„Ta přišla na řadu druhý den. Pozval mě totiž na svůj koncert, před své publikum. Já přitom ještě pořád netušila o koho jde ! Pak jsem vylezla ze zákulisí a přede mnou davy lidí. Povídám si, sakra, ten chlap tady asi bude hodně známý. Víte, ono se tam tísnilo přes šest tisíc lidí ! A další věc, když je někdo Angličan a zpívá v arabštině pro sudánské posluchače, s tím, že jeho národ s touhle zemí kdysi zrovna v rukavičkách nezacházel, nemáte z toho obzvlášť příjemný pocit. A přestože to zní lacině, pořád se mě v hlavě motala známá irská písnička Banks Of The Nail, svým vyzněním jakýsi protiválečný protestsong. Zpívá se v ní o jedné krvavé bitvě na jihu Irska. Kdysi jsem těmi historickými místy procházela a nějak jsem si nedokázala představit, že bych si ji tady zazpívala. Na tom pódiu jsem ale byla z hloubi duše přesvědčená, že by ji ti lidé porozuměli i v mé neumělé arabštině. Nebo právě proto. Na ten koncert nikdy nezapomenu.“
A líbí se vám hudba z Mali ?
„Ano, je to nádherná, velmi hluboká hudba a já ji miluji. Mrzí mě jenom, že jsem se do Mali zatím nedostala. Hráli jsme pouze na jihu a východě Afriky. Vždycky si představím spolupráci přes naše harfy. Waleská triple harp a malijská kora dohromady, to by přeci muselo chytit za srdce snad každého. Zrovna tak si přeji, aby do Walesu jednou přijeli hráči z Mali a seznámili se s naší hudbou, která je nejméně tak stará jako ta jejich a vyučována a předávána podobným způsobem.“
Máte prý ráda malijskou zpěvačku Oumou Sangaré.
„Doslova ji obdivuju. Viděla jsem ji v Lodnýně na velkém festivalu Ženy Afriky. Byla fantastická. Pokud vím, má hodně vyhraněné politické a feministické názory a píše texty o těžké situaci afrických žen, což není v Mali něco obvyklého. Jsou s tím spíš samé potíže. Vážím si hudby, jejíž slova něco vyznávají a něčemu slouží. Oumou je pro mne skvělá i tím, že se nevzdaluje od svých kořenů.“
Nemohu se nezeptat na vaši spolupráci s Afro Celt Sound Systeme.
„To bylo zajímavé, protože oni mě nepožádali přímo. Přišel s tím Robert Plant. Prostě je přesvědčil, abych s ním zpívala. Často jsem totiž vystupovala na jeho koncertech a ladilo nám to spolu. Tehdy jsem přišla do studia a zjistila, že základy k té písničce už jsou kompletně hotové. Já se měla pouze přidat k Robertově hlasu. On mě chvíli poslouchal, a pak povídá, hele, co kdybys zpívala ve waleštině ? A já v ten moment překvapeně zjistila, že ta melodie má blízko k jedné staré waleské písni ! Bylo skvělé, že s tím nápadem Robert přišel. Afro Celt Sound System mají spoustu skladeb v mnoha jazycích, ale u waleštiny šlo o premiéru, což mě nesmírně těšilo. Navíc jsem měla takový zvláštní pocit, když Robert vedle mě zpíval anglicky. Myslím, že když ještě Zeppelíni existovali, waleská hudba i naše kultura tuhle kapelu hodně ovlivnily.“
A jak to bylo s vaší návštěvou Afganistánu ?
Tehdy jsem si uvědomila sílu naší hudební svobody, kdy si můžeme zpívat a hrát co chceme. I já někdy cítím potřebu se k něčemu nespravedlivému vyjádřit, a tak jdu a udělám to. Oni ale nemohou. Dokážete si to představit?“
O tom nepochybujte. Komunismus se často od fundamentalistů moc nelišil. Zajímalo by mě ale, co říkáte tomu, že tolik kapel z keltských zemí se zajímá o hudbu z Balkánu ?
„Třeba proto, že používají také dudy. Jinak si myslím, že lidé by měli hrát vlastní hudbu a pouze pracovat s vlivy z jiných kultur. Zní to upřímněji. Byla jsem například hodně překvapená kolik slovenských a českých kapel tady u vás hraje irskou hudbu. Bude to zřejmě tím, že si každý myslí, že irská a keltská hudba je totéž. Je to s těmi Kelty prostě sranda.“
(2002)
Foto: Archiv
Jiří Moravčík
