Salsa Celtica - Velké skotsko latinské dobrodružství
03.01.2010 | Castrův Ostrov svobody představuje jedno z nejbedlivě sledovaných míst na světě. Jako pověstní poláčkovští Muži v offsidu na jeho plotě visí tisíce obchodníků z celého světa, nakukují dovnitř - někteří zásadoví Američané tam už dávno přes různé strejdy a techtle mechtle pronikli - a čekání na den, kdy soudruh Castro zmizí na věčné časy v pekle si krátí pozorováním pověstného muzea amerických bouráků z minulého století.
Odhadnuta je rovněž i rychlost, s jakou tam všichni nedočkavci vpadnou : bleskem; anebo jako když staříci z Buena Vista Social Club vydali v devětasedmdesátém své album. Beatlemánie proti tomu byla nic, všichni se najednou zbláznili do kubánské muziky, jakoby tu neexistovala už hezkých pár let předtím. Hrát ji začal snad kdekdo, nicméně zvlášť pikantně vyznělo sondování kubánského teritoria ze strany Keltů. Irští The Chieftains s Ry Cooderem na Kubě lozili už v roce 1996 (viz album Santiago), galicijský dudák Carlos Núněz chvíli po nich angažoval kubánského basistu a pravé pozdvižení nastalo, když za to vzali bývalí punkeři, rockeři, tradicionalisté a jazzmani z multikulturní klubové scény skotského Edinburghu. Pak se rozpoutalo nefalšované a hodně bláznivé Velké skotsko latinské dobrodružství pod praporem kapely Salsa Celtica. Skotské kilty versus kubánské guayaberas.
Město Dr.Jekylla a Mr.Hyda
V samém centru Edinburghu najdete hospodu s vývěsním štítem upomínajícím na Williama Brodieho, proslulého rodáka s dvojí tváří: ve dne spořádaného městského radního, v noci obávaného lupiče. No bóže, řeknete si, vyznávat podobné zvyky v Čechách, nestačili by stavět hospody. Na Brodieho by tehdy ve Skotsku také zřejmě všichni raději zapomněli, nebýt spisovatele R.LStevensona jehož osud tohoto nešťastně rozpolceného nenechavky inspiroval k napsání slavné novely Podivný případ Dr.Jekylla a Mr.Hyda. A tak dnes do Deacon Brodies´s Tavern míří houfy turistů a opájejí se romantickými představami. Odsud peláší na mohutný hrad z 11. století, starobylou Královskou mílí pak k Parlemantu a do katedrály, nechávají se unášet edinburghskou starobylostí, vymetají muzea, knihovny a co chvíli narážejí na pozůstatky dávného keltského království Godonin. S nastalým večerem ale dochází ke kuriózní situaci: Edinburgh, stejně jako kdysi Brodie mění svou tvář. S poslední zapadlou petlicí denních turistických atrakcí, jeví se najednou ve zcela jiných světlech; zvlášť hudbymilní návštěvníci setkávající se přes den pouze s dudáky v kostkovaných sukních (kiltech), barvotiskovými symboly Skotska, vrávorají s ranním rozbřeskem s "tiky v nespavých očích" do postelí s přesvědčením, že se jim to muselo snad zdát. Atmosféra nočních kosmopolitních klubů a barů, doslova vibrujících hudbou totiž tvoří odvrácenou tvář města, těsně spjatou se svěží, v mnoha ohledech revoluční přeměnou tradičně vnímané tzv. keltské hudby.
Šéfredaktor Irish Music Magazine ze sousední keltské hudební velmoci dokonce napsal: "V těchto časech se nezdá, že bychom měli v Irsku žaludek stavěný na podobné radikály."
Zatímco v jeho zemi, panuje v souvislosti s "modernizací" tradiční hudby nadále ustálené přesvědčení "odsuď podsuď, mladé skotské kapely a jedinci si naopak v Edinburghu klestí cestu do nových časů nekompromisním způsobem "ber kde ber". Shooglenifty, Paetbog Faeries či Martin Swan s Mouth Music konfrontují lidovky s taneční scénou, jamajským dubem, rockem i zvukovým ambientem; a co teprve Martyn Bennett, technohardcorista s duší anděla nebo východoevropsky zahleděná skupina Malinky. Svůj domov tu našla i anglická folková inovátorka Eliza Carthy : “Víte, že ve skotské televizi mají pravidelné pořady o folku a nové tradiční hudbě ? A že dokonce o folku mluví v parlamentu ? Chci to v Anglii také; tam vás zatím čeká jen krvelačná popmusic. Buď se mě to podaří nebo musí přijít další punková vlna a nebo zůstanu navždy v Edinburghu.“
Jak si pořídit trochu slunce
Jednoduše: "Ve Skotsku je pořád zima a větrno. Zahráli jsme si salsu, zatancovali si a hned se cítili dobře. Pořídili jsme si kousek slunce", vysvětlil nám v Rudolstadtu leader Salsy Celticy, trumpetista Toby Shippey.
Říkají mu El León, snad pro jeho nezdolnou potřebu přeskočit bariéru věrohodnosti a předskudků autenticity, s jakou kolem sebe v pětadevadesátém roce v edinburghských klubech spolu s avantgardním jazzovým trupetistou Steve Kettleyem soustředil partu nadšenců jamujících po večerech jen tak ze samé radosti s udanými tématy: tradiční skotská hudba, kubánská salsa, navrch s latinskoamerickým jazzem. "Každou neděli jsme se scházeli v Café Graffiti a byla to legrace. Bavili jsme se tím, kdo tentokrát přijde. Zvlášť na muzikanty, kteří salsu nikdy předtím neslyšeli ani nehráli. Punkeři, rockeři, folkaři, jazzmani, všichni se zamilovali do salsy a tak vznikla tahle ztřeštěná směs".
A to jen tak zničehonic? "No vlastně také trochu díky náhodě. Hrávali jsme latinskoamerickou hudbu po svatbách a nejrůznějších oslavách a na jedné z nich nás střídala skotská tradiční kapela s dudami a houslemi. Skončilo to mnohahodinových jamem, kdy jsme všichni úplně zapomněli na to, že máme především bavit svatebčany a ne sebe."
Nedělali si přitom žádné iluze, zpočátku ani nepřemýšleli nad založením kapely. Převládala spontaneita a těšení se na sebe. Jádro tvořené samými Skoty se brzy rozrostlo o Jihoameričany - venezuelského zpěváka Carlose Peňu a chilského kytaristu Galo Ceróna Carrasca - ale i o domácí top muzikanty: houslistku Jenny Gardner, spolupracující s uctívaným Aly Bainem, jednoho z nejlepších skotských dudáků Frasera Fifielda nebo o bubenického všeuměla Dough Hudsona, studujícího v Africe. Zpívalo se anglicky, starou skotskou gaelštinou i španělsky - Carrasca se prý nejprve válel nad jejich výslovností smíchy, pak ale trpělivě pomáhal. Našli konečně i jméno - Salsa Celtica - a vyrazili koncertovat za brány Edinburghu. "Procestovali jsme málem celé Skotsko a všude byla sranda. Přicházeli lidé, kteří v životě neviděli trumpetu, ale vzali nás. Dostali jsme je. Poznali, že před sebou nemají žádné akademiky."
Cesta do Mekky
Tedy té kubánské. Shippey se totiž v roce 1997 rozhodl okouknout salsu zblízka. Ještě s dalším trumeptistou Simonem van der Waltem a Hudsonem se vydali na "stáž" do Santiaga de Cuba. Potloukali se tu celý měsíc a měli příležitost si zahrát se spoustou obdivovaných kubánských muzikantů. "Mysleli jsme si, že se nám budou posmívat a říkat cosi jako, kde máte dudy, ale všechno bylo jinak. Přijali nás strašně přátelsky, poctění tím, že se zajímáme o jejich hudbu. Pro mne osobně šlo o nepopsatelnou zkušenost", svěřil se Shippey v rozhovoru pro fRoots.
Rok vaší návštěvy na Kubě ale žil ve znamení nástupu Buena Visty Social Club a vy jste tehdy byli přímo u zřídla, zajímalo nás. "Ano, zrovna jsme hráli v Santiago de Cuba s jakýmisi osmdesátiletými staříky, kteří se znali s Rubenem Gonzalesem a stejně jako jiní členové Buena Visty pamatovali na dobu, kdy sedm dní v týdnu vydělávali v barech od desíti večer do dvou do rána. Měli to prostě v krvi, ale nikdo z nás při naší návštěvě netušil, kam úspěch alba Buena Visty povede."
Ale vy jste se na Kubu přece znovu vrátili. "Za dva roky a to už jsme se odvážili jít s Kubánci i do studia. Kapelu Son 14 jsme pak na oplátku pozvali do Edinburghu. Užívali si to u nás doma stejně jako my u nich."
Po příjezdu ze své první stáže své zážitky ze sebe vysypali na báječném albu Monstrous y Demonios, Angels and Lovers, s nímž si získali velký respekt. A pozvánky na renomované festivaly: Celtic Connections v Glasgowě, jazzové akce v Aberdeenu, Dundee; brzy je čekalo i rockové Glastonbury, WOMAD, turné po Irsku i tisícíhlavé kubánsko-portorikánské publikum v New Yorku. A také druhá deska - The Great Scottish Latin Adventure.
Je potřeba to zkusit, pak se uvidí
Stal se z nich Velký bigband s ohromujícím zvukem, majitelé copyrightu na skladby typu Yo Me Voy, kdy vám při roztancované salse rozbuší srdce vpád dudáka, přetahujícím se s dechovou sekcí. Salsa Celtica má zkrátka drive, schopnost nečekaně zaútočit zjemnělým houslením, gonzálovsky tepajícícm klavírem, drtivě učinkujícími perkusemi a samozřejmě humorem. Bez něho se členové kapely, coby výhradní autoři, neobejdou. Pracují s hudebními motivy ze skotské Vysočiny i latinskoamerického teritoria, nadevše uctívají salsu i jazz.
Věříte tedy obecně na fůzi? "Vím, že se o tom dnes všude diskutuje, ale já si myslím, že vlastně každá hudba představuje fůzi. Salsa byla přeci na samém začátku také fůze. Když přišla v padesátém sedmém poprvé do New Yorku, šlo o kombinaci afrokubánské hudby a jazzu. Pak se teprve postupně posilovala kubánská složka. A nebo si vemte skotské skupiny Shooglenifty a Wolfstone, ty přece míchají naši tradiční hudbu s americkým rockem. A co argentinské tango? Takže veškeré druhy novodobé hudby vznikly na bázi fůzí. Myslím, že je to vpořádku. Někdy se to nedá poslouchat, vlastně je to přímo hrozné, ale většinou taková spojení někam míří. Mnozí lidé věří v čistou hudbu, ovšem taková dnes už neexistuje. Snad australští Aboriginci na didgeridou něco takového dosud hrají. Celá skotská tradiční hudba se skládá z velké části z irské a třeba housle k nám dorazily až z Itálie. Vše se vyvíjí a lidé by se toho neměli obávat, nejlepší je to prostě zkusit a pak se uvidí."
Existuje něco jako keltská hudba nebo se jedná o reklamní trik vykutálených obchodníků? "Ne, nejde pouze o kalkul. Záleží na tom, jakou posloucháte. Vyrostl jsem ve Skotsku a tam se s tradiční hudbou setkáte na každém kroku. Ty obchodní spekulace začaly až později s celosvětovou keltománií. U nás jsme se tím ani moc nezaobírali, protože Skotsko a naše kultura byly dlouhá léta na druhé koleji, ve stínu Irska. Nás se tyhle pseudokelťárny netýkaly. Skotská mládež se jim vyhýbala, stejně jako hudbě svých otců. Pak ale přišli Shooglenifty, Martyn Bennett, Capercaillie a jiní a leccos se změnilo. Dnešní posluchači na ní začínají být hrdí, dokáží rozlišovat. Pro ně není, jak vy říkáte, keltská hudba žádný kalkul, ale zděděná přirozenost."
I v té formě jakou nabízíte vy? "To si pište!"
Balada o whisky a rumu
Do Rudolstadtu dorazila Salsa Celtica v desetičlenném posazu, ačkoliv na albové novince El Aqua De La Vida ( skotské označení pro whisky alias vodu nezbytnou pro život) skončí vaše počítání u čísla 23 (slovy dvacet tři). Skotové, Kolumbijci, Venezuelané, Kubánci, Newyorčané se na ní také pěkně vyřádili. Přibylo nepřeslechnutelné banjo Eamonna Coyneho, akordeony, bubeníci, kytaristé a v plné kráse se se svým neodolatelně procítěným hlasem vybarvil hlavně venezuelský zpěvák Lino Rocha - kolem něhož a Shippeyho se všechno točí i na pódiu. Do Londýna se s rodiči odstěhoval v pětaosmdesátém, aby ho tu okamžitě do sebe vtáhlo tehdejší třeštění po salse. A protože se považuje za permanentně zvídavého člověka, hledajícího v hudbě stále něco nového a vzrušujícího, spolupracoval i s kanadskou harfenicí Loreen McKennitt, velkým průzkumníkem asijského undergroundu Nitinem Sawhneyem ba i s Pet Shop Boys. "Fúzování různých stylů, pokud ho provádíš citlivě, s úctou a respektem k tradicím vede vždycky k dobré hudbě," tvrdí Rocha, mířící zanedlouho do Edinburghu nabídnout své služby Salse Celtica. Jako zpěvák, skladatel a showman.
Na tom, že nové album všichni považují za vrchol má podíl hlavně on, například když v lehounce povívající skladbě Whisky Con Ron medituje nad lahodností whisky a rumu nebo v totální ragga-dubové bláznivosti Auld Lang Syne, při níž zpívající rudolstadské publikum upadalo málem do tanečních mdlob. Zvlášť když stejně jako na albu Rocha na závěr zakokrhal.
S Rochou to Salsa Celtica vyhrála nebo ne, museli jsme se Shippeyho zeptat. "Žije svůj život naplno a to se nám hodí."
Takže si v Edinburghu zvykl? "Jasně. Založil tu i dvě další kapely. Salsafunkovou Rumba Caliente a Orquestra Dinamita, v níž pokouší hiphop a elektroniku."
Mají edinburghské kluby ještě v záloze další překvapení? "Samozřejmě. Například kapelu La Sonera Calaveras hrající salsu, která si od nás vypůjčuje spoustu muzikantů. Vlastně i Lino Rochu."
To v Edinburghu vypadá na skvělou budoucnost! "Určitě. U nás existuje spousta dalších neuvěřitelných kapel a festivalů."
Ale co se týče salsy, vy jste byli první. "Když jinak nedáte, tak jo."
(2003)
Foto: Yvetta Stránská
Jiří Moravčík
